// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.10.2018

Závěť pořízená v patrném a bezprostředním ohrožení života

I. Závěť podle ustanovení § 1542 o. z. je zvláštní formou závěti, umožněnou jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem.

Samotné ustanovení § 1542 o. z. neobsahuje taxativní ani příkladný výčet události (situací), které jsou událostmi nenadálými, posouzení „nenadálosti“ tak závisí na zjištěných okolnostech v každé konkrétní věci. Je však zcela logické (vyplývající z obsahu pojmu „nenadálost“), že základním kritériem pro toto posouzení musí být zodpovězení otázky, zda událost, v jejímž důsledku se zůstavitel dostal do patrného a bezprostředního ohrožení života, byla událostí v daném čase a místě neočekávanou a jen stěží předvídatelnou. Podle okolností konkrétního případu je třeba posoudit i souvislost mezi případně nastalou nenadálou událostí a „patrným a bezprostředním ohrožením života“ zůstavitele.

II. Skutkový stav v posuzované věci neumožňuje závěr, že by k tvrzenému pořizování závěti dne 13. 7. 2014 došlo za situace, kdy se zůstavitel ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života v důsledku nenadálé události. Za takovou událost ve výše uvedeném smyslu nelze považovat náhlé zhoršení zdravotního stavu zůstavitele, byť byl o dva dny později přijat do nemocničního ošetřování a dne 21. 7. 2014 zemřel. Zjištěný skutkový stav naopak svědčí o tom, že minimálně od dubna 2014, kdy změnil praktického lékaře, si zůstavitel byl vědom vážnosti svého onemocnění, jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, v posledním období byl závislý na pomoci jiných osob. Zhoršení zdravotního stavu, k němuž došlo před převozem do nemocnice dne 15. 7. 2014, tak nemohlo být neočekávaným, překvapivým. Pokud aktuální zdravotní stav dne 13. 7. 2014 nebránil zůstaviteli být přítomen projednání opravy štítové zdi jeho domu a měl se vyjadřovat i k ceně za opravu, není na místě úvaha, že by nemohl pořídit závěť bez úlev; nežil totiž v místě, kam by se nemohl během krátké doby dostavit notář nebo advokát za účelem sepsání závěti, a nic nebránilo ani tomu, aby závěť sepsala některá z osob, které se dne 13. 7. 2014 nacházely v domě zůstavitele, a zůstavitel ji před svědky podepsal, resp. prohlásil, že je to jeho poslední vůle. Dovodil-li odvolací soud, že k pořízení ústní závěti nebyly v daném případě splněny podmínky ustanovení § 1542 o.z., shledal dovolací soud jeho závěr jako správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4333/2017, ze dne 11. 7. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 1542 o. z.

