// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 10.09.2018

Nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců

Společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví, a z hlediska svého obsahu má stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může (ale nemusí) obsahovat ocenění majetku provedené dědici a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech pozůstalosti.

Na rozdíl od seznamu pozůstalostního majetku může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku jen tehdy a až poté, co dědici soudu takové prohlášení již předložili a co soudu navrhli, aby bylo přijato jako náhrada za soupis pozůstalosti. Své souhlasné prohlášení mohou dědici soudu předložit nejpozději do zahájení soupisu pozůstalosti; byla-li již pozůstalost sepsána, soud ze soupisu vychází a souhlasné prohlášení dědiců již nemůže soupis nahradit. Soud předložené prohlášení přezkoumá a dospěje-li k závěru, že projednávaná pozůstalost je opravdu jednoduchou věcí a že je možné vyhovět požadavku na nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců, usnesením o tom rozhodne; jestliže v té době již byl nařízen (a dosud neproveden) soupis pozůstalosti, soud usnesení o tom zruší.

Společné prohlášení dědiců sice nemusí obsahovat ocenění majetku provedené dědici, nicméně dědicové by měli (na znamení společné vůle) jejich prohlášení soudu společně předložit a navrhnout, aby bylo přijato jako náhrada soupisu pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, ze dne 25. 6. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1684 o. z.
§ 1685 odst. 1 o. z.
§ 1687 o. z.
§ 177 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 178 zák. č. 292/2013 Sb.

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Řízení o pozůstalosti po T. B., zemřelé dne 5.12.2015 (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 28.12.2015, č.j. 50 D 1183/2015-5. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byl pověřen (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních) Mgr. J. H., notář v N.

Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 10.10.2016, č.j. 50 D 11833/2015-45, nařídil soupis pozůstalosti s tím, že „započne soupisem na místě samém v domě na adrese M., M. č. dne 27.10.2016 v 10,00 hodin“; současně předvolal k soupisu účastníky řízení a poučil je, že jejich účast (nebo účast „jejich zástupců či opatrovníků“) je „nutná“. Soupis pozůstalosti soud prvního stupně odůvodnil tím, že je „postupováno“ podle ustanovení § 177 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních.

B. B. podal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání. Namítal v něm zejména, že „nařízení soupisu pozůstalosti je zcela neúčelné a není pro něj žádný vážný důvod“, že „napadené usnesení je v přímém rozporu s § 1684 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů“, že „účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění“, že však „pozůstalostní jmění bylo již dlouho před vydáním usnesení ze dne 10.10.2016 spolehlivě zjištěno, když pozůstalostní jmění definovala přímo T. R., která měla dle napadeného usnesení vznést výhradu soupisu“, že „stejně tak rozsah pozůstalostního jmění zjistil notář jako soudní komisař, jak vyplývá ze spisu daného dědického řízení“, že „napadené usnesení je v rozporu s dobrými mravy, neboť jakkoli nešetří práva B. B. a jeho ženy M., jakožto jediných vlastníků nemovitosti na adrese M. M.“, a především, že „oba účastníci dědického řízení uzavřeli mezi sebou dne 16.7.2016 dohodu sourozenců o věcech, které nepatří do dědického řízení“, a že „rozsah pozůstalostního jmění, a to i ohledně movitých věcí, je tak jasně a bez pochyb stanoven“. Je přesvědčen, že „není možné, aby byl narušován výkon vlastnického práva k nemovitosti, které svědčí B. B. a jeho ženě M.“, a že „nelze vykonávat soupis pozůstalosti v rozsahu celého domu na dané adrese“.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15.11.2016, č.j. 24 Co 563/2016-57, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (co se týče nařízení soupisu pozůstalosti) a odmítl odvolání B. B. (co se týče vyrozumění o místu a čase provedení soupisu). Vycházel ze závěru, že „je-li uplatněna výhrada soupisu jedním z dědiců, soud soupis pozůstalosti nařídí“, že „z hlediska nařízení soupisu pozůstalosti podle § 1685 občanského zákoníku není rozhodující, zda byl majetek zůstavitelky zjištěn v řízení jinak, významným by mohl být jen předložený soupis pozůstalostního majetku vyhotovený správcem pozůstalosti a potvrzený dědici, případně společné prohlášení dědiců v řízení o pozůstalosti o pozůstalostním majetku“, a že „tak nejsou dány důvody pro nahrazení soupisu pozůstalosti ve smyslu § 1687 odst. 1 a 2 občanského zákoníku“. S ohledem „na obsah předložené listiny je však zřejmé, že jde o prohlášení mající dopad jen ve vztahu mezi odvolatelem a T. R.“, že „nejde o žádný seznam pozůstalostního majetku, který by byl vyhotoven správcem pozůstalosti a který by byl potvrzen všemi dědici“, a že „se nejedná ani o společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku, které by bylo učiněno řádnou procesní formou v průběhu řízení o pozůstalosti“. Závěrem konstatoval, že „usnesení, kterým soud vyrozumí o době a místu provedení soupisu, má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení“, a že „z tohoto důvodu proti takovému usnesení není odvolání přípustné“.

