// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.08.2017
Prodlení osoby, jíž svědčí právo bydlení do zajištění bytové náhrady
Rovněž osoba, jíž svědčí právo bydlení v bytě do zajištění bytového náhrady, ač nikdy nebyla nájemcem, musí mít práva obdobná jako v době před tím, než ztratila právní titul opravňující ji k užívání bytu a byla jí soudem uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady. Má tedy povinnost platit za užívání bytu úhradu, která odpovídá výši obvyklého nájemného, a při prodlení s placením této úhrady má povinnost zaplatit úrok z prodlení. Povinnost zaplatit poplatky z prodlení stanoví zákon (§ 697 obč. zák.) jen nájemci bytu při opožděném zaplacení nájemného. Na osobu, které nikdy právo nájmu nevzniklo a důvod k bydlení v bytě má na základě jiného práva (zpravidla půjde o právo odvozené od rodinněprávního vztahu k nájemci či vlastníkovi bytu), ustanovení § 697 obč. zák. nedopadá, a to nejen v době, kdy byt užívá na základě svého odvozeného práva, ale ani v době, kdy byt užívá po rozhodnutí soudu o vyklizení do okamžiku zajištění bytové náhrady. Nezaplatila-li tedy taková osoba úhradu za užívání prostor v předmětném domě, nemohla jí vzniknout povinnost zaplatit poplatek z prodlení podle § 712a ve spojení s § 697 obč. zák., ale jen úrok z prodlení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1408/2016, ze dne 3. 5. 2017
Dotčené předpisy:
§ 517 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 697 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 712a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 853 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou došlou soudu dne 23. 9. 2011 (ve znění změn učiněných v průběhu řízení) domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit částku 92.588,34 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení představující úhradu za užívání domu, jehož je vlastníkem, částku 19.563,25 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení představující náhradu za plyn spotřebovaný žalovanou v tomto období a částku 12.043,32 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení představující náhradu za elektřinu spotřebovanou v tomto období žalovanou. Tvrdil, že žalovaná má právo bydlet v domě, jehož je vlastníkem, do zajištění náhradního bydlení, za užívání domu a spotřebované služby mu však za dobu od 1. 9. 2009 do 31. 7. 2011 nic nezaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 60 C 204/2011-91, uložil žalované zaplatit žalobci částku 91.282,40 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 25. 8. 2011 do zaplacení (odstavec I. výroku), částku 19.563,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 11. 9. 2012 do zaplacení (odstavec III. výroku) a částku 12.043,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 11. 9. 2012 do zaplacení (odstavec V. výroku). Zamítl žalobu o zaplacení další částky 1.305,94 Kč s poplatkem z prodlení a dalších tam vyčíslených poplatků z prodlení (odstavec II. výroku) a dalších úroků z prodlení (odstavec IV., VI. výroku). Současně rozhodl, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává (odstavec VII. výroku).
Zjistil, že žalobce je vlastníkem rodinného domu na pozemku p. č. 1330/7 a pozemku p. č. 1330/4 (zahrada) a p. č. 1330/7 (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území K., v obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1194 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Žalované byla po rozvodu manželství s žalobcem uložena povinnost předmětný dům vyklidit do třiceti dnů po zajištění náhradního bytu (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 10. 2008, č. j. 10 C 223/2005-148, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 29 Co 98/2009-169), náhradní byt jí zajištěn doposud nebyl, žalovaná za užívání domu a spotřebované služby neplatí, ač ji k tomu žalobce vyzval. Měl za to, že na danou věc je třeba aplikovat § 853 a 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). I když žalované nikdy právo nájmu k předmětnému domu nevzniklo, je vztah mezi ní jako osobou oprávněnou dům užívat do posledního dne lhůty k vyklizení a žalobcem jako vlastníkem obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem čekajícím na zajištění bytové náhrady, neboť jejich vzájemná práva a povinnosti jsou srovnatelná (odkázal i na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2001). Žalované svědčí právo bydlení v předmětném domě, musí proto za jeho užívání hradit úplatu. S ohledem na rozsah užívání a obvyklou výši nájemného v daném místě dospěl k závěru, že žalovaná měla za užívání domu platit v době od 1. 9. 2009 do 31. 7. 2011 částku 3.968,80 Kč měsíčně, tedy celkem 91.282,40 Kč. Protože žalovaná je od 25. 8. 