// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.08.2018
Vznik členství v občanském sdružení na základě právní události
K členství v občanském sdružení ani k účasti na jeho činnosti nesmí být nikdo nucen. Nevyhnutelnou podmínkou vzniku členství v občanském sdružení podle zák. č. 83/1990 Sb. tak bylo, aby uchazeč projevil vůli, která směřuje ke vzniku jeho členství ve sdružení, a to způsobem předvídaným zákonem či stanovami.
Je pojmově vyloučeno, aby ujednání stanov spojovalo vznik členství pouze s mimovolní právní skutečností (právní událostí), či aby ujednání stanov určovalo, že členství v občanském sdružení sice vzniká v důsledku volního projevu domnělého uchazeče, avšak projevu, kterým jednající nesměřoval ke vzniku členství. Taková ujednání by svým obsahem odporovala zákonu, resp. jeho účelu, a byla by absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.).
Spojují-li posuzované stanovy vznik členství (bez dalšího) již jen s tím, že určitá osoba se stane zaměstnancem, výzkumným pracovníkem či (jen) spolupracovníkem sdružení a že bude zapsána do aktuálního seznamu členů, který je uložen v sekretariátu sdružení, jsou v rozsahu tohoto ustanovení absolutně neplatné. Je tomu tak proto, že vznik členství spojují výlučně s projevem vůle, který ke vzniku členství sám o sobě nesměřuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2721/2016, ze dne 30. 5. 2018
Dotčené předpisy:
§ 3 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: občanské sdružení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. dubna 2015, č. j. 42 C 220/2013-250:
1) zamítl návrh, aby soud určil, že všechna (ve výroku specifikovaná) rozhodnutí členské schůze Liberálního institutu, z. s. (dříve Liberální institut, o. s.) [dále jen „sdružení“], konané 15. listopadu 2013 (dále jen „členská schůze“) nejsou v souladu se zákonem a stanovami, a vyslovil jejich neplatnost (výrok I.),
2) zamítl návrh, aby soud určil, že členy správní rady sdružení (dále jen „správní rada“) jsou žalobce J. P. a že členy dozorčí rady sdružení (dále jen „dozorčí rada“) jsou M. Š. a M. M. (výrok II.),
3) zamítl návrh, aby soud určil, že neexistuje rozhodnutí správní rady, kterým byl žalobce odvolán z funkce ředitele sdružení (dále jen „ředitel“) a jímž byl ředitelem jmenován P. K. (výrok III.),
4) zamítl návrh, aby soud určil, že rozhodnutí správní rady, jímž byl žalobce odvolán z funkce ředitele a jímž byl ředitelem jmenován P. K., nejsou v souladu se zákonem (výrok IV.),
5) zamítl návrh, aby soud určil, že neexistuje rozhodnutí společného zasedání správní a dozorčí a akademické rady sdružení (dále jen „akademická rada“) z 28. listopadu 2013, jímž byl předsedou správní rady zvolen D. L. (výrok V.),
6) zamítl návrh, aby soud určil, že rozhodnutí společného zasedání správní a dozorčí a akademické rady z 28. listopadu 2013 (dále společně jen „společné zasedání“), jímž byl předsedou správní rady zvolen D. L., není v souladu se zákonem (výrok VI.),
7) zamítl návrh uložit sdružení povinnost zaplatit žalobci 100.000 Kč jako přiměřené zadostiučinění (výrok VII.) a
8) rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Sdružení vzniklo 14. září 1990.
2) Podle stanov sdružení ve znění účinném od 23. října 2006 (dále jen „stanovy“) byly orgány sdružení:
a) členská schůze,
b) tříčlenná správní rada, kterou volila a odvolávala členská schůze a v jejímž čele stál předseda, kterého na společném zasedání volila a odvolávala správní, akademická a dozorčí rada,
c) ředitel, kterého volila a odvolávala správní rada,
d) pětičlenná akademická rada, kterou volila a odvolávala členská schůze, a
e) tříčlenná dozorčí rada, kterou volila a odvolávala členská schůze.
3) Podle stanov jednal jménem sdružení předseda správní rady, předseda akademické rady nebo ředitel či jimi pověřená osoba.
