// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.01.2018
Úprava disciplinárního řízení ve spolkových stanovách
Upravují-li vnitřní předpisy spolku disciplinární řízení jako řízení dvojinstanční a současně stanoví, že podmínkou projednání opravného prostředku proti rozhodnutí disciplinárního orgánu je zaplacení uložené peněžité sankce (jež se citelně dotýká poměrů sankcionovaného člena), může jít o úpravu, jež v řadě případů (např. u nepřiměřeně vysoké peněžité sankce, jejíž zaplacení přesahuje finanční možnosti sankcionovaného člena) vylučuje (může vyloučit), aby takto dotčený člen reálně splnil jednu z podmínek projednání opravného prostředku, čímž byl by fakticky vyloučen i z uplatnění práva na soudní ochranu proti disciplinárnímu rozhodnutí orgánu spolku (sdružení), byť by bylo vydáno v rozporu se zákonem či stanovami (jakož i jinými vnitřními předpisy) spolku (sdružení).
V rozporu se zákonem a obecnými právními principy tak může být i rozhodnutí vycházející z takové úpravy stanov spolku (sdružení), která sice stanoví možnost nápravy vadného disciplinárního rozhodnutí v rámci vnitřnímu předpisy upraveného přezkumu rozhodnutí jiným orgánem spolku (sdružení), ovšem fakticky některé členy (jež kupříkladu nemohou ve stanovené lhůtě uhradit uloženou peněžitou sankci) z uplatnění vnitřního prostředku nápravy vylučuje, čímž může být následně ohroženo i jinak garantované právo člena spolku (sdružení) na soudní ochranu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5249/2015, ze dne 17. 10. 2017
Dotčené předpisy:
§ 15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb.
§ 258 o. z.
§ 3047 o. z.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 8 C 352/2010-167, určil, že rozhodnutí Odvolací a revizní komise Českomoravského fotbalového svazu o. s. (dále jen „ČMFS“) datované dnem 6. 9. 2010, č. j. 15/10, je neplatné pro rozpor se zákonem v části, v níž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti uložené pokutě ve výši 300 000 Kč z důvodu jejího nezaplacení jako podmínky projednání podle čl. 11 odst. 2 Statutu Odvolací a revizní komise ČMFS ve spojení s čl. 25 odst. 8 písm. g) Disciplinárního řádu (výrok I), zamítl žalobu o určení neplatnosti téhož rozhodnutí v části, kterou byl žalobci uložen zákaz výkonu všech funkcí spojených s utkáními ČMFS na dobu dvou let (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Žalobou napadeným rozhodnutím Odvolací a revizní komise ČMFS rozhodla o odvolání žalobce proti rozhodnutí Disciplinární komise ČMFS ze dne 4. 5. 2010, č. j. 37/2010 (15/2010), kterým byl žalobce potrestán pokutou ve výši 300 000 Kč a zákazem výkonu všech funkcí spojených s utkáními ČMFS na dva roky pro skutek spočívající v tom, že „vydal pokyn k nenastoupení fotbalového klubu Bohemians Praha a.s. do utkání 24. kola Gambrinus ligy (ročník 2010) proti klubu Bohemians 1905 a.s., že nedodal rozhodné důkazy k údajné korupční kauze, jíž sám inicioval, a s Disciplinární komisí ČMFS dále řádně nespolupracoval, a že nařkl místopředsedu představenstva SK Sigma Olomouc a.s. a současně předsedu legislativní rady ČMFS J. K. v souvislosti s touto korupční kauzou, aniž by příslušné skutečnosti prokázal či alespoň činil kroky k jejich prokázání“. Zatímco odvolání v části napadající rozhodnutí o uložení trestu zákazu činnosti zamítla Odvolací a revizní komise ČMFS jako nedůvodné, a učinila tak po věcném přezkoumání napadeného rozhodnutí disciplinární komise, v části o uložení pokuty 300 000 Kč odvolání nevyhověla již z formálního důvodu – pro nezaplacení uložené pokuty odvolatelem (žalobcem), odůvodňujíc svůj závěr tím, že právě zaplacení Disciplinární komisí ČMFS uložené pokuty bylo dle tehdy platných interních předpisů ČMFS podmínkou projednání odvolání.
