// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 09.01.2018

Imise stíněním nepřekračující veřejnoprávní limity

I. Pokud imise stíněním v daném případě nepřekračují veřejnoprávní limity, neznamená to sice, že imisní žalobě nemůže být vyhověno, pro vyhovění by ovšem měly být dány odpovídající důvody, které vyžadují pečlivé zvážení okolností konkrétního případu, protože lze vycházet primárně z předpokladu, že při dodržování veřejnoprávních norem zpravidla nepůjde ani o nepřípustnou imisi v režimu § 1013 odst. 1 o. z. Jestliže totiž není veřejnoprávní limit oslunění překračován a jde právě o imisi stíněním z tvrzeného nedostatku slunečního svitu, měly by soudy adekvátně zvážit, zdali je zde dán zvláštní důvod, pro který je na pozemku žalobců nezbytný zásadně vyšší standard ochrany, tedy vyšší míra oslunění, než která je stanovena ve veřejnoprávních předpisech.

Z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů se žádná taková (výjimečná, nikoliv zcela obvyklá) situace nepodává a ostatně ji netvrdí ani sami žalobci. Využívání pozemku v blízkosti rodinného domu k rekreaci a drobnému hospodaření a zahrádkaření je naopak zcela obvyklé, a pokud je státní norma koncipována přímo na stanovení rozsahu potřebného minimálního oslunění u pozemků nesloužících k zemědělské výrobě, je zřejmé, že má dopadat právě na takové typické situace užívání pozemků, které je žalobci realizováno. To samo o sobě bez dalšího výjimečnost situace zjevně založit nemůže.

II. Co se týká zkoumání druhových místních poměrů, je nezbytné zdůraznit, že takové zkoumání má smysl především v mezních situacích, kdy se daná lokalita (ať pozitivně, tak i negativně) vymyká z běžného standardu. Soudy v této souvislosti uvedly, že se podobný strom v jiných lokalitách nenachází, tím ovšem nevystihly podstatu problému, neboť pro posouzení případu není rozhodnou otázka, zdali se v takových lokalitách nachází strom takového rozměru, nýbrž spíše otázka, zdali v obdobných lokalitách jsou sousední pozemky ve svém souhrnu (například i více stromy) zásadně odlišným způsobem stíněny (tedy zásadně více či zásadně méně).

III. V řízení o žalobě z imisí zpravidla žalobce obecně tvrdí okolnosti, z nichž lze učinit závěr, že rušení imisemi jde nad míru přiměřenou místním poměrům, případně alespoň druhovým poměrům v obdobných lokalitách. Žalovaný se mimo jiné může bránit tvrzením, že i když poměry v dané lokalitě se mohou jevit jako přiměřené místním poměrům, vymykají se obvyklým standardům v obdobných lokalitách (tzv. druhové poměry), pročež nemá být žalobě vyhověno (stav v místní lokalitě neodpovídá běžnému standardu v jiných lokalitách a není důvodu, proč by místní lokalita měla být nějak zvláště chráněna); v takovém případě je však nezbytné, aby žalovaný uvedl jiné, obdobné lokality, představující průměr, kde je stav jiný; nedostačuje tedy pouhé obecné tvrzení o tom, že místní lokalita neodpovídá druhovým poměrům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, ze dne 25. 10. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: § 1013 odst. 1 o. z.

Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2016, č. j. 12 C 5/2015-169, připustil změnu žaloby tak, že „žalovaná je povinna zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců k pozemkové parcele stíněním, které působí smrk ztepilý rostoucí na pozemkové parcele při hranici s pozemkovou parcelou, vše v obci H. K. a katastrálním území S. D.“ (výrok I.), uložil žalované povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců k pozemkové parcele stíněním, které působí smrk ztepilý rostoucí na pozemkové parcele při hranici s pozemkovou parcelou, vše v obci H. K. a k. ú. S. D. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně zdůraznil, že po změně žaloby je nutné nárok na zdržení se stínění posoudit podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Vyhovění tomuto nároku nebrání stanovisko odboru životního prostředí, které nedoporučuje kácení či zásahy do stromu, ani skutečnost, že čl. 4.3.5 ČSN 734301 stanovuje minimální míru oslunění, když zdůraznil, že poskytnutí ochrany podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku je do značné míry věcí soudcovského uvážení, přičemž veřejnoprávní předpisy mají při posuzování, zda jde o imisi relevantní podle soukromého práva, pomocnou roli. Účastníci jsou vlastníky sousedních rodinných domů nacházejících se v zástavbě rodinných domů, přičemž pozemek žalobců je zahradou obdélníkového tvaru a sousedí se zahradou žalované; smrk ztepilý na pozemku žalované se nachází v blízkosti společné hranice, dosahuje výšky 18,6 m, největší průměr koruny má ve výšce 2,6 m a činí 12,8 m, do výšky 2,6 m jsou větve stromu směřující na pozemek žalobců ořezány, ostatní větve rostoucí směrem k pozemku žalobců na něj přesahují. Smrk ztepilý je zcela zdravý, pravidelně rostlý strom, jehož obvod kmene ve výšce 130 cm dosahuje 199 cm. Strom žalované velmi významně vybočuje z mezí přiměřených místním poměrům, neboť se jedná o úzkou zástavbu rodinných domů, kde vzrostlý strom výše popsaných parametrů není vegetací, která se v obdobných zástavbách vyskytuje. Na zahrady u rodinných domků lze sice vysazovat smrky ztepilé, nelze však připustit, aby rostly do takových rozměrů v oblasti husté zástavby rodinnými domky, navíc v blízkosti sousedního pozemku, kde podstatným způsobem stíní. Soud prvního stupně při zvažování prospěšnosti stromu a společenských důsledků zákazu imise a zájmu žalobců na nerušeném užívání jejich pozemku zdůraznil, že pokácením stromu či jeho značným odvětvením dojde k znehodnocení jeho ekologického a estetického významu, tento společenský důsledek však není nevratný, protože strom lze nahradit vysázením jiných dřevin dále od pozemku žalobců. Rozhodující je, že žalobci jsou vlivem stromu podstatným způsobem omezováni ve výkonu svého vlastnického práva, když současná doba oslunění činí 1585 až 2373 hodin za rok a odstraněním stromu by došlo k jejímu prodloužení na 2692 až 3270 hodin za rok. Během vegetačního období je současná doba oslunění 756 až 1799 hodin a odstraněním smrku by došlo k jejímu prodloužení na 1749 až 2203 hodin. Strom svým stíněním zkracuje možnou dobu oslunění za celý rok o 7–24 % a za vegetační dobu o 10–32 %. Lze rovněž předpokládat, že dalším růstem stromu se bude míra stínění zvyšovat. Žalobci zahradu užívají obvyklým způsobem k pěstování rostlin, zahrada není natolik rozlehlá k tomu, aby mohla být využívána více způsoby a snesla zastínění smrkem ztepilým. Žalobci by byli povinni snášet stínění z obyčejného, normálního užívání pozemku žalované, např. nižších stromů, či stromů vysázených dále od pozemku žalobců v míře nepodstatné, kterou lze vymezit snížením doby oslunění za celý rok do 10 %. Uzavřel tak, že stín smrku ztepilého v míře nepřiměřené místním poměrům podstatně omezuje obvyklé užívání pozemků žalobců.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 21/2017-197, odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dostatečné a odpovídající důkazy, z nichž zjistil správný skutkový stav věci a podřadil jej i pod odpovídající ustanovení občanského zákoníku, pročež jeho závěry sdílel a pokládal za správné i spravedlivé, aby se žalovaná zdržela stínění smrkem ztepilým na pozemek žalobců. K odvolacím námitkám pak uvedl, že z ničeho nevyplývá, že motivem žaloby by byla například šikana žalované a snaha o její poškození. Žalobci se již řadu let domáhají na žalované zvýšení oslunění. Výměra jejich pozemku není značná, jen 290 m2, pozemek má obdélníkový tvar a jižně orientovaný sousední pozemek žalované značně snižuje dobu slunečných paprsků na něj dopadajících. Znalec jasně stanovil, že smrk ztepilý zkracuje dobu oslunění především za vegetační dobu až o 32 %. Uzavřel, že jde již o nepřiměřenou míru zastínění pozemku žalobců. Jedná se o lokalitu rodinných domů v zastavěné části obce a i ze