4) Podle čl. 1 odst. 1 stanov byli členy sdružení „zaměstnanci, výzkumní pracovníci a spolupracovníci Liberálního institutu dle aktuálního seznamu, který je uložen v sekretariátu. Dále se členem mohl stát každý, kdo se přihlásil k programu sdružení, aktivně se účastní jeho činnosti a jeho žádost byla schválena správní radou.“
5) V listopadu 2013 J. S. (jako předseda akademické rady) svolal členskou schůzi, na jejímž programu bylo (mimo jiné) odvolání a volba členů správní a dozorčí rady.
6) Pozvánku na členskou schůzi rozeslal J. S., prostřednictvím e-mailu. Touto cestou byla pozvánka „zpřístupněna“ všem osobám uvedeným v aktuálním seznamu členů podle stavu k 31. říjnu 2013 (dále jen „seznam členů pořízený k 31. říjnu 2013“).
7) Pozvánka nebyla doručena:
a) T. J.,
b) P. Š.,
c) M. V.,
d) J. K.,
e) Š. P. a
f) J. P..
8) Členské schůze se zúčastnilo 45 osob.
9) Na místo konání členské schůze se dostavil také T. J., a J. K.; tyto osoby nebyly na členskou schůzi vpuštěny.
10) Členská schůze (mimo jiné) rozhodla, že:
a) z funkcí členů správní rady odvolává M. Š., J. P. a D. L. (dále jen „původní členové správní rady“),
b) (novými) členy správní rady volí V. R., J. H. a D. L. (dále jen „nově zvolená správní rada“),
c) z funkcí členů dozorčí rady odvolává K. K., M. Š. ml. a M. M. (dále jen „původní členové dozorčí rady“), a
d) (novými) členy dozorčí rady volí K. K., M. H. a P. B. (dále jen „nově zvolená dozorčí rada“).
11) Hlasování na členské schůzi bylo tajné.
12) Dne 18. listopadu 2013 proběhlo zasedání nově zvolené správní rady, na němž bylo přijato rozhodnutí, podle něhož se:
a) z funkce ředitele odvolává M. Š., a
b) (novým) ředitele jmenuje P. K.
13) Dne 28. listopadu 2013 proběhlo společné zasedání, na němž byl předsedou správní rady jmenován D. L.
Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z toho, že v době konání členské schůze a ke dni podání projednávané žaloby byl účinný zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen „zákon o sdružování občanů“), a teprve v průběhu řízení nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Podle zákona o sdružování občanů tak soud posuzoval jen, zda žaloba byla uplatněna včas. Při řešení její důvodnosti vycházel z úpravy § 258 a násl. o. z.
Soud se zabýval nejprve tím, kdo byl v době konání členské schůze členem sdružení (tj. výkladem čl. 1 odst. 1 stanov). Přitom konstatoval, že v době konání členské schůze zde nebyla žádná osoba, jejíž členství by vzniklo schválením žádosti o členství (čl. 1 odst. 1 věta druhá stanov), a dospěl tak k závěru, že členy sdružení byli výhradně zaměstnanci, výzkumní pracovníci a spolupracovníci sdružení podle aktuálního seznamu, který je uložen v sekretariátu sdružení.
Pro věc rozhodná skutková zjištění soud neučinil ze seznamu členů pořízeného k 31. říjnu 2013; konstatoval, že z této listiny nelze učinit jednoznačný závěr ohledně toho, kdo byl členem sdružení, neboť „pro členství kterékoli osoby ve sdružení není určující zápis této osoby do seznamu členů.“
Nato soud prvního stupně u všech 45 osob, které byly přítomny na členské schůzi (u každé jednotlivě), hodnotil, zda v době konání členské schůze byly zaměstnanci, výzkumnými pracovníky či spolupracovníky sdružení. Za spolupracovníky sdružení soud považoval osoby, jejichž spolupráce vyplývala z „navržených dokumentů“ (převážně internetových stránek sdružení), či osoby, jejichž spolupráce se sdružením byla natolik intenzivní, trvalá a soustavná, že přesahovala pouhou „účast na činnosti sdružení, která členství nezakládá.“
Na základě těchto úvah dospěl soud prvního stupně k závěru, že u 37 osob, které se zúčastnily členské schůze, byly zjištěny „takové vlastnosti, které odůvodňují závěr o jejich členství.“
Vzhledem k tomu, že hlasování na členské schůzi bylo tajné, a tak nebylo možné zjistit, jak jednotliví účastníci členské schůze hlasovali, zjišťoval soud, kolik hlasů muselo být odevzdáno, aby byla jednotlivá rozhodnutí přijata, i kdyby pro ně hlasovaly všechny osoby, u nichž nebylo prokázáno, že jde o členy sdružení. Dospěl přitom k závěru, že pro přijetí všech rozhodnutí učiněných členskou schůzí byl odevzdán dostatečný počet hlasů. Výjimkou byla pouze rozhodnutí o odvolání D. L., z funkce člena správní rady a odvolání K. K. z funkce člena dozorčí rady; vzhledem k tomu, že byly obě tyto osoby bezprostředně po jejich odvolání znovu zvoleny, se však nemohlo vyslovení neplatnosti těchto rozhodnutí projevit do vnitřních poměrů sdružení.
Závažné právní následky nemohlo mít - podle soudu - ani to, že pozvánka nebyla zaslána T. J., P. Š., M. V., J. K., Š. P. a J. P. Opomenutí významného počtu členů by sice mohlo ovlivnit výsledky hlasování, to se však v daném případu nestalo. I kdyby se totiž těchto 6 osob členské schůze zúčastnilo (přičemž jen u 3 z nich měl soud za prokázané, že jde o členy sdružení), nemohla se jejich (ne)účast „nijak projevit na výsledku hlasování.“
Soud dále konstatoval, že k pochybení nedošlo ani tím, že členskou schůzi svolal J. S., neboť byl jako předseda akademické rady oprávněn jednat jménem sdružení.
Jelikož soud zamítl návrh na určení, že jsou všechna rozhodnutí členské schůze v rozporu se zákonem, a nevyslovil jejich neplatnost, uzavřel, že žalobce a J. P. nejsou členy správní rady a že členy dozorčí rady nejsou ani M. Š. a M. M.. S odkazem na tento dílčí závěr konstatoval, že důvodná není námitka žalobce, podle které bylo rozhodnutí nově zvolené správní rady z 18. listopadu 2013 přijato „jinými osobami, než členy tohoto orgánu,“ a obstát nemohou ani tvrzení, jejichž prostřednictvím žalobce zpochybňuje rozhodnutí přijaté na společném zasedání.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nepřísluší nárok na přiměřené zadostiučinění, neboť i „pokud by bylo možné (...) dospět k závěru o porušení něčích spolkových práv, nebyla by to v žádném případě práva samotného žalobce,“ nýbrž práva těch, kteří na členskou schůzi nebyli pozváni či vpuštěni, ač na ni pozváni a vpuštěni být měli.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2016, č. j. 70 Co 337/2015-378, rozhodl, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 P. F. (dále jen „soudce“) není vyloučen z projednávání a rozhodnutí této věci (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti soudce. Konstatoval, že z obsahu spisu vedeného v projednávané věci ani z obsahu spisu, který je u Obvodního soudu pro Prahu 1 veden pod sp. zn. 33 Nc 1442/2013, nezjistil „žádné skutečnosti, jež by svědčily pro žalobcem tvrzenou manipulaci se spisem ze strany soudce.“
Podle odvolacího soudu neobstojí ani námitka o nepřátelském poměru soudce, který žalobce dovozuje ze způsobu, jakým soud v odůvodnění hodnotil důkazní návrhy a jednotlivé (dílčí) argumenty žalobce. Podle odvolacího soudu nevyplývá ze spisu ani z odůvodnění napadeného rozsudku, že by šlo „ze strany soudce o taková vyjádření na adresu žalobce, jež by zakládala opodstatněný důvod se domnívat, že by postoj soudce byl vůči němu nepřátelský nebo jakkoli nekorektní.“
Odvolací soud dále potvrdil úvahu soudu prvního stupně, podle níž je-li rozhodnutí některého orgánu sdružení v rozporu se stanovami či zákonem, neznamená to, že by „při jakémkoli zjištění formálního či procedurálního pochybení muselo následovat jeho zrušení.“ Podle soudu je zapotřebí zvážit, jaké následky mají zjištěná pochybení pro právní poměry člena sdružení, který se neplatnosti dovolává, a ustanovení umožňující přezkum je v tomto směru třeba vykládat „zužujícím způsobem z hlediska povahy věci okruhu osob, které se mohou oprávněně dovolávat soudní ochrany“ (k tomu soud odkázal na § 260 o. z.).
Přestože v projednávané věci došlo k pochybení, které spočívalo v tom, že některým členům sdružení nebyla zaslána pozvánka na členskou schůzi či na členskou schůzi nebyli vpuštěni, netýká se toto pochybení žalobce, jemuž pozvánka doručena byla a kterému bylo umožněno se členské schůze zúčastnit.
