// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.03.2018
Odvolání závěti; originál kompletní závěti v dědickém řízení
I. Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku, jejími podstatnými náležitostmi je ustanovení dědice (dědiců) a také uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána. Ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. nezmiňuje o tom, jak musí být v závěti den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, uveden, z ustanovení upravujících způsob pořízení jednotlivých zákonných forem závěti je však zřejmé, že v případě závěti pořízené vlastní rukou zůstavitele i závěti pořízené v jiné písemné formě se svědky úkonu je lhostejné, kde se datum podepsání v textu nachází, ale musí být uvedeno tak, aby celý text závěti tvořil logický, tj. srozumitelný (vyložitelný) celek.
Tento závěr o umístění data podepsání závěti byl vysloven ve vztahu k pořízení závěti, není však žádného důvodu k tomu, aby pro případ zrušení závěti neplatilo stejné pravidlo, tedy aby den, měsíc a rok, kdy pořizovatel podepsal úkon zrušení dřívějších svých závětí, byly na listině umístěny tak, aby tvořily logický celek s tím, co je jinak na listině uvedeno.
Judikatura připouští, aby jedna listina obsahovala více právních úkonů (např. závěť a vydědění, nebo zrušení dřívější závěti a pořízení závěti nové). V těchto případech sice postačí, aby na listině bylo pouze jedno datum podepsání, ovšem pouze tehdy, je-li nepochybné, že právní úkony obsažené na listině byly učiněny, resp. podepisovány současně.
II. Jestliže je dědické právo založeno na závěti zůstavitele, nelze se v řízení o dědictví obejít bez originálu závěti, popř. jejího opisu ověřeného tím, kdo má podle příslušných právních předpisů originál v evidenci, a musí jít samozřejmě o kompletní text závěti. Jen z kontextu celé závěti lze vycházet při posuzování její určitosti, a tím i platnosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4234/2016, ze dne 19. 12. 2017
Dotčené předpisy:
§ 476 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 17 zák. č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 18 zák. č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Řízení o dědictví po F. V., zemřelém dne 4. 9. 2013 (dále jen „zůstavitel“) bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2013, č. j. 32 D 1443/2013-43. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena JUDr. Adéla Matějková, notářka Praze (§ 38 občanského soudního řádu).
Jako dědičky zůstavitele, který byl občanem České republiky i francouzským státním občanem, byly v řízení o dědictví probíhajícím v České republice zjištěny dcery zůstavitele I. J. V., J. V. D. a D. E. M. B. V.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 11. 11. 2014, č. j. 32 D 1443/2013-503, určil obvyklou cenu zůstavitelova jmění částkou 9.006.430,15 Kč, výši zůstavitelových dluhů částkou 306.200,90 Kč, čistou cenu dědictví částkou 8.700.229,25 Kč (výrok I.), potvrdil, že veškeré zůstavitelovo jmění (ve výroku specifikované) nabyly I. J. V. spoluvlastnickým podílem 2/3, D. E. M. B. V. a J. V. D. každá spoluvlastnickým podílem 1/6 (výrok II.), určil povinnost dědiců k náhradě nákladů řízení státu (výrok III.), určil odměnu notářky a povinnost dědiců k jejímu zaplacení (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z dědiců nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). V odůvodnění usnesení uvedl, že „zůstavitel zanechal univerzální holografní závěť ze dne 15. 10. 2011 ve prospěch své dcery I. J. V., kterou zároveň upřesnil svou závěť dřívější ze dne 10. 2. 2011“, že „zůstavitelovy dcery J. V. D. a D. E. M. B. V. uznaly tuto závěť za pravou a platnou, přičemž namítly její relativní neplatnost a žádaly svůj neopominutelný dědický podíl“, že „zrušení všech závětí je zůstavitelem připsáno a podepsáno na listině ze dne 15. 10. 2011, kterou byla upřesněna závěť ze dne 10. 2. 2011“ a že „tato jedna zrušovací věta je umístěna za textem závěti a není datována, a proto z hlediska českého práva není možné ji považovat za platnou závěť či její zrušení“. K návrhu na započtení darů na dědické podíly soud uvedl, že „péče zůstavitelovy dcery I. J. V. byla natolik významná a rozsáhlá z hlediska intenzity péče i její délky, že ve svých důsledcích jí neumožňovala vést normální život“, dary, které od svého otce obdržela, tak „byly nejen výrazem jeho vděku, ale též jistou formou odškodnění“, proto „nebyla oproti svým sestrám zvýhodněna neodůvodněně“, a tedy „nebyl důvod k započtení darů na její dědický podíl“. Započtení darů nemovitostí nacházejících se ve Francii je pak podle soudu v jurisdikci francouzského soudu, aby bylo zamezeno případnému dvojímu započtení jednoho daru.