2011 v prodlení s placením úhrady za užívání domu, je povinna zaplatit žalobci podle § 712a ve spojení s § 697 obč. zák. i poplatek z prodlení. Námitky žalované, že se jednalo o prostory se sníženou kvalitou, nepovažoval za významné, neboť u žalobce neuplatnila právo na slevu z nájemného podle § 691 obč. zák. Za důvodný považoval i nárok žalobce na úhradu elektřiny (12.043,32 Kč) a plynu (19.563,25 Kč), které v předmětném období žalovaná spotřebovala, a to včetně úroků z prodlení. Námitce započtení uplatněné žalovanou v řízení nevyhověl, neboť žalovaná (v průběhu řízení) započetla pohledávky z bezdůvodného obohacení (související s užíváním domu – za úklid domu, platby za rozhlas a televizi, odvoz žumpy - celkem 95.239 Kč), avšak žalobce k jejich zaplacení nevyzvala. I kdyby výzvu k započtení bylo možné považovat zároveň za výzvu k zaplacení, započetla žalovaná svou - v té době - nesplatnou pohledávku vůči splatné pohledávce žalobce, což však vylučuje úprava v § 581 odst. 2 věta druhá obč. zák. Nebyly proto splněny předpoklady pro zánik pohledávky žalobce započtením. Navíc měl za to, že hradila-li televizní a rozhlasové poplatky, plnila svou povinnost, neboť tyto přístroje užívala. Zamítl i žalobu v části týkající se úhrady za užívání domu přesahující částku 91.282,40 Kč a část požadovaných poplatků a úroků z prodlení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 29 Co 7/2015-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v odstavcích I., III. a V. (zamítavé výroky v odstavcích II., IV., VI. odvoláním napadeny nebyly a nabyly tak právní moci), změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc posoudil podle § 712a, 853 obč. zák. Výši úhrady za užívání domu i za spotřebované služby stanovil soud prvního stupně správně, a to včetně správného příslušenství. Za nesprávný považoval jen jeho závěr o nemožnosti započíst splatnou pohledávku na nesplatnou pohledávku, měl za to, že právní teorie i soudní praxe takový postup připouští, protože však soud prvního stupně zároveň dospěl k závěru, že tvrzené pohledávky žalované vůči žalobci neexistovaly, uzavřel, že odvolání není ani v této části důvodné. Změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně s tím, že je na místě aplikace § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a nepřiznání nákladů řízení procesně úspěšné žalované, při rozhodování o nákladech odvolacího řízení pak již vycházel ze zásady úspěchu ve sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, vytýkala odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítala, že podle judikatury je neplacení úhrady za užívání bytu (do zajištění náhrady) bezdůvodným obohacením a při prodlení s placením jsou s ním vždy spojeny jen úroky z prodlení, nikoliv poplatky z prodlení. Zdůraznila, že mezi účastníky nikdy nebyla uzavřena nájemní smlouva. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala existenci pohledávek, které započetla vůči části pohledávky uplatněné žalobcem, poukazovala na své platby a plnění, které žalobci poskytla a jak jejich úhradu v řízení prokazovala. Měla za to, že soud ani neučinil správné závěry o množství jí spotřebované elektřiny. Vytýkala odvolacímu soudu, že aplikaci § 150 o. s. ř. odůvodnil jen velmi obecně, a to ještě jen na straně žalobce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je úhrada za užívání domu v době od 1. 9. 2009 do 31. 7. 2011 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák." (§ 3028 odst. 1, 3 o. z.).
Žalovaná napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž jí uložil zaplatit částku 91.282,40 Kč (za užívání prostor v předmětném domě), však neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání v této části Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Dovolání není přípustné ani proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž uložil žalované zaplatit částku celkem 31.606,57 Kč za spotřebovanou elektřinu (12.043,32 Kč) a plyn (19.563,25 Kč), neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (se samotným skutkovým základem) nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§ 237, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Žalovaná navíc správnost právního posouzení věci učiněné odvolacím soudem v této části rozsudku zpochybnila jen prostřednictvím skutkových námitek a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky zániku (části) pohledávky žalobce započtením, které učinila v průběhu řízení žalovaná. Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nesplatná pohledávka může být předmětem jednostranného započtení, avšak jen v případě, že jde o jednostranný zápočet splatné pohledávky proti pohledávce, která ještě není splatná. Opačný postup – tedy započtení nesplatné pohledávky proti splatné pohledávce (jak to učinila žalovaná) – vylučuje ustanovení § 581 odst. 2 věta druhá obč. zák., podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Dospěl-li odvolací soud (byť z jiných důvodů) k závěru, že pohledávka žalobce, která je předmětem řízení, nezanikla jednostranným zápočtem učiněným žalovanou v průběhu řízení, je jeho závěr v konečném důsledku správný.
Otázka, zda při prodlení s platbou za užívání prostor v domě žalobce vznikla žalované povinnost zaplatit poplatky z prodlení nebo úroky z prodlení, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dovolání je proto – pro řešení této otázky – přípustné (§ 237 o. s. ř.).