Proti usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podal B. B. dovolání. Má za to, že soudy nesprávně posoudily „otázku soupisu pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 1684 občanského zákoníku a ustanovení § 177 zákona o zvláštních řízeních soudních“. Podle názoru dovolatele „Okresní soud v Mělníku rezignoval na svou rozhodovací praxi, když pouze konstatoval výrok o soupisu pozůstalosti, ale už se nijak nezabýval tím, proč vyhověl výhradě T. R.“, že „soud odvolací pouze okrajově zmínil pravý smysl a účel výhrady soupisu“, že „se nijak dále nezabýval tvrzením dovolatele, že jednání T. R. jde proti smyslu předmětných zákonných ustanovení a proti duchu úpravy dědického práva“, a že „odvolací soud taktéž nesprávně právně posoudil skutkové zjištění, kterým dovolatel namítal, že soupis pozůstalosti lze nahradit dokumentem, který si spolu dědici ze zákona uzavřeli“. Dovozuje, že „tento dokument na první pohled jeví formální znaky společného prohlášení dědiců o pozůstalosti“, že „chování paní R. bylo po celou dobu ve zjevném rozporu s tím, co soupis pozůstalosti ztělesňuje, resp. představuje“, a že se jedná o „účelové právní jednání, kterým dědička paní R. bezprecedentně zasahuje do základních práv a svobod odvolatele a jeho rodiny“. Namítá, že „z průběhu dědického řízení, ať už z předběžného šetření či z jednání dědiců ze zákona před soudním komisařem, jednoznačně vyplynul rozhodný fakt, že zůstavitelka nezanechala žádná pasiva“, že „paní R. tento fakt opakovaně brala na vědomí“, že „z jejího jednání vyplývalo, že je s obsahem pozůstalostního jmění dobře seznámena a že neočekává, že by se musela v případě přijmutí dědictví podílet na úhradě jakýchkoliv závazků“, že „to potvrzuje například uzavření Dohody mezi dědici s úředně ověřenými podpisy ze dne 16.7.2016“, kterou „lze považovat za společné prohlášení o pozůstalostním majetku ve smyslu ustanovení § 177 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních“, neboť „specifikuje konkrétní hmotné movité věci, které mají být předmětem dědického řízení po zůstavitelce, a potvrzuje, že se v předmětné nemovitosti nenacházejí žádné další věci, které by měly být předmětem dědického řízení po zůstavitelce“. Dále namítá, že „je nezbytné provést soupis pozůstalosti v co možná nejkratším časovém úseku od úmrtí zůstavitelky“, že „od úmrtí zůstavitelky uplynuly již takřka dva kalendářní roky“, že navíc „zůstavitelka neměla s dovolatelem a jeho manželkou jako majiteli domu ani žádný nájemní vztah“, že „žil se zůstavitelkou v jednom domě, který patří do společného jmění manželů dovolatele a jeho manželky M. B.“, a že „v kontextu těchto informací se jeví jako nelogický výklad obecných soudů, které se nijak nepozastavily nad tím, že by v usnesení o nařízení soupisu pozůstalosti měl být na základě relevantních informací přesně vymezen prostor, na kterém bude soupis prováděn“. Konečně dovolatel namítá, že soudy „zcela ignorovaly fakt, že je zde zjevně osoba, která má mít právo se soupisu pozůstalosti účastnit“, a že „se jedná o manželku dovolatele, která je zároveň spolumajitelkou nemovitosti, ve které má dojít k soupisu“. Závěrem upozorňuje na to, že „nesprávným výkladem zákona obecnými soudy dochází k porušování ústavním pořádkem chráněných zájmů“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby odložil „právní moc a vykonatelnost uvedených rozhodnutí“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda lze rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti dohodou dědiců o věcech, které by měly být předmětem řízení o pozůstalosti, uzavřenou pouze mezi nimi v průběhu pozůstalostního řízení a předloženou pouze jedním z nich po nařízení soupisu pozůstalosti soudem. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání B. B. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 5.12.2015, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. – nepodléhá), že v průběhu řízení o pozůstalosti po zůstavitelce T. R. dne 19.2.2016 navrhla, aby „ocenění pozůstalosti bylo provedeno shodným společným prohlášením dědiců“. Následně T. R. v reakci na prohlášení B. B., že neuznává platnost závěti zůstavitelky (pořízené ve prospěch T. R.), dne 28.4.2016 navrhla „zajištění dědictví soupisem na místě samém a zapečetěním (závěrou pozůstalosti)“. T. R. a B. B. poté uzavřeli dne 16.7.2016 „dohodu sourozenců o věcech, které nepatří do dědického řízení“ po zůstavitelce. Jejím obsahem bylo i „prohlášení T. R.“ (bod IV.), jímž potvrzuje, že „kromě věcí v tomto článku uvedených se v rodinném domě na adrese M., M. nenacházejí žádné další věci, které by měly být předmětem dědického řízení“ po zůstavitelce. Dne 26.5.2016 požádala T. R. o „nové projednání“ s tím, že se s B. B. „dohodla na tom, že dědické řízení nebudou vzájemně komplikovat, kdy on nenapadne žalobou platnost závěti a ona nebude v této věci požadovat soupis dědictví“. Následného jednání dne 20.7.2016 se účastnili pouze právní zástupci obou dědiců. Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 7.9.2016, č.j. 50 D 1183/2015-43, vyrozuměl dědice o tom, že mohou ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy o tom byli vyrozuměni, uplatnit právo na výhradu soupisu, a poskytl jim potřebná poučení. Dne 30.9.2016 T. R. uplatnila právo výhrady soupisu.

