// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 15.11.2018
Nepřiměřená délka řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu
Jakkoliv v případě tzv. bytových věcí [ať již jde přímo o vyklizení bytu, žalobu na neplatnost (neoprávněnost) výpovědi z nájmu bytu či dříve žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu] bude možno v mnoha případech dovodit ve smyslu kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. citelnější dopad do poměrů účastníků, konkrétně nájemce bytu, nelze současně uzavřít, že by jej bylo možno dovodit obecně, typově.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3802/2016, ze dne 4. 9. 2018
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 165/2005, a to ve výši 250 000 Kč. V posuzovaném řízení se jednalo o výpověď z nájmu bytu, ve kterém žalobce s rodinou bydlel, a o zaplacení částky 92 201 Kč, kdy žalobce vystupoval v procesním postavení žalovaného. Řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy. Bylo zahájeno dne 19. 8. 2005 podáním žaloby a skončilo dne 9. 1. 2014 odmítnutím ústavní stížnosti. Žalobce považoval délku soudního řízení za nepřiměřeně dlouhou. Svůj nárok u žalované předběžně uplatnil žádostí ze dne 13. 5. 2014. Žalovaná sice uznala existenci odpovědnostního titulu, avšak požadované zadostiučinění 150 000 Kč mu neposkytla, když za dostačující formu odškodnění považovala konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 19 C 447/2014-36, uložil žalované zaplatit žalobci částku 66 750 Kč se zákonnými úroky z prodlení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 183 250 Kč se zákonnými úroky z prodlení (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 240 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně seznal existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění na částku 111 250 Kč. Z hlediska složitosti řízení a podílu žalobce na délce řízení soud tuto částku neponižoval ani nenavyšoval. Z důvodu, že řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy, soud snížil základní částku o 40 %. Ke kritériu významu řízení pro žalobce soud uvedl, že neshledal vyšší význam řízení pro poškozeného, pouze význam průměrný, šlo o věc občanskoprávní, se kterou Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) neváže větší význam řízení pro účastníka, a to i za situace, že šlo o řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení dlužné částky. Jak nakonec bylo zjištěno i z rozhodnutí v posuzovaném řízení, žaloba byla podána důvodně a žalobce následně byl nucen byt opustit, vystěhovat se a taktéž zaplatit dlužné nájemné. Žalobce také dle soudu prvního stupně skutková tvrzení týkající se vyššího významu řízení pro jeho osobu nikterak více soudu nezdůvodnil a nedoložil. Soud konečně uvedl, že uplatněný nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 250 000 Kč je co do částky, o kterou je vyšší než nárok uplatněný u žalované v rámci předběžného projednání, promlčený.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 12 Co 344/2015-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vyhovující části výroku o věci samé se žaloba zamítá ohledně částky 22 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 15. 12. 2014 do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I), potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 240 Kč (výrok III).
5. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněný nárok na dalších 100 000 Kč nad rámec částky, kterou požadoval v rámci předběžného projednání svého nároku, je promlčený. Odvolací soud přisvědčil i právnímu závěru soudu prvního stupně, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a došlo tak k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, tedy k nesprávnému úřednímu postupu. Soud dále prověřil i výpočet zadostiučinění provedený soudem prvního stupně a shledal, že je třeba základní částku odškodnění snížit o dalších 20 %, a to z důvodu složitosti tohoto řízení. Jinak sdílel závěr soudu prvního stupně, že posuzované řízení není řízením, je ESLP přisuzován větší význam pro účastníky. Jedná se o standardní občanskoprávní řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, s doloženým právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), výslovně pouze co do potvrzujícího výroku II (s odkazem na poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti opravného prostředku do výroku I) a nákladového výroku III, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
7. Dovolatel především obsáhle rekapituluje průběh posuzovaného řízení, přičemž polemizuje se správností postupu soudů a vydaných rozhodnutí.