snímků pořízených znalcem vyplývá, že růst takových dřevin není v této části obce obvyklý. I když obtěžování stínem nepřekračuje limity (normu) pro zastínění, překračuje míru přiměřenou poměrům a nelze ji dále tolerovat. Ochrana poskytovaná v sousedských vztazích právům vlastníka věci jedné nesmí být v rozporu se spravedlivou ochranou práv vlastníka věci druhé. Žalovaná má ještě jeden jehličnan a nic jí nebrání, aby si vysadila další strom dále od společné hranice na druhé straně parcely. Odvolací soud rovněž poukázal na úpravu obsaženou v § 1017 občanského zákoníku, rovněž zdůraznil, že imisní ochrana je nezávislá na správních normách, takže i v případě, že omezování nepřekračuje meze stanovené správním předpisem (normou), může přesahovat stínění míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezovat obvyklé užívání pozemku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu stran obtěžování stínem nad míru přiměřenou místním poměrům je zjevně nepřiměřený vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu. Podle znaleckého posudku zpracovaného doc. Ing. Janem Kaňkou míra zastínění pozemku žalobců, které působí smrk ztepilý ve vlastnictví žalované, nepřekračuje limit, takže oslunění pozemku žalobců je zachováno v souladu s příslušnou ČSN 734301 „Obytné budovy“. Pozemek žalobců je v souladu s touto normou způsobilý k využití pro rekreaci uživatelů obytného domu například i formou zájmové činnosti zaměřené na pěstování rostlin. I když judikatura připouští vyhovění žalobě i při nepřekračování správních norem, za dané situace by mohlo být žalobě vyhověno jen tehdy, když by závěr o nepřiměřenosti místním poměrům byl přesvědčivě odůvodněn. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1296/2008, 22 Cdo 1312/2013 a 22 Cdo 296/2011, v nichž byl skutkový stav zásadně odlišný od tohoto případu. Nelze odhlédnout od hlavního účelu, k němuž mají zahrady u rodinných domků sloužit, zda k rekreaci nebo převážně k zemědělským účelům; ostatně pozemek žalobců je evidován jako zahrada, nikoliv jako vinice, ovocný sad apod. Není zřejmé, proč soudy považovaly za přijatelnou míru snížení doby oslunění za celý rok do 10 %. Jestliže je namítáno, že stínění vadí pěstování rostlin, pak měly soudy zjišťovat, jaký vliv má stínění na pěstování rostlin, neboť tato skutečnost je podstatná pro posouzení případu. S ohledem na uvedené je právní posouzení předčasné a neúplné. Dále namítá, že soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezjišťovaly druhové poměry, když nepoměřovaly danou lokalitu s přihlédnutím k obdobným lokalitám. Zjevně nepřiměřeně hodnotily i odborné stanovisko orgánu ochrany přírody k otázce zdravotního stavu a funkčního a estetického významu stromu; ze stanoviska vyplývá, že jde o mimořádně kvalitní dřevinu, kterou orgán ochrany přírody nedoporučuje odstranit, neboť by to bylo v rozporu se zájmy hájenými zákonem č. 114/1992 Sb. Úvaha o možnosti pokácení stromu a výsadby jiného v odlišných místech je pak zjevně nepřiměřená. Jestliže stínění nepřekračuje limity stínění, potom při přihlédnutí k estetickému a společenskému významu musí být v testu proporcionality upřednostněno právo žalované coby vlastnice stromu. Dále žalovaná namítá, že realizace uložené povinnosti není objektivně možná, resp. nelze ji po ní spravedlivě požadovat, neboť kácení stromu by pravděpodobně nebylo či nemohlo být povoleno. Kácení stromu je však jediným reálným opatřením, kterým by mohla uloženou povinnost zdržet se stínění splnit. Další vyvětvení než to, které v minulosti do výšky 440 cm provedla, by poškodilo dřevinu a strom by se mohl stát nebezpečným pro své okolí; poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2746/2012 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11. V neposlední řadě namítá, že žalobci podali žalobu podle § 1017 odst. 1 občanského zákoníku, tu následně změnili pod rizikem prohry ve sporu na imisní žalobu; soud změnu žaloby připustil. Soudy by však měly přihlédnout k tomu, že povinnost nelze splnit jinak než pokácením stromu, a jestliže by soud v případě § 1017 odst. 1 občanského zákoníku nemohl vyhovět žalobě bez povolení ke kácení vydaným orgánem ochrany přírody, pak by měly soudy tuto skutečnost s argumentem a maiore ad minus zohlednit i v rámci imisní žaloby. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož o nároku žalobců, aby se žalovaná zdržela imisí stíněním, bylo pravomocně rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč. – dále jen „Rc 104/2015“), a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5264/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť proti tomuto výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, je přípustný jiný prostředek ochrany, a sice podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost.

