// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 09.06.2025

Počátek běhu promlčecí lhůty práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky

Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.) k uplatnění práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky ode dne, kdy se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že na základě výpovědi došlo k uplynutí výpovědní doby a právo na vrácení zápůjčky se stalo splatným.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, ze dne 23. 4. 2025

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 609 o. z.
§ 611 o. z.
§ 619 o. z.
§ 629 o. z.
§ 1958 odst. 2 o. z.
§ 1969 o. z.
§ 2390 o. z.
§ 2393 o. z.

Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“

28. Po zjištění, že obě dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve jejich náležitostmi a přípustností.

29. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

30. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

31. Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při řešení šesté otázky, od jakého okamžiku běží promlčecí lhůta nároku zapůjčitele na vrácení předmětu zápůjčky u nevypovězené zápůjčky uzavřené na dobu neurčitou, k právnímu názoru odlišnému od toho, z něhož vychází dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, a usnesení ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2228/2022. Proto věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Přípustnost dovolání žalobce a)

32. Námitka porušení ústavně zaručených základních práv (práva na soudní ochranu, rovnost účastníků), jakož i tvrzení odepření spravedlnosti mohou být předmětem dovolacího přezkumu za předpokladu, že dovolatel splní obligatorní náležitostí dovolání v intencích § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). Cituje-li žalobce a) na straně 7 dovolání několik judikaturních závěrů Ústavního soudu, pak ve vztahu k těmto rozhodnutím neuvádí, jakých konkrétních pochybení se měl odvolací soud v nyní souzené věci dopustit právě s ohledem na závěry tam uvedené. Žalobce a) k citovaným judikátům nepřipojil žádnou dovolací argumentaci, která by měla svědčit o nesprávnosti konkrétního právního posouzení věci odvolacím soudem, a není tedy zřejmé, pro jaké konkrétní právní otázky, jež by byly rozhodné pro posouzení věci odvolacím soudem, má být v této souvislosti dovolání přípustné. Potud dovolací soud shledal dovolání žalobce a) vadným.

33. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

34. První otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud procesní otázku výkladu § 118a o. s. ř. neřešil a ani neměl důvod řešit (na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na základě toho, že žalobce a) učinil v průběhu řízení nesporným tvrzení žalovaného o uzavření ústní smlouvy o zápůjčce bez sjednání data splatností a úroků, vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a) a žalovaným byla uzavřena taková ústně sjednaná smlouva o zápůjčce. Jestliže tedy rozhodoval na základě objasněného skutkového stavu (nikoliv na základě neunesení důkazního břemene) neměl důvod posuzovat poučovací povinnost účastníků podle § 118a o. s. ř., která přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).

35. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení otázky páté, která se týká právního posouzení napadeného rozhodnutí, jež odvolací soud výslovně označil jako obiter dictum s tím, že tato část odůvodnění nemá žádný vliv na výsledek řízení.

36. Přípustnost dovolání však zakládá otázka šestá, neboť podle velkého senátu má být její řešení odlišné od řešení přijatého v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání žalobkyně b)

37. Ve vztahu k námitce porušení práva na spravedlivý proces žalobkyně b) řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. Ostatně žalobkyně v dovolání ve vztahu k této námitce ani blíže neuvádí, jakým konkrétním postupem měl odvolací soud porušit její právo na spravedlivý proces. V tomto ohledu trpí i její dovolání vadou.

38. Na řešení osmé otázky (fakticky totožné s otázkou pátou) a deváté otázky napadené rozhodnutí nezáviselo (jejich posouzení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobkyni b) z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace. Závěr o promlčení práva žalobkyně namítnout relativní neplatnost smlouvy o zápůjčce pak výslovně označil jen jako obiter dictum. Při závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně též neposuzoval (a neměl důvod posuzovat) ani otázku promlčení práva žalobkyně b) na vrácení plnění vyplývajícího z právního jednání (smlouvy o zápůjčce), jehož neplatnosti se žalobkyně b) dovolávala.

