// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.08.2017
Délka pracovní doby ve vedlejším pracovním poměru
V pracovní smlouvě, kterou uzavírá zaměstnanec za trvání pracovního poměru, v němž je zaměstnán po stanovenou týdenní pracovní dobu (hlavní pracovní poměr), s dalším zaměstnavatelem (vedlejší pracovní poměr), může být sjednána pouze kratší délka pracovní doby než v hlavním pracovním poměru; délka takto sjednané kratší pracovní doby není právním předpisem omezena. Ujednání o délce pracovní doby ve vedlejším pracovním poměru, které toto zákonné omezení nerespektuje, je pro rozpor se zákonem neplatné. Neplatnost ujednání o délce pracovní doby však nemá za následek neplatnost celé pracovní smlouvy, kterou se zakládá vedlejší pracovní poměr, neboť ujednání o délce pracovní doby není její podstatnou náležitostí a lze je oddělit od ostatního obsahu této smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4281/2016, ze dne 25. 4. 2017
Dotčené předpisy:
§ 69 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 30. 9. 2003
§ 70 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 30. 9. 2003
§ 83a odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 30. 9. 2003
§ 242 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 30. 9. 2003
Kategorie: vznik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 4. 7. 2003 u Městského soudu v Brně domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 280 000 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2001 zaměstnancem žalovaného do 28. 2. 2003, kdy byl pracovní poměr mezi účastníky rozvázán okamžitým zrušením ze strany žalobce podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel pracovní smlouvu se společností ALF-S s. r. o., v níž byla sjednána mzda ve výši 70 000 Kč měsíčně. Uvedená společnost žalobce odmítla „přijmout do zaměstnání“, neboť žalobce jí nepředložil potvrzení o zaměstnání u žalovaného, které žalovaný žalobci přes jeho opětovné výzvy nevydal. Nesplněním této povinnosti žalovaný způsobil žalobci škodu spočívající v ušlém výdělku žalobce u společnosti ALF-S s. r. o. za dobu od 1. 3. 2003 do 30. 6. 2003 v celkové výši 280 000 Kč.
Žalovaný namítal, že zaslal žalobci potvrzení o zaměstnání poštou teprve dne 8. 7. 2003, protože žalobce svým chováním a jednáním znemožnil žalovanému vykonat úkony související s ukončením pracovního poměru účastníků, a že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla „fingovaná“ a měla žalobci posloužit k podání žaloby a k získání bezdůvodného obohacení na úkor žalovaného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2005 č. j. 16 C 207/2003-90 žalobu zamítl co do částky 35 000 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 245 000 Kč; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38 879 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce dopisem ze dne 28. 2. 2003 doručeným žalovanému dne 3. 3. 2003 rozvázal pracovní poměr mezi účastníky okamžitým zrušením z důvodu nevyplacení mzdy, že dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel pracovní smlouvu se společností ALF-S s. r. o., v níž bylo sjednáno, že žalobce nastoupí do práce u této společnosti dne 1. 3. 2003 a že mu za vykonanou práci přísluší mzda ve výši 70 000 Kč měsíčně, a že dne 15. 3. 2003 jednatelka společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. podepsala „dodatek“ k pracovní smlouvě, v němž uvedla, že „z důvodu neprokázání ukončení předchozího zaměstnání prostřednictvím předložení zápočtového listu považuje pracovní smlouvu za neplatnou od samého počátku a z tohoto důvodu nebude se žalobcem uzavřen pracovní poměr“. Poté, co „dodatek“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 posoudil jako rozvázání pracovního poměru ve zkušební době, která byla sjednána v pracovní smlouvě v délce 3 měsíců, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný porušením své povinnosti vydat žalobci potvrzení o zaměstnání stanovené v ustanovení § 60 odst. 2 zákoníku práce, kterou splnil až v měsíci červenci 2003, způsobil žalobci škodu ve výši 245 000 Kč spočívající v ušlé mzdě, jíž mohl žalobce dosáhnout u společnosti ALF-S s. r. o. v době od 16. 3. 2003 do 30. 6. 2003. Za dobu od 1. 3. 2003 do 15. 3. 