K odvolání J. V. D. a D. E. M. B. V., ve kterém namítaly, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku existence závěti, když zůstavitel ve svém posledním projevu vůle odvolal všechny závěti, a že soud měl přistoupit k započtení na dědické podíly, Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2016, č. j. 24 Co 43/2015-564, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III., IV. a V. a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že „zruší-li zůstavitel závěť jejím odvoláním, musí mít odvolání závěti formu, kterou je třeba k závěti“, tedy, že „musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná“, a že dovětek ohledně zrušení závětí „je sice zůstavitelem podepsán, není však datován“, a proto k němu nelze přihlížet. Dále uvedl, že „soud prvního stupně se také správně vyrovnal s námitkou započtení darů poskytnutých zůstavitelem dceři I. J. V.“, a že „k závěru, že dcera I. J. V. byla dary poskytnutými zůstavitelem zvýhodněna neodůvodněně, nelze v daném případě dojít, neboť ze skutkových zjištění je nepochybné, že se po řadu let cele věnovala péči o zůstavitele i o jeho majetek“.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2016, č. j. 24 Co 43/2015-564, podaly J. V. D. a D. E. M. B. V. dovolání, jehož přípustnost dovozují ze skutečnosti, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce posouzení platnosti závěti ze dne 15. 10. 2011, resp. poslední věty závěti, když jí posoudily jako dovětek závěti bez data, a tedy neplatný právní úkon“, a dále že „soudy obou stupňů vyřešená právní otázka neodůvodněného zvýhodnění by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. V otázce posouzení poslední věty listiny obsahující datum 15. 10. 2011, kterou zůstavitel ruší všechny předchozí závěti, dovolatelky poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009, podle něhož není umístění data podpisu na závěti významné, od čehož se odvolací soud podle jejich názoru v nyní projednávané věci odchýlil. Mají také za to, že zejména z dopisu zůstavitele advokátovi, který na jeho pokyn připravoval darovací smlouvu dceři I. ohledně nemovitého majetku v České republice, je vůle zůstavitele zcela zřejmá a svědčí zrušení všech závětí, že „v závěti ze dne 10. 2. 2011 zůstavitel vyjádřil přání, aby si dcera I. mohla vybrat majetek, který jí připadne“, což tato „po sepisu závěti provedla a obdržela od zůstavitele darem téměř veškerý majetek v České republice“, a proto „měl zůstavitel potřebu závěť upřesnit, resp. zrušit, protože drtivou většinu majetku si již dcera I. vybrala a neměla tak již nic obdržet z majetku zbývajícího“. Dále dovolatelky namítají, že „důkaz uznání dluhu zůstavitele vůči své dceři I., který soudy pokládaly za důkaz péče dcery I. o něj“ je podle nich důkazem toho, že „si jejich sestra vytvářela podmínky pro to, aby je z dědění vyloučila a měla v dědickém řízení možnost započtení své pohledávky“, jelikož „pokud by úmyslem zůstavitele skutečně bylo odvděčit se v maximální míře dceři I. za péči, kterou jemu a jeho manželce ve stáří poskytovala, jak uvádí soudy, mohl jí přece darovat i zbývající majetek, který je nyní předmětem dědictví“. Podle názoru dovolatelek „to neudělal jen proto, že tento majetek měl připadnout jim (dovolatelkám), neboť to byly ony, které mu pomohly tento majetek získat zpět v restituci, o tento majetek se staraly a investovaly do něj nejen svůj čas a práci, ale i finanční prostředky, vše na základě zmocnění a dohody se zůstavitelem, s příslibem budoucího nabytí“. Proto dovolatelky „skutečnost, že by dcera zůstavitele I. měla vedle darů (majetek ve Francii v hodnotě dle daňových dokladů cca 300.000 Eur, ve skutečnosti v několikanásobně vyšší hodnotě, v České republice nemovitosti v hodnotě cca 60.000.000 Kč a nejméně 12.000.000 Kč v hotovosti), uznání dluhu zůstavitele ve výši celkem 95.000 Eur, příspěvku na péči o zůstavitele od státu a vybírání si peněz z účtu zůstavitele (což potvrzuje i dopis správkyně paní V., který přikládají), nabýt 4/6 zbývajícího majetku“ považují za její neodůvodněné zvýhodnění a dovozují, že „by se jednalo spíše o upřednostnění jednoho dědice na úkor druhých dědiců, a vzhledem k celkové hodnotě majetku možná až o vydědění“. Dále dovolatelky namítají, že dovoláním napadené usnesení „nepokládají za spravedlivé“ a že „ve svém důsledku povede k zániku rodinného sídla v D. L.“, že „v žádném z dosud předložených materiálů není zmínka, že by se ke svým rodičům chovaly hrubě, nestaraly se o ně, nepomáhaly jim, pomoc jim odmítly, tedy, že by měl otec důvod je takovým způsobem opominout“, že „na druhé straně je všude zdůrazňována nadstandardní péče sestry I. o rodiče, jako oběť na úkor toho, aby si mohla založit rodinu, mít děti, najít si zaměstnání“, a že „přitom I. není schopna tohoto normálního života, hodnoty jako klasická rodina s dětmi, vzdělání, běžné zaměstnání, nikdy neuznávala“. Poukazují také na to, že „dcera zůstavitele J. s otcem spolupracovala při vyřizování restitučních záležitostí (což trvalo 10 let), v roce 1991 ukončila zaměstnání ve Francii, aby mu mohla být k dispozici, vzdala se možnosti profesní kariéry, a z toho důvodu dnes pobírá ve Francii důchod v minimální výši“, že „od roku 2002, kdy ji otec pověřil správou zámku a přilehlého areálu v D. L., vykonávala bezplatně funkci správce, kastelána i uklizečky, a všechny tyto činnosti bral otec jako naprostou samozřejmost, žádnou kompenzaci od něho nedostávala“ a že „z důvodu péče o majetek v Čechách a jeho správu i možnost budoucího bydlení má dcera J. na zámku trvalý pobyt, má dvojí občanství, francouzské i české, zatímco dcera I. v Čechách nikdy nebyla, občanství má pouze francouzské“. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. J. V. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „dovolatelky vycházejí ze zcela mylného předpokladu, že součástí závěti, na jejímž konci je podpis zůstavitele a datum pořízení závěti, je též dovětek o zrušení všech závětí“ a že „podle ní vůlí zůstavitele bylo zrušit ty závěti, které pořídil před závětí ve formě notářského zápisu (kterých bylo několik, byť vždy v zásadě obsahově shodných)“. Dále uvedla, že „v daném případě rozhodnou právní otázkou není umístění data při pořízení závěti, resp. jejím zrušení, neboť v daném případě u odvolání předchozích závětí datum zcela absentuje“, a že „dovětek o zrušení závětí žádný dovětek netvoří, neboť je samostatným projevem vůle zůstavitele a nelze jej posuzovat jako součást závěti ze dne 15. 10. 2011“. Podle jejího názoru, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4505/2010, rovněž otázka neodůvodněného zvýhodnění není otázkou právní, ale skutkovou, neboť je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno v řízení zahájeném před 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů o potvrzení nabytí dědictví mimo jiné významné posouzení obsahu listiny obsahující dva podpisy zůstavitele a datum 15. 10. 2011. Vzhledem k tomu, že dovolatelky v dovolání namítají, že se odvolací soud při posuzování platnosti „dovětku“ o odvolání závětí na listině s datem 15. 10. 2011 odchýlil od praxe dovolacího soudu, a vzhledem k tomu, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla otázka odvolání závěti dosud ve všech souvislostech vyřešena, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel 4. 9. 2013, je třeba v řízení o dědictví v prvním i druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014), tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Na použití hmotněprávních předpisů České republiky při dědění majetku v České republice, jejímž byl zůstavitel v době své smrti i v době pořízení závětí státním občanem, nemá žádný vliv skutečnost, že závěť pořídil ve formě notářského zápisu ve Francii, stejně jako listinu napsanou vlastní rukou s datem 15. 10. 2011, neboť podle § 17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (který je i po jeho zrušení zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2014, aplikovatelný v dané věci, když podle jeho ustanovení § 123 odst. 1věta první se vznik a existence právních poměrů a skutečnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona posuzují podle dosavadních právních předpisů), se právní poměry dědické řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti, a podle § 18 tohoto zákona se i způsobilost zřídit nebo zrušit závěť řídí právním řádem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle, totéž platí pro formu závěti, zde však stačí, vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst. 1 obč. zák.).
Závěť může zůstavitel buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§ 476 odst. 1 a 2 obč. zák.).
V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné (§ 477 odst. 1 obč. zák.).
Jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky; ustanovení § 481 odst. 1 věty druhé tím není dotčeno (§ 478 obč. zák.).
Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů. Při dědění ze závěti se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2, započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 neodůvodněně zvýhodněn (§ 484 obč. zák.).
Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění potomků (§ 479 obč. zák.).
Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti (§ 480 odst. 1 obč. zák.).
V projednávané věci vycházel odvolací soud při rozhodování především z toho, že zůstavitel pořídil dne 10. 2. 2011 závěť sepsanou za přítomnosti dvou svědků notářským zápisem notáře ve Francii, kterou odkázal dceři I. J. V. „celou část pozůstalosti, s níž je možno nakládat, v nejširším rozsahu podle francouzského právního řádu, pokud jde o majetek, který mu podléhá, a podle českého právního řádu, pokud jde o majetek, který mu podléhá“, a že dcery zůstavitele J. V. D. a D. E. M. B. V. namítly relativní neplatnost závěti, tj. žádaly svůj podíl neopomenutelného dědice. Dále vycházel z toho, že listina uvozená větou: „Toto je má závěť upřesňující závěť z 10. února, a tak ji mění“, je v první části („Já níže podepsaný F. V., narozen v H. v České republice, si přeji doplnit znění své závěti, kterou jsem pořídil dne 10. února 2011 formou notářského zápisu, jejž sepsal Maitre Sennac, notář v Cahors, abych ji upřesnil následovně: týká se Část pozůstalosti, s níž je možno nakládat, kterou jsem přidělil své dceři I. V., z veškerého majetku nacházejícího se v České republice, je třeba chápat jako maximální část dovolenou podle českého právního řádu v době sepsání závěti“), která je ukončena datem 15. 10. 2011 a podpisem zůstavitele, pouze upřesněním toho, co je uvedeno v závěti zůstavitele pořízené formou notářského zápisu dne 10. 2. 2011. Druhá část listiny obsahující text: „Odvolávám všechny závěti, závěť v podobě notářského zápisu ze dne 10. února dvatisícejedenáct“, a podpis zůstavitele, je podle odvolacího soudu neplatným odvoláním závětí, neboť tento právní úkon není datován.
Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku, jejími podstatnými náležitostmi je ustanovení dědice (dědiců) a také uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána. V usnesení ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009, na které dovolatelky v dovolání poukázaly, Nejvyšší soud ČR uvedl, že se ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. nezmiňuje o tom, jak musí být v závěti den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, uveden, z ustanovení upravujících způsob pořízení jednotlivých zákonných forem závěti je však zřejmé, že v případě závěti pořízené vlastní rukou zůstavitele i závěti pořízené v jiné písemné formě se svědky úkonu je lhostejné, kde se datum podepsání v textu nachází, ale musí být uvedeno tak, aby celý text závěti tvořil logický, tj. srozumitelný (vyložitelný) celek. Tento závěr o umístění data podepsání závěti byl vysloven ve vztahu k pořízení závěti, podle dovolacího soudu však není žádného důvodu k tomu, aby pro případ zrušení závěti (o který jde v nyní projednávané věci) neplatilo stejné pravidlo, tedy, aby den, měsíc a rok, kdy pořizovatel podepsal úkon zrušení dřívějších svých závětí, byly na listině umístěny tak, aby tvořily logický celek s tím, co je jinak na listině uvedeno.
Judikatura připouští, aby jedna listina obsahovala více právních úkonů (např. závěť a vydědění, nebo zrušení dřívější závěti a pořízení závěti nové). V těchto případech sice postačí, aby na listině bylo pouze jedno datum podepsání, ovšem pouze tehdy, je-li nepochybné, že právní úkony obsažené na listině byly učiněny, resp. podepisovány současně.