Na pokladě zjištěných skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS v části, jíž bylo odvolání žalobce zamítnuto pro nesplnění formální podmínky spočívající v zaplacení uložené pokuty je rozporné s právními principy a obecnými právními zásadami, pročež vyslovil jeho rozpor se zákonem. Naproti tomu v části napadající věcné rozhodnutí o uložení zákazu činnosti shledal žalobu nedůvodnou s ohledem na prokázané skutečnosti odůvodňující závěr, že svým jednáním žalobce závažně porušil disciplinární řád ČMFS (žalovaný).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. května 2015, č. j. 21 Co 110/2015-192, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok II nebyl odvoláním napaden) tak, že zamítl žalobu na určení, že rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS datované dnem 6. 9. 2010, č. j. 15/10, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Disciplinární komise Českomoravského fotbalového svazu v části ukládající žalobci pokutu 300 000 Kč, je v rozporu se zákonem a stanovami žalované (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Při svém rozhodování odvolací soud akcentoval okolnost, že již od roku 1993 interní normy žalované obsahovaly jako formální podmínku projednání odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty Disciplinární komisí ČMFS též zaplacení této pokuty. Odkázal pak i na odůvodnění předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3074/2012), z něhož současně dovozuje, že „pro náležitý právní závěr, zda byl ČMFS oprávněn zamítnout odvolání žalobce v části týkající se uložení pokuty pro nesplnění všech náležitostí podaného odvolání, je rozhodný text interních norem ČMFS“. Jsou-li takto stanovená pravidla pro projednání odvolání závazná pro obě strany a nebyla-li dodržena, tedy nebyla-li uložená pokuta žalobcem zaplacena, nelze – dle závěru odvolacího soudu – považovat napadené rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS za neplatné ani pro rozpor se zákonem či stanovami. Navzdory rozhodnutí, jež učinil soud prvního stupně i odvolací soud v jiné obdobné věci fotbalového klubu Bohemians Praha a.s. (jako navrhovatele) a žalovaného, jež měla základ v porušení týchž povinností, v projednávané věci odvolací soud neshledal Disciplinární řád ČMFS rozporný s právními předpisy a obecnými právními zásadami, a to ani v jeho inkriminované části vyžadující zaplacení disciplinární komisí uložené pokuty jako jedné z podmínek projednatelnosti odvolání v rámci interního přezkumu rozhodnutí občanského sdružení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zahrnující i předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu v této věci; jako dovolací důvod žalobce ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považuje otázky, zdali byl orgán ČMFS oprávněn prohlásit za neúčinný časově předcházející akt téhož orgánu, kdy původní rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS (ze dne 1. 6. 2010), kterým bylo odvolání žalobce vyhověno, prohlásila Odvolací a revizní komise ČMFS dne 16. 6. 2010 za právně neúčinné, namítaje, že otázkou souladu rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS ze dne 1. 6. 2010 a ze dne 16. 6. 2010 s interními normami žalované se odvolací soud nezabýval. Dále dovolatel odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, č. j. 58 Co 1/2014-251, jímž bylo rozhodnuto ve skutkově podobné věci lišící se od věci nyní projednávané toliko tím, že žalobcem byl fotbalový klub (Bohemians Praha a.s.), jejž dovolatel toliko reprezentuje, a v níž soud vyslovil závěr, že rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti uložené pokutě z formálních důvodů spočívajících v nezaplacení pokuty je rozporné se zákonem. Přitom dovolatel namítá, že bylo-li mu odepřeno projednání odvolání z ryze formálních důvodů, byly tím porušeny i ony interní předpisy žalované, jež zakotvují princip dvojinstančnosti rozhodování uvnitř tohoto občanského sdružení. Stanovení podmínky projednatelnosti oprávného prostředku spočívající v zaplacení pokuty uložené Disciplinární komisí ČMFS považuje dovolatel i z tohoto důvodu za nezákonné, nepopíraje, že je v zásadě přípustné stanovit, aby opravný prostředek neměl odkladný účinek (jak je tomu v jiných odvětvích práva), což ovšem neznamená, že nesplnění povinnosti uložené odvoláním napadeným rozhodnutím mělo by mít za následek ztrátu práva na přezkum rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné. K námitce dovolatele, že odvolací soud nerespektoval předchozí rozhodnutí dovolacího soudu a nezabýval se otázkou možnosti orgánu žalované prohlásit za neúčinné své předchozí rozhodnutí, uvádí, že jde o otázku vyřešenou již soudem prvního stupně, který rozsáhle ozřejmil i důsledky nicotnosti předchozího rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS ze dne 1. 