2003 žalobci podle názoru soudu prvního stupně náhrada ušlého výdělku nepřísluší, neboť v tomto období pracovní poměr mezi ním a společností ALF-S s. r. o. „platně trval“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2007 č. j. 15 Co 107/2006-113 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz výslechem jednatelky společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. navržený žalovaným k okolnosti uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o., kterou žalovaný zpochybňoval. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby uvedený důkaz v dalším řízení provedl, a to i k okolnostem skončení pracovního poměru mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o., neboť k tomu, aby mohl být učiněn závěr o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a škodou vzniklou žalobci, je třeba se zabývat tím, co bylo důvodem zrušení tohoto pracovního poměru ve zkušební době dne 15. 3. 2003.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 16 C 207/2003-208 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 245 000 Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 73 683,96 Kč. Po doplnění dokazování výslechem svědkyně Ing. I. M. a znaleckým posudkem znalce v oboru písmoznalectví Mgr. et Mgr. Kamila Pospíšila dospěl k závěru, že výpověď svědkyně Ing. I. M., která uvedla, že pracovní smlouvu se žalobcem ze dne 28. 2. 2003 ani její „dodatek“ na téže listině ze dne 15. 3. 2003 nepodepsala, je zcela nevěrohodná, neboť znaleckým posudkem bylo zjištěno, že podpisy Ing. I. M. na pracovní smlouvě i na „dodatku“ k ní jsou jejími pravými podpisy; k její výpovědi proto nepřihlédl. Dovodil, že pracovní smlouva mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla uzavřena platně, neboť obsahovala veškeré náležitosti (ujednání o místě výkonu práce, o druhu práce i o dni nástupu do práce), a že „dodatkem“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 došlo ke zrušení sjednaného pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce; uzavřel, že jediným důvodem tohoto zrušení pracovního poměru bylo nepředložení potvrzení o zaměstnání žalobcem, a že je proto dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného vydat žalobci potvrzení o zaměstnání a vznikem škody spočívající v ušlé mzdě, jíž mohl žalobce dosáhnout u společnosti ALF-S s. r. o. v době od 16. 3. 2003 do 30. 6. 2003.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-233 ve znění usnesení ze dne 10. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o 245 000 Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 45 900 Kč a České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 6 664 Kč. Dospěl k závěru, že „dodatek“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 nelze interpretovat jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době, neboť „to ze slovního vyjádření nevyplývá“, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr se společností ALF-S s. r. o. byl rozvázán ve zkušební době v důsledku nepředložení potvrzení o zaměstnání, a že neprokázal příčinnou souvislost mezi „tvrzenou vzniklou škodou a jednáním žalovaného“, neboť ani po poučení odvolacím soudem neoznačil důkazy ke svému tvrzení, že opakovaně telefonicky žádal žalovaného o vydání „zápočtového listu“. Zdůraznil, že zákoník práce nestanoví, jakým konkrétním způsobem má zaměstnavatel splnit svou povinnost vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání; jestliže žalobce nevyvinul „ani minimální součinnost“ k předání potvrzení o zaměstnání, jehož vydání žalovaný vázal na „dořešení některých záležitostí a osobní jednání“, nelze podle názoru odvolacího soudu učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení § 187 odst. 1 zákoníku práce.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 907/2012-272 zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve znění usnesení ze dne 10. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že sdělením ze dne 15. 3. 2003, že považuje pracovní smlouvu uzavřenou se žalobcem dne 28. 2. 2003 za neplatnou a že se žalobcem nemůže uzavřít pracovní poměr, neboť žalobce neprokázal skončení svého předchozího zaměstnání předložením „zápočtového listu“, projevila společnost ALF-S s. r. o. vůli žalobce, který jí ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy nepředložil potvrzení o svém předchozím zaměstnání, nadále nezaměstnávat a že - vzhledem k tomu, že v době tohoto projevu vůle společnosti ALF-S s. r. o., který podle svého obsahu směřoval ke skončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou uzavřenou mezi společností ALF-S s. r.o. a žalobcem dne 28. 2. 2003, ještě neuplynula zkušební doba sjednaná v této pracovní smlouvě - je třeba dovodit, že se jednalo o písemné oznámení zaměstnavatele o zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení § 58 odst. 2 zákoníku práce. Dovolací soud shledal, že závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr se společností ALF-S s. r. o. byl rozvázán ve zkušební době v důsledku nepředložení potvrzení o zaměstnání, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud pominul oznámení společnosti ALF-S s. r. o. žalobci ze dne 15. 3. 2003 o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, z jehož obsahu vyplývá, že důvodem tohoto zrušení pracovního poměru byla skutečnost, že žalobce nepředložil svému novému zaměstnavateli ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy potvrzení o svém zaměstnání u žalovaného. Správným dovolací soud neshledal ani názor odvolacího soudu, že nelze učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, neboť žalobce neprokázal, že žádal žalovaného o vydání potvrzení o zaměstnání, a k jeho předání nevyvinul „ani minimální součinnosti“. Vzhledem k tomu, že důvodem zrušení pracovního poměru mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. ve zkušební době byla skutečnost, že žalobce společnosti ALF-S s. r. o. ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy nepředložil potvrzení o zaměstnání u žalovaného, který nesplnil svou povinnost vydat toto potvrzení žalobci při skončení pracovního poměru mezi ním a žalobcem dne 3. 3. 2003, je mezi porušením této právní povinnosti žalovaného a vznikem škody u žalobce příčinná souvislost. Okolnost, zda žalobce žádal žalovaného o vydání potvrzení o zaměstnání a zda k jeho vydání, které žalovaný podmiňoval uskutečněním osobního jednání mezi účastníky v jeho sídle, poskytl žalovanému součinnost, není pro závěr o příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody na straně žalobce významná, neboť povinnost zaměstnavatele vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání není vázána na žádnou součinnost zaměstnance a musí být splněna nejpozději v den skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem i bez žádosti zaměstnance.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 29. 4. 2014 č. j. 15 Co 303/2010-334 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o 245 000 Kč, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ 101 330 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Zeleného a České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 6 664 Kč. Poté, co doplnil dokazování „rejstříkovým spisem“ obchodní společnosti ALF-S s. r. o., vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. C 34794, plnou mocí ze dne 6. 3. 2003 udělenou žalobci statutárním orgánem společnosti ALF-S s. r. o., smlouvou č. 8/300/2003 o pronájmu nebytových prostor ze dne 11. 3. 2003, zprávou České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 3. 2014 a opakovaným výslechem svědkyně Ing. I. M., se zabýval otázkou vzniku pracovního poměru žalobce u společnosti ALF-S s. r. o. Vycházel ze zjištění, že Ing. I. M., která „setrvala po celou dobu soudního řízení na neměnném stanovisku, že s žalobcem ohledně pracovní smlouvy osobně nejednala, pracovní smlouvu s ním neuzavírala a ani neměla v úmyslu jej zaměstnat“, jako jednatelka společnosti ALF-S s. r. o. dne 6. 3. 2003 udělila žalobci na žádost manžela plnou moc „k jednání za firmu při sjednávání zakázek, k přípravě obchodních smluv a jejich projednání a k jednání s orgány státní správy“, že účetní uzávěrky společnosti ALF-S s. r. o. za roky 2002 a 2003 prokázaly, že společnost „reálně“ vykazovala ztrátu, a že podle zprávy České správy sociálního zabezpečení nebyl žalobce „veden jako zaměstnanec“ společnosti ALF-S s. r. o. Na základě výkladu „projevené vůle“ žalobce a společnosti ALF-S s. r. o. při uzavírání pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2003 dospěl k závěru, že „tento projev vůle obou jednajících subjektů nebyl shodný“, a že proto nemohl směřovat ke vzniku pracovní smlouvy. Uzavřel, že pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003 je neplatný právní úkon pro nedostatek projevu vůle zaměstnavatele (společnosti ALF-S s. r. o.), neboť „jeho úmyslem nebylo uzavřít žádný pracovněprávní vztah se žalobcem“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 4127/2014-363 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobce a společnost ALF-S s. r. o. podpisem listiny ze dne 28. 2. 2003 (za společnost ALF-S s. r. o. tuto listinu podepsala - jak bylo soudy zjištěno znaleckým posudkem znalce v oboru písmoznalectví Mgr. et Mgr. Kamila Pospíšila – její jednatelka Ing. I. M.) shodně projevili vůli uzavřít pracovní smlouvu, podle níž měl žalobce ode dne 1. 3. 2003 vykonávat práci „koordinátora“ s místem výkonu práce v Praze, a že vzhledem k tomu, že projev vůle zachycený na uvedené listině obsahoval dostatečně určité ujednání o všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy uvedených v ustanovení § 29 odst. 1 zákoníku práce [druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce], nebylo třeba určovat jeho obsah za pomocí výkladu podle ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce; na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že jednatelka společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. neměla - jak uvedla ve své výpovědi jako svědkyně u odvolacího soudu – v úmyslu žalobce zaměstnat, neboť tato okolnost by mohla zpochybnit pouze vážnost vůle společnosti ALF-S s. r. o. při uzavírání pracovní smlouvy se žalobcem, nikoliv ale obsah jejího projevu, jednoznačně vyjádřený v listině ze dne 28. 2. 2003. Nedostatek vážnosti vůle jedné ze stran dvoustranného právního úkonu však podle názoru dovolacího soudu nemůže mít za následek jeho neplatnost, kdyby se adresát tohoto právního úkonu mohl důvodně domnívat, že právní úkon byl učiněn vážně, a významná nemůže z tohoto hlediska být ani její vnitřní výhrada, nebyla-li pojata za součást právního úkonu. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalobce věděl nebo – objektivně posuzováno – měl vědět o tom, že vůle společnosti ALF-S s. r. o. uzavřít s ním pracovní smlouvu není míněna vážně, a ani že by součástí obsahu písemné pracovní smlouvy byla vnitřní výhrada této společnosti, shledal dovolací soud závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003 je neplatná, neboť úmyslem společnosti ALF-S s. r. o. nebylo uzavřít se žalobcem pracovněprávní vztah, nesprávným.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 9. 2. 2016 č. j. 15 Co 303/2010-396 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo vyhověno žalobě co do 214 375 Kč, a ve zbývající části jej změnil tak, že se žaloba co do 30 625 Kč zamítá; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ 187 506 Kč k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Richterové a České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 5 084 Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 1 556 Kč. Vycházel ze závazných právních názorů dovolacího soudu, že nevydání potvrzení o zaměstnání zaměstnavatelem při skončení pracovního poměru může vést ke ztrátě výdělku zaměstnance u jeho nového zaměstnavatele také v případě, kdy tento zaměstnavatel sice sjedná se zaměstnancem pracovní poměr, aniž by mu zaměstnanec předložil potvrzení o zaměstnání, ale sjednaný pracovní poměr zruší ve zkušební době proto, že zaměstnanec mu potvrzení o zaměstnání nepředložil ani dodatečně, a že pracovní smlouva uzavřená dne 28. 2. 2003 mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. je platná, neboť obsahuje všechny náležitosti smlouvy i ujednání o výši mzdy, a dovodil, že skutečnost, že se žalobce v pracovní smlouvě uzavřené se společností ALF-S s. r. o. zavázal k nástupu do práce dne 1. 3. 2003, přičemž pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil na základě okamžitého zrušení doručeného žalovanému dne 3. 3. 2003, nezakládá neplatnost této smlouvy pro nemožnost plnění, neboť zákoník práce nezakazoval sjednání několika pracovních poměrů; určoval pouze pravidla pro posouzení, který z pracovních poměrů je hlavní a vedlejší, jež byla vázána na skutečné konání prací v dalším pracovním poměru. Odvolací soud uvedl, že pokud den nástupu 1. 3. 2003 připadl na sobotu, tak prvním dnem, kdy žalobce mohl konat práci v nově uzavřeném pracovním poměru při běžné týdenní pracovní době, byl den 3. 3. 2003, což je den shodný se dnem, kdy žalobce u žalovaného platně skončil pracovní poměr okamžitým zrušením. Dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, že škoda se však v „majetkové sféře“ žalobce nemohla „promítnout“ jako celá sjednaná hrubá mzda, ale jen jako částka, která by byla „při pravidelném běhu událostí“ k rukám žalobce zaplacena, a přiznal proto žalobci částku 214 375 Kč, která by mu byla vyplacena z jeho hrubé mzdy po odvedení příslušných odvodů zdravotního a sociálního pojištění společností ALF-S s. r. o. Dodal, že zatímco v případě trvání pracovního poměru by zde byla povinnost zaměstnavatele odvádět z hrubé mzdy povinné zákonné odvody, v případě vyplacené náhrady škody tato povinnost nevzniká, neboť se nejedná o vyplacenou mzdu či její náhradu, případně jiný mzdový nárok vůči zaměstnavateli či bývalému zaměstnavateli.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku podal žalovaný dovolání. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003, jejíž neplatnost nečiní skutečnost, že žalobce se v ní zavázal k nástupu do práce ke dni 1. 3. 2003, ačkoliv toho dne ještě trval jeho pracovní poměr k žalovanému založený pracovní smlouvou ze dne 30. 10. 2001, je způsobilá založit pracovní poměr (na „plný úvazek“), jehož zrušením ve zkušební době měla být žalobci způsobena škoda spočívající v pozbytí možnosti dosahovat sjednaného výdělku ve výši 70 000 Kč měsíčně (v podobě mzdy za 40 hodinovou týdenní pracovní dobu). Uvedl, že posouzení, zda byl určitou pracovní smlouvou sjednán vedlejší pracovní poměr, nemůže být závislé na „skutečném konání prací v dalším pracovním poměru“ a že pro toto posouzení nemůže být významné ani to, kdy „snad“ měl zaměstnanec započít s výkonem pracovní činnosti v dalším pracovním poměru, neboť pracovní poměr na základě pracovní smlouvy vzniká dnem, jenž byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce, bez ohledu na to, zda tento den připadl na sobotu, neděli či svátek; rozhodující pro posouzení určitého pracovního poměru jako vedlejšího ve smyslu ustanovení § 70 odst. 1 zákoníku práce, které omezuje autonomii vůle účastníků pracovněprávních vztahů již v době sjednávání pracovní smlouvy, je tak pouze to, že byl zaměstnancem sjednán za trvání pracovního poměru, v němž je zaměstnanec zaměstnán po stanovenou týdenní dobu, tedy za trvání existujícího (dřívějšího) pracovního poměru sjednaného na „plný úvazek“ (tj. hlavního pracovního poměru). Podle názoru dovolatele je proto třeba pracovní poměr žalobce, k jehož založení směřovala pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003, považovat za vedlejší, neboť byl sjednán za trvání jeho pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 30. 10. 2001 (před jeho okamžitým zrušením ke dni 3. 3. 2003); byl-li však sjednán vedlejší pracovní poměr rovněž na „plný úvazek“, aniž by bylo současně zajištěno např. ujednáním majícím charakter odkládací podmínky, že dotčený pracovní poměr nevznikne před zánikem hlavního pracovního poměru, je pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003 absolutně neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce pro rozpor s ustanovením § 70 odst. 1 věty druhé zákoníku práce. Dále dovolatel zopakoval důvody, se kterými se odvolací soud podle jeho názoru buď „nesprávně“, nebo „vůbec“ nevypořádal; zejména vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval reálným splněním požadavku na vydání potvrzení o zaměstnání a skutečností, že žalobce pracoval pro společnost ALF-S s. r. o., jak „sám uvedl ve své účastnické výpovědi“, jako „OSVČ“, a že se „řádně nevypořádal“ s dalšími argumenty pro neplatnost pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2003 spočívajícími v neurčitém vymezení druhu práce a místa výkonu práce a se skutečností, že žalobce „nebyl nahlášen novým zaměstnavatelem na příslušném pracovišti Okresní správy sociálního zabezpečení k tzv. sociálnímu a zdravotnímu pojištění“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku tak, že rozsudek odvolacího soudu se ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 214 375 Kč mění tak, že se žaloba zamítá.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, neboť v něm nevymezil předpoklad přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu, když pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá, nebo aby je zamítl, neboť otázkou platnosti předmětné pracovní smlouvy se již dovolací soud zabýval v „posledním rozhodnutí č. j. 21 Cdo 4127/2014-363“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce, který vykonával v pracovním poměru u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2001 práci ředitele divize „Recycling“ ve sjednané pracovní době 40 hodin týdně, dopisem ze dne 28. 2. 2003 sdělil žalovanému, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu nevyplacení mzdy za měsíc listopad 2002 do 31. 1. 2003; dopis byl žalovanému doručen dne 3. 3. 2003. Dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel písemnou pracovní smlouvu se společností ALF-S s. r. o. se sídlem v Brně, Stránského č. 28, IČO 25572865, v níž se zavázal ode dne nástupu do práce 1. 3. 2003 vykonávat práci „koordinátora“ s místem výkonu práce v Praze; pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou se zkušební dobou v délce tří měsíců, s týdenní pracovní dobou 40 hodin a měsíční mzdou 70 000 Kč. Žalovaný dopisem ze dne 14. 3. 2003 požádal žalobce o osobní schůzku v sídle žalovaného, na které by byla „prodiskutována, objasněna a prokázána základní fakta“ týkající se pracovního poměru účastníků, s tím, že do té doby žalovaný není schopen se žalobcem „plně uzavřít pracovní poměr a všechny potřebné doklady včetně vydání zápočtového listu“; potvrzení o zaměstnání vydal žalobci v měsíci červenci 2003. Dne 15. 3. 2003 společnost ALF-S s. r. o. pod text pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2003 připojila sdělení podepsané jednatelkou Ing. I. M. a adresované žalobci, že tato pracovní smlouva je „neplatná od samého počátku“, neboť žalobce „přes veškeré své sliby neprokázal ukončení předchozího zaměstnání předložením zápočtového listu“, a společnost ALF-S s. r. o. proto se žalobcem nemůže uzavřít pracovní poměr.
Závěr odvolacího soudu, že nevydání potvrzení o zaměstnání zaměstnavatelem při skončení pracovního poměru může vést ke ztrátě výdělku zaměstnance u jeho nového zaměstnavatele také v případě, kdy tento zaměstnavatel sice sjedná se zaměstnancem pracovní poměr, aniž by mu zaměstnanec předložil potvrzení o zaměstnání, ale sjednaný pracovní poměr zruší ve zkušební době proto, že zaměstnanec mu potvrzení o zaměstnání nepředložil ani dodatečně, a že pracovní smlouva uzavřená dne 28. 2. 2003 mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. je platná, neboť obsahuje všechny náležitosti pracovní smlouvy i ujednání o výši mzdy, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (vychází ze závazných právních názorů dovolacího soudu, které byly v této věci vyjádřeny v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 907/2012-272 a ze dne 11. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 4127/2014-363) a není důvod, aby tyto právní otázky byly posouzeny jinak.
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda je neplatná pracovní smlouva uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ve které byla sjednána pracovní doba 40 hodin týdně, z toho důvodu, že byla uzavřena za trvání pracovního poměru zaměstnance u jiného zaměstnavatele se sjednanou týdenní pracovní dobou 40 hodin. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že pracovní smlouva mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla uzavřena dne 28. 2. 2003, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2003 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 27 odst. 2 zák. práce se pracovní poměr zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce a den nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce). Kromě těchto tzv. podstatných náležitostí lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem (§ 29 odst. 2 zák. práce); takovým dalším ujednáním, které může být obsaženo v pracovní smlouvě, je například sjednání zkušební doby (srov. § 31 odst. 1 zák. práce), mzdy (srov. § 4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006) nebo sjednání doby trvání pracovního poměru (srov. § 30 odst. 1 zák. práce).