Ohledně členství jednotlivých osob vycházel odvolací soud – kromě závěrů, jež učinil soud prvního stupně – také ze seznamu členů pořízeného k 31. říjnu 2013, kterým doplnil dokazování a jenž považoval za aktuální seznam ve smyslu čl. 1 odst. 1 stanov. Při zohlednění seznamu členů pořízeného k 31. říjnu 2013 „je bezezbytku naplněn závěr o dostatečném počtu osob přítomných a hlasujících na členské schůzi včetně dopadu neúčasti oněch šesti osob do konečných výsledků hlasování,“ konstatoval odvolací soud. K porušení procedurálních pravidel tedy sice došlo, ale stupeň intenzity jejich porušení byl „bez podstatného významu“, protože porušení nemohlo ovlivnit konečný výsledek hlasování.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neexistence či neplatnosti „dalších rozhodnutí“ orgánů sdružení; vzhledem k tomu, že ze strany sdružení nedošlo k porušení základního členského práva žalobce, nepřísluší mu ani právo na přiměřené zadostiučinění.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (popřípadě otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), a sice (podle obsahu dovolání) zda:
1) jsou aplikovatelná kritéria spolkové žaloby podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů na spolkovou žalobu posuzovanou podle § 258 a násl. o. z.,
2) je možné, aby členství ve sdružení vzniklo, aniž by ten, kdo se má stát členem sdružení, projevil vůli směřující ke vzniku členství,
3) je důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, pokud se soudce podílel na nezákonné manipulaci se soudním spisem.
Dovolatel napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně věc přikázal „jinému soudu prvního stupně.“
K první otázce dovolatel namítá, že odvolací soud hodnotil intenzitu pochybení, kterých se sdružení dopustilo při svolávání členské schůze, podle kritérií přijatých ve vztahu k výkladu § 15 zákona o sdružování občanů. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006, a uvádí, že pro poměry projednávané věci byla rozhodující úprava § 258 a násl. o. z., která je „konstruována (...) zcela jiným způsobem, včetně odstupňování míry intenzity zásahu do spolkového práva, jakož i reflexe zájmů sdružení a spolkové autonomie.“ Pokud tedy odvolací soud měl vzít v úvahu nedostatek intenzity zásahu do spolkových práv žalobce, nemělo se tak stát s odkazem na závěry přijaté při výkladu § 15 zákona o sdružování občanů, nýbrž podle pravidel § 260 o. z.
Ke druhé z otázek dovolatel uvádí, že aktuálním seznamem ve smyslu čl. 1 odst.1 stanov je seznam, který byl aktuální v době přijetí stanov. Závěr, podle kterého se členem sdružení stane automaticky (bez dalšího) každý zaměstnanec nebo spolupracovník, resp. osoba, která bude zapsána do seznamu členů (aniž by projevili vůli se stát členem), nemůže obstát. Nikdo nesmí být nucen ke sdružování, a proto nelze souhlasit s tím, že by členství ve sdružení vznikalo (bez dalšího) již zápisem do interního seznamu sdružení, vznikem pracovního poměru, respektive navázáním spolupráce.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká konečně také to, že nesprávně posoudil otázku (ne)podjatosti soudce. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 20 Nd 234/2005, dovolatel uvádí, že důvodem podjatosti soudce může být také jeho nepřátelský vztah k účastníkovi, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 43/96, a usnesení ze dne 2. listopadu 2007, sp. zn. 28 Nd 282/2007, dodává, že k závěru o podjatosti soudce postačuje, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. K tomu dovolatel odkazuje na odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. května 2014, č. j. 42 C 220/2013-163, v němž soudce „zpochybnil právo žalobce domáhat se ochrany jeho subjektivního práva u soudu a vyslovil (...) negativní hodnocení osobnosti žalobce.“
Dovolatel soudce podezřívá z nezákonné manipulace se spisem, který je u Obvodního soudu pro Prahu 1 veden pod sp. zn. 33 Nc 1442/2013, a jeho nepřátelský vztah dovozuje z toho, že soudce na jednání konaném 5. září 2014 nevyhověl návrhu dovolatele, aby sdružení jmenoval procesního opatrovníka. V souvislosti s tím dovolatel uvádí, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 došlo „k závažným pochybením, které se týkají významných listin, a to seznamu členů žalovaného,“ proto navrhuje, aby byla věc přikázána jinému soudu.
