// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 17.03.2021
Převoditelnost pozemku situovaného v chráněném ložiskovém území
Poskytnutí zemědělského pozemku jako náhradního oprávněné osobě (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), nebrání okolnost, že jde o pozemek situovaný v chráněném ložiskovém území. Zmiňovaná skutečnost nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby vypočtených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a převod takového pozemku nebyl by zapovězen ani zákonem č. 229/1991 Sb., a to jak jde-li o jeho relevantní ustanovení § 11 řešící problematiku původních naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku (odst. 3 tohoto ustanovení s možností vydání pozemků v chráněném ložiskovém území výslovně počítá), tak ani jeho ustanovením § 11a upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Ostatně, umístění pozemku v chráněném ložiskovém nebrání bez dalšího jeho zemědělskému využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Lze zde proto přiměřeně odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž vydání požadovaného pozemku oprávněné osobě nebrání sama skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu, není-li současně např. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by při využití pozemku limitován až do té míry, kdy by pozemek nemohl ani zemědělsky obhospodařovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 8. 12. 2020
Dotčené předpisy:
§ 16 zák. č. 44/1988 Sb.
§ 11a zák. č. 229/1991 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) výrokem pod bodem I rozsudku ze dne 26. 5. 2020, č. j. 11 Co 339/2019-947, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 9. 2019, č. j. 41 C 72/2016-791, v části, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY; v části, jíž byl nahrazen projev vůle žalované i ohledně převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II); dále rozhodl o nákladech řízení a o nákladech placených státem (výroky III, IV a V).
Soudy obou stupňů při svém rozhodování vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, má právo na poskytnutí jiných zemědělských pozemků za pozemky, jež jí (jejímu právnímu předchůdci) nebylo možno vydat pro zákonem stanovenou překážku. Postup žalované (resp. jejího právní předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při vyřizování restitučního nároku žalobkyně hodnotily oba soudy jako liknavý a svévolný, zejména z důvodu nesprávného ocenění původních pozemků, potažmo restitučního nároku žalobkyně (poukazujíce též na délku „restitučního řízení“, aktivní snahu žalobkyně „urychlit“ vyřízení uplatňovaného nároku, a na skutečnost, že žalovaná dlouhodobě upřednostňuje úplatné převody pozemků před uspokojováním restitučních nároků). Původní (odňaté) pozemky jest i podle odvolacího soudu nutno ocenit jako pozemky stavební, neboť byly dle územně plánovací dokumentace určeny k zastavění, kdy „směrným územním plánem Prahy“ byly po svém odnětí určeny k hromadné bytové výstavbě, jež byla následně (v 60. letech minulého století) také uskutečněna. Žalobkyně má proto právo žádat převod konkrétních pozemků jako náhradních žalobou na vydání pozemků, mimo systém veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.).
Žalobkyní požadované zemědělské pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále i jen jako „předmětné pozemky“) nejsou dle závěru odvolacího soudu k danému účelu, jako náhradní, nevhodné; překážku zde nepředstavuje zastavění v zanedbatelném rozsahu (2 % celkové výměry) pozemku parc. č. XY, ani umístění pozemku parc. č. XY v chráněném ložiskovém území, jestliže těžba na dole XY byla ukončena ke dni 31. 3. 2017 a důlní společnost se vzdala předkupního práva k tomuto pozemku.
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku pod bodem I (jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně vydání předmětných pozemků) napadla dovoláním žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že nebyly naplněny předpoklady k tomu, aby se žalobkyně mohla domáhat uspokojení svého nároku mimo systém veřejných nabídek, neboť (dle mínění dovolatelky) nebyla dostatečně aktivní (neúčastnila se veřejných nabídek, nepodala žalobu o určení výše restitučního nároku), což nebylo způsobeno nesprávným oceněním jejího nároku, nýbrž tím, že měla zájem o poskytnutí náhradních pozemků jen v určitých lokalitách. Původní (odňaté) pozemky nelze ocenit jako stavební, neboť relevantní regulační plán nebyl schválen příslušným ministerstvem. Žalobkyní požadované pozemky nejsou pak ani vhodnými náhradními pozemky, neboť dispozice s nimi byla žalované zakázaná předběžným opatřením (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2018, č. j. 8 Co 179/2018-238, jež nabylo právní moci dne 31. 8. 2018) v jiném řízení, v němž převod předmětných pozemků jako náhradních požadují i další oprávněné osoby. Převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY brání pak podle dovolatelky i skutečnost, že se tento pozemek nachází v chráněném ložiskovém území, a vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY překáží jeho zastavěnost – zasahuje do něj veřejná pozemní komunikace. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá.
Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání za nepřípustné, považujíc dovolatelkou nastolené otázky za ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešené. V dalším pak polemizuje s jednotlivými námitkami žalované, kdy odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech „rodiny H.– N.“. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba, za předpokladu svého aktivního přístupu k uspokojení nároku, uplatnit právo na vydání náhradního pozemku u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a tam citovaná rozhodnutí).
Hodnocení konkrétních skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (před 1. 1. 2013 jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole –zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním okolnostem; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Za projev libovůle (ba až svévole) lze podle soudní praxe považovat i takový postup žalované, kdy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (cestou veřejných nabídek) nekorektním ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017); ani za této situace nelze po oprávněné osobě účast ve veřejných nabídkách spravedlivě požadovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018).
Hodnotící závěr odvolacího soudu o postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně není v posuzované věci nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci a na něj navazující posouzení není v kolizi s rozhodovací praxí dovolacího soudu (shora citovanou). Podle zjištění soudů nižších stupňů totiž žalovaná nesprávně ocenila původní (odňaté) pozemky, čímž žalobkyni podstatně ztížila, ne-li znemožnila uspokojení nároku zásadně předpokládaným postupem, tj. v rámci systému veřejných nabídek náhradních pozemků (závěr odvolacího soudu není postaven toliko na délce „restitučního řízení“, jak namítá žalovaná). Bez významu jsou pak spekulace dovolatelky o důvodech neúčasti žalobkyně ve veřejných nabídkách (nehledě na jejich skutkový charakter; srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce samotného ocenění původních (státem odňatých) pozemků lze odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., lze ocenit i pozemky evidované v době přechodu na stát jako zemědělské, jež však byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014. Rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020) byl již v minulosti akceptován flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (v závislosti na individuálních skutkových zjištěních). Ani v nyní posuzované věci není úvaha soudů nižších stupňů o stavebním charakteru původních pozemků nepřiměřená, je-li založena na zjištění, že původní pozemky, již dle původní územně plánovací dokumentace (z roku 1938) určené k zastavění, po svém odnětí byly směrným územním plánem hlavního města Prahy určeny k realizaci hromadné výstavby a ta na nich byla také později realizována.
Dovolací námitky žalované upínající se k závěru odvolacího soudu o naplnění podmínek, za nichž se žalobkyně (oprávněná osoba) může žalobou domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků, zahrnujíce v to i ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních, tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Řešení dovolatelkou současně vytčených otázek hmotného práva – vztahujících se k posouzení, jsou-li pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY vhodné (převoditelné) k uspokojení nároku žalobkyně (jako oprávněné osoby), byla-li České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v jiném soudním řízení k návrhu jiných oprávněných osob vykonatelným předběžným opatřením zakázána dispozice s nimi, a současně nachází-li se pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY v chráněném ložiskovém území, a je-li pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY částečně zastavěn pozemní komunikací – ovšem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není, resp. jde o otázku (převoditelnost pozemku situovaného v chráněném ložiskovém území) dovolacím soudem dosud neřešenou, a v dané části je tedy nutno na dovolání pohlížet jako na přípustné (dle § 237 o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl pak Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je i opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 76 odst. 1 o. s. ř. předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby a) platil výživné v nezbytné míře; b) poskytl alespoň část pracovní odměny, jde-li o trvání pracovního poměru a navrhovatel ze závažných důvodů nepracuje; c) složil peněžitou částku nebo věc do úschovy u soudu; d) nenakládal s určitými věcmi nebo právy; e) něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.
Podle § 76f o. s. ř. právní jednání, které bylo učiněno tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, je neplatné, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu (odstavec 1). Bylo-li účastníku předběžným opatřením uloženo, aby nenakládal s určitou nemovitou věcí, pozbývá návrh na vklad práva týkajícího se této nemovité věci, o němž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, své právní účinky; to platí i tehdy, jestliže účastník učinil právní jednání týkající se nemovité věci dříve, než se usnesení o nařízení předběžného opatření stalo vykonatelným (odstavec 2).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří, že oprávněnou osobou požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné překážky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, či nejde-li o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást funkčního celku jiných pozemků a staveb, areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
V rozsudku ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že zákaz dispozice s požadovaným náhradním pozemkem vyslovený vykonatelným předběžným opatřením v jiném soudním řízení nevylučuje vydání konstitutivního soudního rozhodnutí o vlastnickém právu v řízení (jimiž jsou i rozsudky nahrazující projev vůle státu k bezúplatnému převodu náhradních pozemků na oprávněnou osobu; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, či ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018), jehož se navrhovatel předběžného opatření neúčastní, ale sám o sobě takový pozemek k převodu na jinou (konkurující) oprávněnou osobu nečiní nevhodným (závěr, že nařízení předběžného opatření bez dalšího nebrání tomu, aby soud uložil povinnost bezúplatného převodu pozemků na jinou oprávněnou osobou, než která navrhla vydání předběžného opatření, byl vysloven např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012). Z hlediska konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku se tedy nejeví být rozhodující izolovaně okolnost, že k návrhu jedné nebo několika z nich byl předběžným opatřením České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uložen zákaz dispozic s ním, nýbrž jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty.