39. Nejvyšší soud však shledal dovolání žalobkyně b) přípustným pro řešení otázky sedmé, zda je manžel, jenž se podle § 714 odst. 2 o. z. dovolává relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi druhým manželem jako zapůjčitelem a třetí osobou jako vydlužitelem, aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá v plnění poskytnutém třetí osobě druhým manželem na základě této neplatné smlouvy. Na jejím řešení napadené rozhodnutí záviselo, neboť odvolací soud [ačkoliv věcně neposuzoval důvodnost námitky neplatnosti smlouvy o zápůjčce vznesené žalobkyní b) s odkazem na § 714 odst. 2 o. z.] shledal na straně žalobkyně b) nedostatek její aktivní věcné legitimace i ve vztahu k případnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o zápůjčce, jejímž účastníkem žalobkyně b) nebyla. Z toho, jak žalobkyně b) v dovolání vymezila předpoklad přípustnosti ve vztahu k této otázce, je patrné, že se předem seznámila s judikaturou dovolacího soudu (srov. bod 33 shora citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), a z dovolání je též zřejmé, proč formulovala současně více předpokladů jeho přípustnosti ve vztahu k ní. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, na který odkazovala žalobkyně b) v dovolání, daná otázka řešena nebyla. Velký senát však shledává, že je namístě při řešení této otázky modifikovat (posoudit jinak) obecné závěry týkající se aktivní věcné legitimace pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněném pod číslem 22/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2020“), a v dalších rozhodnutích na něj navazujících (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, uveřejněný pod číslem 92/2024 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019).

IV. Důvodnost dovolání

K otázce šesté

40. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení:

§ 609 věta první o. z.

Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

§ 611 o. z.

Promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

§ 619 o. z.

(1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

(2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

§ 629 o. z.

(1) Promlčecí lhůta trvá tři roky.

(2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.

§ 1958 odst. 2 o. z.

Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

§ 1969 o. z.

Po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

§ 2390 o. z.

Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

§ 2393 o. z.

(1) Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.

(2) Nejsou-li ujednány úroky, může vydlužitel zápůjčku splatit i bez výpovědi.

41. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, přijal závěr, že nebyla-li dohodnuta splatnost dluhu (vrácení zápůjčky), může zapůjčitel vypovědět smlouvu o zápůjčce již den následující po vzniku takového právního poměru s výpovědní dobou šesti týdnů a tím vyvolat splatnost zápůjčky (uplynutím výpovědní doby se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stane nárokem s účinky actio nata). Podle tam vysloveného závěru je tedy pro počátek běhu obecné promlčecí lhůty rozhodný den, který následuje po okamžiku, kdy nejdříve lze přivodit actio nata (den, ve kterém by nejdříve uplynula výpovědní doba), nikoliv den, kdy (skutečně) nastala splatnost dluhu v důsledku výpovědi. Přijetí opačného názoru by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí lhůty (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu v situaci, kdy právo podat výpověď smlouvy o zápůjčce sjednané bez dohody o okamžiku splatnosti se nepromlčuje.

42. Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí při výkladu § 619 odst. 1 o. z. konstatoval, že obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí lhůty podle § 619 odst. 1 o. z. I pro poměry promlčení práva na vrácení zápůjčky (§ 2390 a násl. o. z.) se však přihlásil k názoru vyjádřenému v dřívější rozhodovací praxi dovolacího soudu (též) ve vztahu k promlčení práva na vrácení půjčky (§ 387 a 388 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. § 657 téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), podle nějž, může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu, může – objektivně posuzováno – své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). První objektivní možnost výkonu práva je tak dána okamžikem, kdy věřitel mohl dlužníka nejdříve o splnění požádat (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod č. 28/1984 Sb. rozh. obč – dále jen „R 28/1984“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002).

43. Z posledně citovaného názoru vyšel Nejvyšší soud též v rozsudku svého velkého senátu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, při řešení otázky určení počátku běhu promlčecí lhůty podle § 619 o. z. obecně v situaci, kdy si strany ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh, a kdy věřitel může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti, jejímž marným uplynutím se dluh stává splatným. V tomto rozhodnutí konstatoval, že uvedený výklad respektuje princip právní jistoty a zohledňuje rovněž obecný právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), jenž věřitele vybízí, aby činil právní jednání, jejichž prostřednictvím může (pouze on sám) vyvolat dospělost (splatnost) peněžitého dluhu, tak, aby se jeho právo nepromlčelo v subjektivní lhůtě k tomu určené. Opačný závěr, totiž ten, že právo uskutečnit právní jednání, včetně práva věřitele vyzvat dlužníka k plnění dluhu (§ 1958 odst. 2 o. z.), se nepromlčuje, by v situaci, kdy dlužník nebude moci splnit dluh dříve ani vyvolat (nebo prostřednictvím žaloby soudem určit) splatnost peněžitého dluhu, způsoboval v obchodní praxi řadu obtíží, přičemž ani tato koncepce by se nakonec neobešla (v případě dlouhodobé nečinnosti věřitele při realizaci práva vyzvat dlužníka k plnění dluhu) bez právního institutu, který se rovněž pojí s plynutím času a který lze zjednodušeně nazvat „ztrátou prosaditelnosti práva“.

44. Uvedené závěry velkého senátu o počátku běhu promlčecí lhůty ještě před skutečnou splatností dluhu vycházející ze závěrů dřívější judikaturní praxe týkající se situace, v níž je (nyní ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.) splatnost dluhu ponechána výlučně na vůli věřitele, se však z dále popsaných důvodů nemohou prosadit v poměrech smlouvy o zápůjčce (lhostejno zda úročné či bezúročné) sjednané na dobu neurčitou, tj. smlouvy o zápůjčce, při jejímž poskytnutí nebylo mezi zapůjčitelem a vydlužitelem určeno, kdy má být vrácena (srov. § 2393 odst. 1 větu první o. z.).

45. V prvé řadě nelze přehlédnout, že v právní úpravě smlouvy o půjčce obsažené v § 657 a 658 obč. zák. scházela podrobnější pravidla upravující nárok na vrácení půjčky, a proto judikatura i pro případ nároku na vrácení půjčky vycházela (v situaci, kdy nebyla dohodnuta doba, v níž má být půjčka vrácena) z obecné úpravy plnění na výzvu věřitele (§ 563 obč. zák.). Pro úplnost lze též dodat, že předchozí právní úprava obsažená v § 387 odst. 2 a § 388 odst. 2 téhož zákona ve znění účinném do 31. 12. 1991 povinnost vrácení půjčky stanovila „na požádání“ věřitele a současně bylo aplikováno ustanovení § 78 téhož zákona obsahově téměř totožné s pozdějším § 563 obč. zák. (srov. výše citované R 28/1984). Oproti tomu je však v § 2393 o. z. pro případ, že není smlouvou určeno, kdy má být zápůjčka vrácena, obsažena samostatná úprava vrácení zápůjčky založená na možnosti výpovědi smlouvy [srov. též zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (konsolidované znění), k § 2390 až 2394], která neodpovídá pravidlu obsaženému v § 1958 odst. 2 o. z. (ani dřívějšímu pravidlu obsaženému v § 563 obč. zák.).