8. Dovolatel dále uvádí, že považuje za lidské právo mít co jít, mít oblečení a mít kde bydlet, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, ze kterého cituje závěr, že „nejistota a psychické útrapy, jež jsou spojeny s nepřiměřenou délkou řízení a za které především je poskytováno zadostiučinění, výrazně nabývají na intenzitě, pokud předmět řízení má pro osobu poškozeného zvlášť důležitý význam.“ V řízení se jednalo o právo bydlení (o přivolení k výpovědi z nájmu bytu), a to pro žalobce i jeho rodinu. To, jak soudy hodnotí význam řízení, je podle dovolatele hrubým nedoceněním významu věci, když za odpovídající považuje zvýšení nejméně o 50 %. Odvolací soud se tak měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Dovolatel dále uvádí, že v žádosti o poskytnutí zadostiučinění se dopustil písařské chyby, na základě níž soudy obou stupňů dovodily, že nárok uvedený v žalobě je v určité části promlčen. Podle dovolatele o dané otázce nebylo dosud Nejvyšším soudem judikováno. Zásadu, že nelze přisoudit více, než bylo požadováno, obsahuje občanský soudní řád, v zákoně č. 82/1998 Sb. se však nenachází. Tento zákon ani neurčuje, že v žádosti o poskytnutí zadostiučinění je nutno uvést konkrétní výši požadavku. Ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), pouze stanoví, že nárok na náhradu škody je třeba nejprve uplatnit u příslušného úřadu. Dovolatel je tak toho názoru, že postačuje toliko požádat o poskytnutí zadostiučinění bez uvedení výše požadavku. Ze zákona neplyne, že by taková žádost nebyla uplatněním nároku, zvláště když otázka v jaké výši a zda vůbec se zadostiučinění poskytne, záleží na posouzení rozhodujícího orgánu. Na druhé straně, je-li správné, že výše požadované částky je nezbytnou náležitostí žádosti o poskytnutí zadostiučinění, pak absence této náležitosti nutně znamená, že žádost je vadná a ve svých důsledcích tedy ani nebyla řádně podána. Ministerstvo spravedlnosti podle dovolatele nemá povinnost poučovat žadatele o vadnosti jeho žádosti. Navíc, pokud je žádost podána v závěru lhůty, mnohdy by ani vada nemohla být včas odstraněna. Poskytnutí zadostiučinění je ústavní právo. Proto vázat jeho uplatnění na skutečnost, zda v žádosti o jeho poskytnutí je či není uvedena výše požadavku, se dovolateli jeví jako naprosté zformalizování věci.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), jinak jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. (s výhradou dále uvedenou).
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelova obsáhlá polemika se správností postupu soudů a vydaných rozhodnutí v posuzovaném řízení založená na vlastní variantě skutkového stavu, než ze kterého vycházelo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a pro rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 241f odst. 1 o. s. ř.).
16. Uvedené platí i ohledně argumentace žalobce, že se v žádosti o poskytnutí zadostiučinění dopustil písařské chyby, případně že výše požadované částky zcela absentovala, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že žalobce v rámci předběžného projednání nároku u Ministerstva spravedlnosti uplatnil částku 150 000 Kč.
17. Samotné právní posouzení vznesené námitky promlčení odvolacím soudem pak přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se při něm odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které úprava § 31a OdpŠk představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., což ovšem neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Ve vztahu k běhu promlčecí lhůty pak platí, že tato se staví, jen pokud jde o částku, jejíž úhrady se žalobce v řízení domáhá. Je-li žaloba následně rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky [srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74 (uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR v roce 1986, str. 774), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005 (uveřejněný pod číslem 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008].
18. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu má ve smyslu kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk ze své povahy (typově) obvykle citelnější dopad do poměrů účastníků, neboť uvedená otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání není důvodné.
20. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
21. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud uvedl, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost.
22. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).
23. Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
24. Nejvyšší soud při této své úvaze vyšel z judikatury ESLP. S odkazem právě na tuto judikaturu tak ve Stanovisku dovodil, že dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Dovolatel přitom neoznačuje žádné rozhodnutí ESLP, ze kterého by bylo možno dovodit typově zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného i v případě věcí bytových, konkrétně zde řízení o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu.
25. Uvedené samozřejmě neznamená, že by typově zvýšený význam nebylo možno dovodit i v jiných případech, než které byly takto vymezeny v judikatuře ESLP. Nejvyšší soud tak například u tzv. restitučních řízení dovodil, že byť zpravidla nepatří k těm, která by s odkazem na judikaturu ESLP bylo možno co do předmětu typově zařadit mezi řízení se značným významem pro poškozené, při posouzení významnosti předmětu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
26. Je nepochybné, že možnost mít kde bydlet patří mezi základní životní potřeby a že k moderní, ekonomicky vyspělé společnosti nepochybně patří i právo jedince na důstojné bydlení. Protože jedním ze základních prostředků, jak toto právo zabezpečit, je i nájem bytu, požívá tento zvýšené právní ochrany, což se mimo jiné projevuje zákonem zpřísněnými předpoklady pro jeho ukončení ze strany pronajímatele (k tomu i v současnosti srov. zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu v ustanovení § 2235 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zvláště pak ustanovení upravující výpověď nájmu ze strany pronajímatele).
27. Jakkoliv se však v obecné rovině skončení nájmu jistě dotýká bytové potřeby nájemce, nelze automaticky dovozovat, že každým skončením nájmu bude tato potřeba u dosavadního nájemce dotčena zásadním způsobem či snad že ji nebude schopen uspokojit vůbec. Schopnost uspokojit bytovou potřebu totiž do značné míry závisí na majetkových, příjmových, rodinných, osobní či zdravotních poměrech nájemce a jeho rodiny, příp. na řadě dalších okolností. Na jedné straně tak jsou zde jedinci, kteří se z důvodu svých ekonomických poměrů, zdravotního stavu, rodinného zázemí či sociálního vyloučení po vyklizení bytu mohou i se svojí nejbližší rodinnou ocitnout v existenčně značně obtížné situaci, kterou bez cizí pomoci nebudou schopni řešit vůbec či alespoň dostatečně rychle, na druhé straně jsou zde jedinci, pro které vyklizení bytu z důvodu jejich majetkových (mají vlastní byt či dům) či příjmových poměrů (mohou si bez problémů pronajmout srovnatelný byt za obdobných podmínek), nebo s ohledem na jejich rodinné zázemí (mají kam jít), nebude vyklizení bytu představovat větší obtíže, než které jsou spojeny s každým stěhováním. Rovněž nelze vyloučit ani situaci, kdy nájemce, který dlouhodobě porušuje své povinnosti, sám svoji procesní „aktivitou“ prodlužuje řízení, aby mohl užívat byt co nejdéle.
28. Z uvedeného vyplývá, že jakkoliv v případě tzv. bytových věcí [ať již jde přímo o vyklizení bytu, žalobu na neplatnost (neoprávněnost) výpovědi z nájmu bytu či dříve žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu] bude možno v mnoha případech dovodit ve smyslu kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk citelnější dopad do poměrů účastníků, konkrétně nájemce bytu, nelze současně uzavřít, že by jej bylo možno dovodit obecně, typově.
29. Nepovažoval-li tedy odvolací soud posuzované řízení za typově významnější a hodnotil-li jej z hlediska významu předmětu řízení jako standardní občanskoprávní řízení, je jeho právní posouzení věci z hlediska shora uvedené právní otázky (dovolacího důvodu) správné.
30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
31. Nejvyšší soud ve Stanovisku rovněž uvedl, že k typovým aspektům může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění.
32. Dovolací soud se tak ve světle označené judikatury zabýval i otázkou, zda případně žalobce v řízení neuplatnil tvrzení umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou řízení a zda tak jinou vadou řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. nemůže být postup odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně), který se takovými tvrzeními žalobce nezabýval.
33. Z obsahu žaloby, podání žalobce či přednesů žalobce před soudem prvního stupně nicméně nevyplývá, že by takové skutečnosti uplatnil. Toliko v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně upozornil „na význam řízení pro žalobce, když šlo o výpověď z nájmu bytu, což byla podstatná záležitost, která se týkala osobně žalobce.“
34. Vzhledem k tomu, že žalobce byl předtím s odkazem na ustanovení § 119a o. s. ř. poučen o tom, „že všechny rozhodné skutečnosti musí účastníci uvést a musí taktéž předložit důkazy dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uvedené skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem pouze za podmínek § 205a“, soud prvního stupně nijak nepochybil, pokud za této situace přistoupil k rozhodnutí ve věci samé (bez nutnosti poučení podle § 118a o. s. ř.) a uvedl, „že neshledal vyšší význam řízení pro poškozeného, pouze význam průměrný. Ačkoliv žalobce uváděl vyšší význam řízení pro jeho osobu, soud opětovně uvádí, že šlo o věc občanskoprávní, se kterou Evropský soud pro lidská práva neváže větší význam řízení pro účastníka, a to i za situace, že šlo o řízení přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení dlužné částky… Žalobce pak sám svá skutková tvrzení týkající se vyššího významu řízení pro jeho osobu nikterak více soudu nezdůvodnil a nedoložil.“ Vzhledem k tomu, že ani dovolatel netvrdí, že by byly splněny podmínky ustanovení § 205a o. s. ř. pro uplatnění nových skutkových tvrzení či důkazů, odvolací soud nijak nepochybil, pokud uvedené právní posouzení významu předmětu řízení ze strany soudu prvního stupně nijak nekorigoval.
35. Ani žádné další vady řízení dovolací soud neshledal.
VI. Závěr
36. Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a žádné ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. relevantní vady řízení dovolací soud neshledal, dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-