Soud nařídí soupis pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady soupisu, nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu (§ 1685 odst. 1 o.z.). Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele (srov. § 1684 odst. 1 o.z.). Neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky vykonavatel závěti, správce dědictví, každý, kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží, věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, a souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom má právní zájem; odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl (srov. § 1684 odst. 2 o.z.).

Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici; nebyl-li správce pozůstalosti dosud ustaven, může ho za tím účelem jmenovat soud (§ 1687 odst. 1 o.z.). V jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (§ 1687 odst. 2 o.z.).

Společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví, a z hlediska svého obsahu má stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může (ale nemusí) obsahovat ocenění majetku provedené dědici (podle § 181 z.ř.s. při ocenění pozůstalostního majetku a zůstavitelových dluhů soud vychází mj. ze společného prohlášení dědiců) a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech pozůstalosti. Na rozdíl od seznamu pozůstalostního majetku může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku jen tehdy a až poté, co dědici soudu takové prohlášení již předložili a co soudu navrhli, aby bylo přijato jako náhrada za soupis pozůstalosti. Své souhlasné prohlášení mohou dědici soudu předložit nejpozději do zahájení soupisu pozůstalosti; byla-li již pozůstalost sepsána, soud ze soupisu vychází a souhlasné prohlášení dědiců již nemůže soupis nahradit. Soud předložené prohlášení přezkoumá a dospěje-li k závěru, že projednávaná pozůstalost je opravdu jednoduchou věcí a že je možné vyhovět požadavku na nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců, usnesením o tom rozhodne; jestliže v té době již byl nařízen (a dosud neproveden) soupis pozůstalosti, soud usnesení o tom zruší (§ 177 odst. 2 z.ř.s.).