46. Zápůjčka se vedle výprosy, výpůjčky, nájmu a pachtu řadí k dlouhodobým závazkům, jejichž pojmovým znakem je dočasnost. Tento závěr podporuje též systematika zákona, neboť zápůjčka je zařazena do 2. dílu Hlavy II. části čtvrté o přenechání věci k užití jinému. Ačkoliv podstata povinnosti poskytovatele charakteristického plnění je v jednotlivých zákonných smluvních typech tohoto dílu odlišná, všem je společná dlouhodobá (a dočasná) povaha závazku. Přenechání předmětu zápůjčky do vlastnictví vydlužiteli je přitom odůvodněno hospodářským smyslem zápůjčky, neboť jde o věc určenou k zužitkování. Je zásadně na smluvních stranách, na jak dlouhou dobu smí podle smlouvy o zápůjčce vydlužitel předmět zápůjčky takto užít a zda její přesná délka bude určena již při uzavření smlouvy (doba určitá), nebo naopak bude záviset až na budoucí vůli alespoň jedné ze stran závazek ukončit (doba neurčitá). Totéž platí v poměrech výprosy, výpůjčky, nájmu nebo pachtu. Po dobu trvání existence těchto dlouhodobých závazků nemůže ten, kdo přenechal věc k užití, požadovat její vrácení, neboť podle smlouvy je příjemce oprávněn ji užívat a ten, kdo věc přenechal, je povinen její užití strpět. Tomu, kdo věc přenechal, nelze po dobu trvání dlouhodobého závazku vytýkat, že závazek nevypověděl a nepožadoval vrácení věci (v případě zápůjčky vrácení věci stejného druhu). Dlouhodobý závazek (přenechání věci a strpění jejího užití, případně zužitkování) totiž stále trvá tak, jak předvídala vůle stran při jeho zřízení. Z této dočasné povahy závazku a z funkce, kterou výpověď obecně plní (tj. vyvázat se prostřednictvím tohoto jednostranného právního jednání z dlouhodobého závazku), současně plyne, že právo vypovědět zápůjčku dle libosti bez konkrétního důvodu kteroukoliv ze smluvních stran (zapůjčitelem i vydlužitelem), které je zakotveno v § 2393 odst. 1 o. z., nemůže být omezeno lhůtou, ve které má být vykonáno. Charakter dočasnosti by se totiž vytratil. Právo zapůjčitele i právo vydlužitele vypovědět podle libosti smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou tedy ze své povahy nemůže podléhat promlčení. V tomto ohledu je tedy správný závěr rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, že právo vypovědět smlouvu o zápůjčce sjednanou bez dohody o okamžiku splatnosti se nepromlčuje.

47. Závěr o počátku běhu promlčecí lhůty práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky, jenž Nejvyšší soud přijal v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, je neslučitelný též s primátem autonomie vůle stran. Zapůjčitele, jenž vydlužiteli přenechal věc na dobu neurčitou, nutí k tomu, aby zápůjčku nejpozději do tří let (resp. v době ještě kratší o výpovědní dobu) vypověděl, hodlá-li úspěšně získat zpět pořadem práva věc stejného druhu, jakou byla zapůjčená zastupitelná věc (srov. § 1969 o. z., který váže právo vymáhat splnění dluhu na prodlení dlužníka). Neakceptuje, že vůlí stran bylo ponechat otevřený rozhodný okamžik, v němž bude vydlužitel povinen vrátit zápůjčku, tedy že uzavřením dlouhodobého závazku na dobu neurčitou strany ponechaly konec smluvního vztahu na výpovědi – tj. na jejich svobodné vůli, která bude nezřídka určována hospodářským vývojem jejich konkrétních poměrů. Uvedený závěr nerespektuje, že trvající zápůjčka pro zapůjčitele i vydlužitele může přinášet hospodářský či jiný prospěch. Například může mít zapůjčitel právo na úrok (v případě jeho sjednání) závisející na délce zápůjční doby a vydlužitel může mít po delší dobu k dispozici finanční prostředky, které by jinak neměl. I v případě bezúročné zápůjčky přitom nelze vyloučit existenci zájmu zapůjčitele i vydlužitele (ať již osobního, obchodního či jiného) na tom, aby zápůjčka trvala delší předem nespecifikovanou dobu.

48. Velký senát se ztotožňuje též s názorem prezentovaným v odborné literatuře, podle kterého závěr o počátku běhu promlčecí lhůty práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky uvedený v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 nemůže obstát vedle závěru o nepromlčitelnosti práva vypovědět zápůjčku. Pro zachování účelu výpovědi je nezbytné nejen to, aby právo výpovědi bylo nepromlčitelné, ale též to, aby se případná práva na plnění související s výpovědí počala promlčovat až okamžikem, kdy lze na základě uskutečněné výpovědi právo na plnění uplatnit u orgánu veřejné moci (viz HADAMČÍK, Lukáš. K nepromlčitelnosti práva vypovědět závazek ve světle rozsudku Nejvyššího soudu. Právní rozhledy, 2020, č. 17, s. 590-594, sub IV). Při použití závěrů vyjádřených v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 by sice právo vypovědět zápůjčku formálně nebylo oslabeno promlčením, avšak v případě počátku promlčecí lhůty práva na vrácení zápůjčky stanoveném v závislosti na uplynutí výpovědní doby počítané již od vzniku smlouvy o zápůjčce (resp. od následujícího dne po vzniku smlouvy) bez ohledu na dobu, kdy skutečně k výpovědi došlo, by strana vypovídající zápůjčku po takto vymezeném čase počítaném od vzniku smlouvy již fakticky nemohla dosáhnout toho, k čemu výpovědí směřovala, a důsledek by byl stejný jako v případě promlčitelnosti práva zápůjčku vypovědět.

