// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.11.2018

Neplatnost dohody o převedení na jinou práci dle § 39 obč. zák.

Dohoda o převedení na jinou práci uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v situaci, kdy zaměstnanec již v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce, na kterou měl být podle této dohody převeden (nejednalo-li se pouze o dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, která je překážkou v práci na straně zaměstnance, jejíž existence by představovala právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž dočasnou suspenzi pracovního závazku), je v posuzované věci neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplývá zákaz, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Jedná se tedy o nedovolený právní úkon, který je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť svým obsahem odporuje zákonu, a nikoli o právní úkon neplatný podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že předmětem právního úkonu je plnění nemožné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 673/2018, ze dne 7. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 37 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010
§ 38 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2010
§ 38 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2010
§ 103 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2010
§ 191 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2010

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 30. 10. 2012 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 197 610 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % od 16. 1. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od 5. 7. 1995 jako zámečník, že dne 14. 8. 2009 u něj byla zjištěna nemoc z povolání, pro kterou se stal podle lékařského posudku Zdravotního ústavu se sídlem v O., oddělení pracovního lékařství, ze dne 8. 7. 2010 nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce zámečníka, avšak že podle tohoto lékařského posudku byl schopen vykonávat jiné zaměstnání, a to mimo riziko vibrací a přetěžování horních končetin, mimo zvedání těžších břemen, že dne 12. 7. 2010 žalobce uzavřel se žalovaným „dohodu o převedení v práci ze zdravotních důvodů“, podle níž byl převeden na nový druh práce „pomocník dělník – obsluha mostového jeřábu“, že na novém pracovišti odpracoval pouze 3 a půl směny, vyčerpal 12 a půl dne dovolené a od 2. 8. 2010 byl v pracovní neschopnosti a že podle lékařského posudku lékaře závodní preventivní péče ze dne 1. 12. 2010 pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat dosavadní práci, tj. práci pomocného dělníka – obsluhy mostového jeřábu pro nemoc z povolání. V té souvislosti žalobce dne 6. 12. 2010 uzavřel se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které pracovní poměr skončil dnem 7. 12. 2010, a žalovaný žalobci poskytl odstupné ve výši 12násobku průměrného výdělku, avšak vycházel z předpokládaného výdělku pomocného dělníka, tj. z práce, na kterou byl žalobce v důsledku nemoci z povolání převeden od 12. 7. 2010, a poskytl mu na odstupném celkem 104 352 Kč a náhradu mzdy za vyčerpanou dovolenou (12 a půl dne v červenci 2010 a 3 dny v prosinci 2010) ve výši 6 200 Kč. Žalobce má za to, že „převedení v práci“ bylo neplatné, neboť byl převeden na práci, kterou ze zdravotních důvodů nemohl vykonávat, o čemž svědčí posudek Zdravotního ústavu v O., oddělení pracovního lékařství, ze dne 2. 12. 2010, a že žalovaný proto nemohl vycházet pro výpočet odstupného a náhrady mzdy za dovolenou „z pravděpodobného výdělku práce pomocného dělníka“. Podle názoru žalobce mu mělo být odstupné poskytnuto „do výdělku zámečníka“, a měl tedy na odstupném obdržet 290 880 Kč, avšak vyplaceno mu bylo 104 352 Kč, a měl obdržet „relutum dovolené“ v částce 17 282 Kč, a nikoliv pouze 6 200 Kč.

Žalovaný zejména namítal, že dne 8. 7. 2010 mu žalobce předložil lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k práci, v němž bylo uvedeno, že žalobce je zdravotně způsobilý s podmínkou „mimo riziko vibrací a přetěžování horních končetin, mimo zvedání těžkých břemen“, že na základě tohoto posudku s ním byla dne 12. 7. 2010 uzavřena dohoda o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů s účinností od 12. 7. 2010, že byl sjednán druh práce pomocný dělník, obsluha „motorového“ jeřábu, který splňoval požadavky lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 8. 7. 2010, a že pokud později došlo k vydání dalšího lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 2. 12. 2010 se závěrem, že žalobce pozbyl dlouhodobě „pracovní způsobilost“, nemohla mít tato skutečnost vliv na platnost dohody o převedení na jinou práci.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 9. 2014 č. j. 26 C 138/2012-29 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9 292,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Bajerové. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnán u žalované a od 1. 5. 2007 pracoval jako zámečník, vazač a obsluha mostového jeřábu, že v návaznosti na lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k práci vydaný dne 8. 7. 2010 MUDr. Annou Šplíchalovou, Ph.D., na základě kterého byl žalobce shledán zdravotně způsobilým, avšak s omezením, a to „mimo práce s rizikem vibrací a přetěžování horních končetin a mimo zvedání těžších břemen“, byla mezi žalobcem a žalovaným dne 12. 7. 2010 uzavřena dohoda o převedení na jinou práci a o změně druhu práce na práci pomocný dělník a obsluha mostového jeřábu, že žalobce na pracovní pozici pomocného dělníka odpracoval pouze 3 a půl směny, vyčerpal 12 a půl dne dovolené a od 2. 8. 2010 byl v pracovní neschopnosti, že podle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 2. 12. 2010 vypracovaného MUDr. Annou Šplíchalovou, Ph.D., žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, že lékařskými posudky ze dne 19. 1. 2010 a ze dne 27. 5. 2011 byly u žalobce zjištěny nemoci z povolání podle kapitoly II a položek 7 a 8 seznamu nemocí z povolání a že žalobce dopisem ze dne 5. 10. 2012 namítl neplatnost převedení na jinou práci na základě dohody ze dne 12. 7. 2010. Soud prvního stupně dovodil, že druh práce pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu vymezený v dohodě o převedení na jinou práci ze dne 12. 7. 2010 odpovídal tehdejšímu zdravotnímu omezení žalobce a nezahrnoval v sobě práci v riziku vibrací s přetěžováním horních končetin, že pokud by byl žalobce přesto nucen vykonávat práce spojené s přetěžováním horních končetin, pak měl právo výkon těchto prací odmítnout s odkazem na jejich nevhodnost ze zdravotních důvodů, že v řízení se však neprokázalo, že žalovaný nutil žalobce vykonávat práce, pro které byl žalobce zdravotně omezen, přičemž sám žalobce uvedl, že když při natírání konstrukcí měl potíže s jejich manipulací, tak byl poté pověřen zametáním, což bývá obvyklou činností pomocného dělníka, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla mezi účastníky uzavírána za již změněných okolností, neboť nově byl žalovanému předložen lékařský posudek ze dne 1. 12. 2010, na základě kterého žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci pomocného dělníka, a že tento následně vydaný lékařský posudek nemůže způsobit neplatnost již dříve uzavřené dohody o převedení na jinou práci. Dospěl k závěru, že žalobce byl dne 12. 7. 2010 převeden na jinou práci platně, že rozhodný výdělek pro výpočet odstupného a náhrady mzdy za dovolenou je proto průměrný výdělek, kterého žalobce dosáhl ve třetím čtvrtletí roku 2010, a protože žalobce v tomto období neodpracoval 21 dnů, byl žalovaným stanoven tento výdělek jako pravděpodobný, přičemž ve třetím čtvrtletí roku 2010 již žalobce nebyl pracovně zařazen jako zámečník, nýbrž měl jako druh práce sjednánu práci pomocného dělníka. Názor žalobce, že jeho mzdové nároky včetně odstupného měly být stanoveny z rozhodného výdělku zámečníka, a nikoliv pomocného dělníka, proto soud prvního stupně shledal nesprávným.

