// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.12.2018
Porušení zákonné povinnosti úředníkem územně samosprávného celku
Povinnost dodržovat zákonem stanovené povinnosti patří k základním povinnostem úředníka územně samosprávného celku vyplývajícím z pracovního poměru a spočívá v plnění povinností, které v prvé řadě vyplývají přímo ze zákona, a mohou vyplývat i z jiných než pracovněprávních předpisů, které se rovněž vztahují k úředníkem vykonávané práci. Vydal-li proto úředník územní rozhodnutí v rozporu s územním plánem, porušil tím zákonem mu stanovené povinnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků a o změně některých zákonů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 422/2017, ze dne 14. 8. 2018
Dotčené předpisy: § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 312/2002 Sb. ve znění do 31. 12. 2011
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 3. 9. 2010 žalovaný sdělil žalobci, že jej odvolává z funkce vedoucího Odboru stavební úřad Městského úřadu Rumburk. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce porušil své povinnosti stanovené v ustanoveních § 16 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o úřednících“) a § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Porušení se měl dopustit tím, že dne 6. 1. 2010 vydal rozhodnutí Městského úřadu Rumburk, stavebního úřadu č. j. OSÚ/37449-09/4136-2009Wa, které bylo v rozporu s platným Územním plánem sídelního útvaru města Rumburk a též v rozporu se správním řádem a stavebním zákonem, neboť rozhodl o umístění stavby fotovoltaické elektrárny na plochách označených obecně jako rezervy "R", které není možné bez předchozí řádné změny územního plánu sídelního útvaru města Rumburk k umisťování staveb využít, jelikož se nejedná o zastavitelné plochy. Dále porušil ustanovení § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, neboť do okruhu účastníků územního řízení nezahrnul vlastníka sousedícího pozemku, tedy osobu, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám může být územním rozhodnutím přímo dotčeno.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání z funkce je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pravý důvod jeho odvolání z funkce „pramení z rozhodovací činnosti při výkonu přenesené působnosti, kterou žalovanému vůbec nepřísluší posuzovat, a že tedy zákonem stanovené hmotněprávní předpoklady pro jeho odvolání z funkce nebyly splněny“.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 25 C 643/2010-169, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení 39.576,- Kč. Dovodil, že v odvolání z funkce označené rozhodnutí bylo vydáno zejména v rozporu s ustanoveními § 90 písm. a) a b), § 92 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona, neboť nebylo vydáno v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem daného území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Současně tím porušil ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) a c) zákona o úřednících a ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Tím, že do okruhu účastníků územního řízení nebyl zahrnut vlastník pozemku v katastrálním území H. J., kterým je Česká republika, žalobce porušil také povinnost stanovenou v ustanovení § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, podle kterého jsou účastníky stavebního řízení osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám, na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Zjistil dále, že, ačkoli šlo o řízení návrhové a správní orgán je vázán návrhem, v rozporu s návrhem (žádost byla omezena na požadavek umístění stavby dočasně, konkrétně na dobu 20 let) uvedené rozhodnutí takové omezení nedeklaruje, že v rozhodnutí byla aplikována v té době již zrušená vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, a že jako podklad pro rozhodnutí „byly použity metodické pokyny Ministerstva pro místní rozvoj, a to nikoliv v platném znění“. Při posuzování intenzity porušení povinností ze strany žalobce vyšel z toho, že žalobce byl vedoucím úředníkem územního správného celku a uvedené postavení oproti jiným běžným zaměstnancům na něho klade zvýšené nároky, že mnohokráte absolvoval povinné vzdělávání úředníků územních samosprávných celků, jehož součástí bylo zdůraznění jeho postavení, jakožto úředníka územního samosprávného celku a z něj plynoucích povinností, a že vykonal zkoušku zvláštní odborné způsobilosti pro výkon činnosti na úseku územního řízení a stavebního řádu. Dospěl k závěru, že tím, že vydal rozhodnutí v rozporu s vydanou územně plánovací dokumentací a s cíly a úkoly územního plánování, zejména s charakterem daného území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, porušil své povinnosti intenzitou závažnou a tím, že do okruhu účastníků územního řízení nebyl zahrnut vlastník pozemku v katastrálním území H. J., kterým je Česká republika, porušil své povinnosti intenzitou méně závažnou. Námitku, že nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro odvolání z funkce, odmítl s tím, že, i když se v uvedeném případě jedná o výkon činnosti při výkonu přenesené působnosti obce, „je žalovaný, jakožto zaměstnavatel žalobce oprávněn posuzovat plnění výkonu funkce a povinností, tedy i jeho rozhodovací činnost při výkonu přenesené působnosti, neboť v opačném případě by ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) z. č. 312/2000 Sb., postrádalo svůj smysl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 12 Co 555/2014-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že odvolání žalobce z funkce vedoucího odboru stavebního úřadu MěÚ Rumburk učiněné usnesením Rady města Rumburk Č. 2254/2010 ze dne 2. 9. 2010 a dopisem tajemnice MěÚ Rumburk ze dne 3. 9. 2010 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 40.814,- Kč k rukám advokáta JUDr. O. V. Odmítnul odvolací námitku, že nebyly splněny formální náležitosti odvolání z funkce, neboť odvolání z funkce schválila rada města Rumburk svým usnesením ze dne 2. 9. 2010, č. 2254/2010, a v souladu s tímto usnesením následně tajemnice jako statutární orgán žalovaného (jako zaměstnavatele) podle § 110 odst. 4 zákona o obcích písemně žalobce (jako zaměstnance) z funkce odvolala i s konkrétně skutkově vymezenými důvody. Vytknul soudu prvního stupně, že se zabýval porušením povinností žalobce („aplikoval právní předpisy nikoliv v platném znění“, „v rozhodnutí nevymezil dočasnost umístění stavby“), ačkoli tato pochybení nebyla v písemném odvolání z funkce uvedena. Souhlasil s ním však v tom, že žalobce porušil své povinnosti méně závažně tím, že do okruhu účastníků nezahrnul jednoho z vlastníků sousedícího pozemku. Za porušení povinností žalobcem však nepovažoval skutečnost, že v odvolání z funkce označené žalobcem vydané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem daného území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Žalobce totiž řádně v rozhodnutí ze dne 6. 1. 2010 zdůvodnil, proč na pozemku, který byl dosud ve směrné části územního plánu veden jako nezastavitelný, stavbu fotovoltaické elektrárny umístit lze. Poukázal na příslušná ustanovení stavebního zákona upravující změnu směrné části územního plánu, na to, že směrná část územního plánu ve vztahu k dané žádosti projednána byla „za přítomnosti dalších zaměstnanců žalovaného - vedoucího odboru regionálního rozvoje a investic a dále z úseku úřadu územního plánování, reflektoval též výklad nadřízeného (odvolacího) orgánu vyslovený před vlastním rozhodnutím“. Sám odvolací orgán ve svém kasačním rozhodnutí s postupem žalobce v tomto směru polemizoval a uzavřel, že jde o mylný názor (chybnou úvahu), což až ve svém důsledku znamená, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se stavebním zákonem. Žalobce se tak dopustil „pouze“ jednoho méně závažného porušení povinnosti, a důvody pro jeho odvolání z funkce tak nejsou dány.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda jednání žalobce vytýkané mu žalovaným, pro které žalovaný odvolal žalobce z jeho funkce, porušil žalobce závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností či nikoliv. Je přesvědčen, že žalobce vydáním územního rozhodnutí v rozporu s územním plánem (povolením umístění stavby na pozemku, který je v územním plánu vedeny jako pozemek nezastavitelný), porušil stavební zákon, tedy i své pracovní povinnosti. Namítá dále, že v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem, ale především ve vytýkaném stavebním řízení, se „netáhne jako tenká červená nit, ale jako velký rudý hadr mává přímo před očima, a to, že vydání uvedeného vytýkaného územního rozhodnutí žalobcem se týkalo právě pozemku parcelní číslo v katastrálním území H. J., který byl v době rozhodování žalobcem ve vlastnictví rodičů žalobce“. Lze proto mít za nepochybné, že žalobce činil veškerá porušení a pochybení zcela úmyslně, neboť byl na věci prokazatelně osobně zainteresován, a to potenciálním majetkovým prospěchem osob jemu nejbližších - rodičů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v plném rozsahu.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné (případně zamítnuto jako nedůvodné).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, zda vydání územního rozhodnutí v rozporu s územním plánem je zároveň porušením zákonem stanovených povinností ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků a o změně některých zákonů, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti odvolání z funkce vedoucího Odboru stavební úřad Městského úřadu Rumburk dopisem ze dne 3. 9. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, a č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2011, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon o úřednících“).
Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze z funkce odvolat, jen
a) pozbyl-li některý z předpokladů podle § 4 zákona o úřednících,
b) porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nebo
c) neukončil-li vzdělávání vedoucích úředníků ve lhůtě podle § 27 odst. 1 zákona o úřednících.
Uvedené ustanovení je ve vztahu k právní úpravě odvolání zaměstnance z pracovního místa obsažené v § 73 zák. práce (srov. § 1 odst. 2 zákona o úřednících) ustanovením speciálním. Zákonné vymezení důvodů, pro něž (jedině) lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, obsažené v § 12 odst. 1 zákona o úřednících, nepochybně nelze vykládat jako pouhou deklaraci mající jen proklamativní význam, neboť v porovnání s relativně nejistým postavením ostatních vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním, představuje stanovení podmínek, za nichž lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, výraz zvýšené ochrany jejich postavení, a z tohoto důvodu je vyloučeno odvolat vedoucího úředníka územního samosprávného celku z funkce, jestliže nejsou splněny stanovené hmotněprávní předpoklady pro tento postup.
Povinnost dodržovat zákonem stanovené povinnosti patří k základním povinnostem úředníka vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 1 odst. 1 a 2 zákona o úřednících, § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které v prvé řadě vyplývají přímo ze zákona. Jsou stanoveny zejména ustanoveními § 301 a § 302 zák. práce a § 16 zákona o úřednících, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Povinnosti zaměstnance (úředníka) však mohou vyplývat i z jiných právních předpisů, které se rovněž vztahují k úředníkem vykonávané práci. Má-li být porušení zákonem stanovené povinnosti právně postižitelné jako důvod k odvolání z funkce podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících proto, že se úředník dopustil nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, musí být vytýkané porušení pracovních povinností úředníkem zaviněno, a to alespoň z nedbalosti. Zákon o úřednících totiž rozlišuje z hlediska stupně intenzity porušení zákonem stanovených povinností mezi závažným porušením zákonem stanovených povinností a méně závažným porušením zákonem stanovených povinností. Nižší stupeň intenzity porušení zákonem stanovených povinností, než je méně závažné porušení, zákon o úřednících neupravuje; každé porušení zákonem stanovených povinností, které nedosahuje intenzity závažného porušení zákonem stanovených povinností, je proto vždy méně závažným porušením zákonem stanovených povinností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2070/2012, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3075, 3076/2010).
S názorem odvolacího soudu, že v odvolání z funkce označené žalobcem vydané rozhodnutí, ačkoli bylo vydáno v rozporu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, nepředstavuje porušení povinností žalobce, dovolací soud nesouhlasí.
Jak bylo již výše uvedeno, povinnost dodržovat zákonem stanovené povinnosti patří k základním povinnostem úředníka vyplývajícím z pracovního poměru a spočívá v plnění povinností, které v prvé řadě vyplývají přímo ze zákona, a mohou vyplývat i z jiných než pracovněprávních předpisů, které se rovněž vztahují k úředníkem vykonávané práci.