V dovolání do věci samé jde o to, že žalovaná nesouhlasí s tím, aby jí byla uložena povinnost zdržet se imisí stínění pocházejících ze smrku ztepilého, který je v jejím výlučném vlastnictví. Argumentuje jednak tím, že soudy nezkoumaly tzv. druhové poměry, dále že se v dané věci nejedná o míru nepřiměřenou místním poměrům, neboť nepřekračuje limity stanovené v české státní normě a ani okolnosti případu nejsou nijak výjimečné. Dále poukazuje na hlavní účel užívání pozemku žalobci, na význam stromu a jeho hodnotu, které musejí být v testu proporcionality upřednostněny, na negativní stanovisko orgánu ochrany přírody, na skutečnost, že pokácení stromu je jediným reálným způsobem, jak žalovaná může uložené povinnosti dostát; v této souvislosti podotýká, že ustanovení musí být vykládáno v souladu s § 1017 o. z.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

V Rc 104/2015 Nejvyšší soud vysvětlil a přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a § 1013 odst. 1 o. z. „v zásadě obsahově totožnými právními normami“ s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z.

Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo. Závěr o tom, zda se jedná či nikoliv o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tak odráží individuální poměry každého případu zejména tam, kde absentují objektivní kritéria napomáhající učinit závěr o míře obtěžování (např. při obtěžování hlukem existují objektivní hlukové limity dané normativní právní úpravou). V takových případech je na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy účinky působení věci je druhá osoba povinna snášet, byť se může jednat o důsledky obtěžující či negativní, a kdy jí již vzniká právo na obranu v režimu § 127 odst. 1 obč. zák., neboť se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011 (uveřejněný pod č. C 13 024 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení. Soud musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li obvyklá míra obtěžování v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Ve vztahu k veřejnoprávním normám přípustných imisí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1296/2008 (dostupném na www.nsoud.cz), uvedl, že „ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování ‚nad míru přiměřenou poměrům‘ (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k občanskému zákoníku: Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol., C. H. Beck, Praha 2009, str. 720-721 a v publikaci ‚Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku‘, Praha: C. H. Beck 2005, 2. vydání, str. 142 a násl., kde je uveden podrobný rozbor této problematiky)“.

Již v poměrech o. z. pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), vysvětlil, že o. z. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva. Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech. Vzhledem k § 1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícímu relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva [proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 882/17 (dostupným na http://nalus.usoud.cz)]. V uvedeném rozhodnutí také Nejvyšší soud odkázal na rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (uveřejněný pod č. C 14 422 v Souboru), dovodil, že „důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech; jestliže však příslušný státní orgán udělí v rámci své pravomoci výjimku umožňující překročení těchto limitů, nejde z hlediska veřejného práva o nepovolený výkon vlastnického práva a samotná okolnost, že rušení přesahuje uvedené limity, nestačí pro vyslovení závěru, že jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. … I pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. platila zásada, že opíral-li se napadený výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, bylo třeba považovat výkon vlastnického práva za oprávněný; toto pravidlo však neplatilo bezvýjimečně“.