V projednávané věci uplatnila T. R. ve stanovené lhůtě právo výhrady soupisu ve smyslu ustanovení § 1685 odst. 1 o.z.; soud prvního stupně nařídil soupis pozůstalosti a určil místo, kde má být soupis proveden. B. B. nicméně s provedením soupisu v domě, který má ve společném jmění se svou manželkou M. B., nesouhlasí; zejména je přesvědčen, že zjistit pozůstalostní jmění lze i jinak, když soupis pozůstalosti je nahraditelný dohodou účastníků ze dne 16.7.2016, a že nařízení soupisu je nezákonné, když zůstavitelka neměla s majiteli domu ani žádný nájemní vztah a když v usnesení o nařízení soupisu měl být přesně vymezen prostor, ve kterém bude soupis prováděn.

Předně již z okolností řízení o pozůstalosti po zůstavitelce vyplývá, že v souvislosti s oceněním pozůstalostního majetku T. R. měla snahu o společné prohlášení dědiců, ale její záměr nebyl pro nesoulad mezi dědici realizován (B. B. zpochybnil platnost závěti zůstavitelky, pořízené notářským zápisem ze dne 13.12.2012 ve prospěch T. R.). Proto nelze ani dospět k závěru o naplnění zákonné dikce, že si dědicové „neodporují“ (není mezi nimi sporu) a že se jedná o „jednoduchý případ“. Navíc, dovolací soud je toho názoru, že „dohoda sourozenců o věcech, které nepatří do dědického řízení“ ze dne 16.7.2016 ani nesplňuje náležitosti společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku, kterým lze nahradit soupis pozůstalosti. Jak již bylo uvedeno výše, společné prohlášení dědiců sice nemusí – tak, jako tomu není ani v posuzovaném případě – (ale může) obsahovat ocenění majetku provedené dědici, nicméně dědicové by měli (na znamení společné vůle) jejich prohlášení soudu společně předložit a navrhnout, aby bylo přijato jako náhrada soupisu pozůstalosti. To se však v posuzované věci nestalo, neboť „dohodu sourozenců o věcech, které nepatří do dědického řízení“ ze dne 16.7.2016 předložil odvolacímu soudu B. B., a to v souvislosti s odvoláním podaným proti nařízení soupisu pozůstalosti soudem prvního stupně (iniciovaném T. R.). Konečně, ani z hlediska společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku jako zvláštního procesního prostředku nahrazujícího soupis majetku zůstavitele nelze nic vytknout závěru odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci „jde o prohlášení mající dopad jen ve vztahu mezi B. B. a T. R.“ a že „se nejedná o společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku, které by bylo učiněno řádnou procesní formou v průběhu řízení o pozůstalosti“.

K námitce „nezákonnosti“ nařízení soupisu v domě, který není vlastnictvím zůstavitelky, dovolací soud uvádí, že soupis pozůstalosti se provede v domě zůstavitele, v jeho bytě nebo i v jiných prostorách, v nichž jsou nebo mohou být umístěny zůstavitelovy hmotné movité věci, přičemž je třeba v soupisu uvést nejen majetek, který patřil výlučně zůstaviteli, ale také věci, které patří do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela. Skutečný smysl soupisu pozůstalosti je nutné spatřovat především v tom, že je právním prostředkem, který umožňuje v domě, bytě nebo na jiném místě, kde měl (mohl mít) zůstavitel uloženy své věci, sepsat hmotné movité věci (o nichž lze předpokládat, že patřily zůstaviteli), u nichž hrozí, že by jinak nevyšly najevo a nebyly by tak v řízení o pozůstalosti sepsány do seznamu aktiv pozůstalosti, opatřit doklady, jež mohou nasvědčovat tomu, že zůstavitel měl další majetek nebo dluhy, a případně provést ocenění sepsaných věcí podle shodného prohlášení dědiců nebo provedené osobou, která spravuje pozůstalost, anebo znalcem, byl-li přibrán k soupisu. V případech, že zůstavitel neměl v době smrti umístěny své věci v žádném domě, bytě nebo na jiném místě nebo že místo, kde měl zůstavitel své věci, nebylo objeveno, soupis pozůstalosti se neprovede (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2016, sp. zn. 21 Cdo 122/2016).