Řešení konkurence více oprávněných osob požadujících vydání týchž náhradních pozemků spočívá tedy v komplexním posouzení všech v úvahu připadajících okolností a nelze proto mechanicky vycházet ze závěrů dříve v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyslovených, či jí aprobovaných. Bez významu je proto odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4255/2018, jímž byl v situaci, kdy požadovaný pozemek byl již pravomocně vydán jiné oprávněné osobě v jiném řízení, aprobován také závěr odvolacího soudu, že bylo povinností soudu prvního stupně doplnit dokazování za účelem zjištění rozsahu omezení vlastnického práva předběžným opatřením. Bez dalšího nejsou do poměrů nyní posuzované věci přenositelné ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 565/2007 (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016), kde zákaz dispozic byl předběžným opatřením vysloven dříve, než došlo k uplatnění nároku na vydání totožného pozemku v daném soudním řízení.
Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že restituční nárok žalobkyně lze uspokojit i převodem předmětných pozemků, jejichž vydání je požadováno i dalšími oprávněnými osobami, je tedy předčasný, jestliže se odvolací soud nezabýval výše naznačenými kritérii, jejichž prostřednictvím jest řešit otázku konkurence práv více oprávněných osob na převod téhož jimi zvoleného náhradního pozemku.
Přisvědčit lze dále i námitce dovolatelky, že vhodnými k vydání oprávněným osobám nejsou zemědělské pozemky dotčené stavbou dopravní infrastruktury, neboť jejich převod, resp. převod jejich takto dotčených částí, je výslovně zapovězen ustanovením § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Na zastavěné pozemky a pozemky dotčené veřejným užíváním nadto dopadá také výluka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019). Není proto správný závěr odvolacího soudu, že je pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY v celém rozsahu vhodný k vydání žalobkyni, poněvadž je zastavěn jen v malé části (2 % celkové výměry). V uvedené souvislosti ovšem dovolací soud připomíná, že je-li k vydání oprávněné osobě nevhodná toliko část pozemku, nemusí být vyloučeno vydání jeho zbývající části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, nebo přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019).
Naproti tomu opodstatněná není námitka, že poskytnutí zemědělského pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jako náhradního oprávněné osobě (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), brání již ta okolnost, že jde o pozemek situovaný v chráněném ložiskovém území (§ 16 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Zmiňovaná skutečnost nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby vypočtených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a převod takového pozemku nebyl by zapovězen ani zákonem č. 229/1991 Sb., a to jak jde-li o jeho relevantní ustanovení § 11 řešící problematiku původních naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku (odst. 3 tohoto ustanovení s možností vydání pozemků v chráněném ložiskovém území výslovně počítá), tak ani jeho ustanovením § 11a upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Ostatně, umístění pozemku v chráněném ložiskovém nebrání bez dalšího jeho zemědělskému využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčeného orgánu (srov. § 18 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona). Lze zde proto přiměřeně odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž vydání požadovaného pozemku oprávněné osobě nebrání sama skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu, není-li současně např. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by při využití pozemku limitován až do té míry, kdy by pozemek nemohl ani zemědělsky obhospodařovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019). Nepřípadný je zde odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019, jež bylo založeno primárně na zjištění, že je dotčený pozemek určen pro realizaci veřejně prospěšné stavby a že dovolatelka stran vhodnosti vydání pozemku v chráněném ložiskovém území nevznesla žádnou argumentaci splňující zákonné náležitosti (nadto šlo o pozemek, na němž byl vymezen dobývací prostor).
V dovoláním napadeném rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o převodu předmětných pozemků (jako jiných – náhradních – zemědělských pozemků) do vlastnictví žalobkyně k uspokojení jejího restitučního nároku, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu – z důvodů shora vyložených – správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I zrušil, spolu s na něm závislými výroky III, IV a V o nákladech řízení a nákladech státu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také toto rozhodnutí v dotčené části výroku I, spolu s na něm závislými výroky III a IV o nákladech řízení a nákladech státu, a v tom rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-