// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.02.2018
Spor o určení vlastnického práva státu dle § 18 zák. č. 428/2012 Sb.
I. Ve sporu o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby.
II. Při hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností pak nelze ztrácet ze zřetele, že soudní přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti tudíž právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen.
V případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu nepochybně podléhá. Pro závěr o tom, zda takovýto právní předchůdce oprávněné osoby naplňoval znaky definované ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. je současně právně významný účel, za nímž byl zřízen nebo založen. Znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 28. 11. 2017
Dotčené předpisy:
§ 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb.
§ 3 zák. č. 428/2012 Sb.
§ 2 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 8. prosince 2015, č. j. 11 C 285/2015-27, jímž bylo určeno, že druhý žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. v katastrálním území Z. L., a žalovaným bylo uloženo, aby žalobkyni nahradili náklady řízení 13.712,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byli žalovaní zavázáni nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9.293,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Vycházeje z rozhodnutí arcibiskupa olomouckého ze dne 8. 7. 2013, č. j. 3870/2013, o sloučení církevních právnických osob, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je právní nástupkyní „Fundace ku sloužení mší sv. za zustavitelku F. K. a jejího manžela K. K. ze Z. L. při farním chrámu Páně ve Velk. Penčicích“, jakožto církevní právnické osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, která, soudě dle účastníky řízení nezpochybněných výsledků dokazování, vlastnila v rozhodném období předmětný pozemek. Odvolací soud naproti tomu, aniž se zabýval její právní formou, existencí až do okamžiku sloučení právnických osob či otázkou, zda a podle jakého právního předpisu ke sloučení těchto osob došlo, dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně, jež vlastnila předmětný pozemek v rozhodném období, měla charakter právnické osoby zřízené za účelem podpory činnosti církve, tj. právnické osoby naplňující definiční znaky ustanovení § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. Z uvedených skutečností soudy nižšího stupně dále dovodily, že předmětný pozemek je původním majetkem (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) žalující oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Současně seznaly, že stát (druhý žalovaný) před nabytím účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. dotčený pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 10. 2012 převedl na prvního žalovaného v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen - „zákon o půdě“). Shledaly přitom, že první žalovaný se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (vyznačení nabývacího titulu státu nasvědčujícího naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – odnětí věci podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě /trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě/ – ve výpisu z katastru nemovitostí) nemohl být ani v dobré víře o tom, že kupní smlouva, na jejímž základě měl nabýt vlastnické právo k dotčenému pozemku, byla uzavřena platně. Z uvedených důvodů žalobě vyhověly a ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určily, že vlastníkem předmětného pozemku je stát (druhý žalovaný).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním druhý žalovaný. Měl za to, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi v řízení o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. dosud neřešil hmotněprávní otázku aktivní věcné legitimace oprávněné osoby, která je právní nástupkyní původního vlastníka nemovité věci, jež se stala předmětem odškodňované majetkové křivdy. Vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 679/2001 nerozlišoval mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací účastníků, jíž se důsledně nezabýval. V této souvislosti upozorňoval, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, zda její právní předchůdkyně byla právnickou osobou zřízenou nebo založenou jako součást registrované církve (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), anebo zda k okamžiku tvrzeného sloučení právnických osob z rozhodnutí arcibiskupa byla jinou dosud existující právnickou osobou zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve (§ 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.). Namítal rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016, když nezohlednil dobrou víru nabyvatele ve správnost údajů evidovaných v katastru nemovitostí. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, dále jen – „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jednající prostřednictvím pověřeného zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky aktivní věcné legitimace v řízení o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla v dovolatelem zmiňovaných souvislostech vyřešena.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
Podle § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
Žaloba dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění. Její úspěšné podání tudíž nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. přitom zůstává překlenutí nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1435/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a dále Valeš, V. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 290-291). Uvedené zákonné ustanovení svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., tj. právnické osobě naplňující definiční znaky dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom dle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (srov. totožnou definici oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb.), nebo jejich právních předchůdců (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Se zřetelem k smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. současně nutno vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli, aby bylo lze hovořit o původním církevním majetku, rovněž naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, které zároveň korespondují vymezení okruhu oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. (s výjimkou oprávněné osoby dle § 3 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb., jež je určena individuálně). Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než výše definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku. Z uvedeného vyplývá, že ve sporu o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby.
Při hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností pak nelze ztrácet ze zřetele, že soudní přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky). V případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti tudíž právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96 či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05). Ke stejnému závěru dospívá i komentářová literatura (srov. Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 135).
V případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu nepochybně podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. seš. 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011). Pro závěr o tom, zda takovýto právní předchůdce oprávněné osoby naplňoval znaky definované ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. je současně právně významný účel, za nímž byl zřízen nebo založen. Znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.
V projednávané věci odvolací soud svůj závěr o tom, že „Fundace ku sloužení mší sv. za zustavitelku F. K. a jejího manžela K. K. ze Z. L. při farním chrámu Páně ve Velk. Penčicích“ je právní předchůdkyní žalobkyně, mající charakter právnické osoby zřízené za účelem podpory činnosti církve (srov. § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), čerpal toliko z rozhodnutí arcibiskupa olomouckého ze dne 8. 7. 2013, č. j. 3870/2013, o sloučení církevních právnických osob. Nezabýval se přitom tím, zda k zániku uvedené právnické osoby, jež dle jeho závěrů netvořila součást registrované církve nebo náboženské společnosti, s právním nástupnictvím žalobkyně došlo v souladu s příslušnými právními předpisy, upravujícími vznik, trvání a zánik právnických osob, ani tím, za jakým účelem (se zřetelem ke znění ustanovení § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.) byla dotčená právnická osoba zřízena nebo založena. Z uvedeného důvodu jsou závěry odvolacího soudu o tom, že ve sporu o určení vlastnického práva státu k předmětnému pozemku dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá aktivní věcná legitimace žalobkyně z jejího právního nástupnictví do práv „Fundace ku sloužení mší sv. za zustavitelku F. K. a jejího manžela K. K. ze Z. L. při farním chrámu Páně ve Velk. Penčicích“, coby původního pozemkového vlastníka, zjevně předčasné, a tudíž věcně nesprávné.
Námitku dovolatele, že odvolací soud nezohlednil dobrou víru prvního žalovaného (jenž měl předmětný pozemek nabýt od státu na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 10. 2012) ve správnost údajů evidovaných v katastru nemovitostí, Nejvyšší soud naopak důvodnou neshledal. Dovolatel předně pomíjí, že odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu (zejména vyznačení nabývacího titulu státu nasvědčujícího naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – odnětí věci podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě /trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě/ – ve výpisu z katastru nemovitostí), dovodil, že první žalovaný v dobré víře ohledně oprávnění státu převést na něj předmětný pozemek nebyl. Je-li tedy za tohoto stavu vytýkáno, že nebyla zohledněna dobrá víra nabyvatele, postrádá dovolání očividně argumentaci, jejímž prostřednictvím by závěry odvolacího soudu o nedostatku dobré víry na straně nabyvatele mohly být zpochybněny. Dle závěrů konstantní judikatury dovolacího soudu, jež byly aprobovány i v ústavněprávní rovině, ostatně sama dobrá víra subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost převedena, ve správnost údajů evidovaných v katastru nemovitostí k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, nebo jeho usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, pak řeší problematiku významu dobré víry při nabývání nemovitosti od neoprávněné osoby zapsané coby její vlastník v katastru nemovitostí (nabytí od nevlastníka). V projednávané věci však nedostatek vlastnického práva na straně převodce, jejž by bylo nutné překlenovat poukazem na důvěru nabyvatele ve správnost údajů ve veřejné evidenci, dán nebyl. Dovolatelem citovaná judikatura dovolacího soudu (co do posouzení účinků dobré víry při nabývání vlastnického práva) tak na posuzovaný případ nedopadá.
V situaci, kdy se zřetelem k shora uvedenému nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-