// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 05.02.2025
Zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání
Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti obviněného, které nastalo v průběhu tohoto trestního stíhání v důsledku změny právní kvalifikace skutku, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno za vinu, nepředstavuje jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou tohoto trestního stíhání ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2135/2024, ze dne 27. 11. 2024
Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení po žalované domáhali zaplacení částky 1 044 420 Kč s příslušenstvím, z níž každý se žalobců požadoval částku 348 140 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou měli žalobci utrpět v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 20/2011 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 22 C 8/2023-59, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobcům uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že trestní stíhání žalobců pro podezření ze spáchání přečinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), bylo zahájeno dne 6. 10. 2010 s tím, že usnesení o jeho zahájení bylo téhož dne doručeno žalobcům a) a b), a dne 11. 10. 2010 pak i žalobkyni c). Od listopadu 2010 do ledna 2011 policejní orgán prováděl výslechy svědků a zajišťoval další podklady, v prosinci 2010 opatřil znalecký posudek a žalobce vyrozuměl o možnosti prostudovat trestní spis, což žalobci učinili dne 28. 1. 2011. Dne 1. 2. 2011 policejní orgán předložil spis státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby, k čemuž došlo dne 15. 2. 2011. Následně si Okresní soud v Mostě, jenž řízení dále vedl, vyžádal dne 25. 3. 2011 zprávu probační a mediační služby a dne 26. 4. 2011 vydal trestní příkaz, kterým žalobce uznal vinnými ze spáchání shora uvedeného přečinu, za který jim uložil trest obecně prospěšných prací a propadnutí věci. Tento trestní příkaz se nepodařilo doručit žalobci b), pročež byl dne 26. 7. 2011 vydán příkaz k jeho zatčení, který byl realizován 26. 8. 2011. Vzhledem k tomu, že žalobci podali proti vydanému trestnímu příkazu odpor, soud dále pokračoval v řízení a dne 30. 11. 2011 přibral do řízení konzultanta z oblasti sociálních věd, proti němuž však žalobci vznesli námitku jeho podjatosti, které bylo dne 20. 3. 2012 vyhověno. V mezidobé však bylo dne 12. 12. 2011 nařízeno hlavní líčení na den 25. 1. 2012, kdy se též konalo a po provedeném výslechu žalobců a svědků bylo odročeno na 11. 4. 2012. Rovněž i v tento den hlavní líčení proběhlo, přičemž zahrnovalo výslech svědka a provedení listinných důkazů, načež bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 13. 4. 2012. Rozsudkem, který byl uvedeného dne vyhlášen, byli žalobci zproštěni obžaloby. Tento rozsudek poté státní zástupce napadl odvoláním, které odůvodnil dne 15. 5. 2012, a spis byl proto dne 22. 5. 2012 předložen k rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který po vyjádření žalobců ze dne 28. 5. 2013 napadený rozsudek okresního soudu pro neúplnost skutkových zjištění zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s pokynem, aby byl ve věci ustanoven znalec. K vrácení spisu okresnímu soudu došlo dne 25. 6. 2013, načež okresní soud poté, co k jeho žádosti došlo dne 8. 10. 2013 k upřesnění uvedeného pokynu krajského soudu, ustanovil dne 1. 11. 2013 znalce z oboru sociálních věc, na což žalobci reagovali dne 27. 11. 2013 vznesením námitky proti osobě tohoto znalce. Uvedená námitka, k níž se znalec vyjádřil dne 11. 12. 2013, přičemž v prosinci 2013 též dodal zpracovaný znalecký posudek, byla dne 29. 1. 2014 zamítnuta. Dne 17. 4. 2014 soud jmenoval dalšího znalce, jehož znalecký posudek byl soudu doručen dne 9. 5. 2014. Následovalo nařízení hlavního líčení (dne 23. 6. 2014) na den 10. 9. 2014, kdy byl proveden výslech znalce a soud poté rozhodl o postoupení věci Magistrátu města Most, neboť dospěl k závěru, že se žalobci nedopustili trestného činu, zažalovaný skutek by však mohl být posouzen jako přestupek. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce dne 29. 10. 2014 stížnost, načež byl spis dne 2. 12. 2014 předložen krajskému soudu, který dne 9. 1. 2015 uvedené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Po vyjádření žalobců ze dne 3. 2. 2015 tak bylo dne 23. 9. 2015 ve věci nařízeno další hlavní líčení na 26. 10. 2015, kdy okresní soud trestní stíhání žalobců zastavil, když předtím zažalovaný skutek překvalifikoval na přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Rovněž i toto usnesení okresního soudu napadl státní zástupce stížností, a to dne 17. 12. 2015. Věc tak byla dne 12. 1. 2016 předložena krajskému soudu, který dne 19. 1. 2016 napadené usnesení zrušil s tím, že změnu právní kvalifikace zažalovaného skutku označil za předčasnou. Po vrácení spisu zpět okresnímu soudu, k němuž došlo dne 9. 2. 2016, bylo dne 23. 3. 2016 nařízeno další hlavní líčení na den 18. 4. 2016, kdy byli opět vyslechnuti žalobci a hlavní líčení bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na 2. 6. 2016. V závěru hlavního líčení, jež se uvedeného dne konalo, bylo trestní stíhání žalobců z důvodu promlčení zastaveno. Následovala další stížnost státního zástupce podaná dne 1. 7. 2016, předložení spisu krajskému soudu dne 16. 8. 2016 a zrušení napadeného usnesení rozhodnutím ze dne 8. 11. 2016 odůvodněným opět předčasností provedené změny právní kvalifikace skutku, jenž byl žalobcům kladen za vinu. Spis byl proto dne 17. 1. 2017 vrácen okresnímu soudu, který nařídil hlavní líčení na den 3. 5. 2017, které po provedeném dokazování dále odročil za účelem pokračování v dokazování na den 31. 7. 2017 a poté na den 4. 10. 2017. Předtím, než se posledně uvedeného dne hlavní líčení konalo, došlo však k jeho odročení na 6. 12. 2017, a to ze zdravotních důvodů nastalých na straně žalobkyně c), která nesouhlasila s konáním hlavního líčení v její nepřítomnosti. Při hlavním líčení konaném dne 6. 12. 2017 soud pokračoval v dokazování, načež toto hlavní líčení pro zdravotní indispozici žalobkyně c) ukončil a jeho další termín stanovil na den 5. 9. 2018, když vyhověl její žádosti, aby se s ohledem na její plánovaný porod v následujících osmi měsících hlavní líčení nekonalo. Posledně uvedeného dne pak soud při hlavním líčení pokračoval v dokazování, načež toto hlavní líčení odročil na 5. 11. 2018, což poté změnil na den 12. 11. 2018. Ani tohoto dne se však hlavní líčení nekonalo, a to tentokrát ze zdravotních důvodů, jež nastaly u žalobce a), když i tento účastník řízení s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti nesouhlasil. Další termín hlavního líčení byl proto po zohlednění zdravotního stavu žalobce a) stanoven na 25. 2. 2019, kdy soud pokračoval v dokazování, stejně jako ve dnech 24. 4. 2019, 24. 6. 2019, 5. 8. 2019 a 9. 9. 2019. V závěru hlavního líčení konaného dne 9. 10. 2019 byl pak vyhlášen odsuzující rozsudek, který byl s ohledem na jeho rozsáhlost vyhotoven ve lhůtě prodloužené do 12. 11. 2019. Následovalo odvolání státního zástupce podané dne 29. 11. 2019, jakož i odvolání žalobců ze dne 23. 12. 2019, odůvodněné dne 10. 2. 2020. Spis byl tedy dne 25. 2. 2020 předložen krajskému soudu, který ve veřejném zasedání nařízeném dne 19. 10. 2020 na den 19. 11. 2020 rozsudek okresního soudu zrušil ve výrocích o trestech, o kterých poté sám rozhodl, načež byl spis dne 23. 2. 2021 vrácen okresnímu soudu. Žalobci poté dne 24. 5. 2021 podali proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, a spis tak byl dne 23. 7. 2021 předložen k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poté, co Nejvyšší soudu vyslovil dne 31. 8. 2021 nedůvodnost námitky podjatosti, kterou žalobci vznesli dne 6. 8. 2021, usnesením ze dne 29. 3. 2022 oba posledně uvedené rozsudky okresního a krajského soudu zrušil a trestní stíhání žalobců [z nichž žalobce b) dosud nebyl trestán, zatímco ostatní žalobci již byli v průběhu posuzovaného řízení za spáchání jiného skutku kvalifikovaného jako trestný čin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka odsouzeni] zastavil, přičemž tak učinil s odůvodněním, že jejich trestní stíhání bylo v průběhu trestního řízení promlčeno uplynutím promlčecí doby, k němuž došlo v době před vyhlášením odsuzujícího rozsudku, neboť v zažalovaném skutku lze ve shodě se změnou právní kvalifikace, k níž se Nejvyšší soud přiklonil, spatřovat mírněji postihovaný trestný čin, něž pro jaký byla podána obžaloba. Toto usnesení, jež nabylo právní moci dne 29. 3. 2022, bylo žalobcům doručeno dne 23. 6. 2022.