V projednávané věci se jeví, že předmětná listina, na níž je jedno datum 15. 10. 2011 a dva podpisy zůstavitele, obsahuje dva úkony - jednak „upřesnění dřívější závěti“ a dále odvolání všech závětí. Z obsahu těchto úkonů vyplývají pochybnosti, zda mohly být učiněny, resp. podepsány zůstavitelem současně (15. 10. 2011), neboť spolu nekorespondují. Žádnou logiku nemá, aby zůstavitel současně upřesňoval závěť ze dne 10. 2. 2011 a zároveň odvolával všechny závěti, navíc s výslovným zmíněním závěti sepsané formou notářského zápisu 10. 2. 2011. Je tak evidentní, že tyto projevy vůle netvoří logický celek, a proto také lze jen stěží učinit závěr, že datum 15. 10. 2011 uvedené u podpisu zůstavitele za tou částí textu na listině, kterou je upřesňována závěť ze dne 10. 2. 2011, je také datem, kdy zůstavitel podepsal text o odvolání všech závětí. Na tom nic nemění to, že „upřesnění dřívější závěti“ nemá pro určení dědického práva žádný právní význam – závětí není, neboť neobsahuje výslovné ustanovení dědice.
I když se závěr odvolacího soudu o neplatnosti zrušení dřívějších závětí zůstavitele, vycházeje pouze ze samotné listiny obsahující jedno datum 15. 10. 2011, jeví jako správný, nelze přehlédnout, že soudy obou stupňů potvrzovaly nabytí dědictví s odkazem na závětˇzůstavitele pořízenou dne 10. 2. 2011 notářským zápisem notáře ve Francii, přitom však v průběhu řízení byla předložena pouze prostá kopie části notářského zápisu ve francouštině – úvodní stránka a listu 3 (č. l. 20 a 22 spisu, opětovně č. l. 95 a 96 spisu), a český překlad úvodní stránky notářského zápisu a jeho listu 3 (č. l. 24 a 26, opětovně č. l. 92 a 93 spisu, a bez znalecké doložky i na č. l. 151 a 153), přitom podle připojeného záznamu o existenci závěti pro účely centrální evidence závětí (ve francouzštině č. l. 23 spisu, znovu č. l. 98) i jeho českého překladu (č. l. 27 spisu, znovu č. l. 94 spisu) byl notářský zápis sepsán na pěti stranách (tento údaj je opravou původního uvedení stran tří). Pokud I. J. V. v podání ze dne 24. 2. 2014 soudu sdělila, že na straně 2 a 4 autentické podoby závěti ze dne 10. 2. 2011 „jsou pouze prázdné řádky“, ze spisu nevyplývá, že by „autentickou podobu závěti“ soudu předložila. Lze dodat, že rovněž listina obsahující datum 15. 10. 2011 byla soudu předložena pouze jako prostá kopie a z ní pořízený překlad do češtiny.
Jestliže je dědické právo založeno na závěti zůstavitele, nelze se v řízení o dědictví obejít bez originálu závěti, popř. jejího opisu ověřeného tím, kdo má podle příslušných právních předpisů originál v evidenci, a musí jít samozřejmě o kompletní text závěti. Jen z kontextu celé závěti lze vycházet při posuzování její určitosti, a tím i platnosti, a v dané věci případně i úkonů obsažených na listině obsahující dva podpisy zůstavitele a datum 15. 10. 2011, které se závětí zůstavitele pořízenou formou notářského zápisu ve Francii souvisí, a může také ovlivnit závěr soudu o splnění předpokladů pro započtení toho, co závětní dědička obdržela bezplatně od zůstavitele za jeho života, na její dědický podíl.
Vzhledem k tomu, že v dané věci soudy dovodily dědické právo po zůstaviteli z nekompletních listin a bez dalšího rozhodly o věci samé, tj. potvrdily nabytí dědictví (vycházeje i ze závěru, že závětní dědička nebyla neodůvodněně zvýhodněna, přitom však o návrhu dovolatelek na započtení na dědický podíl závětní dědičky neproběhlo dokazování odpovídající ustanovení § 122 a násl. o. s. ř.), zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože dědický titul jsou soudy v řízení o dědictví povinny zjišťovat ex officio, dovolací soud k této vadě podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl, i když v dovolání nebyla zcela zřetelně uplatněna.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí ani zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i o nákladech řízení původního, včetně tohoto dovolacího řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-