V pracovní smlouvě může zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnout též délku pracovní doby, nejvýše však 40 hodin týdně (srov. § 83a odst. 1 zák. práce). Ujednání o délce pracovní doby přesahující 40 hodin týdně by bylo pro rozpor se zákonem neplatné [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Neplatnost tohoto ujednání by však neměla za následek neplatnost celé pracovní smlouvy, neboť ujednání o délce pracovní doby není podstatnou náležitostí pracovní smlouvy a lze je oddělit od ostatního obsahu pracovní smlouvy (srov. § 242 odst. 3 zák. práce). Vzhledem k ustanovení § 83a odst. 1 zák. práce, které stanoví nejvyšší možnou délku pracovní doby, by bylo ujednání o délce pracovní doby neplatné jen v rozsahu, ve kterém by zákonem stanovená maximální délka pracovní doby byla překročena.
Sjednal-li zaměstnanec několik pracovních poměrů, posuzují se práva a povinnosti z nich vyplývající samostatně, pokud zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví jinak (srov. § 69 zák. práce). Koná-li zaměstnanec za trvání pracovního poměru, v němž je zaměstnán po stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 83a zák. práce), výjimečně práce také v dalším pracovním poměru, jde o hlavní a vedlejší pracovní poměr; vedlejší pracovní poměr lze sjednat pouze na kratší než stanovenou týdenní pracovní dobu (srov. § 70 odst. 1 zák. práce).
V pracovní smlouvě, kterou uzavírá zaměstnanec za trvání pracovního poměru, v němž je zaměstnán po stanovenou týdenní pracovní dobu (hlavní pracovní poměr), s dalším zaměstnavatelem (vedlejší pracovní poměr), může být sjednána – jak vyplývá z ustanovení § 70 odst. 1 zák. práce – pouze kratší délka pracovní doby než v hlavním pracovním poměru; délka takto sjednané kratší pracovní doby není právním předpisem omezena. Ujednání o délce pracovní doby ve vedlejším pracovním poměru, které toto zákonné omezení nerespektuje, je pro rozpor se zákonem neplatné [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Ani zde však neplatnost ujednání o délce pracovní doby nemá za následek neplatnost celé pracovní smlouvy, kterou se zakládá vedlejší pracovní poměr, neboť ujednání o délce pracovní doby není její podstatnou náležitostí a lze je oddělit od ostatního obsahu této smlouvy (srov. § 242 odst. 3 zák. práce).
V projednávané věci žalobce dne 28. 2. 2003 uzavřel se společností ALF-S s. r. o. pracovní smlouvu, která obsahovala všechny podstatné náležitosti uvedené v ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce a navíc ujednání o délce pracovní doby 40 hodin týdně, za situace, kdy ještě trval jeho pracovní poměr u žalovaného, který byl sjednán pracovní smlouvou ze dne 30. 10. 2001 na stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin (§ 83a odst. 1 a 5 zák. práce) a který skončil doručením okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobce žalovanému dne 3. 3. 2003. Protože v době uzavření pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2003 šlo o hlavní (mezi žalobcem a žalovaným) a vedlejší (mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o.) pracovní poměr, bylo ujednání o délce pracovní doby v pracovním poměru sjednaném se společností ALF-S s. r. o. (40 hodin týdně), které nerespektovalo zákonné omezení délky pracovní doby ve vedlejším pracovním poměru stanovené v § 70 odst. 1 zák. práce, neplatné. Neplatnost tohoto ujednání, které nebylo podstatnou náležitostí pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2003 a které bylo možné oddělit od jejího ostatního obsahu, však neměla – jak vyplývá z výše uvedeného - za následek neplatnost celé pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. Po skončení (hlavního) pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným dne 3. 3. 2003 by již mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. ani nešlo o vedlejší pracovní poměr a žalobce by nadále mohl pro tuto společnost konat práci po stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1. o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci, ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 20 050 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 20 350 Kč žalobci zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-