49. Samu skutečnost, že zapůjčitel může zápůjčku (u které není smluvně určena doba vrácení) kdykoliv vypovědět, čímž (po uplynutí výpovědní doby) v souladu s § 2393 odst. 1 o. z. přivodí splatnost práva na vrácení zápůjčky (na vrácení věci stejného druhu), nelze zcela ztotožňovat se situací, kdy nastává splatnost dluhu na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z. Obě práva jsou svým obsahem kvalitativně odlišná. Pouhá výzva k zesplatnění dluhu totiž oproti výpovědi zápůjčky nemá za následek též zánik obligačního poměru, resp. práva dlužníka odvozeného z obligační smlouvy. Výpovědí se ukončuje dlouhodobý (dočasný) závazek a až v důsledku výpovědi zaniká právní pozice vydlužitele umožňující mu dle libosti užít zastupitelnou věc a zaniká i povinnost zapůjčitele takové užití strpět a je nahrazena povinností vydlužitele věc stejného druhu, jakou byla přenechaná věc, zapůjčiteli vrátit po uplynutí výpovědní doby a oprávněním zapůjčitele vrácení takové věci vymáhat. Další zásadní odlišnost tkví v tom, že právo vypovědět zápůjčku a tím přivodit splatnost práva zapůjčitele na její vrácení svědčí dle zákona nejen zapůjčiteli, ale též vydlužiteli (byť vydlužitel může bezúročnou zápůjčku vrátit i bez výpovědi ­– srov. § 2393 odst. 2 o. z.), tedy oběma smluvním stranám. Nejde proto o situaci totožnou s tou, která je upravena v § 1958 odst. 2 o. z., v níž může pouze sám věřitel vyvolat splatnost dluhu a dlužník tuto možnost nemá (jak bylo uvedeno v rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022). Vydlužitel není vystaven nejistotě a tomu, že by zapůjčitel mohl donekonečna oddalovat okamžik splatnosti práva na vrácení zápůjčky a tím i okamžik počátku běhu promlčecí lhůty, může-li takový okamžik též sám přivodit vlastním právním jednáním.

50. Závěr o počátku běhu promlčecí lhůty práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky, aniž skutečně došlo k jejímu vypovězení, se též míjí se smyslem promlčení. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je účelem promlčení jednak stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva (vigilantibus iura scripta sunt), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou – zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby – vždy spjaty s určitou sporností (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, uveřejněný pod číslem 84/2017 Sb. rozh. obč., a ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod číslem 69/2022 Sb. rozh. obč., nebo též nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 104/96). Do doby, než dojde k vypovězení zápůjčky, je závazek realizován přesně tak, jak si strany na počátku ujednaly a jak odpovídá jejich zájmům. Po uvedenou dobu tedy nelze uvažovat o tom, že by zapůjčitel pouze odkládal vynucení subjektivního práva. Jak zapůjčitel, tak vydlužitel přitom mají v rukou nástroje, jimiž mohou takový dlouhodobý závazek ukončit (srov. § 2393 odst. 1 a odst. 2 o. z.). Smyslem promlčení přitom zjevně nemá být stimulování k ukončování dlouhodobých smluvních vztahů, odpovídá-li jejich trvání společné vůli stran.

51. Z výše uvedeného vyplývá, že pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vrácení zápůjčky, u které smlouvou nebyla určena doba jejího vrácení, nelze považovat za rozhodné, kdy mohl zapůjčitel (či vydlužitel) poprvé vypovědět smlouvu, ale rozhodným je až okamžik, kdy k takové výpovědi skutečně došlo a kdy na základě uplynutí výpovědní doby mohl zapůjčitel své právo na vrácení zápůjčky s úspěchem vykonat (podat žalobu k soudu). Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. jsou v takovém případě okolnosti, z nichž se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že uplynula výpovědní doba na základě výpovědi, a nastala tak splatnost zápůjčky (§ 2393 odst. 1 o. z.). Zpravidla budou zapůjčiteli takové okolnosti známy (mohou a mají být známy) současně s uplynutím výpovědní doby.

52. Velký senát proto uzavírá, že neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.) k uplatnění práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky ode dne, kdy se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že na základě výpovědi došlo k uplynutí výpovědní doby a právo na vrácení zápůjčky se stalo splatným.

53. K dovolací argumentaci žalobce a) lze pro úplnost dodat, že právo na vrácení zápůjčky není právem, jež musí být uplatněno nejprve u příslušné osoby ve smyslu § 628 o. z., tj. právem, u kterého zákon vyžaduje, aby k jeho vzniku, zachování či výkonu došlo nejdříve tím, že je mimosoudně uplatněno u zákonem určené osoby v zákonem určené lhůtě. Pro taková práva platí, že nenastane-li jeho včasné uplatnění u určené osoby, zákon s tím spojuje nepřípustnost uplatnění práva u soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva soudem vůči tomu, proti němuž je právo uplatňováno (k jeho námitce), tj. neuplatněním je právo eliminováno nebo modifikováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3169/2020, nebo v literatuře TÉGL, P. a WIENHOLD, D. In MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III, § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 979-980, marg. č. 1). Právo na vrácení zápůjčky tyto charakteristiky nesplňuje.

54. V nyní projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z judikaturního závěru, který byl tímto rozhodnutím velkého senátu překonán. Dovolání žalobce a) je proto důvodné, neboť ve světle právního názoru přijatého velkým senátem spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nezačala-li promlčecí lhůta práva žalobce a) na vrácení zápůjčky běžet před její výpovědí, nemohlo být právo žalobce na vrácení zápůjčky promlčeno, neboť ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jimiž je dovolací soud vázán) vyplývá, že k výpovědi zápůjčky nedošlo před podáním žaloby.

55. Vzhledem závěru, k němuž velký senát dospěl při řešení otázky šesté, již bylo nadbytečné zabývat se otázkou čtvrtou (nemravností námitky promlčení vznesené žalovaným), jež implicite předpokládá, že žalovanému svědčila námitka promlčení práva na vrácení zápůjčky (že k promlčení tohoto práva došlo).

K otázce sedmé

56. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení:

§ 713 o. z.

(…)

(2) Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně.

(3) Z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.

§ 714 o. z.

(1) V záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. (…)

(2) Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

§ 1877 o. z.

Je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první.

§ 2991 o. z.

(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

(2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

§ 2993 o. z.

Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

57. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spočívá na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy. Absence souhlasu druhého manžela s převodem vlastnického práva k věci tvořící součást SJM zakládá proto relativní neplatnost takového právního jednání tím, že pokud se druhý z manželů neplatnosti proti všem účastníkům příslušného právního jednání nedovolá, jde o právní jednání platné (srov. rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, uveřejněný pod číslem 96/2019 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2586/2022). Nejvyšší soud též v druhém z citovaných rozhodnutí vysvětlil, že oba manželé nemusí být nutně účastníky smlouvy, kterou se převádí věc patřící do jejich společného jmění. Vlastnické právo na nabyvatele přejde i v případě, že smlouvu ohledně převodu věci, která je součástí SJM, uzavře jen jeden z manželů, evidovaný v katastru nemovitostí jako její výlučný vlastník. Hmotné právo pak dává opomenutému manželovi možnost uplatnit proti takové smlouvě za určitých podmínek námitku relativní neplatnosti, a chrání tak jeho právo podílet se na utváření smluvní vůle.

58. V rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném pod číslem 24/2008 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2008“), přijal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v poměrech právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, závěr, že splnění závazku náležejícího do SJM, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. S přihlédnutím k teleologickému výkladu dovodil, že lze opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. Z těchto závěrů pak Nejvyšší soud vycházel též v řadě dalších svých rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010, uveřejněné pod číslem 63/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2013, uveřejněný pod číslem 60/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5761/2015, uveřejněný pod číslem 3/2018 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1249/2016, uveřejněný pod číslem 40/2017 Sb. rozh. tr., nebo rozsudek ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 ICdo 2/2021, uveřejněný pod číslem 70/2023 Sb. rozh. obč.).

59. Závěry obsažené v R 24/2008 promítl Nejvyšší soud za účinnosti tehdejší právní úpravy též do poměrů práva na vydání bezdůvodného obohacení. V rozsudku ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008, vyslovil závěr, že pouze ten z manželů, který byl účastníkem smlouvy, podle níž si strany poskytly vzájemné plnění, může být i účastníkem závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, k jehož vzniku došlo v důsledku neplatnosti smlouvy (a jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti smluvních stran k vrácení plnění poskytnutého na základě smlouvy; § 457 obč. zák.). Manžel, který účastníkem nebyl, k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení legitimován není, bez ohledu na to, zda jde o pohledávku patřící do SJM (obdobně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 837/2013, a ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2100/2016).

60. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom platí i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně pouze smluvním stranám (srov. R 22/2020).

61. Podle velkého senátu Nejvyššího soudu však problematika vrácení plnění ze smlouvy uzavřené jedním z manželů bez souhlasu druhého, který se úspěšně dovolal neplatnosti smlouvy, vyžaduje v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jiné posouzení (modifikaci závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud v R 22/2020).

62. Především je nutné přihlédnout k tomu, že podle § 713 odst. 2 o. z. mají práva a povinnosti manželů spojená se společným jměním, tedy představující součást SJM, solidární povahu. V takovém případě, jde-li o společnou pohledávku manželů, platí podle § 1877 o. z., že po dlužníkovi může žádat plnění kterýkoliv z manželů.

63. Jestliže se opomenutý manžel dovolá neplatnosti právního jednání druhého manžela, podle kterého již bylo druhé straně plněno, vzniká nárok na vrácení plnění z důvodu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. Zákonný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je bezpochyby spojen se společným jměním (k tomu srov. například závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, podle kterých v případě dovolání se relativní neplatnosti je třetí osoba povinna k navrácení převedené částky do SJM) a k jeho uplatnění je oprávněn podle § 713 odst. 2 a § 1877 o. z. každý z manželů. Lze rovněž dovodit, že „ochuzeným“ ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. jsou oba manželé, kteří mají shodná práva i povinnosti ke společnému jmění.

64. Nejvyšší soud přitom nepřehlíží, že podle § 2993 o. z. má právo na vrácení plnění z neplatného závazku „strana“, která plnila. Není pochyb, že opomenutý manžel, který se úspěšně dovolal neplatnosti jednání, k němuž nedal souhlas, nebyl stranou takového (vícestranného) jednání. Ovšem nelze přehlédnout, že právo žádat vrácení bezdůvodného obohacení, v posuzovaném případě vrácení plnění z relativně neplatné smlouvy, vzniklo právě a jen na základě jednání opomenutého manžela, je spojeno se SJM a podle § 713 odst. 2 a § 1877 o. z. je k jeho nárokování oprávněn každý z manželů. Vzhledem k tomu je nutné pod pojem „strana“ v § 2993 o. z. zahrnout nad rámec doslovného výkladu i opomenutého manžela, který se úspěšně dovolal neplatnosti smlouvy. Opačný výklad by byl v rozporu s výslovným zněním § 713 odst. 2 a § 1877 o. z. a založil by nelogickou konstrukci, která by ve svých důsledcích mohla vést ke zmaření práv a oprávněných zájmů opomenutého manžela. Jestliže by totiž veškerá aktivní legitimace k nárokování bezdůvodného obohacení ležela pouze na manželovi, který při jednání opomenul druhého manžela, potom by opomenutý manžel ani poté, co úspěšně uplatnil námitku relativní neplatnosti, neměl reálnou možnost domoci se svých práv. Tak by tomu bylo například v situaci, kdyby druhý manžel aktivně nenárokoval vrácení bezdůvodného obohacení a pohledávka by byla z tohoto důvodu promlčena.