Sdružení ve vyjádření k dovolání dovozuje, že dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, případně že dovolatelem formulované otázky nezakládají přípustnost dovolání.
K první z dovolatelem otevřených otázek sdružení uvádí, že soudy nižších stupňů se „zcela držely aplikace § 3047 o. z., podle kterého nemůže nastat žádná sporná otázka.“ Druhá otázka nebyla podle sdružení „předmětem projednávání před soudem prvního ani druhého stupně a nemohlo tedy dojít ani k žádnému odchýlení se od judikatorní praxe Nejvyššího soudu ČR.“ A konečně, sdružení „nevidí návaznost mezi pravomocně skončeným procesním řízením o podjatosti soudce, jeho právním názorem, a napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, kterého se tento soudce navíc ani neúčastnil.“
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tou částí dovolání žalobce, která směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Pojem „nadřízený soud“ (respektive „nejblíže společně nadřízený soud“), je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů (nikoli ze vztahů instančních), a tudíž jej nelze zaměňovat s pojmem „odvolací soud“ (srov. též stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li tedy krajský (či městský) soud o vyloučení soudců okresního (či obvodního) soudu, není toto jeho rozhodnutí odvolacím rozhodnutím (vydání takového rozhodnutí ostatně nepředchází žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním).
Funkční příslušnost dovolacího soudu pro projednání dovolání proti těmto rozhodnutím občanský soudní řád neupravuje, a jelikož je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelnou vadou řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce v části směřující proti prvnímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016, č. j. 70 Co 337/2015-378, zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 1051/2001, či ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, nebo ze dne 7. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2048/2005).
Dovolání žalobce proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., a proto může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., tj. pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První z dovolatelem otevřených otázek dovolání přípustným nečiní. Je tomu tak proto, že pravidla upravená výslovně v § 260 o. z. se uplatnila již při výkladu § 15 zákona o sdružování občanů (k tomu viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, uveřejněného pod číslem 59/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posuzoval-li tedy odvolací soud míru závažnosti (intenzity), s níž byl při přijímání napadeného rozhodnutí členské schůze porušen zákon či stanovy, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci.
Dovolání je však přípustné pro zodpovězení dovolatelem otevřené otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda je možné, aby členství ve sdružení vzniklo, aniž by ten, kdo se má stát členem sdružení, projevil vůli směřující ke vzniku členství.
S odkazem na § 3028 odst. 2 část věty za středníkem o. z. je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná právní úprava účinná do 31. prosince 2013, tj. zejména zákon o sdružování občanů a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 3 zákona o sdružování občanů nesmí být nikdo nucen ke sdružování, k členství ve sdruženích ani k účasti na jejich činnosti. Ze sdružení může každý svobodně vystoupit.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Členství v občanském sdružení vznikalo zásadně dvojím způsobem. Prvními členy sdružení jsou jeho zakladatelé, jejichž členství vzniká spolu se vznikem občanského sdružení. Dalšími členy jsou osoby, které za trvání sdružení projevily vůli být jeho členy a byly za členy sdružení přijaty.
Přestože obecně platí, že vznik členství v existujícím (již vzniklém) občanském sdružení je vázán na dvoustranný adresovaný právní úkon, jenž spočívá v žádosti o členství (projevu vůle uchazeče) a přijetí za člena (projevu vůle sdružení), stanovy sdružení mohou určit i jiný způsob vzniku členství.
Již v rozsudku ze dne 19. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 514/2005, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je věcí příslušného sdružení, zda, koho a za jakých podmínek přijme do řad svých členů. Tomu odpovídá zákonná úprava, která klade důraz na to, že vnitřní poměry ve sdružení se spravují stanovami (obdobně též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005).
Stanovy občanského sdružení tak mohou určit objektivní či subjektivní podmínky vzniku členství, a to dokonce i podmínky, jejichž splnění nemusí být ve volní dispozici uchazeče (například kritérium věku). Přijetí uchazeče může být podmíněno projednáním, posouzením či schválením přihlášky orgánem občanského sdružení. Stanovami požadované dovednosti, schopnosti či vlastnosti je možné prověřit i tak, že bude uchazeč po určitou (zkušební) dobu před přijetím vystupovat jako „čekatel“ (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3569/2007).