6. 2010. Namítá-li dovolatel porušení zásady dvojinstančnosti rozhodování zakotvené v jejích vnitřních předpisech, dle názoru žalované neprokázal, že uplatnění této zásady v dané věci bylo negováno stanovením podmínky předchozího zaplacení pokuty jako předpokladu věcného projednání odvolání, neboť – dle názoru žalované – „jde o pouhou modifikaci této zásady“, kterou spolek může stanovit i s ohledem princip spolkové autonomie, a nadto jde o zásadu nepředstavující ani obecně závazný právní princip. Žalovaná navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, eventuelně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a bodem 2. článku II, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání žalovaného projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3781/2014), Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
Se zřetelem k ustanovení § 3047 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se při věcném přezkumu rozhodnutí o neplatnosti rozhodnutí orgánu občanského sdružení (o jeho souladu se zákonem a stanovami), jež bylo zahájeno podle dosavadních právních předpisů, v zásadě uplatní i právní pravidla obsažená v nové právní úpravě spolkového práva, tj. v ustanovení § 258 a násl. o. z. [k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, schválený dne 14. 9. 2017 Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 3047 o. z. nelze vykládat jako normu umožňující zapovězenou retroaktivitu pravou, nýbrž akceptovatelnou nepravou retroaktivitu, takže předpokládá použití nové právní úpravy s výjimkou těch ustanovení, jež konstituují práva a povinnosti dosavadním předpisům neznámé či způsobem relevantně odlišným. Odpovídá-li přitom systematice nyní účinného zákona bezprostřední vyslovení neplatnosti napadeného rozhodnutí spolku namísto pouhého konstatování jeho nesouladu se stanovami a zákonem, jak tomu bylo dříve, nejedná se o založení nových oprávnění se zpětnou působností, neboť nárok dotčeného subjektu na soudní ochranu zůstává z tohoto hlediska (bez zřetele na odlišnost v zákonem předvídané formulaci žalobního petitu, potažmo rozsudečného výroku) materiálně ekvivalentním].
Podle § 258 o. z. každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.
Podle § 260 odst. 1 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit. Podle odstavce 2 soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
V posuzované věci je soudnímu přezkumu podrobeno rozhodnutí orgánu občanského sdružení (od 1. 1. 2014 spolku) – Odvolací a revizní komise ČMFS, jímž byl žalobci odepřen vnitrospolkový věcný přezkum sankčního rozhodnutí vydaného Disciplinární komisí ČMFS zakotvený tehdy platnými interními normami ČMFS, kterým byla (v meritu) uložena žalobci citelná peněžitá sankce ve výši 300 000 Kč, jíž nevykonal a proti jejímuž uložení současně brojí.
Pro řešení relevantní otázky přezkumu rozhodnutí orgánu občanského sdružení (spolku) lze z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu připomenout jako jeden z vůdčích principů, jímž řídí se činnost občanských sdružení (spolků), princip spolkové autonomie (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 871/2013), jemuž odpovídá i důraz zákonné úpravy občanských sdružení (spolků) na úpravu jejich vnitřních poměrů stanovami (k tomu srov. ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb.; z aktuální právní úpravy pak ustanovení § 218, § 220 odst. 1, § 232 odst. 1, § 233, § 235, § 236 odst. 1, §§ 237 – 241, § 243, § 244, § 246 a § 247 a další o. z.), s použitím zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3569/2007). Současně nelze ztratit ze zřetele ani další práva a principy ovládající fungování občanských sdružení (spolků), mezi něž patří i právo člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu občanského sdružení (spolku), které je v rozporu se zákonem nebo stanovami (§ 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.; § 258 o. z.), případně i jiným vnitřním předpisem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3909/2011, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005), které je třeba (a to i s ohledem na shora připomenutý princip spolkové autonomie) vykládat spíše restriktivně, a to i co do kritérií oprávněnosti takové žaloby. K takovým kritériím (i při restriktivním nahlížení) patří pak – a to při dostatečně vysokém stupni intenzity jejich naplnění – zejména protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany, dále pak společenský zájem na projednání věci, vyčerpání případných interních smírčích či rozhodčích instrumentů a v neposlední řadě výrazná újma (materiální či osobnostní). Stěžejním předpokladem přitom je, aby rozhodnutí orgánu spolku zasáhlo do práv člena; intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat – znovu vzhledem k zásadě spolkové autonomie – rovněž zdrženlivě, vždy se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1919/2009, uveřejněný pod číslem 91/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1075/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2094/2011). Uvedené obecné závěry, vyslovené v režimu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (jež byly přijaty s respektem k zásadě spolkové autonomie, ovládající spolkové právo i dle nové právní úpravy) jsou přiměřeně aplikovatelné i v rámci posuzování úpravy formálních podmínek stanovených pro věcné projednání prostředku určeného k ochraně práva člena spolku podle aktuální právní úpravy – zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Přitom i v projednávané věci je předpoklad soudní ingerence do činnosti žalovaného občanského sdružení spočívající ve výrazné újmě žalobce naplněn, došlo-li zde rozhodnutím občanského sdružení k intenzivnímu zásahu do práv žalobce, jemuž byla (jako jednotlivci) disciplinárním opatřením uložena peněžitá sankce ve výši 300 000 Kč, proti níž brojil postupem vyžadovaným vnitřními předpisy občanského sdružení, přičemž nyní napadeným rozhodnutím přezkumného orgánu (rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS ze dne 6. 9. 2010, č. j. 15/10) byl žalobci věcný přezkum rozhodnutí odepřen, čímž byla uložená sankce fakticky stvrzena (k tomu srov. obdobě i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011). Přitom je dán i společenský zájem na projednání věci, jde-li nejenom o podstatný zásah do práv člena, ale nadto i o otázku, jejíž řešení může být významné i v obecné rovině. Žalobce splnil i podmínku využití všech interních „instrumentů“ ke zvrácení rozhodnutí. Skutečnost, že v projednávané věci jde o významný zásah do práv člena, je současně také důvodem vylučujícím postup podle ustanovení § 260 odst. 1 o. z. či dle ustanovení § 260 odst. 2 o. z. (nejsou naplněny předpoklady, neboť nedochází k podstatnému zásahu do práv třetí osoby nabytých v dobré víře). V případě současně zvažovaného kritéria protiprávnosti tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákony či interními normami spolku), sluší se uvést, že nová právní úprava spolkového práva výslovně upravuje dvojinstančnost řízení před orgány spolku (korporace) toliko v případech rozhodnutí o vyloučení člena (viz § 241 a § 242 o. z.), zatímco v ostatních případech ji nestanoví výslovně, ovšem ani ji nevylučuje (rozhodující je úprava stanov); možnost obrátit se na soud váže pak k momentu, kdy se neplatnosti rozhodnutí již nelze dovolat u (žádného) orgánu spolku (§ 258 o. z.), tedy vyčerpá-li člen všechny možnosti, jež mu k ochraně práv proti rozhodnutí orgánu spolku dávají stanovy. I v tomto jde o právní úpravu nikoliv nepodobnou s úpravou předchozí, jež pro uplatnění soudní ochrany předkládala vyčerpání vnitřních možností nápravy (srov. § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.), byť výslovně nestanovila, že by rozhodování mělo být nutně dvojinstanční (ponechávajíc řešení dané otázky stanovám či dalším interním normám přijatým občanským sdružením, jimiž nebylo lze vyloučit ani jednoinstanční rozhodování příslušného orgánu sdružení, tj. bez vnitřních možností nápravy v rámci přezkumu rozhodnutí jiným orgánem sdružení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3345/2012). V případě úpravy založené na jednoinstančním principu pak platí, že již po rozhodnutí v jednom stupni mohl rozhodnutím dotčený člen uplatnit své právo na soudní ochranu proti rozhodnutí sdružení podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. (a stejný závěr je obhajitelný i v režimu současné úpravy; srov. § 258 in fine o. z.). V případě dvojinstančního disciplinárního řízení (jakým bylo i řízení v nyní posuzované věci) měl pak člen možnost domáhat se určení, zda je rozhodnutí příslušného orgánu ve shodě se zákonem či stanovami teprve po využití opravného prostředku (odvolání), jež mu poskytují stanovy, přičemž platí, že využití opravného prostředku musí být každému členu stejně dostupné.
