// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 06.03.2025
Posuzování celkové délky exekučního řízení
Má-li každé exekuční řízení jiný předmět, nelze je (pro účely určení celkové délky exekučního řízení) posuzovat jako řízení jediné. Následné exekuční řízení vedené pro vymožení pohledávky představované náhradou nákladů přiznanou v posuzovaném exekučním řízení nemá vliv na délku posuzovaného řízení, jelikož se jedná o jinou pohledávku, než která byla předmětem posuzovaného řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ze dne 16. 1. 2025
Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
44. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
45. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
46. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
47. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
48. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
49. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
50. V případě otázek, zda se má při určení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup záležející v nepřiměřené délce řízení v rámci kritéria významu předmětu exekučního řízení pro povinného zohledňovat skutečnost, že došlo k odkladu exekuce, když majetek povinného byl nadále zatížen generálním inhibitoriem, zda se má v rámci kritéria složitosti řízení pouze mechanicky zohledňovat skutečnost, že v řízení byly uplatněny opravné prostředky, o nichž bylo v různých instancích rozhodováno, aniž by se přitom vzala v potaz samotná skutková či právní složitost daného případu včetně otázky přípustnosti a důvodnosti podaných opravných prostředků, a zda se má v rámci kritéria postupu soudu (či jiného orgánu, u nějž se řízení vede) přihlížet ke smysluplnosti a účelnosti jeho úkonů, resp. má se hodnotit jeho celkové formální i materiální vedení řízení, dovolatel neuvádí žádný z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem (nově) vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
51. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda z hlediska posuzování nepřiměřené délky řízení je jako počátek řízení rozhodný den, kdy návrh na zahájení řízení došel příslušnému orgánu, nebo až den, kdy se poškozený o probíhajícím řízení dozví, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska.
52. Rozhodná délka řízení podle judikatury ESLP a Nejvyššího soudu je vymezena svým počátkem a koncem. Rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Při určování rozhodného počátku řízení je nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku. Proto např. v případě trestních řízení ESLP stanoví rozhodný počátek řízení dnem, kdy se poškozený o trestním stíhání dozvěděl, přestože na základě procesních předpisů bylo trestní stíhání zahájeno dříve (např. rozsudek ESLP ve věci Ipsilanti proti Řecku ze dne 6. 3. 2003, stížnost č. 56599/00, odst. 31). Také u civilních řízení Nejvyšší soud dovodil, že žalovanému, jenž o zahájení řízení nevěděl, nemohla za dobu od zahájení řízení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Odvolací soud se tak od uvedené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud určil počátek posuzovaného řízení k datu, kdy se žalobce prokazatelně dozvěděl o probíhajícím exekučním řízení, tj. ke dni 24. 10. 2005, kdy nahlédl do soudního spisu.
53. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelem namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně s odkazem na judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, 30 Cdo 2184/2020, 30 Cdo 3171/2018, 30 Cdo 2084/2021) uvedl, že neshledal důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti, v poslední době poměrně vysoké inflace, neboť Nejvyšší soud při vydání Stanoviska vycházel zejména z rozhodovací praxe ESLP, jež v tomto ohledu nedoznala změn. Dále pak poukázal na usnesení ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2084/2021, v němž Nejvyšší soud konkrétně zdůraznil, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny. Stejně tak na překonání závěrů Stanoviska nemá vliv změna životní úrovně. Tyto závěry dovolateli nijak neznemožnily uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
54. Odvolací soud se ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015) ani při posouzení významu předmětu posuzovaného řízení, jestliže považoval za rozhodující rozsah postiženého majetku, nikoliv vymáhanou částku.
55. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky vymezení celkové délky řízení s ohledem na exekuční řízení vedené pro vymožení pohledávky spočívající v náhradě nákladů řízení přiznané v původním posuzovaném exekučním řízení, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
56. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné rovněž pro řešení otázky valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku s ohledem na dobu, jež od jejich stanovení uplynula, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla v aktuálních souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
57. Dovolání není důvodné.
58. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
59. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
60. Podle dovolatelem odkazovaného Stanoviska je třeba do celkové délky řízení započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, tedy řízení, prostřednictvím něhož se účastník domáhá výkonu soudního rozhodnutí. Uvedené však neplatí pro vykonávací řízení v rámci řízení trestního.