Vykonával-li žalobce funkci vedoucího odboru stavební úřad a v souvislosti s tím vydával v územním řízení územní rozhodnutí, vztahovaly se k jeho práci také další předpisy, regulující tuto činnost. Jeho zákonem stanovené povinnosti [§ 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících] tak vyplývaly také ze zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále též jen „stavební zákon“.
Podmínky, za nichž lze vydat územní rozhodnutí, jsou stanoveny zejména v ustanovení § 92 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Podle ustanovení § 90 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad posuzuje – mimo jiné - soulad s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování. Z uvedeného vyplývá, že, není-li záměr žadatele v souladu s územně plánovací dokumentací, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že podle Územního plánu sídelního útvaru města Rumburk (včetně jeho změny č. 1 a 2), schváleného na zasedání zastupitelstva v Rumburku dne 29. 9. 1998, č. us. 27/2/3, pozemek parcelní číslo v katastrálním území H. J. a pozemek parcelní číslo v katastrálním území R. jsou vedeny pod označením "R" s následným číselným označením - konkrétně R 206 (pro) a R 107 (pro), a že podle výkladové části uvedeného územního plánu jsou plochy označené písmenem "R" plochami (lokalitami) - tzv. rezervami, jež nejsou plochami zastavitelnými, zastavitelné plochy jsou v územním plánu označeny písmenem "Z" s následným číselným označením (např. Z3-64, Z3-23, Z3-11). Územním rozhodnutím Městského úřadu Rumburk - stavebního úřadu ze dne 6. 1. 2010, č. j.: OSÚ/37449-09/4136-2009/Wa, bylo rozhodnuto o umístění stavby - fotovoltaické elektrárny na části pozemkové parcely číslo v katastrálním území H. J. a na části pozemkové parcely v katastrálním území H. J.
Bylo-li takto rozhodnuto o umístění stavby v rozporu s územně plánovací dokumentací [Územním plánem sídelního útvaru města Rumburk (včetně jeho změny č. 1 a 2)], stalo se tak v rozporu s ustanovením § 92 odst. 2 a § 90 stavebního zákona. Vydáním takového rozhodnutí proto žalobce porušil zákonem mu stanovené povinnosti [§ 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících]. Názor odvolacího soudu, že se ze strany žalobce jednalo toliko o mylný názor (chybnou úvahou), neobstojí. Jak správně uvádí (s odkazem na ustanovení § 54 odst. 2 a 55 odst. 2 stavebního zákona) v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, o změně územního plánu je oprávněno rozhodovat pouze zastupitelstvo obce. Naproti tomu - z hlediska zkoumání, zda jednáním vytýkaným v odvolání z funkce žalobce porušil své povinnosti - nemůže obstát námitka dovolatele, že žalobce „byl na věci prokazatelně osobně zainteresován“. Nic takového žalobci v odvolání z funkce vytýkáno nebylo, a proto se z tohoto pohledu soudy správně věcí nezabývaly.
Podstatou odvolání žalobce z funkce je, že vydal nezákonné rozhodnutí. To, že se přitom dopustil také procesních chyb, neznamená, že se jedná o další (samostatná) porušení zákonem stanovených povinností. Skutečnost, že při vydání nezákonného rozhodnutí porušil více právních povinností, se může projevit při posuzování stupně intenzity porušení zákonem stanovené povinnosti.
Pro posouzení, zda zaměstnanec (resp. vedoucí úředník) porušil zákonem stanovenou povinnost závažným způsobem nebo méně závažně, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoně o úřednících, v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem“ a „méně závažné porušení zákonem stanovených povinností“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících tak náleží k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Při zkoumání intenzity porušení zákonem stanovené povinnosti může soud přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení zákonem stanovené povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti odvolání z funkce odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnanec svou funkci nadále zastával.
V projednávané věci se odvolací soud (protože skutečnost, že žalobcem vydané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem daného území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, nepovažoval za porušení povinností žalobcem) zkoumáním intenzity porušení zákonem stanovené povinnosti nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-