4. Žalobci svůj nárok na žalobou požadované odškodnění utrpěné nemajetkové újmy předběžně uplatnili u žalované dne 26. 7. 2022, načež jim žalovaná dne 2. 11. 2022 poskytla zadostiučinění formou konstatování porušení jejich práva na přiměřenou délku řízení.
5. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že posuzované řízení, které trvalo jedenáct let a devět měsíců, bylo nepřiměřeně dlouhé, což zakládá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Přestože vlastní průběh posuzovaného řízení byl podle soudu prvního stupně plynulý a bez průtahů, negativně tento soud hodnotil nejen to, že toto řízení trvalo více než deset let, ale i skutečnost, že v jeho průběhu došlo k opakovanému rušení rozhodnutí o zproštění obžaloby, resp. o zastavení trestního stíhání žalobců, a to pro jejich věcnou nesprávnost. Tato skutečnost přitom dle prvostupňového soudu představovala rozhodující důvod, pro který je posuzované řízení třeba hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, a proč opakovaná rozhodování o odvoláních, resp. stížnostech nelze zohlednit ve prospěch žalované v rámci hodnocení kritéria složitosti tohoto řízení. I přes to však soud prvního stupně posuzované řízení za složitější označil, neboť kromě toho, že proběhlo na třech stupních soudní soustavy, si rovněž vyžádalo i zpracování znaleckých posudků. Oproti tomu chování žalobců posuzované řízení podle soudu prvního stupně prodloužilo jen nepatrně, když opakovaně žádali o odročení nařízených hlavních líčení ze zdravotních důvodů. Význam posuzovaného řízení pro žalobce byl zvýšený, neboť nejenže se jednalo o řízení trestní, ale žalobci byli též ohroženi trestní sazbou odnětí svobody v délce až pěti let. Při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěli, pak soud prvního stupně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 843/2017, podle něhož zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které nastalo v průběhu trestního stíhání, může představovat jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání, přičemž současně poukázal též na některé okolnosti, které jsou posuzovanému řízení a případu, k němuž se uvedený rozsudek vztahoval, společné a nebo naopak rozdílné. Poté soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům nárok na přiznání peněžité náhrady za nepřiměřenou délku jejich trestního stíhání nesvědčí. Újma, kterou tímto nesprávným úředním postupem utrpěli a která spočívala v dlouhotrvající nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení, již totiž byla dostatečně odškodněna, a to konstatováním porušení jejich práva, jehož se žalobcům od žalované dostalo, ve spojení se zastavením jejich trestního stíhání pro promlčení jejich trestní odpovědnosti. Byla to totiž právě nepřiměřená délka posuzovaného řízení, která k zastavení trestního stíhání vedla, když závěr o zmíněném promlčení byl učiněn po složitém dokazování, ze kterého až vyplynulo, že se žalobci nedopustili trestného činu, který jim byl kladen za vinu, mohli se však dopustit trestného činu méně závažného. Kromě toho tím, že žalobci nepodali návrh na pokračování v zastaveném trestním řízení, byť by jim už nemohl být uložen trest, se navíc vzdali možnosti plné rehabilitace.
6. K odvolání všech žalobců poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako postačující a správná, pročež z nich při svém rozhodování taktéž vycházel. Ve shodě se soudem prvního stupně pak i odvolací soud označil posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé, byť plynulé, neboť v něm nebyla zjištěna žádná období nečinnosti. Ke stejnému závěru, jako soud prvního stupně, přitom dospěl i při hodnocení složitosti posuzovaného řízení, kterou s ohledem na skutečnost, že toto řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, shledal jako vyšší, na čemž dle odvolacího soudu nic nemění ani to, že v něm nedošlo k nikterak významně složitému dokazování. Na rozdíl od soudu prvního stupně dále odvolací soud nekladl k tíži žalované skutečnost, že v posuzovaném řízení byla vydávána věcně nesprávná rozhodnutí, s prvostupňovým soudem se však ztotožnil v otázce týkající se zhodnocení kritéria chování žalobců v průběhu tohoto řízení a kritéria významu tohoto řízení pro žalobce. Uvedené závěry pak odvolací soud vedly stejně jako soud prvního stupně k tomu, že za přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk za nemajetkovou újmu, kterou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěli, označil již obdržené konstatování porušení jejich práva, spolu se zastavením posuzovaného řízení. Taktéž přitom vyšel ze závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 843/2017, které shledal plně aplikovatelnými i na nyní řešený případ.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadli všichni žalobci dovoláním.
9. Žalobci jsou přesvědčeni, že je jejich dovolání přípustné pro řešení otázky, zda jim lze odepřít náhradu za utrpěnou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení jdoucí nad rámec konstatování porušení jejich práva jen proto, že jejich trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, k němuž došlo v průběhu řízení, když se dle jejich přesvědčení jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odpověděl-li odvolací soud na tuto otázku kladně, je dle žalobců jeho právní posouzení věci nesprávné, což žalobci dokládají porovnáním své situace coby osob, k jejichž odsouzení v posuzovaném řízení nedošlo, přičemž důvodem promlčení jejich trestní odpovědnosti byla liknavost v postupu soudů vedoucí k nepřiměřené délce řízení, se situací pravomocně odsouzené osoby, které by však na rozdíl od žalobců nárok na finanční odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání svědčil, ledaže by se nepřiměřená délka řízení odrazila ve výši uloženého trestu.
10. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
12. Podáním ze dne 23. 4. 2024, jež bylo soudu prvního stupně doručeno téhož dne, vzal žalobce b) své dovolání v celém rozsahu zpět.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Vzhledem ke zpětvzetí dovolání podaného žalobcem b) bylo ve vztahu k němu dovolací řízení podle § 243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastaveno.
15. Dovolání zbývajících žalobců a) a c) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a za splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1, 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podané dovolání není přípustné v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení a proti té části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v nákladovém výroku II, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (byť jen částečně) zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
19. Nejvyšší soud připomíná, že stanovení formy, popř. výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění či jeho výší, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu formy nebo výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou formou nebo částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka je však v nyní řešeném případě naplněna, neboť odvolací soud považoval za přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva žalobců ve spojení se zastavením posuzovaného řízení, a to aniž by takovýto závěr vycházel z okolností dovozených ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
20. Dovolání žalobců a) a c) je ve smyslu výše citovaného § 237 o. s. ř. přípustné rovněž ve vztahu k otázce, zda lze zastavení nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání obviněného z důvodu promlčení jeho trestní odpovědnosti, které nastalo v průběhu tohoto trestního stíhání v důsledku změny právní kvalifikace skutku, jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu, považovat ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk za jinou formu odškodnění nemajetkové újmy, kterou obviněný nepřiměřenou délkou trestního stíhání utrpěl. Uvedená otázka totiž v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání žalobců a) a c) je též důvodné.
22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
24. Podle § 34 tr. zákoníku trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) třicet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu, b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let, d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, e) tři léta u ostatních trestných činů (odstavec 1). Promlčecí doba se přerušuje a) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, podáním žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydáním evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější (odstavec 4). Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová (odstavec 5).
25. Podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
26. V již vícekrát zmíněném rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 843/2017, ze kterého vychází též napadené rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti obviněného, které nastalo v jeho průběhu, představuje jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla obviněnému způsobena nepřiměřenou délkou tohoto trestního stíhání, a to ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Navázal tím přitom zejména na svou předchozí judikaturu vztahující se k čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (publikované pod č. 1/2013 Sb.), na jehož základě docházelo k zastavení některých dosud pravomocně neskončených trestních stíhání pro jejich nepřiměřenou délku, která v tomto zastavení spatřovala pro poškozeného zásadně způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou jeho trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně však dovolací soud tímto svým závěrem reagoval na skutkovou situaci, v níž bylo promlčení trestní odpovědnosti obviněného a následné zastavení jeho trestního stíhání výsledkem dlouholeté nečinnosti orgánů činných v trestním řízení (konkrétně více než šestileté nečinnosti soudu), která tak byla jedinou příčinou tohoto promlčení.
27. V nyní řešeném případě je však skutková situace zjištěná odvolacím soudem, kterou v dovolacím řízení nelze podrobit revizi (jak plyne z § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. a contrario), odlišná. Odvolací soud totiž žádná období nečinnosti rozhodujících orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení neshledal, tím spíše, aby s takovou nečinností spojoval následek v podobě promlčení trestní odpovědnosti žalobců. Důvodem promlčení jejich trestní odpovědnosti zde totiž byla v závěrečné fázi řízení provedená změna právní kvalifikace skutku, který byl žalobcům kladen za vinu (z přečinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku s horní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody ve výši pěti let a z toho plynoucí promlčecí dobou v délce deseti let, na přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody ve výši tří let, a tím pádem s promlčecí dobou v délce pěti let), a na ni navazující postup popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 46/2006, uveřejněném pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého jestliže soud dospěje k závěru, že zažalovaný skutek je trestným činem s mírnější trestní sazbou odnětí svobody ve srovnání s trestným činem, pro který bylo zahájeno a doposud vedeno trestní stíhání, přičemž taková změna právní kvalifikace se promítne i do jiné (kratší) promlčecí doby činu, pak se musí zabývat též otázkou promlčení trestního stíhání ve vztahu k této mírnější právní kvalifikaci skutku.
28. Přestože závěr o promlčení trestního stíhání v sobě současně zahrnuje též zjištění, že v řízení došlo ke vzniku takového časového intervalu mezi důvody, které dle § 34 odst. 4 tr. zákoníku způsobují přerušení dosavadního běhu promlčecí doby a vedou k počátku běhu promlčecí doby nové (a zahrnují provedení některého ze zákonem stanovených úkonů či vydání rozhodnutí, popř. spáchání určitého trestného činu), jenž je delší než stanovená promlčecí doba, tedy jinak řečeno zjištění, že žádný ze zmíněných důvodů v době před uplynutím promlčecí doby v řízení nenastal (k tomu srov. PŮRY, František, In. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník I: komentář: § 1-139. 3. vydání. Velké komentáře. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 752 až 756), takovéto zjištění ještě samo o sobě bez dalšího neznamená, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly liknavě či s průtahy. Tak je tomu ostatně dle skutkových závěrů odvolacího soudu i v tomto případě.
29. Došlo-li tedy v nyní řešeném případě k zastavení trestního stíhání žalobců z důvodu promlčení jejich trestní odpovědnosti, jež nastalo v průběhu posuzovaného trestního řízení poté, co na základě provedeného dokazování byla provedena dodatečná změna právní kvalifikace skutku, jehož spáchání jim bylo kladeno za vinu, nelze tak současně přehlédnout, že tento výsledek řízení v sobě postrádá jakékoliv formální uznání porušení práva žalobců na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Za takové situace je pak v souladu s recentní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vyloučeno, aby samotné zastavení trestního stíhání z důvodu uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty mohlo být považováno za kompenzaci jeho nepřiměřené délky (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 8. 2023, ve věci Panju proti Belgii, č. 49072/21, bod 61). Lze tudíž uzavřít, že zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti obviněného, které nastalo v průběhu tohoto trestního stíhání v důsledku změny právní kvalifikace skutku, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno za vinu, nepředstavuje jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou tohoto trestního stíhání ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.
30. Jedinou kompenzaci, které se žalobcům za utrpěnou nemajetkovou újmu od žalované v nyní řešeném případě dostalo, tudíž představuje její konstatování porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Mělo-li by samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době vyhovovat požadavku na přiměřenost poskytnutého zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, muselo by se však v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jednat o zcela výjimečný případ vyznačující se zejména tím, že se poškozený sám významně svým jednáním na délce řízení podílel, nebo že takové řízení mělo vzhledem k jeho předmětu pro poškozeného jen nepatrným význam s tím, že po celkovém zhodnocení všech zákonných kritérií by bylo možné uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, nebo část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, a ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 550/2024). Žádnou skutečnost, která by pro přítomnost uvedených výjimečných okolností svědčila, však odvolací soud nezjistil, poukázal-li naopak na zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce i na jejich zcela zanedbatelný podíl na celkové délce řízení.
31. Za popsané situace je tedy závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobcům již přiměřeného zadostiučinění za újmu, jejíhož odškodnění se v tomto řízení domáhají, dostalo, nesprávný, a napadené rozhodnutí proto neobstojí.
32. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však dovolací soud v daném případě neshledal.
33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části týkající se nároků vznesených žalobci a) a c) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v jeho výroku o věci samé, tak i v jeho závislém výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 větou druhou o. s. ř. ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomtéž rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem b) a žalovanou Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. s tím, že žalobce b) sice zpětvzetím dovolání zastavení dovolacího řízení ve vztahu k němu procesně zavinil, žalované však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
36. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovanou, zahrnujících též náklady tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-