61. ESLP uvedl, že „výkon rozhodnutí vydaného jakýmkoliv soudem musí být […] nahlížen jako integrální součást procesu (řízení) pro účely čl. 6 Úmluvy“ a to z toho důvodu, že právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo „iluzorní“, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat neúčinným v neprospěch jedné ze stran (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Cocchiarella proti Itálii, stížnost č. 64886/01, odst. 87). I zde je však nutno zvažovat, z jakého důvodu nebylo dosaženo dřívějšího výkonu rozhodnutí, zda lze tuto skutečnost přičítat státu, čili konání soudu v rámci stanovených procesních pravidel. Kritéria obsažená v § 31a odst. 3 zákona se tedy užijí přiměřeně.
62. Z výše uvedeného vyplývá, že se musí jednat o nalézací a vykonávací řízení, jež výsledek nalézacího řízení vykonává podle pokynů oprávněné osoby. V nyní řešené věci je však zřejmé, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 13392/2005 nebylo řízením nalézacím, ale jeho předmětem byla exekuce vůči žalobci jako povinnému pro vymožení částky 11 430 000 Kč. Právní závěry, na které dovolatel poukazuje tak nejsou v nyní projednávané věci přiléhavé.
63. S názorem dovolatele o nutnosti promítnout do celkové délky exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 13392/2005 i délku následně zahájeného exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 006 EX 1945/22, se dovolací soud neztotožňuje. Předmětem posuzovaného exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 13392/2005 bylo vymožení částky 11 430 000 Kč vůči žalobci jako povinnému. V následně zahájeném exekučním řízení vedeném soudní exekutorkou JUDr. A. B., Ph.D., pod sp. zn. 006 EX 1945/22 se žalobce domáhá pohledávky spočívající v náhradě nákladů přiznaných mu v důsledku zastavení exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 13392/2005. Jelikož předmětný nárok žalobce, jakožto původního povinného, na náhradu nákladů exekuce vznikl teprve právní mocí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2022, č. j. 14 Co 331/2021-782, o zastavení exekuce a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, č. j. 20 Cdo 2700/2022-886, jímž bylo odmítnuto dovolání oprávněné, je zřejmé, že každé exekuční řízení má jiný předmět, tudíž je nelze posuzovat jako řízení jediné.
64. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že následné exekuční řízení vedené pro vymožení pohledávky představované náhradou nákladů přiznanou v posuzovaném řízení již nemá vliv na délku posuzovaného řízení, jelikož se jedná o jinou pohledávku, než která byla předmětem posuzovaného řízení, je jeho právní posouzení věci správné.
65. Ve vztahu k otázce případné valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku Nejvyšší soud v prvé řadě poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které je třeba při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017).
