// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.03.2021
Ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z.
Ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem. Zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání, způsobující jeho neplatnost.
Ustanovení § 984 o. z. chrání důvěru nabyvatele v zapsaný stav, jen pokud jde o zapisovaná práva k věci, což je dáno již tím, že se zapsaný stav porovnává se skutečným právním stavem. Ustanovení nechrání důvěru v jiné údaje o věci, byť by se zapisovaly do veřejného seznamu. Právy k věci je třeba rozumět jen práva, a nikoliv jiné údaje o zapsané věci.
V přezkoumávaném případě nebylo místo pro aplikaci § 984 o. z. již proto, že mezi evidovaným a skutečným stavem neexistoval rozpor. Převodkyně bytové jednotky – povinná byla vlastnicí bytové jednotky, jako vlastnice této bytové jednotky byla v katastru nemovitostí také evidována, a zároveň byla v době převodu omezena v nakládání s majetkem generálním inhibitoriem pod sankcí absolutní neplatnosti případného převodu. Obě tyto okolnosti vylučují uplatnění § 984 o. z. Povinná byla v době převodu vlastnicí bytové jednotky, což vylučuje podmínku rozporu mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu. V katastru nemovitostí pouze nebylo zapsáno generální inhibitorium; na veřejnoprávní omezení se však materiální publicita nevztahuje. Okolnost, že byla povinná omezena v nakládání s majetkem generálním inhibitoriem, pak zase vylučuje podmínku aplikace § 984 o. z. spočívající v tom, že k nabytí došlo na základě právního jednání, neboť takové jednání bylo absolutně neplatné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, ze dne 9. 12. 2020
Dotčené předpisy: § 984 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 54 C 462/2017-76, zamítl žalobu, aby z exekuce, vedené na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2008, č. j. 90 Nc 10737/2008-6, a na základě exekučního příkazu soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 29. 5. 2017, č. j. 180 EX 7275/08-49, vedené proti povinné A. G., byla vyloučena bytová jednotka č. XY v budově č. p. XY, XY, na LV č. XY, ležící na parcele č. XY, LV č. XY, nacházející se v k. ú. XY, obci XY, na LV č. XY, k níž náleží podíl na společných částech domu ve výši 4059/297072 (dále také „bytová jednotka“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 15 Co 264/2019-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytkl jeho výklad § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a položil podle jeho názoru neřešenou otázku, zda dobrá víra žalobce, který koupil od povinné A. G. – omezené v nakládání se svým majetkem generálním inhibitoriem podle § 44 odst. 7 exekučního řádu účinného do 31. 10. 2009 – bytovou jednotku, požívá ochrany podle § 984 o. z. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4109/2016, v němž byla řešena obdobná věc. Kupní smlouva, na základě které žalobce od povinné nabyl bytovou jednotku, je absolutně neplatná. Je tedy nerozhodné, zda žalobce nabyl bytovou jednotku v dobré víře či nikoliv. Podané dovolání nemá podle žalovaného opodstatnění a obdobná věc již byla Nejvyšším soudem řešena. Navrhl podané dovolání zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce vymezil otázku, zda jeho dobrá víra požívá ochrany podle § 984 o. z. v případě, kdy koupil od povinné A. G. – omezené v nakládání se svým majetkem generálním inhibitoriem podle § 44 odst. 7 exekučního řádu účinného do 31. 10. 2009 – bytovou jednotku.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud uvedl, že „spočívá-li rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je generální inhibitorium (§ 44 odst. 7 exekuční řád účinný do 31. 10. 2009), které činí osobu k převodu věci nezpůsobilou, nepožívá dobrověrný nabyvatel ochrany vyplývající z principu materiální publicity (takový rozpor nemá z hlediska ochrany vyplývající z materiální publicity právní význam). S takto vymezeným rozsahem povahy údajů, jichž se rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu musí týkat, se snoubí také to, že ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, které je absolutně neplatné pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývající ze zákona. Pokud povinná A. G. jako skutečná a zároveň v katastru evidovaná vlastnice byla omezena v nakládání s bytovou jednotkou v důsledku generálního inhibitoria, není žalující nabyvatel bytové jednotky chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisu v katastru nemovitostí omezení povinné vlastnice nevyplývalo, a ona se tak jevila jako osoba plně oprávněná s nemovitostí nakládat. Ochrana vyplývající z principu materiální publicity se netýká převodcovy nezpůsobilosti k převodu věci, přičemž v těchto závěrech se odvolací soud může opřít i o právní argumentaci doktrinální [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. První vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 37, nebo Sabotinov, V., Syruček, V. a kol. Realitní právo. Nemovitosti v realitní praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 490].“ Zohlednil rovněž v rámci obecné představy spravedlnosti možnost ovlivnit vznik nežádoucí situace, kdy se protichůdně působící principy dostávají do vzájemného rozporu. Zatímco žalobce mohl omezení povinné v nakládání s bytovou jednotkou zjistit z centrální evidence exekucí, oprávněný žalovaný reálnou možnost ovlivnit vznik kolidujících práv neměl.
Dále odvolací soud učinil závěr, že v dané věci nedochází věcně ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž ke střetu práva oprávněných na uspokojení z majetku povinné, resp. zachování tohoto majetku pro exekuční řízení, a ochrany dobré víry nového nabyvatele. Spočívá-li pak „rozpor“ mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je tzv. generální inhibitorium, jež činí osobou k převodu práva nezpůsobilou, nepožívá nabyvatel ochrany vyplývající z principu materiální publicity. Ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, které je absolutně neplatné pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývajícího ze zákona. Odvolací soud pak uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a povinnou A. G. ohledně předmětného bytu ze dne 5. 1. 2017 je absolutně neplatným právním jednáním.
Účinky usnesení o nařízení exekuce doručeného povinnému před účinností novely exekučního řádu č. 286/2009 Sb. spočívající v zákazu nakládání s jeho majetkem, jehož porušení má za následek absolutní neplatnost právního úkonu, zůstávají zachovány i po účinnosti této novely [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Tento závěr není dovoláním jakkoliv zpochybněn, a dovolacímu přezkumu již proto nepodléhá.
Závěr o absolutní neplatnosti uvedené převodní smlouvy, od níž žalobce dovozuje nabytí svého vlastnického práva, dovolatel v dovolání žádnou věcnou argumentací nezpochybňuje a již tato zásadní okolnost předurčuje věcnou neúspěšnost podaného dovolání.
Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana poskytovaná § 984 odst. 1 o. z. je mimo jiné podmíněna tím, že – v daném případě převodní jednání v podobě kupní smlouvy – smlouva, kterou se nabývá právo (zde vlastnické právo) je uzavřena platně (k tomu shodně a k dalším vyžadovaným podmínkám pro ochranu nabyvatele v režimu § 984 odst. 1 srovnej: Tégl, P. Úplatnost nabytí věcného práva jako podmínka fungování materiální publicity veřejných seznamů v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy, 2013, č. 1, s. 28 a násl., Tégl, P. – Zajíc, J. Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného, Právní rozhledy, 2016, č. 4, s. 120 a násl.). Jinak řečeno, neplatnost uzavřené smlouvy vylučuje nabytí práva v režimu § 984 odst. 1 o. z., což je i tento případ. Obstojí-li pak závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy, je tím bez dalšího vyloučeno použití § 984 o. z.
Ustanovení § 984 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou není, protože jí uvedené právo nesvědčí. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo (v daném případě vlastnické právo) za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit nebo převést. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání [srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4540/2018 (dostupného na www.nsoud.cz)] a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou k převodu práva i podle skutečného právního stavu jakožto vlastník věci) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019 (dostupný na www.nsoud.cz)].
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem. Zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání, způsobující jeho neplatnost (k tomu srovnej shodně Tégl, P. – Zajíc, J. Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného, Právní rozhledy, 2016, č. 4, s. 120 a násl. a tam citovaná další rozsáhlá odborná literatura).
Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu žádný odklon od těchto východisek nezaznamenala a zjevně z nich vychází [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, dostupné na (www.nsoud.cz)].
Tato východiska sdílí i komentářová literatura [k tomu srovnej L. Vrzalová in Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 36–38], podle které „materiální publicita nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních, která se k věci vážou… Ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá nebo neplatná. Právní jednání tedy musí existovat a nesmí být dán důvod jeho absolutní neplatnosti, zejména nedostatek vůle, nedostatek svéprávnosti nebo zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ve starší literatuře se k tomu uvádí, že ´princip veřejné víry nechrání tam, kde nejde o nabytí, změnu nebo zánik knihovních práv skutkovými příběhy, nýbrž o důsledky nezpůsobilosti auktorovy k právním činům (např. nezletilost jeho), třeba tato z knihy nebyla patrna´ (Randa, 1922, s. 209–210). Pokud tedy bude nakládající osoba omezena v nakládání s nemovitostí např. proto, že jí bylo doručeno oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení, avšak v katastru nemovitostí nebyla o této skutečnosti vyznačena odpovídající poznámka, není nabyvatel nemovitosti chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisů v katastru nemovitostí omezení vlastníka nevyplývalo, a on se tak jevil jako osoba plně oprávněná s nemovitostí nakládat.“
S tím je ve shodě i ta část komentářové literatury vycházející z toho, že § 984 o. z. chrání důvěru nabyvatele v zapsaný stav, jen pokud jde o zapisovaná práva k věci, což je dáno již tím, že se zapsaný stav porovnává se skutečným právním stavem. Ustanovení nechrání důvěru v jiné údaje o věci, byť by se zapisovaly do veřejného seznamu. Právy k věci je třeba rozumět jen práva, a nikoliv jiné údaje o zapsané věci (k tomu srovnej: Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1021, 1029).
Dovolací soud se shoduje se soudem odvolacím v tom, že v přezkoumávaném případě nebylo místo pro aplikaci § 984 o. z. již proto, že mezi evidovaným a skutečným stavem neexistoval rozpor. Převodkyně bytové jednotky – povinná A. G. byla podle nezpochybněných závěrů soudů obou stupňů vlastnicí bytové jednotky, jako vlastnice této bytové jednotky byla v katastru nemovitostí také evidována, a zároveň byla v době převodu omezena v nakládání s majetkem generálním inhibitoriem pod sankcí absolutní neplatnosti případného převodu. Obě tyto okolnosti vylučují uplatnění § 984 o. z. Povinná A. G. byla v době převodu vlastnicí bytové jednotky, což vylučuje podmínku rozporu mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu. V katastru nemovitostí pouze nebylo zapsáno generální inhibitorium; jako na veřejnoprávní omezení se však materiální publicita nevztahuje. Okolnost, že byla povinná A. G. omezena v nakládání s majetkem generálním inhibitoriem pak zase vylučuje podmínku aplikace § 984 o. z. spočívající v tom, že k nabytí došlo na základě právního jednání, neboť takové jednání bylo absolutně neplatné.
Odvolací soud dále uvedl, že další okolností vylučující ochranu žalobce vyplývající z materiální publicity je i možnost ovlivnit vznik nežádoucí situace, kdy se protichůdně působící principy dostávají do vzájemného rozporu. Zatímco žalobce mohl omezení povinné v nakládání s bytovou jednotkou zjistit z centrální evidence exekucí, oprávněná žalovaná reálnou možnost ovlivnit vznik kolidujících práv neměla.
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že tento důvod potvrzujícího zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu není v dovolání napaden jakoukoliv argumentací, a proto se jeho věcným posouzením (a prověřením případné správnosti či nesprávnosti) dovolací soud vůbec nemohl zabývat. Protože však odvolací soud o tento důvod opřel také svůj závěr o nedůvodnosti podané žaloby, jde o důvod, pro který je namístě odmítnutí dovolání, neboť dovolatel nenapadl právní závěr (jeden ze dvou), který vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Autor: -mha-