K odvolání žalobce (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé) a žalovaného (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 10. 2015 č. j. 16 Co 175/2015-65 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně nezjistil skutkový stav věci, že „opomněl ocitovat“ ustanovení § 41 odst. 6 zákoníku práce, podle kterého při převedení zaměstnance na jinou práci podle odstavců 1 až 3 je zaměstnavatel povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem, a pokud možno i jeho kvalifikaci, a že soud prvního stupně uzavřel, že druh práce vymezený v předmětné dohodě o převedení na jinou práci odpovídal tehdejšímu zdravotnímu omezení žalobce, když v sobě nezahrnoval práci v riziku vibrací s přetěžováním horních končetin, bez toho, že by tento závěr byl jakkoli skutkově podložen. Uvedl, že aby bylo možno dospět k závěru, zda předmětná dohoda o převedení na jinou práci je platná či nikoliv, bude nezbytné zjistit, zda žalobce byl převeden na práci, která pro něj byla vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (jaké práce měl na pracovní pozici pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu vykonávat a zda tato práce byla pro něj vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu), a že ke zjištění skutkového stavu je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení.

Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 16. 5. 2016 č. j. 26 C 138/2012-135 žalobu znovu zamítl, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 56 386 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Bajerové a rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Ze znaleckého posudku MUDr. Z. N. ze dne 14. 4. 2016 a z výslechu této znalkyně mimo jiné zjistil, že zdravotní stav žalobce je dlouhodobě nepříznivý, že žalobci byla dne 19. 1. 2010 uznána nemoc z povolání – syndrom karpálního tunelu středně těžkého stupně vpravo a dne 27. 5. 2011 pokročilá artróza karpometakarpálního kloubu vpravo, že v případě obou těchto nemocí z povolání platí stejná omezení, tedy žalobce může pracovat jen mimo riziko vibrací a dlouhodobé nadměrné jednostranné přetěžování horních končetin, že pokud byl žalobce na základě lékařského posudku MUDr. Anny Šplíchalové, Ph.D., ze dne 8. 7. 2010 převeden na práci pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu, pak tato pracovní pozice nebyla vykonávána v riziku vibrací, v riziku jiné nadměrné zátěže či riziku fyzické zátěže kategorie 3 a 4, že pracovní omezení stanovená touto lékařkou byla u žalobce na pozici pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu dodržena a že žalobce byl v době od 12. 7. 2010 do 7. 12. 2010, ale i po tomto datu, zdravotně způsobilý k výkonu práce pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu za podmínek, že nebude pracovat s vibrujícími nástroji a zařízeními a že nebude pracovat v riziku fyzické zátěže a lokální svalové zátěže kategorie 3 a 4, což bylo v případě jeho pracovního zařazení na pozici pomocného dělníka, obsluhy mostového jeřábu, respektováno. Soud prvního stupně dovodil, že platnost dohody o převedení na jinou práci ze dne 12. 7. 2010 je nutné posuzovat podle okolností, které existovaly v době jejího uzavření, přičemž následná změna těchto okolností již nemůže mít vliv na platnost uzavřené dohody, a že závěr znalkyně MUDr. Z. N., že při práci pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu žalobce nebyl vystaven riziku vibrací, riziku jiné nadměrné zátěže či riziku fyzické zátěže kategorie 3 a 4, a že proto zdravotní omezení plynoucí z lékařského posudku ze dne 8. 7. 2010 byla u žalobce na této pracovní pozici dodržena, koresponduje také se zprávou Krajské hygienické stanice ze dne 13. 4. 2011. Za situace, kdy žalobce v rozporu se závěry znaleckého zkoumání i se zprávou Krajské hygienické stanice tvrdil, že při práci pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu musel zvedat těžká břemena, neboť dostal za úkol natírat ocelové konstrukce a při tomto natírání musel tyto konstrukce, jejichž váha byla různá od 5 kg do 100 kg, přetáčet tak, aby byly natřeny ze všech stran, což bylo s ohledem na jeho zdravotní stav nevhodné, avšak jména spolupracovníků, kteří by mu mohli tyto tvrzené skutečnosti potvrdit, ani jméno nadřízeného, který mu tyto úkoly zadával, si nepamatuje, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by při práci pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu musel nakládat s těžkými břemeny a že by žalovaný nutil žalobce vykonávat práce, pro které byl zdravotně omezen. Naopak dospěl k závěru, že práce pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu odpovídala tehdejšímu zdravotnímu omezení žalobce, neboť v sobě nezahrnovala práci v riziku vibrací s přetěžováním horních končetin, že následně vydaný lékařský posudek ze dne 2. 12. 2010, který účastníci v době uzavírání dohody o převedení na jinou práci ještě neměli k dispozici, nemůže způsobit neplatnost již dříve uzavřené dohody o převedení na jinou práci a že žalobce byl dne 12. 7. 2010 převeden na jinou práci platně, a proto rozhodný výdělek pro výpočet odstupného a náhrady mzdy za dovolenou je průměrný výdělek, kterého žalobce dosáhl ve třetím čtvrtletí roku 2010 a který byl žalovaným stanoven jako pravděpodobný, neboť žalobce v tomto období neodpracoval 21 dnů, přičemž ve třetím čtvrtletí roku 2010 již žalobce nebyl pracovně zařazen jako zámečník, nýbrž měl jako druh práce sjednánu práci pomocného dělníka. Soud prvního stupně má tedy za to, že názor žalobce, že jeho mzdové nároky včetně odstupného měly být stanoveny z rozhodného výdělku zámečníka, není správný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 16 Co 163/2016-161 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 100 726 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 44 803 Kč, vše k rukám advokáta Mgr. S. S., a České republice – Okresnímu soudu v Ostravě 100 % náhrady nákladů státu spočívajících v přiznaném znalečném znalkyni MUDr. Z. N., jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením okresního soudu. Poté, co doplnil dokazování výslechem svědkyně A. Š., a mzdovými listy žalobce za rok 2009 a 2010 a co zjistil, že mezi prvním lékařským posudkem o zdravotní způsobilosti ze dne 8. 7. 2010 a druhým posudkem o zdravotní způsobilosti ze dne 2. 12. 2010 se zdravotní stav žalobce nezměnil, nezhoršil se, že naopak došlo ke zlepšení senzitivního i motorického vedení, nicméně že přes tuto skutečnost žalobce pozbyl z důvodu nemoci z povolání dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci pomocného dělníka – obsluhy mostového jeřábu, při níž odpracoval 3 a půl směny a poté byl uznán práce neschopným, dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke smyslu a účelu odstupného nemůže obstát postup žalovaného, který se zaměstnancem uzavřel dohodu o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů, podle které měl žalobce vykonávat nový druh práce „pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu“, a následně poté, co „fakticky žalobce tuto práci nevykonával, neboť po odpracování 3 a půl směny byl uznán práce neschopným na základě nového lékařského posudku o zdravotní způsobilosti ze dne 2. 12. 2010, aniž došlo ke změně zdravotního stavu žalobce, je uznán neschopen ani této nové práce, tedy práce pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu, a je s ním uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru, ovšem žalovaný pro účely odstupného vycházel z průměrného výdělku, tedy z pravděpodobného výdělku, kterého by žalobce dosáhl po převedení na méně placenou práci“. Odvolací soud má za to, že takový postup je v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce právě s přihlédnutím k nezměněnému zdravotnímu stavu žalobce a faktickému nevykonávání nového druhu práce podle dohody o převedení na jinou práci, že proto, aby byl splněn smysl a účel citovaného ustanovení, je nutno vycházet z průměrného výdělku žalobce dosahovaného před prvním převedením, tedy z průměrného výdělku ve výši 24 240 Kč, že žalobci tedy náleží na odstupném částka 290 880 Kč a za stavu, kdy mu bylo vyplaceno 104 350 Kč, zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci 186 528 Kč s příslušenstvím, a že je rovněž důvodný požadavek žalobce na doplacení náhrady mzdy za dovolenou, neboť i v tomto případě měl žalovaný vycházet z průměrného výdělku ve výši 24 240 Kč a nikoliv 8 696 Kč. Odvolací soud uzavřel, že „za stavu, kdy bylo zjištěno, že žalobce nebyl schopen vykonávat práci pomocného dělníka – obsluhy mostového jeřábu již v době uzavření dohody o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů dne 12. 7. 2010, účastníci uzavřeli dohodu o nemožném plnění“, že podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku „v tehdy platném znění“ byl neplatný právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, že žalobce vznesl námitku neplatnosti této dohody, a že je tak nutno dospět k závěru, že dohoda o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů ze dne 12. 7. 2010 je neplatná. Není proto možno vycházet z průměrného výdělku po převedení na základě neplatné dohody o převedení na jinou práci, ale je nutno vycházet z průměrného výdělku dosahovaného před touto dohodou o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů, tedy z průměrného výdělku ve výši 24 240 Kč.

Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 21. 11. 2017 č. j. 26 C 138/2012-196 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet České republiky – Okresního soudu v Ostravě“ na náhradě nákladů řízení 10 200 Kč.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, zda lze vztáhnout neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tedy pro nemožnost plnění, na dohodu o převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, zda se platnost dohody o převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce posoudí podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb před jejím uzavřením, nebo na základě skutečností nastalých po jejím uzavření, a zda jde o nemožnost plnění zaměstnance, když tento byl podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb schopen vykonávat práci, na kterou byl převeden, a rovněž ji vykonával. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o převedení na jinou práci ze dne 12. 7. 2010 z důvodu, že jejím předmětem je plnění nemožné. Má za to, že plnění je nemožné tehdy, jestliže je nelze nikdy uskutečnit a plnit by nemohl nikdo nebo jestliže je nemůže za žádných okolností uskutečnit zavázaná osoba. V daném případě však žalobce plnil, po převedení na jinou práci odpracoval několik směn, následně čerpal dovolenou a až po vyčerpání dovolené se ocitl v pracovní neschopnosti. Dovolatel je přesvědčen, že dohoda o převedení na jinou práci byla uzavřena v souladu s ustanovením § 41 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce a v souladu s lékařským posudkem vydaným poskytovatelem pracovnělékařských služeb a že vzhledem k tomu, že platnost uzavřených dohod se vždy posuzuje podle skutečností, které existovaly v době jejich uzavření, nelze platnost dohody o převedení na jinou práci posuzovat podle závěrů následně vydaného lékařského posudku ze dne 2. 12. 2010, podle něhož žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné a že mu byla odňata možnost vyjádřit se k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a tvrdit skutečnosti a navrhnout důkazy, které by závěr, že dohoda o převedení na jinou práci je neplatná pro nemožnost plnění, vyvrátily, neboť žalobce sice namítal neplatnost dohody, avšak z jiných důvodů, než k jakým dospěl odvolací soud. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného jako zámečník, vazač, obsluha mostového jeřábu, že dne 8. 7. 2010 byl (z důvodu nemoci z povolání) MUDr. Annou Šplíchalovou, Ph.D., vydán lékařský posudek o jeho zdravotní způsobilosti k práci a žalobce byl uznán zdravotně způsobilým pro výkon dosavadní práce (zámečník, vazač, obsluha mostového jeřábu) s podmínkou mimo riziko vibrací a přetěžování horních končetin a mimo zvedání těžších břemen, že dne 12. 7. 2010 žalobce se žalovaným uzavřeli dohodu o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů, přičemž jako nový druh práce byl uveden „pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu“, že žalobce na této nové práci odpracoval 3 a půl směny, poté „byl práce neschopným“ a následně byl dne 2. 12. 2010 MUDr. Annou Šplíchalovou, Ph.D., vydán nový lékařský posudek o zdravotní způsobilosti žalobce k práci pomocného dělníka, podle jehož závěru žalobce pro výkon uvedené práce „pozbyl dlouhodobě pracovní způsobilost“. Žalobce se žalovaným uzavřeli dne 6. 12. 2010 dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které pracovní poměr skončil dne 7. 12. 2010 z důvodu pozbytí dlouhodobé zdravotní způsobilosti žalobce vykonávat dosavadní práci pro nemoc z povolání. Žalovaný žalobci vyplatil odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku v celkové výši 104 352 Kč (vycházel z průměrného měsíčního výdělku žalobce ve výši 8 696 Kč) a náhradu mzdy za vyčerpanou dovolenou (12 a půl dne dovolené v červenci 2010 a 3 dny dovolené v prosinci 2010) ve výši 6 200 Kč a poskytuje mu náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do průměrného výdělku ve výši 24 240 Kč.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na tom, zda byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena platná dohoda o převedení na práci pomocného dělníka – obsluhy mostového jeřábu, a v této souvislosti na vyřešení právní otázky, zda může být dohoda o převedení na jinou práci neplatná podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 z důvodu, že předmětem právního úkonu je plnění nemožné, nebyl-li zaměstnanec zdravotně způsobilý k výkonu práce, na kterou měl být podle této dohody převeden. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že dohoda o převedení na jinou práci, jejíž neplatnost žalobce namítá, byla uzavřena dne 12. 7. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb. a č. 285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2010 (dále jen „obč. zák.“).

Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Zaměstnavatel je zároveň povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci toliko práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, je obecnou povinností všech zaměstnavatelů vůči všem jejich zaměstnancům. Z toho, jaká je variabilita pracovních vztahů a druhů práce, které mohou zaměstnanci vykonávat, je zřejmé, že také požadavky na zdravotní stav zaměstnanců (a tedy možnost a povinnost zaměstnavatele přidělovat jen práci, k jejímuž výkonu jsou zaměstnanci způsobilí) budou rozličné a mohou se také významně lišit. Vždy ale bude platit, že zaměstnavatel může zaměstnanci přidělovat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotní způsobilosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3075/2012).

Podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. je právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, neplatný.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn.

Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá; neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil; totéž platí, nebyl-li úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (srov. § 20 zák. práce).

Neplatnost pracovněprávního úkonu podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. (je-li předmětem právního úkonu plnění nemožné) předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost plnění, a to buď právní, nebo fyzickou. Neplatnost právního úkonu ve smyslu zmíněného ustanovení nastává tehdy, je-li předmět plnění v době vzniku tohoto právního úkonu prakticky neuskutečnitelný, případně je-li předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku právní překážky existující v době, kdy je právní úkon činěn. To, zda o počáteční nemožnosti plnění subjekty právního vztahu věděly či nikoliv, je právně bezvýznamné. Nemožnost plnění je však třeba odlišovat od nedovolenosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Počáteční právní nemožnost plnění přichází v úvahu tehdy, je-li předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující v době učinění právního úkonu a nejde-li o nedovolený právní úkon ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Nedovolenost právního úkonu je dána tam, kde je právní úkon přímo v rozporu se zákonem, nebo je v rozporu s účelem, který zákon sleduje, případně není přímo v rozporu se zákonem, ale ve svých důsledcích vede k tomu, že zákon není dodržen – tedy jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Na takový případ dopadá ustanovení § 39 obč. zák., a nikoli ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že v případě pracovního poměru, který je jedním ze základních pracovněprávních vztahů (srov. § 3 větu druhou zák. práce) a jehož podstatou je pracovní závazek vymezený v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce, tedy závazek zaměstnance vykonávat sjednanou práci a jemu odpovídající povinnost zaměstnavatele sjednanou práci přidělovat a platit za její výkon mzdu nebo plat, mohou nastat a také často nastávají (jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele) skutečnosti, které způsobují, že zaměstnanec nemůže plnit pracovní závazek spočívající ve výkonu práce, a činí toto plnění nemožným. Zákoník práce proto s těmito překážkami počítá a s ohledem na ochrannou funkci pracovního práva jejich výskyt neřeší způsobem, ze kterého by bylo možné dovozovat neplatnost pracovní smlouvy podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. (v případě počáteční nemožnosti plnění) nebo zánik závazku podle ustanovení § 575 až 577 obč. zák. (v případě následné nemožnosti plnění), ale spojuje s nimi změnu (srov. úpravu převedení zaměstnance na jinou práci v ustanovení § 41 zák. práce) nebo – v případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění – dočasnou suspenzi pracovního závazku (srov. úpravu překážek v práci v ustanoveních § 191 až 210 zák. práce) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1083/2017]. Nauka pracovního práva proto dospěla k závěru, že počáteční (stejně jako následná) nemožnost předmětu (obsahu) právního úkonu v pracovněprávních vztazích se může – zejména s ohledem na povahu těchto vztahů – vyskytnout jen v závazkových vztazích vzniklých (odvozených) ze základních pracovněprávních vztahů a zcela ojediněle (srov. například Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 81).

Dohoda o převedení na jinou práci uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v situaci, kdy zaměstnanec již v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce, na kterou měl být podle této dohody převeden [nejednalo-li se pouze o dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, která je překážkou v práci na straně zaměstnance (srov. § 191 zák. práce), jejíž existence by představovala právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž dočasnou suspenzi pracovního závazku vymezeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce], je – jak vyplývá z výše uvedeného – neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplývá zákaz, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Jedná se tedy o nedovolený právní úkon, který je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť svým obsahem odporuje zákonu, a nikoli o právní úkon neplatný podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že předmětem právního úkonu je plnění nemožné.

V projednávané věci uzavřel žalobce se žalovaným dne 12. 7. 2010 dohodu o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů, v níž byl jako nový druh práce uveden „pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu“. Nebyl-li žalobce schopen – jak zjistil odvolací soud - vykonávat práci pomocného dělníka – obsluhy mostového jeřábu již v době uzavření dohody o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů dne 12. 7. 2010, je – jak vyplývá z výše uvedeného – třeba dovodit, že dohoda o převedení na jinou práci ze dne 12. 7. 2010 je neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť svým obsahem odporuje zákonu [její obsah je v rozporu se zákonným zákazem vyplývajícím z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Odvolací soud tedy za této situace dospěl – i když z ne zcela přiléhavých důvodů – ke správnému závěru o neplatnosti dohody o převedení na jinou práci ze dne 12. 7. 2010.

Namítá-li žalovaný, že napadený rozsudek odvolacího soudu pro něj byl „nepředvídatelný“ a že mu byla „odňata možnost se k právnímu posouzení věci odvolacím soudem vyjádřit a hlavně tvrdit skutečnosti a navrhnout důkazy, které by závěr, že dohoda o převedení na jinou práci je neplatná pro nemožnost plnění, vyvrátily“, pak přehlíží, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 627/2014); o takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Odvolacímu soudu je však třeba vytknout nesprávnost způsobu, jakým dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobce „nebyl schopen vykonávat práci pomocného dělníka – obsluhy mostového jeřábu již v době uzavření dohody o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů dne 12. 7. 2010“.

V ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. se odvolacímu soudu ukládá povinnost zopakovat důkazy, na základě nichž soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, má-li odvolací soud za to, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

V projednávané věci soud prvního stupně ze znaleckého posudku MUDr. Z. N. ze dne 14. 4. 2016 a z výslechu této znalkyně učinil skutkové zjištění, že žalobce byl v době od 12. 7. 2010 do 7. 12. 2010, ale i po tomto datu, zdravotně způsobilý k výkonu práce pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu za podmínek, že nebude pracovat s vibrujícími nástroji a zařízeními a že nebude pracovat v riziku fyzické zátěže a lokální svalové zátěže kategorie 3 a 4, což bylo v případě jeho pracovního zařazení na pozici pomocného dělníka, obsluhy mostového jeřábu, respektováno. Měl-li odvolací soud za to, že z důkazů znaleckým posudkem MUDr. Z. N. a výslechem této znalkyně je možné – zejména s přihlédnutím k důkazu výslechem svědkyně MUDr. A. Š., Ph.D., kterým odvolací soud doplnil dokazování – dospět k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, a že proto uvedené skutkové zjištění soudu prvního stupně založené na tomto znaleckém posudku zřejmě není správné, měl tento důkaz (včetně výslechu znalkyně) zopakovat a v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnit, proč dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, a z jakého důvodu považuje (na rozdíl od soudu prvního stupně) znalecký posudek MUDr. Z. N. a její výpověď za nevěrohodné. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Současně Nejvyšší soud České republiky zrušil i usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2017 č. j. 26 C 138/2012-196 o náhradě nákladů řízení státu, které je na zrušovaném rozsudku odvolacího soudu závislé (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů