// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.01.2019
Právo na povolení nezbytné cesty k pozemku užívanému nájemcem
Právo na povolení nezbytné cesty má, jsou-li splněny zákonné podmínky (§ 1029 a násl. o. z.), vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci či pachtýři.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5305/2017, ze dne 18. 9. 2018
Dotčené předpisy: § 1029 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 18 C 44/2014-270, zřídil ve prospěch každého vlastníka pozemku zapsaného na listu vlastnictví pro obec S., katastrální území B., služebnost, jejíž obsah spočívá v právu vstupovat a vjíždět na dobu nezbytně nutnou za účelem obdělávání ovocného sadu na západní část pozemku zapsaného na listu vlastnictví pro tutéž obec a katastrální území, vymezenou geometrickým plánem, vypracovaným dne 20. 5. 2016 Ing. Josefem Dandou (výrok I.). Za to uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 30 000 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 27 Co 71/2017-294, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s tím, že ve správném znění je rozsah oprávnění vlastníka pozemku limitován potřebou otáčení zemědělské techniky na dobu nezbytně nutnou k obdělávání ovocného sadu na pozemku (výrok I.). Výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že spojení pozemku žalobce (ovocný sad) s veřejnou cestou není dostatečné a na západní straně tohoto pozemku není možné řádně hospodařit bez využití přilehlého pozemku žalované. Protože pozemek již tuto funkci historicky plnil a plní (je dokonce s pozemkem žalobce oplocen do jednoho celku), žalovaná ho nevyužívá a jeho charakter se zřízením služebnosti nezmění, soud zřídil nezbytnou cestu formou pozemkové služebnosti ve prospěch každého vlastníka pozemku.
V odvolacím řízení žalovaná mimo jiné namítala, že na pozemku nehospodaří žalobce jako vlastník pozemku, nýbrž hospodaří na něm nájemce; zákon nicméně umožňuje zřídit věcné břemeno pouze pro vlastníka nemovitosti. Odvolací soud takové námitce nepřisvědčil s tím, že právo ze služebnosti může vlastník vykonávat i prostřednictvím jiných osob.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání.
Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Jde o výklad § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konkrétně o otázku, lze-li povolit nezbytnou cestu ve prospěch vlastníka pozemku v případě, že vlastník sám pozemek neužívá, ale přenechal ho k užívání třetí osobě.
Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). To má spočívat v závěru odvolacího soudu, podle něhož nezbytnou cestu ve prospěch vlastníka pozemku lze povolit i v případě, že vlastník přenechal pozemek k užívání jinému a sám na pozemku nehospodaří. Podle ustanovení § 1029 odst. 1 o. z. má pouze vlastník nárok, aby mu soused povolil za náhradu nezbytnou cestu, a soud takovou nezbytnou cestu zřídí pouze v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka (§ 1029 odst. 2 o. z.). Zákon neumožňuje povolit nezbytnou cestu pro potřeby třetí osoby. Dovolatelka proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatelkou vznesená otázka – konkrétně lze-li povolit nezbytnou cestu podle § 1029 o. z. v případě, že na pozemku nehospodaří vlastník, nýbrž třetí osoba – nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
K závěru, že nezbytnou cestu nelze zřídit v případě, kdy by na nemovitosti neměl hospodařit vlastník, nýbrž třetí osoba, vede dovolatelku skutečnost, že ustanovení § 1029 o. z. upravuje zřízení nezbytné cesty pro potřeby vlastníka nemovitosti, na níž nelze pro nedostatek spojení s veřejnou cestou řádně hospodařit, přičemž nezbytnou cestu zřídí soud pouze v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka.
Nicméně aplikace právní normy se nemůže opírat pouze o jazykový výklad, neboť ten „představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění jejího smyslu a účelu“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12). Jakkoli je třeba vyhnout se rozhodovací libovůli, k níž výklad odchylný od textu zákona (contra verba legis) může svádět, soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel zákona, ale také historie jeho vzniku, systematika či některý z ústavních principů (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat. Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit (§ 1011 o. z., věta první). Vlastník má právo věc pronajmout, a i v pronájmu věci lze spatřovat řádné hospodaření s ní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1925, sp. zn. R I 1025/25, publikované ve Vážného sbírce pod č. 5558, též v ASPI), a tudíž i užívání. Pokud by byla argumentace dovolatelky správná, pak by např. vlastník pozemku, postrádajícího potřebné spojení, který pro nemoc či stáří, ev. z jiných důvodů, jej nemůže obdělávat, se nemohl domáhat povolení nezbytné cesty, a byl by nucen nechat pozemek ležet ladem. Jestliže by na pozemku byl hotel, bylo by vyloučeno zřídit nezbytnou cestu tak, aby ji mohli využívat i hosté (arg. ad absurdum).
K případné možnosti nájemce využívat nezbytnou cestu k hospodaření na nemovitosti lze nad rámec uvedeného odkázat na dřívější judikaturu dovolacího soudu, podle níž „přísluší-li osobě oprávněné z věcného břemene - vlastníku nemovitosti právo, které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti, přičemž může jít jak o chůzi tak jízdu po zatíženém pozemku, pak od této oprávněné osoby odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které tak činí v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene, pokud se účastníci smlouvy o jeho zřízení nedohodli jinak“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005). Osobou oprávněnou k užívání pozemku zatíženého právem cesty je vlastník stavby a osoby odvozující takové právo od oprávněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1920/2012). I z této judikatury se podává, že služebnost cesty slouží mimo jiné osobám vymezeným hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene; to musí nutně platit i pro služebnost nezbytné cesty, neboť v opačném případě by byl zmařen její hospodářský účel.
Dovolací soud uzavírá, že právo na povolení nezbytné cesty má, jsou-li splněny zákonné podmínky (§ 1029 a násl. o. z.) vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci či pachtýři.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, protože mu však žádné náklady nevznikly, nepřiznal dovolací soud právo na jejich náhradu (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Autor: -mha-