Upravují-li pak vnitřní předpisy spolku disciplinární řízení jako řízení dvojinstanční a současně stanoví, že podmínkou projednání opravného prostředku proti rozhodnutí disciplinárního orgánu je zaplacení uložené peněžité sankce (jež se zde citelně dotýká poměrů sankcionovaného člena), může jít o úpravu, jež v řadě případů (např. u nepřiměřeně vysoké peněžité sankce, jejíž zaplacení přesahuje finanční možnosti sankcionovaného člena) vylučuje (může vyloučit), aby takto dotčený člen reálně splnil jednu z podmínek projednání opravného prostředku, čímž byl by fakticky vyloučen i z uplatnění práva na soudní ochranu proti disciplinárnímu rozhodnutí orgánu spolku (sdružení), byť by bylo vydáno v rozporu se zákonem či stanovami (jakož i jinými vnitřními předpisy) spolku (sdružení). Takto dotčený člen mohl by se paradoxně dostat do postavení méně příznivého než v případě disciplinárního řízení dle vnitrospolkové úpravy toliko v jediné instanci. K takovým závěrům Nejvyšší soud již dříve dospěl i v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3781/2014, jež bylo vydáno na prakticky totožném skutkovém základě a ve sporu proti téže žalované (Fotbalová asociace České republiky) iniciovaném jiným žalobcem (jíž byl fotbalový klub Bohemians Praha a.s. reprezentovaný současným žalobcem), a v němž taktéž uzavřel, že v rozporu se zákonem a obecnými právními principy může být i rozhodnutí vycházející z takové úpravy stanov spolku, která sice stanoví možnost nápravy vadného disciplinárního rozhodnutí v rámci vnitřnímu předpisy upraveného přezkumu rozhodnutí jiným orgánem sdružení, ovšem fakticky některé členy (jež kupříkladu nemohou ve stanovené lhůtě uhradit uloženou peněžitou sankci) z uplatnění vnitřního prostředku nápravy vylučuje, čímž může být následně ohroženo i jinak garantované právo člena sdružení (spolku) na soudní ochranu.
Dospěl-li tedy odvolací soud v nyní posuzované věci (na rozdíl o závěru aprobovaného Nejvyšším soudem ve shora označeném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3781/2014) k tomu, že rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS (datované dnem 6. 9. 2010, č. j. 15/10) není v rozporu se zákonem a stanovami žalované (ačkoliv i žalobci jím byl fakticky odepřen vnitrospolkový přezkum označeného rozhodnutí Disciplinární komise ČMFS o uložení citelné peněžité sankce ve výši 300 000 Kč), jde o závěr nesprávný.
Nyní dovolacím soudem vyslovené závěry přitom nekolidují ani s právním posouzením, na němž Nejvyšší soud založil své předchozí kasační rozhodnutí v dané věci – rozsudek ze dne 9. ledna 2013, č. j. 28 Cdo 3074/2012-105, a v němž meritorně řešil toliko otázky věcné legitimace žalobce (jako osoby citelně dotčené rozhodnutím sdružení) k uplatnění práva a procesní aspekty rozhodování orgánů ČMFS, zejména pak co do kompetence Odvolací a revizní komise ČMFS prohlásit za právně neúčinný jiný akt téhož orgánu časově předcházející (a kdy v dalším řízení byla následně konstatována nicotnost již předchozího rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010), dodávaje v obecné rovině, že i pro řešení této otázky – logicky – je významný především (nikoliv však výhradně, bez přihlédnutí ke stanovám, zákonné úpravě a obecným právním principům, ve vazbě na konkrétní okolnostem projednávané věci a její specifika) text interních norem ČMFS. Otázkou nicotnosti rozhodnutí Odvolací a revizní komise ze dne 1. 6. 2010 (jíž po kasaci předchozích rozhodnutí kvalifikovaně vyřešil soud prvního stupně a jež nebyla předmětem odvolání žalované) se pak odvolací soud – při vázanosti mezemi odvolání – již znovu nezabýval a na jejím řešení dovoláním napadené rozhodnutí proto založeno ani není (být nemůže).
Protože rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene ani důsledky plynoucí ze změny právní úpravy spolkového práva (zejména z ustanovení § 258 a § 260 o. z.) na řízení o neplatnosti rozhodnutí orgánu občanského sdružení zahájená před 1. 1. 2014 (viz § 3047 o. z.; k jeho interpretaci pak znovu srovnej již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4916/2015).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-