65. Uvedenému závěru neodporuje ani námitka vzájemnosti vyjádřená v § 2993 větě druhé o. z., podle níž je obohacený (povinný k vydání věci nabyté na základě neplatné či zrušené smlouvy) povinen plnit jen tehdy, je-li druhá strana (ochuzený) připravena sama vydat to, co na základě neplatné (či zrušené) smlouvy od obohaceného nabyla. Jak bylo vysvětleno výše, ochuzeným je v takovém případě i opomenutý manžel a z hlediska výkladu § 2993 o. z. je i jeho nutno považovat za stranu, která má právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Potom ale může třetí osoba vznést námitku vzájemnosti i vůči opomenutému manželu. I ten je totiž oprávněn nakládat s aktivy nabytými do SJM na základě neplatné smlouvy (§ 713 odst. 1 a 2 o. z.).

66. Velký senát proto shrnuje, že uzavřel-li jen jeden manžel bez souhlasu druhého s třetí osobou smlouvu vztahující se k věci týkající se jejich společného jmění a opomenutý manžel v souladu s § 714 odst. 2 o. z. uplatní námitku relativní neplatnosti této smlouvy, je podle § 2993 o. z. aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku vůči třetí osobě na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění podle této neplatné smlouvy každý z manželů, nikoli pouze manžel, který neplatnou smlouvu uzavřel.

67. Dospěl-li odvolací soud v souzené věci k závěru, že žalobkyně b) nebyla v předmětné věci aktivně věcně legitimována i pro případ, kdyby námitku relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce uplatnila důvodně, je jeho právní posouzení nesprávné, a dovolání žalobkyně b) je tudíž důvodné.

(…)

Shrnutí

73. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

74. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

75. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém konečném rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

76. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v dalším řízení soudy nepřehlédnou, že v řízení došlo ke změně žaloby, o níž je nezbytné rozhodnout postupem podle § 95 o. s. ř. Žalobce a) se totiž původně žalobou domáhal zaplacení žalované částky 25 941 365 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 8. 2015 do zaplacení na základě tvrzení, že tento peněžní obnos byl dne 3. 8. 2015 převeden matkou žalovaného z bankovního účtu žalobce bez jakéhokoliv právního důvodu (i bez pokynu či příkazu žalobce) ve prospěch účtu žalovaného. V podáních datovaných dny 7. 12. 2020 a 8. 12. 2020 však žalobci uvedli, že souhlasí s žalovaným, že mezi žalobcem a) a žalovaným byla dne 3. 8. 2015 ústně sjednána smlouva o zápůjčce bez ujednání úroku a data splatnosti, podle níž k převodu peněz z bankovního účtu došlo, a že následně tuto smlouvu přípisem doručeným žalovanému dne 7. 10. 2020 žalobce a) vypověděl. V návaznosti na to žalobci podáním datovaným dne 9. 12. 2020 soudu navrhli, aby připustil „změnu výroku“ tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům (aniž bylo uvedeno, v jakém vzájemném poměru) částku 25 941 365 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2020 do zaplacení. Při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 15. 12. 2020 vznesla žalobkyně b) námitku relativní neplatnosti ve vztahu k ústně sjednané smlouvě o zápůjčce s tím, že smlouva se týkala peněžních prostředků patřících do SJM a byla uzavřena bez jejího souhlasu, a následně tvrdila, že žalovaný je povinen uvedenou částku vrátit, neboť ji obdržel na základě neplatné smlouvy. Podání žalobců, kterým navrhovali změnu žalobního petitu a požadovali úrok z prodlení za jiné (kratší) období, tedy bylo odůvodněno jiným skutkem než tím, který žalobce a) původně vymezil v žalobě a který byl předmětem dosavadního řízení. Oproti žalobě totiž žalobci (nově) tvrdili uzavření ústní smlouvy o zápůjčce a její následnou výpověď žalobcem a) a žalobkyně b) též poté absenci svého souhlasu s uzavřením takové smlouvy, která se podle ní týkala peněžních prostředků patřících do SJM.

Autor: -mha-