V daném případě soudy obou stupňů učinily shodný závěr, že smrk ztepilý ve vlastnictví žalované obtěžuje žalobce nad míru přiměřenou poměrům stíněním. K tomu dospěly i přes skutečnost, že podle znaleckého zkoumání byl dodržen čl. 4.3.5 ČSN, stanovující minimální míru oslunění. Podle soudu prvního stupně se jedná o úzkou zástavbu rodinných domů a uvedený strom není vegetací, která se v podobných zástavbách vyskytuje; to nelze vykládat tak, že by nebylo možné na zahrady u rodinných domů vysazovat smrky ztepilé, nelze však připustit, aby dorůstaly takových rozměrů v oblasti husté zástavby a navíc v blízkosti pozemku souseda, kdy podstatným způsobem stíní. Současná doba oslunění pozemku žalobců v současnosti činí 1585 až 2373 hodin za rok a odstraněním stromu by došlo k jejímu prodloužení na 2692 až 3270 hodin za rok; během vegetačního období je současná doba oslunění 756 až 1799 hodin a odstraněním stromu by došlo k jejímu prodloužení na 1749 až 2203 hodin, takže strom svým stíněním zkracuje možnou dobu oslunění za celý rok o 7–24 % a ve vegetační době o 10–32 %. Lze rovněž předpokládat, že dalším růstem stromu se bude míra stínění zvyšovat. Zahrada je žalobci užívána k růstu rostlin, není natolik rozlehlá, aby mohla být využívána více způsoby a snesla zastínění smrkem ztepilým. Žalobci by byli povinni snášet stínění z obyčejného, normálního užívání pozemku, například nižších stromů či stromů vysázených dále od pozemku žalobců v míře nepodstatné, kterou lze vymezit snížením doby oslunění za celý rok do 10 %. Se závěry soudu prvního stupně ztotožnil i odvolací soud, který rovněž poukázal na to, že zkrácení oslunění pozemku ve vegetačním období až o 32 % je v míře nepřiměřené místním poměrům. Žalovaná má ještě jeden jehličnan a nic jí nebrání v tom, aby si vysadila další strom na druhé straně parcely.

Dovolací soud přezkoumal uvedené závěry, načež dospěl k závěru, že v současné podobě jsou zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím řízení nemohou obstát.

Lze vyjít z toho, že pozemek žalobců, v katastru nemovitostí evidovaný jako zahrada, slouží k rekreačním účelům, ke kterým lze bezesporu zařadit i drobné pěstování rostlin (zahrádkaření). U pozemků v okolí budov sloužících k rekreaci je přitom stanoven veřejnoprávní limit pro oslunění v rozsahu nejméně 3 hodin dne 1. března (čl. 4.3.5 ČSN 734301 Obytné budovy), který byl z komplexního hlediska v případě pozemku žalobců splněn (k nesplnění limitu došlo jen ve dvou kontrolních bodech ze sedmi).

Pokud imise stíněním v daném případě nepřekračují veřejnoprávní limity, neznamená to sice, že imisní žalobě nemůže být vyhověno, pro vyhovění by ovšem měly být dány odpovídající důvody, které vyžadují pečlivé zvážení okolností konkrétního případu, protože lze vycházet primárně z předpokladu, že při dodržování veřejnoprávních norem zpravidla nepůjde ani o nepřípustnou imisi v režimu § 1013 odst. 1 o. z. Jestliže totiž není veřejnoprávní limit oslunění překračován a jde právě o imisi stíněním z tvrzeného nedostatku slunečního svitu, měly by soudy adekvátně zvážit, zdali je zde dán zvláštní důvod, pro který je na pozemku žalobců nezbytný zásadně vyšší standard ochrany, tedy vyšší míra oslunění, než která je stanovena ve veřejnoprávních předpisech. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů se žádná taková (výjimečná, nikoliv zcela obvyklá) situace nepodává a ostatně ji netvrdí ani sami žalobci. Využívání pozemku v blízkosti rodinného domu k rekreaci a drobnému hospodaření a zahrádkaření je naopak zcela obvyklé, a pokud je státní norma koncipována přímo na stanovení rozsahu potřebného minimálního oslunění u pozemků nesloužících k zemědělské výrobě, je zřejmé, že má dopadat právě na takové typické situace užívání pozemků, které je žalobci realizováno. To samo o sobě bez dalšího výjimečnost situace zjevně založit nemůže.