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 30.9.2015 (v souladu s usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14.5.2015, č.j. 24 D 1107/2014-114, vydaným v řízení o pozůstalosti po J. S.) domáhal určení, že je závětním dědicem po J. S., zemřelém dne 21.7.2014 (dále i „zůstavitel“), s tvrzením, že jeho dědickým titulem je ústní závěť zůstavitele ze dne 13.7.2014. Podáním doručeným soudu dne 9.12.2015 žalobu změnil tak, že navrhuje, aby soud určil, že žalobce je závětním dědicem po zemřelém J. S., in eventum (pro případ zamítnutí žaloby na určení, že je dědicem ze závěti), aby určil, že je jediným zákonným dědicem po J. S.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 23.12.2015, č.j. 9 C 218/2015-51, žalobu na určení, že žalobce je závětním dědicem po J. S., zemřelém 21.7.2014, i žalobu na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem po J. S., zemřelém 21.7.2014, zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Při rozhodování o primárním petitu soud vycházel ze závěru, že zůstavitel J. S. se v době, kdy měl podle tvrzení žalobce pořídit ústní závěť, nenacházel v ohrožení života nenadále a bezprostředně, naopak jeho zdravotní stav byl dlouhodobě problematický, postupně docházelo k jeho zhoršování, čehož si byl vědom a z toho důvodu také uvažoval o pořízení závěti, za tím účelem i sjednal schůzku v advokátní kanceláři, která se však neuskutečnila, nešlo tedy o ustanovením § 1542 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), předpokládanou extrémní situaci, v níž by bylo možné pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Pokud jde o eventuální návrh – určení, že žalobce je zákonným dědicem zemřelého J. S. - soud uzavřel, že jakkoli byly vztahy mezi žalobcem a zůstavitelem těsné, nejednalo se o společnou domácnost ve smyslu společného bydlení a společného hospodaření.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozsudkem ze dne 19.5.2016, č.j. 15 Co 206/2016-77, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je závětním dědicem, potvrdil (výrok I.) a v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že z provedeného dokazování vyplývá, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 1542 odst. 1 o.z. o ústní závěti, a to se v odvolacím řízení nepodařilo žalobci ničím relevantním zpochybnit. V části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem zůstavitele, však podle odvolacího soudu nemůže rozsudek soudu prvního stupně obstát v důsledku nesprávného procesního postupu, a to neprovedení všech žalobcem navrhovaných důkazů k prokázání společné domácnosti se zůstavitelem a péče o tuto domácnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19.5.2016, č.j. 15 Co 206/2016-77, v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že žalobce je závětním dědicem zůstavitele J. S. (výrok I.), podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jedná se o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, jakou povahu musí mít nenadálá událost při pořízení závěti s úlevami ve smyslu ustanovení § 1542 o.z. a jakými důkazy to prokázat, a vztah mezi ustanoveními § 574 a § 1542 o.z. Dovolatel namítá, že odvolací soud sice poměrně správně zahrnul do svých úvah o nenadálé události i infarkt a podobné jednání, „držel se však konstrukce, která odpovídá spíše poměrům z minulého století, kdy je vnímána nenadálá událost jako vnějšími vlivy zásadně ovlivnitelná skutečnost, požár, havárie, válečné zranění apod.“, přehlíží však to, že „základním nositelem náhodných událostí je dnes samotný život, fyzická existence jedince a jeho zdravotní stav“. Dovolatel je přesvědčen, že „nenadálou událostí je potřeba rozumět i prudký rozvoj onemocnění, či prudký negativní rozvoj zdravotního stavu zůstavitele, byť se částečně objektivně nachází v dosahu běžné lékařské péče“. Navíc se podle jeho názoru nejedná o posouzení, které je možné ponechat pouze na úvaze soudu, ale je potřeba vycházet ze znaleckého posudku z oboru lékařství nařízeného po provedení důkazů. Zůstavitel se nacházel v blízkosti smrti (zemřel za méně než 10 dnů), byl v situaci, kdy sám subjektivně, ale i objektivně, nemohl nevnímat nenadálou událost a bezprostřední ohrožení svého života, proto měl potřebu vyjádřit již mnohokrát zopakované, tedy vůli závětí přenechat dědictví jemu (dovolateli). Zpráva MUDr. D. o náhlém zhoršení zdravotního stavu je sice ze dne 15.7.2016, to je den, kdy byl zůstavitel po opakovaných urgencích odvezen do nemocnice a umíral, jeho zdravotní stav se však rapidně zhoršil již ve dnech 12. a 13.7.2016. Dále dovolatel upozorňuje na možnou aplikaci ustanovení § 574 o.z. (podle kterého je na místě hledat spíše důvod pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost) ve vztahu k § 1542 o.z. Chybou je podle jeho názoru také to, že soudy ignorovaly návrh na výslech advokáta, u něhož podle pokynu zůstavitele sjednal sepis závěti, i fakt, který byl objektivně zjištěn, že fakticky zůstavitel vedl s ním a jeho rodinou společnou domácnost, a je tedy osobou blízkou. V situaci, kdy na jedné straně stojí možný závětní dědic a na druhé straně stát, kterému svědčí pouze odúmrť, není důvodu preferovat stát, když je možno na základě rozumně zjištěných skutkových okolností předpokládat, že se jedná o formu privilegované závěti. Protože ve světle těchto právních závěrů nastalou situaci soudy nehodnotily, dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23.12.2015, č.j. 9 C 218/2015-51.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s..ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Pro rozhodnutí soudů o tom, zda je žalobce závětním dědicem zůstavitele, bylo významné posouzení, zda žalobcem tvrzená existence závěti zůstavitele pořízená v jeho prospěch dne 13.7.2016 ústně před svědky splňuje předpoklady závěti podle ustanovení § 1542 o.z. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla od účinnosti o.z. (1.1.2014) dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 os.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Kdo je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života, má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze po něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě (§ 1542 odst. 1 o.z.).

Ustanovení § 1542 je v občanském zákoníku zařazeno v závěrečné části pododdílu 2 (forma závěti) nadepsané „Úlevy při pořizování závěti“. Již z tohoto nadpisu je zřejmé, že se jedná o zvláštní formu závěti oproti závětem upraveným v ustanovení § 1532 až § 1541 o.z. (tj. písemná závěť napsaná vlastní rukou zůstavitele, písemná závěť napsaná osobou odlišnou od zůstavitele ale zůstavitelem podepsaná za přítomnosti svědků, popř. svědky potvrzená, že před nimi zůstavitele svoji poslední vůli projevil, a závěť pořízená veřejnou listinou). O tom, že jde o zvláštní formu závěti, umožněnou jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem, svědčí i důvodová zpráva k občanskému zákoníku k této nové formě závěti (občanský zákoník účinný do 31.12.2013 ústní závěť neznal): „Nelze však vyloučit mimořádné situace, kdy se události z vnějších příčin vyvinou nečekaným způsobem a kdy člověk, ač má třeba i osud svého majetku po své smrti důkladně promyšlen, nemůže pořídit s obřadnostmi, které zákon vyžaduje pro běžné situace“.

Samotné ustanovení § 1542 o.z. neobsahuje taxativní ani příkladný výčet události (situací), které jsou událostmi nenadálými, posouzení „nenadálosti“ tak závisí na zjištěných okolnostech v každé konkrétní věci. Je však zcela logické (vyplývající z obsahu pojmu „nenadálost“), že základním kriteriem pro toto posouzení musí být zodpovězení otázky, zda událost, v jejímž důsledku se zůstavitel dostal do patrného a bezprostředního ohrožení života, byla událostí v daném čase a místě neočekávanou a jen stěží předvídatelnou. Podle okolností konkrétného případu je třeba posoudit i souvislost mezi případně nastalou nenadálou událostí a „patrným a bezprostředním ohrožením života“ zůstavitele.

Z hlediska skutkového bylo v projednávané věci zjištěno, že dne 13.7.2015 se v domě zůstavitele sešli žalobce, jeho manželka J. S., její otec V. B. a F. P., za účelem projednání opravy štítu domu zůstavitele, po prohlídce štítu se uvnitř domu všichni setkali se zůstavitelem, který po sdělení, kolik bude oprava stát, řekl, že je mu to jedno, že to stejně všechno bude žalobce, resp. že mu všechno dává. Bylo také zjištěno, že zůstavitel již v minulosti opakovaně říkal, že všechno dá žalobci. Podle zprávy ošetřující lékařky z P. n. L., zaregistrovala zůstavitele do své ordinace dne 14.4.2014 z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu a neschopnosti nadále navštěvovat ordinaci původního praktického lékaře v S. Ú. II., zůstavitel trpěl chronickými víceorgánovými nemocemi, které svým charakterem splňovaly předpoklad, že nedojde k jejich vyléčení, v terminálním stadiu se jedná o život ohrožující choroby, a v červenci 2014 (konkrétně 15.7.) došlo k náhlému psychickému i fyzickému zhoršení zdravotního stavu zůstavitele a tento stav se vzhledem k jeho polymorbiditě nedal předpokládat.

Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (správnost skutkových zjištění přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.), neumožňuje závěr, že by k dovolatelem tvrzenému pořizování závěti dne 13.7.2014 došlo za situace, kdy se zůstavitel ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života v důsledku nenadálé události. Za takovou událost ve výše uvedeném smyslu nelze považovat náhlé zhoršení zdravotního stavu zůstavitele, byť byl o dva dny později přijat do nemocničního ošetřování a dne 21.7.2014 zemřel. Zjištěný skutkový stav naopak svědčí o tom, že minimálně od dubna 2014, kdy změnil praktického lékaře, si zůstavitel byl vědom vážnosti svého onemocnění (což ostatně ani dovolatel nepopírá), jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, v posledním období byl závislý na pomoci jiných osob (zejména dovolatele a jeho rodiny). Zhoršení zdravotního stavu, k němuž došlo před převozem do nemocnice dne 15.7.2014, tak nemohlo být neočekávaným, překvapivým. Pokud aktuální zdravotní stav dne 13.7.2014 nebránil zůstaviteli být přítomen projednání opravy štítové zdi jeho domu a měl se vyjadřovat i k ceně za opravu, není na místě úvaha, že by nemohl pořídit závěť bez úlev; nežil totiž v místě, kam by se nemohl během krátké doby dostavit notář nebo advokát za účelem sepsání závěti, a nic nebránilo ani tomu, aby závěť sepsala některá z osob, které se dne 13.7.2014 nacházely v domě zůstavitele, a zůstavitel ji před svědky podepsal, resp. prohlásil, že je to jeho poslední vůle.

Dovodil-li odvolací soud, že k pořízení ústní závěti nebyly v daném případě splněny podmínky ustanovení § 1542 o.z., shledal dovolací soud jeho závěr jako správný.

Za této situace pak bylo nadbytečné zabývat se tím, jaký byl obsah „ústní závěti“, popř. otázkou výběru a způsobilosti dovolatelem označených osob být svědky takového „právního jednání“, stejně jako tím, zda tyto osoby byly současně přítomny tvrzenému projevu vůle zůstavitele. Žádný význam při rozhodování o platnosti ústní závěti zůstavitele nemá ani to, zda dovolatel vedl se zůstavitelem společnou domácnost. Pokud dovolatel namítá, že zejména s ohledem na to, že zde stojí proti sobě dědický nárok ze závěti a „pouze“ odúmrť ve prospěch státu, mělo by se na závěť hledět spíše jako na platnou, než neplatnou, lze uvést, že tato zásada se uplatňuje při posuzování platnosti právních jednání z hlediska jejich obsahu, jde-li o nějakou hraniční situaci, která v zásadě může vést jak k závěru o platnosti právního jednání, tak i jeho neplatnosti. O takový případ však v dané věci nejde, neboť o nedostatku události, která by byla nenadálá a umožňovala tak pořízení závěti s úlevami, nejsou (na základě zjištěného skutkového stavu) žádné pochybnosti. Nesprávně zvolenou formu závěti nelze odstranit či napravit výkladem právního jednání ve smyslu ustanovení § 574 o.z.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů