// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 15.01.2018
Poddlužnická žaloba zaměstnance vůči pojistiteli zaměstnavatele
I. Pojišťovna je z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání povinna za zaměstnavatele nahradit škodu, která vznikla zaměstnanci při nemoci z povolání, (jen) v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Pojišťovna není povinna za zaměstnavatele hradit tu část škody, k jejíž náhradě se zaměstnavatel zavázal nad rámec své odpovědnosti stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, a to ani kdyby byl tento závazek zaměstnavatele vůči zaměstnanci obsažen v mezi nimi uzavřeném smíru schváleném soudem. V rozsahu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání podle pracovněprávních předpisů je pojišťovna povinna nahradit škodu vzniklou zaměstnanci za zaměstnavatele i v případě, kdy zaměstnavatel uzavřel soudní smír bez souhlasu pojišťovny.
Ustanovení § 9 odst. 2 věty druhé vyhlášky č. 125/1993 Sb. je třeba interpretovat tak, že v případě uzavření soudního smíru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bez souhlasu pojišťovny může pojišťovna odmítnout plnit nikoli zcela, ale jen v části přesahující rozsah odpovědnosti zaměstnavatele podle zákoníku práce.
II. Soud se v řízení o žalobě oprávněného zaměstnance na vyplacení pohledávky, která mu byla přikázána na základě výkonu rozhodnutí nařízeného podle ustanovení § 312 a násl. o. s. ř, podané proti příslušné pojišťovně jako dlužníku povinného zaměstnavatele, který je u ní pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení § 205d odst. 1 zák. práce a který se ve smíru schváleném soudem zavázal poskytnout zaměstnanci plnění z důvodu této odpovědnosti (tzv. poddlužnické žalobě podle ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř.), zabývá též rozsahem, ve kterém byl zaměstnavatel povinen k náhradě škody podle pracovněprávních předpisů. V části, v níž plnění požadované zaměstnancem po pojišťovně přesahuje rozsah odpovědnosti zaměstnavatele stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, soud žalobu zamítne.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2457/2017, ze dne 24. 10. 2017
Dotčené předpisy:
§ 190 odst. 3 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 30. 9. 1999
§ 205d odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 30. 9. 1999
§ 9 odst. 2 vyhl. č. 125/1993 Sb. ve znění do 30. 3. 2000
§ 315 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: pracovní úraz, nemoc z povolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 20. 9. 2011 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 109 409 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že jako zaměstnankyně zaměstnavatele Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu, družstvo – v likvidaci, se sídlem ve Sloupu č. 221, IČO 00132381 (dále jen „Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu“), utrpěla dne 31. 8. 1994 nemoc z povolání, že v té době bylo Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu pojištěno pro tyto případy u žalované, že usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 3 C 940/98-124 byl schválen smír, podle kterého bylo Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu povinno zaplatit žalobkyni „rentu“ za období od 1. 7. 2003 do 31. 8. 2007 ve výši 220 242 Kč, náhradu 2/3 nákladů řízení ve výši 23 800 Kč a od 1. 9. 2007 vyplácet žalobkyni „měsíční rentu“ ve výši 4 719 Kč, že dne 31. 3. 2003 byl na Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu prohlášen Krajským soudem v Brně konkurs, který skončil po splnění rozvrhového usnesení dne 10. 3. 2009, a že žalobkyni bylo před skončením konkursu vyplaceno odškodnění za nemoc z povolání ve formě „měsíční fixní renty“ jen částečně. Uvedla, že jelikož ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. (není-li právního nástupce zaměstnavatele, který zanikl po 31. 12. 1992) má poškozený, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání po vzniku zákonného pojištění, právo na plnění podle ustanovení § 2 této vyhlášky přímo vůči pojišťovně, u které byl jeho zaměstnavatel před svým zánikem pojištěn, a jelikož žalovaná odmítla za Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu hradit žalobkyni rentu přiznanou pravomocným soudním rozhodnutím, žalobkyně se obrátila na Okresní soud v Blansku, který usnesením ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 50 E 868/2010 nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávek k uspokojení pohledávky žalobkyně ve výši 96 669 Kč spolu s náklady výkonu rozhodnutí ve výši 12 740 Kč, celkem tedy ve výši 109 409 Kč. Uvedla, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/05 není podmínkou pro plnění pojišťovny její účast v soudním řízení jako vedlejšího účastníka na straně zaměstnavatele a že pokud jde o souhlas pojišťovny s tím, aby zaměstnavatel uzavřel se zaměstnancem smír, nelze zákonná a podzákonná ustanovení interpretovat v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a že proto nelze ustanovení § 9 vyhlášky č. 125/1993 Sb. vykládat tak, aby došlo k omezení možnosti zaměstnance domoci se náhrady za pracovní úraz v případě platební neschopnosti zaměstnavatele.
Žalovaná zejména namítala, že není pasivně věcně legitimována, neboť Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu dosud nezaniklo, že podle ustanovení § 9 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. není pojišťovna povinna plnit, pokud zaměstnavatel bez souhlasu pojišťovny uzavře soudní smír, že výklad podaný žalobkyní by vedl k „absurdním důsledkům“, kdy by zaměstnavatelé bez souhlasu pojišťovny uzavírali smíry s poškozenými na „absolutně nesmyslné částky“ a pojišťovny by byly povinny vždy plnit, a že žalobkyně je toho důkazem, neboť jí žádná ztráta na výdělku nevzniká a ani v době, kdy byl uzavřen smír, nevznikala.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 č. j. 38 C 82/2011-24 žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že v průběhu řízení u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 940/98 o odškodnění nemoci z povolání, kterou žalobkyně utrpěla jako zaměstnankyně Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu, u něhož pracovala v době od 1. 11. 1989 do 31. 1. 1996 jako ošetřovatelka dojnic, byl na majetek Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly dne 31. 3. 2003, že v řízení bylo následně pokračováno se správkyní konkursní podstaty Ing. Danuší Husákovou, že účastníci řízení uzavřeli při jednání dne 19. 9. 2007 smír, který byl schválen usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 3 C 940/98-124 a podle kterého se Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu zavázalo doplatit žalobkyni „rentu“ za období od 1. 7. 2003 do 31. 8. 2007 ve výši 220 242 Kč, platit žalobkyni od 1. 9. 2007 „měsíční rentu“ ve výši 4 719 Kč a zaplatit jí náhradu nákladů řízení ve výši 23 800 Kč, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2009 č. j. 45 K 13/2002-494 byl zrušen konkurs na majetek Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu po splnění rozvrhového usnesení, že Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu je stále zapsáno v obchodním rejstříku a že usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 3. 2011 č. j. 50 E 868/2010-6 byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky, kterou má Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu za žalovanou z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Dospěl k závěru, že Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu nemá vůči žalované právo na plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, neboť uzavřelo soudní smír bez souhlasu žalované, a pohledávka, která má být v exekuci postižena, proto neexistuje.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2012 č. j. 23 Co 285/2012-69 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že dosud nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozsudku, neboť po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 20. 3. 2012 v 11:20 hod., ke kterému došlo po jednání konaném v nepřítomnosti žalobkyně, byla do spisu založena žádost zástupkyně žalobkyně ze dne 19. 3. 2012 o odročení jednání. Jelikož žádost byla soudu doručena do datové schránky dne 19. 3. 2012 v 9:46 hod. a jelikož zástupkyně žalobkyně žádala o odročení jednání z důvodu úrazu dolní končetiny, pro který se nemohla k jednání dostavit a který doložila potvrzením praktického lékaře o úrazu utrpěném dne 19. 3. 2012 ráno, soud prvního stupně nesprávným administrativním postupem soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 2. 2013 č. j. 38 C 82/2011-81 rozhodl, že žaloba je co do základu opodstatněná a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu uzavřelo s žalobkyní v řízení vedeném u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 940/98 soudní smír bez souhlasu žalované, a dospěl k závěru, že výklad vnitrostátní úpravy zákonného pojištění zaměstnavatele je třeba provádět v souladu se závazkem vyjádřeným v čl. 11 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o odškodňování pracovních úrazů, aby bylo v případě nesolventnosti zaměstnavatele zajištěno odškodnění zaměstnance utrpěvšího pracovní úraz nebo nemoc z povolání, že pohledávka Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu za žalovanou z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání existuje a že výše této pohledávky odpovídá rozsahu, v jakém Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu odpovídá žalobkyni za škodu způsobenou nemocí z povolání podle zákoníku práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2013 č. j. 23 Co 162/2013-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu za žalovanou z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání existovala v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky a že konkrétní výše této pohledávky bude předmětem dalšího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 38 C 82/2011-176 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 100 Kč a že České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se náhrada nákladů řízení ve výši 5 984,25 Kč vůči žalobkyni nepřiznává. S ohledem na to, že byla dána existence pohledávky žalobkyně za žalovanou z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, zkoumal soud prvního stupně, zda výše náhrady za ztrátu na výdělku činí 4 917 Kč měsíčně tak, jak bylo stanoveno soudem schváleným smírem, a ze znaleckého posudku vypracovaného JUDr. Martinem Mikyskou dne 20. 4. 2015 zjistil, že žalobkyni ztráta na výdělku za období měsíců prosinec 2007 a září 2008 až prosinec 2010 nevznikla. Dospěl proto k závěru, že ačkoli bylo v řízení prokázáno, že žalovaná odpovídá za škodu podle zákoníku práce, žalobkyni za období od prosince 2007 do září 2009 žádný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku nevznikl. Dále dovodil, že žalobkyně nemá nárok ani na plnění ve výši 12 470 Kč představující náklady exekučního řízení stanovené usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 3. 2011 č. j. 50 E 868/2010-6, neboť se jedná o příslušenství pohledávky ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku, a jelikož není odůvodněn rozsah, v jakém žalobkyně svůj nárok na náhradu škody uplatnila, nemohou náklady exekučního řízení vynaložené žalobkyní představovat účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním pohledávky vznikající z této škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 23 Co 308/2016-204 doplněným usnesením ze dne 19. 10. 2016 č. j. 23 Co 308/2016-209 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 90 738 Kč k rukám advokátky JUDr. Daniely Trávníčkové a státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 5 984,25 Kč a soudní poplatky ve výši 4 000 Kč. Uvedl, že pohledávka žalobkyně za Zemědělským družstvem Sloup v Moravském krasu z titulu odškodnění nemoci z povolání je co do své výše a důvodu vzniku práva identická s výší pohledávky Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu za žalovanou, kterou má z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při nemoci z povolání, že o nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vůči Zemědělskému družstvu Sloup v Moravském krasu bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 3 C 940/98-124, kterým byl mezi účastníky schválen smír, a že žalovaná se nemůže zprostit své povinnosti plnit za zaměstnavatele s poukazem, že přistoupil na uzavření smíru bez souhlasu žalované. Dodal, že usnesení o schválení smíru má účinky pravomocného rozsudku a je závazné nejen pro účastníky nalézacího řízení, ale i pro pojišťovnu, která je povinna nahradit škodu za zaměstnavatele, který má u ní sjednáno pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, a že žalovaná je povinna zaplatit i „náklady řízení výkonu rozhodnutí“, neboť pohledávka Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu vůči žalované je výkonem rozhodnutí postižena i ohledně těchto nákladů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že v řízení o poddlužnické žalobě v případě, kdy dlužníkem povinného je jeho pojistitel, soud musí přezkoumávat existenci pohledávky a její výši, neboť exekuční soud opírá rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky oprávněného vůči dlužníku povinného pouze o tvrzení oprávněného a existenci pohledávky a její výši nezjišťuje, že dlužník povinného není povinen ani na základě nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky uhradit více, než činí jeho dluh vůči povinnému, že v daném případě se jedná o pohledávku odpovědného zaměstnavatele za pojišťovnou z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu či nemoci z povolání a že není přípustné, aby žalovaná nemohla uplatnit svá práva a rozporovat výši pohledávky v případě, kdy o výši pohledávky žalobkyně bylo rozhodnuto uzavřením soudního smíru mezi žalobkyní a správkyní konkursní podstaty Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu. Má za to, že pohledávku žalobkyně je v daném případě možno uspokojit pouze do výše, ve které má pohledávku Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu vůči žalované, tj. do výše, v jaké odpovídá Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu žalobkyni podle zákoníku práce, a že ve zbytku zůstává žalobkyni zachována pohledávka pouze vůči Zemědělskému družstvu Sloup v Moravském krasu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil nebo, nebudou-li splněny podmínky pro změnu, aby jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, neboť žalovaná řádně nevymezila přípustnost dovolání, když na vznesených otázkách napadené rozhodnutí soudu nezávisí. Uvedla, že výši „renty“, která má být žalobkyni měsíčně vyplácena, nelze v žádném případě přehodnocovat v řízení o poddlužnické žalobě, neboť částka, v jaké Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu žalobkyni odpovídá za škodu způsobenou nemocí z povolání podle zákoníku práce, se rovná částce, v jaké existuje pohledávka Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu za žalovanou, a tato částka vyplývá již z pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Blansku č. j. 3 C 940/98-124.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 31. 7. 1998 bylo u Okresního soudu v Blansku zahájeno řízení ve věci žalobkyně proti Zemědělskému družstvu Sloup v Moravském krasu o odškodnění nemoci z povolání (onemocnění nervů horních končetin z dlouhodobého, nadměrného a jednostranného zatížení), která byla u žalobkyně, jež u Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu pracovala v době od 1. 11. 1989 do 31. 1. 1996 jako ošetřovatelka dojnic, zjištěna dne 31. 8. 1994, že v průběhu řízení byl na majetek Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly dne 31. 3. 2003, že v řízení byl uzavřen smír, který byl schválen usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 3 C 940/98-124 a podle kterého se Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu zavázalo doplatit žalobkyni „rentu“ za období od 1. 7. 2003 do 31. 8. 2007 ve výši 220 242 Kč, od 1. 9. 2007 platit žalobkyni „měsíční rentu“ 4 719 Kč a zaplatit náklady řízení ve výši 23 800 Kč, a že Okresní soud v Blansku podle uvedeného usnesení nařídil usnesením ze dne 14. 3. 2011 č. j. 50 E 868/2010-6 ve věci žalobkyně jako oprávněné a Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu jako povinného výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky, kterou má povinný za žalovanou z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, a to k vymožení pohledávky ve výši 96 669 Kč a nákladů řízení ve výši 12 470 Kč.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda se soud v řízení o žalobě oprávněného zaměstnance na vyplacení pohledávky, přikázané mu na základě výkonu rozhodnutí nařízeného podle ustanovení § 312 a násl. o. s. ř, podané proti příslušné pojišťovně jako dlužníku povinného zaměstnavatele, který je u ní pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení § 205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a který se ve smíru schváleném soudem zaváže poskytnout zaměstnanci plnění z důvodu této odpovědnosti (tzv. poddlužnické žalobě podle ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř.), zabývá rozsahem, ve kterém byl zaměstnavatel povinen k náhradě škody podle pracovněprávních předpisů. Protože tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době vzniku škody u žalobkyně - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“), a podle vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění účinném do 30. 3. 2000 (dále jen „vyhláška č. 125/1993 Sb.“).
Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen (§ 190 odst. 3 zák. práce). Zaměstnanci, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, v jakém za škodu odpovídá, poskytnout též náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity [srov. § 193 odst. 1 písm. a), § 194 a § 195 zák. práce].
Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance, jsou - s výjimkou státních orgánů - pro případ své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání pojištěni, a to buď u České pojišťovny, akciové společnosti (nyní České pojišťovny, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956), jestliže s ní měli sjednáno toto pojištění ke dni 31. 12. 1992, nebo, v ostatních případech, u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost (nyní Kooperativy pojišťovny, a. s., Viena Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617), případně jejího právního nástupce v České republice (srov. § 205d odst. 1 zák. práce). Tito zaměstnavatelé mají právo, aby z důvodu tohoto zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání za ně příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb.).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že škodu při nemoci z povolání, za niž odpovídá zaměstnavatel podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce (s výjimkou státních orgánů) a která vznikla po dni 1. 1. 1993 (a u zaměstnavatelů, kteří byli smluvně pojištěni pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době do dne 31. 12. 1992, též za trvání tohoto pojištění), hradí za zaměstnavatele příslušná pojišťovna. Uvedené platí i tehdy, byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs podle zákona o konkursu a vyrovnání; prohlášením konkursu není a nemůže být dotčena povinnost příslušné pojišťovny ze zákonného pojištění (popřípadě dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, neboť je smyslem této právní úpravy, aby poškozenému zaměstnanci byla tímto způsobem zajištěna náhrada škody i pro případ platební neschopnosti zaměstnavatele (srov. též například Úmluvu Mezinárodní organizace práce o odškodnění pracovních úrazů č. 17, uveřejněnou sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 437/1990 Sb., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2067/2009).
Pojišťovna nehradí škodu, kterou se zaměstnavatel zavázal hradit nad rámec stanovený právními předpisy (§ 4 vyhlášky č. 125/1993 Sb.). Zaměstnavatel je povinen v řízení o náhradě škody respektovat pokyny pojišťovny, zejména se bez souhlasu pojišťovny nezavazovat k náhradě promlčené pohledávky [§ 8 písm. c) vyhlášky č. 125/1993 Sb.] a nepřistoupit bez souhlasu pojišťovny na uzavření soudního smíru [§ 8 písm. d) vyhlášky č. 125/1993 Sb.]. Nevznese-li zaměstnavatel v řízení o náhradě škody, kterou má pojišťovna uhradit, bez souhlasu pojišťovny námitku promlčení nebo zaváže-li se bez tohoto souhlasu uhradit promlčenou pohledávku, není pojišťovna povinna plnit; pojišťovna není povinna plnit, ani když zaměstnavatel bez souhlasu pojišťovny uzavře soudní smír (srov. § 9 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že pojišťovna je z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání povinna za zaměstnavatele nahradit škodu, která vznikla zaměstnanci při nemoci z povolání, (jen) v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce, a že není povinna za zaměstnavatele hradit tu část škody, k jejíž náhradě se zaměstnavatel zavázal nad rámec své odpovědnosti stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, a to ani kdyby byl tento závazek zaměstnavatele vůči zaměstnanci obsažen v mezi nimi uzavřeném smíru schváleném soudem (§ 99 o. s. ř.). V rozsahu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání podle pracovněprávních předpisů je pojišťovna povinna nahradit škodu vzniklou zaměstnanci za zaměstnavatele i v případě, kdy zaměstnavatel uzavřel soudní smír bez souhlasu pojišťovny. Vzhledem k tomu, že rozsah zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání je určen zákonem (srov. § 205d odst. 1 zák. práce) a že vyhláška č. 125/1993 Sb., kterou na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení § 205d odst. 7 zák. práce Ministerstvo financí stanovilo bližší podmínky a sazby pojistného, nemohla rozsah tohoto zákonného pojištění omezit (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 101/05), je třeba ustanovení § 9 odst. 2 věty druhé vyhlášky č. 125/1993 Sb. interpretovat tak, že v případě uzavření soudního smíru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bez souhlasu pojišťovny může pojišťovna odmítnout plnit nikoli zcela, ale jen v části přesahující rozsah odpovědnosti zaměstnavatele podle zákoníku práce.
Výkonem rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle ustanovení § 312 a násl. o. s. ř. lze postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníku (tzv. poddlužníku) a jejímž předmětem je peněžité plnění. Musí jít současně o pohledávku existující, tj. takovou, která na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti (např. z důvodu odpovědnosti za škodu nebo z bezdůvodného obohacení) již vznikla, popřípadě vznikla jako právní vztah alespoň co do svého základu (tzv. právního důvodu), jestliže v rámci téhož základu budou dílčí nároky (pohledávky) v budoucnu teprve vznikat. Postižená pohledávka nemusí být v době nařízení výkonu rozhodnutí ještě splatnou; postačí, jestliže se stane splatnou v budoucnu (srov. § 312 odst. 1 o. s. ř.). Přikázat lze i naturální pohledávky z promlčených závazkových vztahů, protože je věcí dlužníka povinného, zda se promlčení dovolá, pohledávky podmíněné nebo doložené časem, pohledávky, o nichž probíhá řízení u soudu nebo jiného orgánu, případně pohledávky, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu (tzv. judikátní pohledávky), a pohledávky, které jsou již vymahatelné (vykonatelné).
Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému přikázanou pohledávku řádně a včas (srov. § 314a odst. 2 a § 314c odst. 1 a 3 o. s. ř.), je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat nebo domáhat se jejího vyplacení, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Je-li pohledávkou, která byla přikázána, judikátní pohledávka, může oprávněný vlastním jménem proti dlužníku povinného podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění, jestliže jej mohl podat povinný, který zůstává věřitelem pohledávky. Není-li přikázaná pohledávka judikátní, může oprávněný vlastním jménem podat proti dlužníku povinného žalobu o splnění dluhu (srov. § 315 odst. 1 o. s. ř.). V řízení o této „poddlužnické“ žalobě může dlužník povinného namítat, že povinný nemá vůči němu pohledávku, jež by mohla být oprávněnému nařízením výkonu rozhodnutí podle § 312 a násl. o. s. ř. přikázána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 sp. zn. 20 Cdo 2186/2001, který byl uveřejněn pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Žalobou podle části třetí občanského soudního řádu (tzv. poddlužnickou žalobou podle ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř.) podanou proti příslušné pojišťovně jako dlužníku povinného zaměstnavatele, který je pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení § 205d odst. 1 zák. práce, se oprávněný zaměstnanec může domáhat vyplacení pohledávky, která mu byla přikázána na základě výkonu rozhodnutí nařízeného podle vykonatelného usnesení soudu o schválení smíru, v němž se zaměstnavatel zavázal poskytnout zaměstnanci plnění z důvodu své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání. Protože v řízení o „poddlužnické“ žalobě může dlužník povinného namítat, že povinný nemá vůči němu (vůbec nebo zčásti) pohledávku, jež by mohla být oprávněnému přikázána nařízením výkonu rozhodnutí podle § 312 a násl. o. s. ř., a protože pojišťovna není – jak vyplývá z výše uvedeného - povinna za zaměstnavatele hradit část škody vzniklé zaměstnanci nemocí z povolání, k jejíž náhradě se zaměstnavatel zavázal nad rámec své odpovědnosti stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, a to ani kdyby byl tento závazek zaměstnavatele vůči zaměstnanci obsažen v mezi nimi uzavřeném smíru schváleném soudem, může se příslušná pojišťovna v řízení o „poddlužnické“ žalobě bránit též námitkou, že plnění, kterého se zaměstnanec touto žalobou na základě smíru uzavřeného se zaměstnavatelem po pojišťovně domáhá, přesahuje (zcela nebo zčásti) rozsah odpovědnosti zaměstnavatele podle pracovněprávních předpisů. V části, v níž plnění požadované zaměstnancem rozsah této odpovědnosti zaměstnavatele přesahuje, nemůže být „poddlužnické“ žalobě vyhověno.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že soud se v řízení o žalobě oprávněného zaměstnance na vyplacení pohledávky, která mu byla přikázána na základě výkonu rozhodnutí nařízeného podle ustanovení § 312 a násl. o. s. ř, podané proti příslušné pojišťovně jako dlužníku povinného zaměstnavatele, který je u ní pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení § 205d odst. 1 zák. práce a který se ve smíru schváleném soudem zavázal poskytnout zaměstnanci plnění z důvodu této odpovědnosti (tzv. poddlužnické žalobě podle ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř.), zabývá též rozsahem, ve kterém byl zaměstnavatel povinen k náhradě škody podle pracovněprávních předpisů. V části, v níž plnění požadované zaměstnancem po pojišťovně přesahuje rozsah odpovědnosti zaměstnavatele stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, soud žalobu zamítne.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti „poddlužnické“ žaloby, kterou podala žalobkyně proti žalované jako dlužníku Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu, jenž byl u ní pojištěn pro případ své odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení § 205d odst. 1 zák. práce, a kterou se domáhala vyplacení pohledávky, kterou má Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu za žalovanou z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a která byla žalobkyni přikázána na základě výkonu rozhodnutí nařízeného podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 3 C 940/98-124 o schválení smíru, v němž se Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu zavázalo z důvodu své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání doplatit žalobkyni „rentu“ za období od 1. 7. 2003 do 31. 8. 2007 ve výši 220 242 Kč, od 1. 9. 2007 platit žalobkyni „měsíční rentu“ 4 719 Kč a zaplatit náklady řízení ve výši 23 800 Kč, aniž by se zabýval tím, zda plnění, kterého se žalobkyně touto žalobou po žalované domáhá, nepřesahuje (zcela nebo zčásti) rozsah odpovědnosti Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu za škodu při nemoci z povolání podle pracovněprávních předpisů, do kterého je žalovaná povinna z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání tuto škodu hradit. Jeho závěr, že žalobkyně má vůči žalované nárok na zaplacení 109 409 Kč, založený (nesprávně) na předpokladu, že pohledávka žalobkyně za Zemědělským družstvem Sloup v Moravském krasu z titulu odškodnění nemoci z povolání je co do své výše a důvodu vzniku práva identická s výší pohledávky Zemědělského družstva Sloup v Moravském krasu za žalovanou, kterou má z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při nemoci z povolání, je proto předčasný, a tedy nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-