Naproti tomu mohou stanovy zákonný požadavek na souhlasný projev vůle uchazeče a občanského sdružení také zmírnit. Členství může vzniknout, aniž by muselo sdružení s přihláškou uchazeče souhlasit; například již tím, že sdružení dojde projev vůle uchazeče, který směřuje ke vzniku členství. Takový projev vůle nemusí být v krajním případě – určují-li tak stanovy – dokonce ani výslovný (nevzbuzuje-li konkludentní jednání pochyby o tom, že se jednající chtěl stát členem sdružení).
Z toho je patrné, že právní úprava vzniku členství je velmi variabilní a dává občanským sdružením značné možnosti. Přesto je třeba respektovat základní limity spolkové autonomie.
K členství v občanském sdružení ani k účasti na jeho činnosti nesmí být nikdo nucen (§ 3 odst. 1 věta první zákona o sdružování občanů). Nevyhnutelnou podmínkou vzniku členství v občanském sdružení tak je, aby uchazeč projevil vůli, která směřuje ke vzniku jeho členství ve sdružení, a to způsobem předvídaným zákonem či stanovami.
Je pojmově vyloučeno, aby ujednání stanov spojovalo vznik členství pouze s mimovolní právní skutečností (právní událostí), či aby ujednání stanov určovalo, že členství v občanském sdružení sice vzniká v důsledku volního projevu domnělého uchazeče, avšak projevu, kterým jednající nesměřoval ke vzniku členství (obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3074/2012). Taková ujednání by svým obsahem odporovala zákonu (§ 3 odst. 1 věta první zákona o sdružování občanů), resp. jeho účelu, a byla by absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.).
Vycházel-li v poměrech projednávané věci odvolací soud (s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně) z toho, že členy sdružení byly bez dalšího osoby, které byly v době konání členské schůze zaměstnanci, výzkumnými pracovníky či spolupracovníky sdružení (resp. osoby uvedené v seznamu členů pořízeném k 31. říjnu 2013), bylo jeho právní posouzení věci nesprávné.
Spojují-li totiž stanovy vznik členství (bez dalšího) již jen s tím, že určitá osoba se stane zaměstnancem, výzkumným pracovníkem či (jen) spolupracovníkem sdružení a že bude zapsána do aktuálního seznamu členů, který je uložen v sekretariátu sdružení, jsou v rozsahu tohoto ustanovení (článku 1 odst. 1 věty první) absolutně neplatné. Je tomu tak proto, že vznik členství spojují výlučně s projevem vůle, který ke vzniku členství sám o sobě nesměřuje.
Jestliže přitom platí závěr soudu prvního stupně, podle něhož za účinnosti (současných) stanov nikomu nevzniklo členství tak, že by jeho přihlášku schválila správní rada, bude třeba vycházet z toho, že v projednávané věci mohou být členy sdružení pouze jeho zakládající členové, popřípadě osoby, které se staly členy před účinností (současných) stanov.
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř.; takovou vadou by mohla být i dovolatelem namítaná podjatost soudce [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze nepřátelský vztah soudce dovozovat z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. května 2014, č. j. 42 C 220/2013-163, neboť soud žádným způsobem nezpochybnil právo dovolatele na soudní ochranu (naopak výslovně uvedl, že nezpochybňuje výkon jeho procesních práv). Nepřátelský vztah soudce pak nevyplývá ani ze způsobu, jakým soud postupoval, když dovolatel na jednání konaném 5. září 2014 navrhl, aby soud jmenoval sdružení procesního opatrovníka, natož ze skutečnosti, že soud návrhu dovolatele nevyhověl.
Z obsahu spisu nebyla konečně zjištěna ani žádná skutečnost, která by nasvědčovala nezákonné manipulaci se soudním spisem ze strany soudce.
Nejvyšší soud tedy neshledal, že by v projednávané věci rozhodoval vyloučený soudce, a neshledal ani žádné jiné vady řízení, k jejichž existenci je u přípustných dovolání povinen přihlížet z úřední povinnosti; proto neměl důvod přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně (§ 243e odst. 3 o. s. ř.), jak navrhoval dovolatel.
Jelikož právní posouzení věci co do otázky vzniku členství v občanském sdružení není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobcem uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil druhý a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu (podle § 243e odst. 1 o. s. ř.) a spolu s nimi zrušil ze stejného důvodu také rozsudek soudu prvního stupně, přičemž věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-