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je nepochybné, že zůstavitelka T. B. bydlela společně s B. B. a jeho manželkou v jejich domě, je místem, kde lze soupis provést, „tento dům“, v němž zůstavitelka měla (mohla mít) své věci.

Co se týče dovolací námitky k „vymezení prostoru, ve kterém bude soupis prováděn“, jedná se o námitku neopodstatněnou, obsahově vycházející již z námitky vznesené v odvolacím řízení, k níž odvolací soud správně konstatoval, že „usnesení, kterým soud vyrozumí o době a místu provedení soupisu, má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení“, a že „z tohoto důvodu proti takovému usnesení není odvolání přípustné“, a proto odvolání B. B. proti usnesení soudu prvního stupně, jednalo-li se o vyrozumění o místu a čase provedení soupisu, odmítl, a to s výslovným poučením, že „proti usnesení o odmítnutí odvolání není dovolání přípustné“.

Nelze přisvědčit ani námitce B. B. k tomu, že „není možné stavět dědické řízení na roveň řízení trestnímu“, neboť „možný vstup do obydlí proti vůli vlastníka lze u trestního práva ospravedlnit vyššími hodnotami“. Dovolatel zaměňuje domovní prohlídku, kterou lze vykonat, je-li tu důvodné podezření, že v bytě nebo v jiném prostoru je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, se soupisem pozůstalosti, jehož účelem je zjistit, zda a jaký zůstavitelův majetek se nachází v místě soupisu. I když zákon výslovně nestanovuje povinnost osoby strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí v jejím obydlí, vyplývá taková povinnost bez dalšího ze zákonných ustanovení upravujících soupis pozůstalosti a postup při provedení tohoto úkonu (k tomu opět srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2016, sp. zn. 21 Cdo 122/2016).

Pro úplnost dovolací soud k argumentaci B. B. spočívající v tom, že „obecné soudy v žádném ze svých rozhodnutí nijak neakcentovaly ze zákona vyplývající postavení paní M. B.“ (manželky dovolatele), uvádí, že tato okolnost (vztahovaná výhradně k nařízení soupisu soudy) není (ani nemůže být) v rozporu s procesním postavením osob oprávněných být přítomny soupisu, které je třeba o soupisu „pouze“ vyrozumět nejméně 15 dnů předem (§ 178 odst. 1 z.ř.s.). Vyrozumění (které je třeba odlišovat od nařízení soupisu) se pak může stát buď při jednání před soudem (soudním komisařem), nebo písemně, forma není předepsána. Každopádně vyrozumění osob, které nemají právo vznášet dotazy a připomínky, ale do jejichž práv provádění soupisu zasáhne (i tehdy, pokud soupis má být proveden v nemovitosti, která nepatřila zůstaviteli), zůstává v praxi otázkou. I taková osoba by však zřejmě měla být o místu a termínu soupisu alespoň neformálně vyrozuměna a měla by být vyzvána k odpovídající součinnosti (zpřístupnění věcí, jež mají být sepsány)[k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v Svoboda, K. Tlášková, Š. Vláčil, D. Levý, J. Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, str. 388].

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání B. B. podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Směřuje-li dovolání B. B. rovněž proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10.10.2016, č.j. 50 D 1183/2015-45, brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006), a proto bylo dovolací řízení v této části zastaveno podle ustanovení § 243b a § 104 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu České republiky.

Závěrem dovolací soud dodává, že nebyly shledány ani předpoklady pro vyhovění návrhu B. B. na „odklad právní moci a vykonatelnosti“ dovoláním napadených rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23.8.2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po T. B. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů