// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.07.2025
Zánik pracovního poměru cizince při přerušení studia
Pracovní poměr cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti), který není držitelem povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, končí analogicky podle § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce v důsledku přerušení prezenčního studia na vysoké škole, neboť cizinec tak ukončil soustavnou přípravu na budoucí povolání a pozbyl volný přístup na tuzemský pracovní trh [§ 98 písm. j) ve spojení s § 5 písm. d) zák. o zaměstnanosti].
Úprava přerušení studia a jeho právních důsledků v zák. o vysokých školách, jakož i výjimky pro volný přístup na trh práce v § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti, důvody, které cizince vedly k přerušení studia, žádným způsobem nezohledňují, a ty zde proto nejsou významné.
Dotčené předpisy:
§ 48 odst. 3 písm. c) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2018
§ 5 písm. d) zák. č. 435/2004 Sb. ve znění do 30. 7. 2019
§ 98 písm. j) zák. č. 435/2004 Sb. ve znění do 30. 7. 2019
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 12. 4. 2022 se žalobce domáhal určení, že jeho pracovní poměr u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 2018 ve znění dodatků stále trvá. Žalobu odůvodnil tím, že je státním příslušníkem Turecké republiky, který do ČR v roce 2017 přicestoval za účelem studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kdy za tímto účelem mu bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR podle „zákona o pobytu cizinců (č. 326/1999 Sb.)“. Na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 5. 2018 žalobce od 1. 6. 2018 u žalované pracoval na pozici „GL Accountant“. Dne 14. 7. 2018 žalobce utrpěl závažný úraz hlavy, po kterém byl v kómatu, z nějž se probudil na přelomu roku 2020/2021. I když žalovaná v komunikaci s matkou žalobce po jeho úrazu potvrdila trvání pracovního poměru, tento názor změnila dopisem ze dne 22. 9. 2021, v němž matce žalobce oznámila, že pracovní poměr žalobce skončil ke dni 30. 9. 2018 podle § 48 odst. 3 písm. c) zákoníku práce. Tento závěr žalovaná učinila s odůvodněním, že přerušením studia ke dni 1. 10. 2018 došlo k zániku povolení k pobytu, s nímž žalovaná spojuje i pracovní povolení. Žalobce má však za to, že jeho pracovní poměr u žalované dále trvá. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení spatřoval v tom, že kromě vyřešení základní otázky, zda trvá či netrvá pracovní poměr, má toto určení dopad na práva a povinnosti žalobce vyplývající z účasti na veřejném zdravotním pojištění, nemocenském pojištění a důchodovém pojištění v ČR. Zákonný důvod skončení pracovního poměru cizince podle § 48 odst. 3 písm. c) zákoníku práce nebyl v případě žalobce naplněn, neboť žalobce nepozbyl žádný z „dokumentů“ [povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci (tzv. modrou kartu)]. Žádný z těchto „dokumentů“ nebyl žalobci ani vydán, protože se podle § 89 zákona o zaměstnanosti u cizince, který se na území ČR soustavně připravuje na budoucí povolání, nevyžaduje. K 30. 9. 2018 ani nezaniklo žalobcovo povolení k pobytu v ČR. Zákon o pobytu cizinců mimoto zná institut „neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu“ [§ 37 odst. 2 písm. g)] a institut „fikce pobytu“ (§ 60 odst. 3). Žalovaná fakticky vykonávala práva a povinnosti z pracovního poměru do dne 21. 9. 2021, což „nepochybně svědčí o jeho existenci“.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, přičemž uvedla, že má na určení trvání pracovního poměru žalobce rovněž naléhavý právní zájem, jelikož by eventuálně mohla být v případě zaměstnávání cizince následně postihnuta za nelegální zaměstnávání. Žalovaná se až dne 14. 9. 2021 dozvěděla o přerušení studia žalobcem z vážných důvodů od 1. 10. 2018. O přerušení svého studia žalobce žalovanou neinformoval, ačkoliv měl povinnost ji informovat o jakýchkoliv změnách týkajících se pracovního poměru. Podle § 61 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, přestal být žalobce v důsledku přerušení studia studentem od 1. 10. 2018, čímž od téhož dne pozbyl práva volného přístupu na trh práce podle § 98 písm. j) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, když se nadále soustavně nepřipravoval na budoucí povolání na území České republiky a pozbyl tak oprávnění vykonávat práci na území České republiky. Žalobcovo povolení k dlouhodobému pobytu samo o sobě neopravňovalo žalobce k výkonu práce na území České republiky, jednalo se pouze o pobytový titul. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce ode dne 1. 10. 2018 pozbyl oprávnění k výkonu práce na území České republiky, nemohla jej žalovaná dále zaměstnávat a pracovní poměr tak dne 30. 9. 2018 zanikl podle § 48 odst. 3 písm. c) zákoníku práce.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 42 C 127/2022-234, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou založený pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 2018 ve znění dodatků ke dni tohoto rozhodnutí trvá (výrok I), a rozhodl o tom, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce je občanem Turecké republiky, byl oprávněn pobývat na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, že ode dne 18. 9. 2017 byl studentem prezenčního studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, že žalobce a žalovaná dne 29. 5. 2018 uzavřeli pracovní smlouvu na pozici „GL Accountant“ na dobu neurčitou se dnem nástupu do práce 1. 6. 2018, že žalobce dne 14. 7. 2018 utrpěl úraz hlavy „mimo souvislost se svým pracovním poměrem u žalované“ a stal se dlouhodobě pracovně neschopným, že studium žalobce bylo ze zdravotních důvodů od 1. 10. 2018 přerušeno, ze studijního programu žalobce nebyl vyškrtnut, že v roce 2018 žalobce podstoupil operaci pro nitrolební krvácení vzniklé v důsledku pádu, není schopen mluvit, reaguje na jednoduché povely (např. otevři ústa), jeho končetiny jsou spastické, je zcela závislý na péči třetí osoby, a že žalovaná má za to, že pracovní poměr účastníků skončil ke dni 30. 9. 2018 podle § 48 odst. 3 písm. c) zákoníku práce v důsledku přerušení studia žalobcem. Za tohoto skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že na žalovaném určení je dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť žalovaným určením bude vyřešena sporná otázka mezi účastníky, zda pracovní poměr trvá či nikoliv, navíc takové určení bude významné pro účast žalobce na veřejném zdravotním pojištění, na nemocenském pojištění a na důchodovém pojištění v ČR. Oprávnění žalobce k pobytu na území ČR neopravňuje žalobce k výkonu práce, jedná se pouze o pobytový titul. „Žalobce jako cizinec mohl být zaměstnáván na základě § 89 odst. 1 ve spojení s § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti, protože se studiem soustavně připravoval na budoucí povolání na území ČR. S účinností ode dne 1. 10. 2018 došlo k přerušení studia žalobce. Přerušením studia přestal být žalobce studentem podle § 54 odst. 4 a § 61 odst. 2 zákona o vysokých školách …, a proto se v souladu s § 5 písm. d) zákona o vysokých školách (správně zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti – poznámka dovolacího soudu) dále soustavně nepřipravoval na budoucí povolání. V důsledku toho tak žalobce přestal splňovat podmínky uvedené v § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti a pozbyl oprávnění k výkonu práce na území ČR.“ Protože tato výjimka „nahrazuje a je ekvivalentem povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty či modré karty výslovně uvedených v § 48 odst. 3 písm. c) ZP“, přerušením studia jeho pracovní poměr zanikl „ex lege podle § 48 odst. 3 písm. c) ZP k poslednímu dni, kdy žalobce byl studentem, tj.ke dni 30. 9. 2018“.
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 30 Co 237/2023-273, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o tom, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem, že „přerušením studia ztratil žalobce s účinností od 1. 10. 2018 statut studenta, což vyplývá jednoznačně z ustanovení § 54 odst. 4 a 61 odst. 2 zákona o vysokých školách“, čímž byla ukončena jeho soustavná příprava na budoucí povolání ve smyslu „§ 5 písm. d/ zákona o zaměstnanosti“; není přitom významné, „jaký konkrétní důvod k přerušení studia u studenta nastal, zda se jedná o důvod subjektivní (vyvolaný studentem) či důvod objektivní (nastalý bez přičinění studenta), popř. se jedná o důvod více či méně mimořádný či zasluhující zvláštní pozornosti“. Zanikl tím důvod, na jehož základě mohl být žalobce v České republice zaměstnán „bez vydaného povolení“ ve smyslu „§ 98 písm. j) a § 5 zákona o zaměstnanosti“. Výkladem (s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a sp. zn. Pl. ÚS 34/09) potom dovodil, že „§ 48 odst. 3 písm. c) zák. práce je třeba použít i na situaci, kdy zaměstnanec-cizinec pozbude oprávnění k zaměstnání i z jiných důvodů, než které jsou výslovně v citovaném ustanovení uvedeny“, pro což svědčí jak výklad systematický [je-li „oprávnění cizince k zaměstnání založeno v zásadě na několika rovnocenných skutečnostech, jednak vydání (různých) povolení a jednak (mimo vydání povolení) na splnění jiných podmínek, pak není důvod, aby následky pozbytí oprávnění k zaměstnání založeného jedním z uvedených způsobů (povolením) byly odlišné od následků pozbytí oprávnění k zaměstnání založeného jiným způsobem (splněním jiných podmínek)“], tak výklad teleologický, hledající „ratio legis, tj. smysl a účel zákona“ [§ 48 odst. 3 písm. c) zák. práce „sleduje zcela zřejmý účel, aby bylo zabráněno nelegální práci, tedy práci vykonávané cizincem, aniž je tento cizinec k výkonu takové práce oprávněn podle zákona, resp. který po vzniku pracovního poměru takové oprávnění pozbyl“ a „jeho smyslem a účelem je zabránit trvání pracovního poměru ve všech případech, kdy nejsou splněny zákonné předpoklady pro zaměstnávání cizinců“]. Pokud se tedy žalobce přestal „soustavně připravovat na budoucí povolání ke dni 10. 1. (správně 1. 10. – pozn. dovolacího soudu) 2018, pak k tomuto okamžiku ztratil oprávnění být zaměstnán, a pak je naplněn smysl i účel ustanovení § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce tím, že pracovní poměr žalobce u žalované tímto okamžikem zanikl“, jinak by mohla nastat „absurdní situace, že pracovní poměr by nadále trval u zaměstnanců-cizinců, ačkoliv tito nesplňují (přestali splňovat) podmínky pro jejich přístup na volný trh práce“. Na základě uvedeného odvolací soud považoval za „správný závěr soudu prvního stupně o tom, že ze zákona uplynutím dne 30. 9. 2018 zanikl pracovní poměr žalobce podle § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce, neboť žalobce jako cizinec pozbyl oprávnění k zaměstnání na území ČR“, přičemž uvedený „zákonný důvod zániku pracovního poměru nemůže být jakkoliv měněn nebo vyloučen ani dohodou zaměstnavatele a zaměstnance, resp. projevem jejich vůle“ (jako nevýznamné odvolací soud vyhodnotil „argumenty žalobce, že do 21. 9. 2021 zde byla souhlasná vůle účastníků k trvání pracovního poměru“), a to ani „v případě, kdy k pozbytí oprávnění cizince k zaměstnání došlo z důvodů na jeho vůli nezávislých, např. jako v tomto případě vážným úrazem, který vedl k zásadnímu postižení zdraví, pro které žalobce nemohl dále studovat a došlo k přerušení studia“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva („zda došlo v důsledku přerušení vysokoškolského studia žalobce ipso iure k zániku jeho pracovního poměru u žalovaného“), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobce má za to, že jak „Zákon o pobytu cizinců, tak i další právní předpisy přímo nebo nepřímo regulující migraci na území České republiky (včetně Zákoníku práce, Zákona o zaměstnanosti a Zákona o vysokých školách, na které jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud odkazovaly při svém zamítavém stanovisku k žalobě) musí být vykládány vůči cizincům humánním způsobem a musí být založeny na respektování práva na lidské a důstojné zacházení“. Odvolací soud sice „správně konstatoval, že ‚Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity‘“, ale v projednávané věci „postupoval právě takovým způsobem“. Podle žalobce „tvrzení, že by žalobce v České republice ‚nelegálně pracoval‘, a to jen v důsledku toho, že utrpěl závažný úraz hlavy a byl proto nucen přerušit svá vysokoškolská studia, což bylo ‚legislativně přemostěno‘ do zániku jeho pracovního poměru se žalovaným, je nehumánní“, proto odvolací soud dospěl k nehumánnímu závěru, že „žalobce ‚porušením těchto zákonných předpokladů zjevně narušuje veřejný pořádek‘, případně že rozsudek odvolacího soudu je dokonce ‚v zájmu veřejného pořádku‘“. Napadený rozsudek se proto „jeví být projevem zásady ‚summum ius, suma iniuria‘, která je v přímém rozporu s požadavky kladenými na demokratický právní stát“. Žalobce se na základě uvedeného domnívá, že „jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně měly věc podle § 48 odst. 3 písm. c) Zákoníku práce právně posoudit tak, že k zániku jeho pracovního poměru se žalovaným nedošlo“. Dovolacímu soudu navrhl, aby „nesprávný rozsudek odvolacího soudu změnil“, případně, pokud by se dovolací soud „nepřiklonil k této procesní možnosti“, aby „zrušil nejen tímto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru „společně se zánikem volného přístupu žalobce na trh práce dle ustanovení § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti došlo ke skončení pracovního poměru žalobce u žalované na základě ustanovení § 48 odst. 3 písm. c) zákoníku práce, tedy automaticky ex lege“ a že „je rozumné, aby převážil výklad e ratione legis, když smyslem a účelem daného zákonného ustanovení je to, aby nepokračoval pracovní poměr zaměstnance-cizince, který v průběhu pracovního poměru pozbyde oprávnění k výkonu práce na území České republiky, a tedy ochrana veřejného pořádku“. S ohledem na to žalovaná dovolacímu soudu navrhla, aby dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Za soudy zjištěného skutkového stavu (srov. body 3 a 4 odůvodnění tohoto rozsudku), jehož správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), závisí rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda pracovní poměr cizince, který není držitelem povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, zaniká podle § 48 odst. 3 písm. c) zákoníku práce v důsledku přerušení prezenčního studia na vysoké škole. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k přerušení studia žalobce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy došlo k 1. 10. 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2018 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“).
13. Pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem končí (zaniká) v případech uvedených v ustanovení § 48 zák. práce. Ve vymezení způsobů skončení pracovního poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo jiné, že pracovní poměr nemůže skončit jinými způsoby než těmi, které jsou vymezeny v ustanovení § 48 zák. práce. Na prvním místě je upraveno rozvázání pracovního poměru dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením a zrušením ve zkušební době (§ 48 odst. 1 zák. práce). Ke skončení pracovního poměru může dojít také následkem právní události, a to buď uplynutím sjednané doby, byl-li pracovní poměr sjednán na dobu určitou (§ 48 odst. 2 zák. práce), nebo smrtí zaměstnance (§ 48 odst. 4 věta první), anebo v souvislosti se smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou osobou (§ 48 odst. 4 věta druhá a § 342 odst. 1 zák. práce). Uvedenými způsoby zaniká též pracovní poměr cizince nebo fyzické osoby bez státní příslušnosti. Vedle toho pracovní poměr těchto zaměstnanců zaniká (může zaniknout) některým ze zvláštních způsobů upravených v § 48 odst. 3 zák. práce.
14. Pracovní poměr cizince nebo fyzické osoby bez státní příslušnosti, pokud k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí
a) dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu,
b) dnem, kterým nabyl právní moci rozsudek ukládající těmto osobám trest vyhoštění z území České republiky,
c) uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání20), zaměstnanecká karta nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci.
15. Právní úpravu pobytu a zaměstnávání cizinců (tj. osob, které nejsou občany České republiky) na území České republiky obsahoval v době, v níž měl podle názoru žalované skončit pracovní poměr mezi účastníky řízení, jednak zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 1. 2019 (dále jen „zák. o pobytu cizinců“), a jednak zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zák. o zaměstnanosti“).
16. Pracovní trh České republiky je touto zákonnou úpravou chráněn před živelným uplatňováním pracovní síly z třetích zemí. Cizincem se pro tyto účely rozumí fyzická osoba, která není občanem České republiky, občanem jiného členského státu Evropské unie, rodinným příslušníkem občana jiného členského státu Evropské unie a rodinným příslušníkem občana České republiky, kteří nejsou státními příslušníky České republiky ani jiného členského státu Evropské unie (§ 85 a § 3 odst. 3 zák. o zaměstnanosti). Přístup cizinců na tuzemský pracovní trh je umožněn jen za splnění zákonem stanovených přísných podmínek. Cizinec může být na území České republiky přijat do zaměstnání a zaměstnáván, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty (§ 89 odst. 1 zák. o zaměstnanosti), nebo má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky (§ 89 odst. 2 zák. o zaměstnanosti).
17. Zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas Ministerstva vnitra (§ 42g odst. 1 zák. o pobytu cizinců). Zaměstnanecká karta se vydává na dobu, na kterou byla uzavřena pracovní smlouva nebo dohoda o pracovní činnosti, nebo na dobu stanovenou v rozhodnutí uznávacího orgánu o povolení k výkonu povolání nebo k výkonu odborné praxe, nejdéle však na dobu 2 let, resp. v případě cizince uvedeného v § 42g odst. 3 se zaměstnanecká karta vydává na dobu platnosti odpovídající době uvedené v povolení k zaměstnání (§ 44 odst. 6 zák. o pobytu cizinců); za splnění stanovených podmínek lze platnost zaměstnanecké karty opakovaně prodloužit na dobu, na kterou byla uzavřena pracovní smlouva nebo dohoda o pracovní činnosti, vždy však nejdéle na dobu 2 let (§ 44a odst. 9 zák. o pobytu cizinců).
18. Karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance je povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k pobytu na území delšímu než 90 dnů a k výkonu zaměstnání na pozici manažera, specialisty nebo zaměstnaného stážisty na základě vnitropodnikového převedení (§ 42k odst. 1 zák. o pobytu cizinců); tzv. vnitropodnikové převedení v obchodní korporaci nebo z obchodní korporace se sídlem mimo území členských států Evropské unie má dočasný charakter a podmínkou vydání karty je předložení potvrzení, že cizinec bude po uplynutí doby trvání vnitropodnikového převedení převeden zpět do obchodní korporace se sídlem mimo území členských států Evropské unie [§ 42k odst. 2 a § 42l odst. 1 písm. d) bod 3 zák. o pobytu cizinců]. Karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance se vydává na dobu převedení na území členských států Evropské unie, přičemž celková doba převedení na území členských států Evropské unie nesmí přesáhnout 3 roky, jde-li o převedení na pozici manažera nebo specialisty, a 1 rok, jde-li o převedení na pozici zaměstnaného stážisty (§ 44 odst. 8 zák. o pobytu cizinců). Platnost karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance lze opakovaně prodloužit (§ 44b odst. 1 zák. o pobytu cizinců). Obdobou karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance je karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance jiného členského státu Evropské unie (§ 42m zák. o pobytu cizinců).
19. Modrá karta představuje povolení k pobytu po dobu delší než 3 měsíce za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici vyžadující vysokou kvalifikaci (§ 42i odst. 1 zák. o pobytu cizinců) a vydává se s dobou platnosti o 3 měsíce delší, než je doba, na niž byla uzavřena pracovní smlouva, nejdéle však na 3 roky (§ 44 odst. 7 zák. o pobytu cizinců). Rovněž platnost modré karty lze prodloužit (§ 44a odst. 12 zák. o pobytu cizinců).
20. Povolení k zaměstnání je vydáváno na konkrétní pracovní pozici a opravňuje cizince k výkonu závislé práce pouze na místě, na které je vydáno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2020, č. j. 2 Ads 83/2019-26); protože v sobě nezahrnuje povolení k pobytu, podmínkou jeho vydání je, že zaměstnanec současně má platné oprávnění k pobytu na území České republiky. Povolení k zaměstnání se zpravidla vydává na dobu, po kterou by mělo být zaměstnání vykonáváno, nejvýše na 2 roky (§ 92 odst. 2 zák. o zaměstnanosti); opakované prodloužení jeho platnosti je možné (§ 94 odst. 1 zák. o zaměstnanosti).
21. Povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu, kartu vnitropodnikově převedeného zaměstnance ani modrou kartu k přijetí do zaměstnání a zaměstnávání nepotřebuje cizinec, který spadá do okruhu výjimek podle § 98 a § 98a zák. o zaměstnanosti. Po dobu, co se na něj některá z těchto výjimek vztahuje, má cizinec na území České republiky volný vstup na trh práce (volný přístup k zaměstnání). I uvedené výjimky předpokládají [jak vyplývá z § 89 odst. 2, popř. § 5 písm. e) bodu 3 zák. o zaměstnanosti], že cizinec má platné oprávnění k pobytu na území České republiky. Jedna z těchto výjimek se vztahuje na cizince, který se na území České republiky soustavně připravuje na budoucí povolání [§ 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti]; soustavnou přípravou na budoucí povolání se rozumí doba denního studia na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole a jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a doba prezenčního studia na vysoké škole, a to včetně prázdnin, které jsou součástí školního nebo akademického roku [§ 5 písm. d) zák. o zaměstnanosti].
22. Nejvyšší správní soud na základě ustanovení zák. o zaměstnanosti a zák. o pobytu cizinců dovodil, že pokud cizinec v České republice studuje v denní formě studia na některé ze škol dle příslušného ustanovení, má volný vstup na trh práce. To znamená, že pro výkon práce nepotřebuje již další pracovní povolení či zaměstnaneckou kartu. Volný přístup na trh práce je však bezprostředně vázán na trvání jeho studia. Pokračuje-li cizinec ve svém zaměstnání, přestože v mezidobí ukončí své studium a nedisponuje jiným právním titulem k zaměstnání, může se tím dopustit výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) zák. o zaměstnanosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2023, č. j. 6 Azs 139/2023-36, a ze dne 23. 2. 2024, č. j. 5 Azs 196/2023-39).
23. Nejvyšší správní soud v uvedených rozhodnutích poukázal, že se již v minulosti vyjádřil k limitům zaměstnání cizinců, kteří nedisponovali pracovním povolením či zaměstnaneckou kartou a pracovali z titulu volného přístupu na pracovní trh ve smyslu § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti. Například v rozsudku ze dne 18. 2. 2016, č. j. 2 Ads 294/2015-43, dovodil výkon nelegální práce cizincem, který byl více než rok zaměstnán, třebaže nikdy nenastoupil do prezenční formy studia a studium konal pouze v kombinované formě. V rozsudku ze dne 29. 6. 2022, č. j. 4 Azs 114/2020-44, shledal nelegální práci po dobu pěti měsíců z důvodu, že žalobkyně ukončila studium, tedy přestala splňovat podmínku volného vstupu na pracovní trh, přičemž ani v tomto případě žalobkyně nedisponovala jiným pracovním povolením nebo zaměstnaneckou kartou.
24. Soudy v projednávané věci správně dovodily, že výjimka podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti znamenající volný vstup na trh práce se na žalobce přestala vztahovat přerušením studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, k němuž žalobce přistoupil podle § 54 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „zák. o vysokých školách“), neboť v době přerušení studia není osoba studentem, kterým přestává být v okamžiku přerušení studia (§ 54 odst. 4 věta první a § 61 odst. 2 zák. o vysokých školách). Doba přerušení studia není dobou prezenčního studia na vysoké škole, a tedy ani soustavnou přípravou na budoucí povolání ve smyslu § 5 písm. d) zák. o zaměstnanosti; po dobu přerušení studia osoba není zapsána do studia, právo na zápis do studia jí vzniká až uplynutím doby, na kterou bylo studium přerušeno, nevzniklo-li jí jako osobě v uznané době rodičovství právo na dřívější zápis do studia (§ 54 odst. 4 věta druhá a třetí zák. o vysokých školách). Úprava přerušení studia a jeho právních důsledků v zák. o vysokých školách, jakož i výjimky pro volný přístup na trh práce v § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti, důvody, které cizince vedly k přerušení studia, žádným způsobem nezohledňují, a ty zde proto (stejně jako závažný úraz hlavy, z důvodu kterého byl žalobce přes dva roky v kómatu) nejsou významné. Otázkou potom zůstává, zda se ztrátou volného přístupu na trh práce je zde spojeno i skončení pracovního poměru žalobce ve smyslu § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce.
25. Jazykový obsah § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce zánik pracovního poměru cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti) spojuje jen s uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci [pro které § 5 písm. b) bod 4 zák. o zaměstnanosti zavádí zkrácené označení „modrá karta“]. V řízení posuzovanou situaci, kdy se na zaměstnance přestane vztahovat výjimka umožňující mu volný vstup na tuzemský trh práce podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti, ustanovení nepostihuje. Na tom nic nemění odkaz na poznámku pod čarou 20), která poukazuje na § 89 až 101 zák. o zaměstnanosti, tj. na Hlavu II s nadpisem POVOLENÍ K ZAMĚSTNÁNÍ CIZINCE, obsahující úpravu všech shora uvedených oprávnění cizince ke vstupu na tuzemský pracovní trh; podle ustálené soudní praxe poznámky pod čarou mají povahu pouhé legislativní pomůcky (bez normativního významu), která nemůže stanovit závazná pravidla chování ani pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, uveřejněný pod č. 21/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, uveřejněný pod č. 6/2019 Sb. rozh. obč., nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, a ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99). Jednoznačná vazba § 48 odst. 3 zák. práce na shora uvedenou úpravu ochrany tuzemského pracovního trhu v zák. o zaměstnanosti však neumožňuje spokojit se s pouhým jazykovým výkladem zákonného ustanovení.
26. Opomenout proto nelze teleologický důvod úpravy obsažené v § 48 odst. 3 zák. práce, který z uvedené vazby na úpravu ochrany tuzemského pracovního trhu vyplývá. Podle této úpravy může být cizinec na území České republiky přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, splňuje-li podmínky pro vstup na tuzemský pracovní trh (srov. shora body 16 až 21). Bez splnění těchto podmínek je práce, která má znaky závislé práce podle § 2 odst. 1 zák. práce, nelegální prací ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 zák. o zaměstnanosti, jejímž umožněním se zaměstnavatel ipso facto dopouští přestupku (resp. správního deliktu) ve smyslu § 139 odst. 1 písm. d) a f), resp. § 140 odst. 1 písm. c) a e) zák. o zaměstnanosti; výkon nelegální práce je potom přestupkem podle § 139 odst. 1 písm. c) zák. o zaměstnanosti. S následnou (po uzavření pracovního poměru nastalou) ztrátou oprávnění cizince ke vstupu na tuzemský pracovní trh proto § 48 odst. 3 zák. práce spojuje skončení pracovního poměru cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti), k němuž dochází ze zákona k okamžiku ztráty oprávnění, neboť za nastalé situace ztrácí další trvání pracovního poměru, jehož obsah nemůže být naplňován, své opodstatnění. Nezbytnost takové úpravy nepochybně vyplývá též ze skutečnosti, že právní úprava zaměstnávání cizinců v zák. o zaměstnanosti a zák. o pobytu cizinců ani zák. práce neukládá povinnost pracovní poměr cizince uzavírat jen na dobu určitou, tj. na dobu, po kterou cizinec bude disponovat platným oprávněním pro vstup na tuzemský trh práce.
27. Pro závěr, zda důvod skončení pracovního poměru upravený v § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce lze aplikovat i na pozbytí oprávnění k volnému vstupu na tuzemský pracovní trh podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti, je proto určující posouzení splnění podmínek pro analogii legis (§ 10 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) jako nástroje soudcovského dotváření práva. Předpokladem jejího užití je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedná toliko v případě, kdy argumenty teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení. Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, kterou je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, nebo ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněný pod č. 78/2023 Sb. rozh. obč., popř. nálezy Ústavního soudu ze 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06).
28. Smyslem a účelem § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce nepochybně je ukončení pracovního poměru cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti), který přestal splňovat podmínky pro přístup na tuzemský pracovní trh, protože uplynula doba, na kterou mu bylo vydáno příslušné oprávnění (povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta). Upravuje tedy skončení pracovního poměru v případech, kdy cizinec pozbyl přístup na tuzemský pracovní trh jinak než na základě správního rozhodnutí nebo odsuzujícího trestního rozsudku, se kterým skončení pracovního poměru spojují § 48 odst. 3 písm. a) a b) zák. práce. Vyvstává proto otázka, zda argumenty teologického výkladu § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce platí i pro v řízení posuzované pozbytí oprávnění k volnému vstupu na tuzemský pracovní trh podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti.
29. Jazykový obsah § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce skončení pracovního poměru cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti) nespojuje s uplynutím doby, na kterou byla vydána karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance, ani s pozbytím výjimek podle § 98 a § 98a zák. o zaměstnanosti zakládajících volný vstup na tuzemský trh práce. Důvod nespojování skončení pracovního poměru s uplynutím doby, na kterou byla vydána karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance, vyplývá z povahy tohoto oprávnění. Ta je dána tím, že se jedná (srov. shora bod 18) o dočasné vnitropodnikové převedení v obchodní korporaci nebo z obchodní korporace se sídlem mimo území členských států Evropské unie, kdy je cizinec po uplynutí doby trvání vnitropodnikového převedení převeden zpět do obchodní korporace se sídlem mimo území členských států Evropské unie. S uplynutím doby, na kterou byla karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance vydána, není proto (na rozdíl od uplynutí doby, na kterou byly vydány povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta a modrá karta) spojena překážka dalšího naplňování pracovněprávního vztahu cizince a zahraniční obchodní korporace, jenž se navíc zpravidla bude řídit cizím právem.
30. Naplnění výjimek podle § 98 a § 98a zák. o zaměstnanosti zakládajících volný vstup na tuzemský trh práce je spojováno se splněním rozličných předpokladů, předpoklad platného oprávnění k pobytu na území České republiky je však všem těmto výjimkám společný. Povaha některých výjimek vylučuje, aby v případě, kdy jejich předpoklady odpadly, mohlo být uvažováno o tom, že by argumenty teologického výkladu § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce dopadaly i na tyto situace. Cizinec s povoleným trvalým pobytem [§ 98 písm. a) zák. o zaměstnanosti] o tuto výjimku může přijít jen na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra o zrušení trvalého pobytu (§ 77 zák. o pobytu cizinců) nebo na základě rozsudku ukládajícího mu trest vyhoštění z území České republiky (§ 80 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Pracovní poměr cizince zde končí podle § 48 odst. 3 písm. a) nebo b) zák. práce. U dalších výjimek se jedná o výjimečné případy krátkodobého a ojedinělého výkonu práce cizincem na území České republiky [§ 98 písm. d) zák. o zaměstnanosti] nebo o cizince, který se z důvodu výkonu práce zdržuje na území České republiky jen krátce z důvodu mimořádných událostí, výkonu práce v mezinárodní dopravě či vydané akreditace v oblasti sdělovacích prostředků [§ 98 písm. f), g), h) zák. o zaměstnanosti], anebo cizince působícího na území České republiky jako civilní nebo vojenský personál s vazbou na vysílající stát [§ 98 písm. i) zák. o zaměstnanosti], cizince s vazbou na jiný stát Evropské unie [§ 98 písm. k), m) a s) a § 98a zák. o zaměstnanosti], u něhož lze předpokládat, že po naplnění účelu výjimky jeho pracovní působení na území České republiky skončí a [mimo cizince uvedeného v § 98 písm. d) zák. o zaměstnanosti] bude nadále pokračovat v místě, odkud cizinec byl do České republiky k výkonu práce vyslán a kde bude jeho pracovněprávní vztah nadále naplňován.
31. Uvedené však v případě odpadnutí předpokladů naplňujících podmínku volného přístupu na tuzemský trh práce podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti neplatí, neboť jejich absence představuje překážku pro další naplňování pracovního poměru cizince na území České republiky. Nebyl-li pracovní poměr sjednán na dobu určitou tak, aby pracovní poměr cizince skončil ke dni, kdy podmínku přestal splňovat, není zde jiný zákonný důvod skončení pracovního poměru, na jehož základě by pracovní poměr cizince skončil ke dni, kdy přestal splňovat předpoklady k tomu, aby mohl být na území České republiky zaměstnáván. Kogentní úprava skončení pracovního poměru v zák. práce účastníkům pracovního poměru neumožňuje, aby ke stejnému okamžiku pracovní poměr rozvázali jednostranným právním jednáním; takové rozvázání pracovního poměru by ostatně ani nebylo prakticky možné, neboť zaměstnavateli by k němu chyběly včas potřebné informace a zaměstnanec (cizinec) by na něm nemusel mít zájem. Lze přitom vyloučit, aby následek, kdy nelze skončit pracovní poměr cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti), jenž pozbyl oprávnění k přístupu na tuzemský pracovní trh, mohl být považován za záměr racionálního zákonodárce, který je i podle Ústavního soudu základním východiskem interpretace práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10).
32. Vzhledem k uvedenému je odůvodněn závěr o tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezeře v právu, neboť argumenty teologického výkladu § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce platí i pro posuzované pozbytí oprávnění k volnému vstupu na tuzemský pracovní trh podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti. Lze proto uzavřít, že pracovní poměr cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti), který není držitelem povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, končí podle § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce v důsledku přerušení prezenčního studia na vysoké škole, neboť cizinec tak ukončil soustavnou přípravu na budoucí povolání a pozbyl volný přístup na tuzemský pracovní trh [§ 98 písm. j) ve spojení s § 5 písm. d) zák. o zaměstnanosti].
33. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, uzavřel-li, že v případě § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce „jeho smyslem a účelem je zabránit trvání pracovního poměru ve všech případech, kdy nejsou splněny zákonné předpoklady pro zaměstnávání cizinců“, a pokud se žalobce přestal „soustavně připravovat na budoucí povolání ke dni 10. 1. 2018 (správně 1. 10. 2018 – pozn. dovolacího soudu), pak k tomuto okamžiku ztratil oprávnění být zaměstnán, a pak je naplněn smysl i účel ustanovení § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce tím, že pracovní poměr žalobce u žalované tímto okamžikem zanikl“. Právní úprava přístupu cizinců na tuzemský pracovní trh v zák. o zaměstnanosti, jakož i skončení pracovního poměru cizinců v zákoníku práce je rigidní a žádným způsobem nezohledňuje osobní poměry dotčeného cizince. Osobní poměry cizince (v daném případě stav žalobce po těžkém úrazu) proto žádným způsobem právní následky spojené se ztrátou oprávnění k přístupu na tuzemský pracovní trh neovlivňují. Žalobce se nemůže v tomto směru úspěšně dovolávat (jak činil již v žalobě) § 37 odst. 3 a § 60 odst. 3 (na mysli zřejmě měl § 60 odst. 4) zák. o pobytu cizinců, neboť tato ustanovení přístup cizinců na tuzemský pracovní trh neupravují; ustanovení obsahují úpravu zrušení platnosti víza k pobytu, resp. prodloužení doby platnosti dlouhodobého víza a doby pobytu.
34. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sb. rozh. obč.).
36. S přihlédnutím ke skutkovým okolnostem projednávaného případu dovolací soud dospěl k závěru, ve shodě se soudem prvního stupně i s odvolacím soudem, že tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v současných životních poměrech žalobce (vážný zdravotní stav, odkázanost na třetí osobu, nemožnost výdělečné činnosti), pro které soud výjimečně náhradu nákladů řízení nemusí zcela přiznat, a to za situace, kdy nepřiznání (odepření) náhrady nákladů řízení úspěšné žalované (podnikající právnické osoby) do jejích poměrů významně nezasáhne.
Autor: -mha-