V posuzované věci je nesporné, že žalované nikdy právo nájmu k domu (ani žádnému prostoru v něm) nesvědčilo; její právní důvod bydlení v tomto domě byl dán z titulu příslušníka domácnosti žalobce. Po rozvodu manželství účastníků odpadl žalované právní důvod k bydlení v domě a rozsudkem soudu byla zavázána dům vyklidit s tím, že její povinnost je vázána na zajištění náhradního bytu. Protože takový byt jí nebyl dosud žalobcem zajištěn, užívá žalovaná dům i nadále. Vztah mezi žalobcem a žalobkyní v období od právní moci rozsudku o povinnosti dům vyklidit a posledním dnem lhůty k vyklizení domu (jímž je třicátý den od zajištění náhradního bytu) není občanským zákoníkem výslovně upraven. V souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 1304/2006) je závěr odvolacího soudu, že vztah mezi žalovanou (coby osobou oprávněnou užívat dům do posledního dne lhůty k jeho vyklizení) a žalobcem (coby jeho vlastníkem) je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady, neboť vzájemná práva a povinnosti těchto osob jsou srovnatelná. Ustanovením upravujícím vztahy obsahem i účelem nejbližším (§ 853 obč. zák.) vztahu mezi žalobcem a žalovanou je tak ustanovení § 712a obč. zák.
Podle § 517 odst. 2 obč. zák. má při prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu věřitel právo na úroky z prodlení, není-li dlužník podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení. Povinnost platit poplatek z prodlení pak obč. zák. ukládal jen nájemci bytu při prodlení delším než 5 dní s úhradou nájemného a plnění spojených s užíváním bytu (§ 697).
Podle ustanovení § 712a obč. zák. se obsah vzájemných práv a povinností pronajímatele a osoby, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, řídí ustanoveními § 687 - 699 obč. zák. a přiměřeně § 700 - § 702 odst. 1; tedy i ustanoveními § 696 - 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Osoba, jíž svědčí podle § 712a obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. V soudní praxi není pochyb, že nezaplatí-li osoba, jíž svědčí tento právní důvod bydlení, nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinna ve smyslu ustanovení § 697 obč. zák. zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, jenž je upraven v § 2, 3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1730/2008, ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003).
Při úvaze, zda osoba, jíž svědčí právo bydlet v bytě (domě) do zajištění bytové náhrady, avšak sama nikdy nájemcem bytu nebyla, má při prodlení s platbou úhrady za užívání povinnost platit poplatky z prodlení (stejně jako bývalý nájemce podle § 712a obč. zák.), nelze přehlédnout, že její práva a povinnosti se ustanovením § 712a obč. zák. řídí jen na základě analogie (stanovené v § 853 obč. zák.). Bývalý nájemce má po dobu, než je mu zajištěna soudem stanovená bytová náhrada, práva a povinnosti (týkají-li se placení nájemného) stejná jako za trvání nájemního vztahu, má tedy i povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru, včetně povinnosti zaplatit poplatek z prodlení při opožděném zaplacení této úhrady. Rovněž osoba, jíž svědčí právo bydlení v bytě do zajištění bytového náhrady, ač nikdy nebyla nájemcem, musí mít práva obdobná jako v době před tím, než ztratila právní titul opravňující ji k užívání bytu a byla jí soudem uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady. Má tedy povinnost platit za užívání bytu úhradu, která odpovídá výši obvyklého nájemného, a při prodlení s placením této úhrady má povinnost zaplatit úrok z prodlení. Povinnost zaplatit poplatky z prodlení stanoví zákon (§ 697 obč. zák.) jen nájemci bytu při opožděném zaplacení nájemného. Na osobu, které nikdy právo nájmu nevzniklo a důvod k bydlení v bytě má na základě jiného práva (zpravidla půjde o právo odvozené od rodinněprávního vztahu k nájemci či vlastníkovi bytu), ustanovení § 697 obč. zák. nedopadá, a to nejen v době, kdy byt užívá na základě svého odvozeného práva, ale ani v době, kdy byt užívá po rozhodnutí soudu o vyklizení do okamžiku zajištění bytové náhrady. Nezaplatila-li tedy žalovaná úhradu za užívání prostor v předmětném domě, nemohla jí vzniknout povinnost zaplatit poplatek z prodlení podle § 712a ve spojení s § 697 obč. zák., ale jen úrok z prodlení (jde přitom o jiný druh příslušenství – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože rozsudek odvolacího soudu není v části týkající se zaplacení poplatků z prodlení z částky 91.282,40 Kč od 25. 8. 2011 do zaplacení z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho v tomto rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Neopomene přitom řádně odůvodnit své rozhodnutí i v části týkající se nákladů řízení, řádně a přesvědčivě musí být odůvodněna i případná úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), která musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Lze totiž přisvědčit námitkám dovolatelky, že takové odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení v napadeném rozsudku odvolacího soudu schází.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-