Rovněž lze poukázat na skutečnost, že soudy sice dokazováním zjistily, že se oslunění pozemku žalobců v důsledku smrku ztepilého zkracuje o 7–24 % a ve vegetační době o 10–32 % oproti stavu bez tohoto smrku, v této úvaze však absentuje porovnání, zdali se tento stav alespoň blíží nejvýše přípustným limitům obsaženým ve veřejnoprávní normě; obdobné závěry se pak týkají i žádoucího stavu – maximální míra snížení oslunění pozemku stromem o 10 %. Soudy v rámci vlastního právního posouzení pak poukazovaly především na mezní limity (24 % za celý rok, resp. 32 % v průběhu vegetačního roku), pominuly však, že toto snížení se týká jen dvou částí pozemku žalobců, které se bezprostředně nacházejí u smrku ztepilého; v ostatních částech se pohybuje snížení stínění od 10 do 15 %.

Co se naopak týká zkoumání druhových místních poměrů, je nezbytné zdůraznit, že takové zkoumání má smysl především v mezních situacích, kdy se daná lokalita (ať pozitivně, tak i negativně) vymyká z běžného standardu. Soudy v této souvislosti uvedly, že se podobný strom v jiných lokalitách nenachází, tím ovšem nevystihly podstatu problému, neboť pro posouzení případu není rozhodnou otázka, zdali se v takových lokalitách nachází strom takového rozměru, nýbrž spíše otázka, zdali v obdobných lokalitách jsou sousední pozemky ve svém souhrnu (například i více stromy) zásadně odlišným způsobem stíněny (tedy zásadně více či zásadně méně). Ostatně lze podotknout, že z rozhodnutí nevyplývá, oč soudy své závěry o výjimečnosti dané lokality oproti jiným lokalitám opřely, zdali se jednalo o obecně známý poznatek či o poznatek získaný na základě provedeného dokazování.

Dovolací soud podotýká, že v řízení o žalobě z imisí zpravidla žalobce obecně tvrdí okolnosti, z nichž lze učinit závěr, že rušení imisemi jde nad míru přiměřenou místním poměrům, případně alespoň druhovým poměrům v obdobných lokalitách. Žalovaný se mimo jiné může bránit tvrzením, že i když poměry v dané lokalitě se mohou jevit jako přiměřené místním poměrům, vymykají se obvyklým standardům v obdobných lokalitách (tzv. druhové poměry), pročež nemá být žalobě vyhověno (stav v místní lokalitě neodpovídá běžnému standardu v jiných lokalitách a není důvodu, proč by místní lokalita měla být nějak zvláště chráněna); v takovém případě je však nezbytné, aby žalovaný uvedl jiné, obdobné lokality, představující průměr, kde je stav jiný; nedostačuje tedy pouhé obecné tvrzení o tom, že místní lokalita neodpovídá druhovým poměrům.

K námitce žalované, že je nezbytné § 1013 odst. 1 o. z. vykládat s ohledem na omezující podmínky obsažené v § 1017 o. z., lze naopak uvést, že z judikatury Nejvyššího soudu nic takového nevyplývá a pro takový výklad není ani rozumný argument, když předpoklady pro aplikaci obou ustanovení, jakož i jejich účel, jsou odlišné. Ostatně pokud Nejvyšší soud v aktuální rozhodovací praxi dovodil, že s ohledem na ochranu právní jistoty nelze aplikovat § 1017 o. z. na stromy vysázené před 1. 1. 2014, současně dovodil, že zůstala zcela nedotčena možnost souseda domáhat se ochrany před relevantními imisemi způsobenými i stromem vysázeným před 1. 1. 2014; připustil i to, že vyhovění imisní žalobě v poměrech konkrétního případu může fakticky vést k odstranění stromu, pokud se jiným řešením nepodaří odstranit závadný právní stav [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Rovněž judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje závěr o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům v případě, kdy není správním orgánem povoleno kácení dřeviny [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2108/2000 (uveřejněný pod č. C 1 474 v Souboru), či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012 (uveřejněný pod č. C 12 864 v Souboru)].

V další fázi řízení se tedy odvolací soud bude znovu zabývat problematikou nepřiměřenosti imisí stíněním, pokud přitom dovodí, že stínění je v souladu s veřejnoprávními limity, přesvědčivě ozřejmí, proč i v takovém případě je nezbytné žalobnímu nároku vyhovět.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jakož i v závislém výroku III., a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články