66. V části II Stanoviska přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je nutno postupovat též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S využitím závěrů obsažených v rozhodnutích ESLP počítal evidentně i sám zákonodárce při přijímání nové vnitrostátní právní úpravy. Dokladem toho je zejména časová souvislost přijetí vnitrostátní právní úpravy a další nezpochybnitelné indicie, na něž Nejvyšší soud ve Stanovisku poukázal. Samozřejmě s ohledem na čl. 53 Úmluvy, podle kterého „[n]ic v […] Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou,“ platí, že na Úmluvu a na ni navazující judikaturu ESLP přísluší odkazovat především jako na minimální standard ochrany práva, který je nezbytné zaručit. Ohledně výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud v části v části V Stanoviska vyšel z toho, že podle ESLP celková výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše, kterou by ve svém rozhodnutí přiznal sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. K podobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. Takový postup je možný jen za podmínek, že příslušná rozhodnutí, která musí být v souladu s právní tradicí a životním standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonaná (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 78 a 95). Uvedené neznamená, že poskytnuté zadostiučinění musí být vždy nižší, než to které by přiznal ESLP. Závisí vždy na posouzení okolností konkrétního případu, přičemž se jedná jen o zohlednění skutečností, že poškozený se prostřednictvím řízení před vnitrostátními orgány zpravidla domůže nápravy způsobené újmy snadněji, než kdyby musel se svou žádostí předstoupit před ESLP. Současně Nejvyšší soud poukázal, že podle rozsudku ve věci Apicella proti Itálii tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí ESLP ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životní úrovní daného státu. K tomu ESLP dodal: „Bude zejména jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod – například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v případech pomluvy – a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny [ESLP] v obdobných případech.“ Podle Nejvyššího soudu je nutno tuto úvahu ESLP interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod, zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře ESLP. Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že podle rozsudku ve věci Apicella proti Itálii (odst. 78 a 95) bližší analýza mnoha rozhodnutí (…) umožnila dovodit jasný model, podle něhož ESLP postupuje při výpočtu přiměřeného zadostiučinění, přičemž částky v těchto případech přisouzené se liší jen podle specifických skutečností každého případu. Z jednotlivých rozhodnutí ESLP lze tedy vyabstrahovat některé obecné principy a zobecnění, jak v konkrétním případě postupovat. Z rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii je možné též dovodit, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. V době přijetí stanoviska se přitom částky přiznávané stěžovatelům v rozsudcích proti České republice z titulu morální újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pohybovaly řádově v tisících EUR s průměrem okolo 5 000 EUR. Nejvyšší soud tak ve Stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, bude pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Takto stanovená základní částka byla přitom obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznával ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek ve věci Apicella proti Itálii, odst. 72).
67. Vzhledem k námitkám dovolatele, který se domáhá navýšení základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání průtažného řízení, provedl Nejvyšší soud v prvé řadě analýzu rozhodovací činnosti ESLP stran nároků na náhradu nemajetkové újmy v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení, a to za posledních 5 let. Samozřejmě, jak bylo již shora s odkazem na judikaturu ESLP uvedeno, částky v těchto případech přisouzené se liší podle specifických skutečností každého případu
68. V rozsudku ze dne 27. 6. 2019, Cosmoc Maritime Trading and Shipping Agency proti Ukrajině, stížnost č. 53427/09, rozhodoval ESLP o přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení zahájeného v roce 2003, které minimálně do poloviny roku 2018 stále probíhalo. V době rozhodnutí soudu tedy trvalo zhruba 15 let. V návaznosti na konstatované porušení přiznal ESLP zadostiučinění ve výši 10 000 EUR, tj. přibližně 250 000 Kč, tedy cca 16 700 Kč za jeden rok trvání řízení.
69. Řízení posuzované ESLP ve věci Galea a Pavia proti Maltě, rozsudek ze dne 11. 2. 2020, stížnost č. 77209/16 a 77225/16, trvalo více než 17 let napříč dvěma soudními instancemi. V rámci posouzení ESLP konstatoval porušení práva stěžovatelů a přiznal zadostiučinění ve výši 17 000 EUR, tj. přibližně 212 500 Kč pro každého stěžovatele, tedy cca 12 500 Kč za jeden rok trvání řízení.
70. Ve věci řešené rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, Glavinić a Marković proti Chorvatsku, stížnost č. 11388/15 a 25605/15, trvalo v případě stěžovatelky Glavinić řízení 12 let a 2 měsíce v jediné instanci. Takovou délku řízení označil ESLP za a priori nepřiměřenou, konstatoval porušení práva stěžovatelky a přiznal jí zadostiučinění ve výši 3 900 EUR, tj. přibližně 97 500 Kč, tedy cca 8 125 Kč za jeden rok trvání řízení Při posuzování stížnosti stěžovatele Markoviće řízení do doby rozhodnutí soudu probíhalo již téměř 8 let, proto ESLP shledal porušení práva stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené době a přiznal mu zadostiučinění ve výši 4 000 EUR, tj. přibližně 100 000 Kč, tedy cca 12 500 Kč za jeden rok trvání řízení.
71. V rozsudku ze dne 30. 7. 2020, Kirinčić a ostatní proti Chorvatsku, stížnost č. 31386/17, ESLP konstatoval, že délka řízení 15 let a 5 měsíců napříč třemi soudními instancemi je a priori nepřiměřená, a přiznal zadostiučinění ve výši 9 000 EUR každému ze stěžovatelů, tj. přibližně 225 000 Kč, tedy cca 14 500 Kč za jeden rok trvání řízení.
72. V rozsudku ze dne 1. 7. 2021, Nechay proti Ukrajině, stížnost č. 15360/10, trvalo řízení 12,5 roku. ESLP v návaznosti na shledaná porušení práv stěžovatele přiznal zadostiučinění ve výši 5 500 EUR, tj. přibližně 137 500 Kč, tedy cca 11 000 Kč za jeden rok trvání řízení.
73. V rozsudku ze dne 5. 4. 2022, Călin proti Rumunsku, stížnost č. 54491/14, posuzoval ESLP řízení trvající 10 let a 10 měsíců a v návaznosti na shledané porušení práva stěžovatelky jí přiznal zadostiučinění ve výši 15 000 EUR, tj. přibližně 375 000 Kč, tedy cca 34 700 Kč za jeden rok trvání řízení.
74. Řízení v délce 10 let a 8 měsíců odškodnil ESLP v rozsudku ze dne 5. 5. 2022, Mesić proti Chorvatsku, stížnost č. 19362/18, zadostiučiněním ve výši 2 000 EUR, tj. přibližně 50 000 Kč, tedy cca 4 600 Kč za jeden rok trvání řízení.
75. V rozsudku ze dne 24. 10. 2023, Altius Insurance Ltd proti Kypru, stížnost č. 41151/20, trvalo posuzované řízení více než 13 let a 6 měsíců. ESLP uzavřel, že v případě neexistence účinného vnitrostátního prostředku nápravy by stěžovatelce přiznal 16 600 EUR. Podotkl nicméně, že jí bylo přiznáno 5 000 EUR na vnitrostátní úrovni, proto stanovil zadostiučinění ve výši 11 600 EUR, tj. přibližně 415 000 Kč, tedy cca 30 740 Kč za jeden rok trvání řízení.
76. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, Jann-Zwicker a Jann proti Švýcarsku, stížnost č. 4976/20, posuzovaná délka řízení činila téměř 10 let a 4 měsíce ve třech soudních instancích. ESLP v tomto případě shledal porušení práv stěžovatelů a oběma přiznal zadostiučinění v celkové výši 20 800 EUR, tj. přibližně 260 000 Kč pro jednoho stěžovatele, tedy cca 25 500 Kč za jeden rok trvání řízení.
77. K uvedenému Nejvyšší soud opakuje, že žalobci v této věci se dostalo náhrady v celkové výši 369 917 Kč, tj. přibližně 21 760 Kč za jeden rok trvání řízení o celkové délce 17 let a 1 měsíc.
78. Z výše popsané rozhodovací praxe vyplývá, že ESLP ani v době po přijetí Stanoviska dovolacím soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Výše popsané závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv.
79. Nadto je zřejmé, že v době přijetí Stanoviska, kdy ještě nebyla rozvinuta judikatura k odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou z jiných důvodů, zejména z důvodu nezákonného omezení osobní svobody, nebo z důvodu trestního stíhání, které neskončilo odsouzením, nastavil Nejvyšší soud základní rozpětí pro odškodnění jednoho roku trvání průtažného řízení velmi štědře (tj. nad rámec shora uvedených 45 % z částky, kterou by přiznal ESLP). V průběhu času tak dochází k tomu, že se nastavení hladiny odškodnění mezi uvedenými typy újem, z nichž újma způsobená omezením svobody a trestním stíháním bývá typově závažnější než újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, teprve postupně vyrovnávají. I to je důvod, proč Nejvyšší soud není připraven základní rozpětí pro odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení v tuto chvíli měnit.
80. Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě i s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci (k tomu též srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, část V., čtvrtý odst.).
81. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného shrnuje, že důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem je nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou ESLP, aby částky přiznávané českými soudy nepřestaly naplňovat minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy a judikatury ESLP, jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem.
82. Pokud tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti, je jeho právní posouzení věci správné. (…)
Autor: -mha-