// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.07.2017
Prodlení se splněním povinnosti převést byt podle § 23 odst. 2 ZVB
Bytové družstvo se ocitne v prodlení se splněním povinnosti převést byt podle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů rovněž tehdy, jestliže nepředloží oprávněnému včas návrh na uzavření smlouvy o převodu bytu, jehož akceptace by vyústila ve vznik platné (právně závazné) smlouvy. Pro úsudek o prodlení bytového družstva s povinností uzavřít zmíněnou smlouvu je přitom právně významná okolnost, zda v dohodnuté lhůtě družstvo předložilo oprávněnému návrh na uzavření smlouvy o převodu (poté, co učinilo všechny předchozí nezbytné úkony, aby uvedená smlouva mohla být uzavřena), jehož přijetí by – objektivně vzato – vyústilo v uzavření platné smlouvy; subjektivní představy (rozdílné názory) dotčených osob týkající se (bez)vadnosti takového návrhu jsou v uvedených souvislostech bez právního významu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2972/2016, ze dne 6. 4. 2017
Dotčené předpisy: § 23 zák. č. 72/1994 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce a původní žalobkyně b/ Marie Žilková – jeho manželka (dále jen „původní žalobkyně“) se domáhali, aby žalovanému bytovému družstvu (dále též jen „družstvo“) byla uložena povinnost zaplatit jim částku 76.100,- Kč z titulu pokuty ve výši 100,- Kč za každý započatý den prodlení (§ 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění po novele provedené zákonem č. 345/2009 Sb. a ve znění do 31. prosince 2013 /viz § 3080 bod 71. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník/ – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) se splněním povinnosti uzavřít s nimi smlouvu o převodu vlastnictví k „bytové jednotce, nacházející se ve druhém podlaží domu v Č. B.“ (dále jen „smlouva o převodu“, „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“). Uvedli, že družstvo je povinno zaplatit jim uvedenou pokutu od 1. listopadu 2010 (viz část první, čl. II, bod 3. zákona č. 345/2009 Sb.) do 29. listopadu 2012 (kdy nabytím právní moci tam citovaného rozsudku byla smlouva o převodu uzavřena), tedy celkem za 761 dnů (dále jen „rozhodné období“).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2015, č. j. 13 Cm 1040/2014-77, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci a původní žalobkyni částku 76.100,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 7 Cmo 159/2015-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil následující skutková zjištění. V dohodě ze dne 28. prosince 1998 se družstvo (pronajímatel bytu) zavázalo uzavřít s žalobcem a původní žalobkyní (společnými nájemci bytu – členy družstva) do 31. prosince 2005 smlouvu o převodu. Poté, co prohlášením vlastníka budovy z 20. ledna 2004 byl dům rozdělen na jednotky, vyzvali žalobce a původní žalobkyně dopisem ze dne 1. září 2004 družstvo k uzavření smlouvy o převodu ve lhůtě do 31. prosince 2004. V návaznosti na to jim družstvo předložilo písemný návrh smlouvy datovaný dnem 29. října 2004, jejž však odmítli podepsat z důvodu výhrad k jeho obsahu. Následně se žalobce a původní žalobkyně, kteří měli ve vztahu k družstvu splněny veškeré vzájemné závazky, domáhali v řízení zahájeném dne 12. září 2005 proti družstvu uzavření smlouvy o převodu soudní cestou. Krajský soud v Českých Budějovicích nejprve žalobu zamítl rozsudkem ze 7. března 2007, č. j. 13 Cm 894/2005-96, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 22. ledna 2008, č. j. 14 Cmo 226/2007-124. K dovolání žalobce a původní žalobkyně však Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze 6. dubna 2010, č. j. 22 Cdo 3083/2008-144, citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze částečně zrušil a věc mu ve vymezeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení Vrchní soud v Praze usnesením z 13. prosince 2010, č. j. 14 Cmo 226/2007-165, zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích pak rozsudkem ze 14. července 2011, č. j. 13 Cm 220/2011-219 (potvrzeným v tam uvedeném znění rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 24. září 2012, č. j. 14 Cmo 487/2011-262), který nabyl právní moci dne 29. listopadu 2012, uložil družstvu povinnost uzavřít s žalobcem a původní žalobkyní tam specifikovanou smlouvu o převodu; současně zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně tam vymezené části žalobního návrhu, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Na tomto skutkovém základě dospěl odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že žalobci a původní žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení žalované částky z titulu pokuty ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že družstvo nebylo v rozhodné době v prodlení, jak je pojímá citované ustanovení. V ustanoveních § 23 odst. 4 a 5 zákona o vlastnictví bytů totiž zákonodárce zavedl (s účinností od 1. ledna 2010) sankci, která měla odrazovat bytová družstva od udržování stávajícího stavu, kdy dlouhodobě nečinila žádné kroky směřující ke splnění povinnosti převést byty v jimi vlastněných domech do vlastnictví svých členů, kteří tyto byty užívají jako nájemci a kteří o to požádali (§ 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů), popřípadě po uplynutí mnoha let od vzniku uvedené povinnosti účelově zpochybňovala právo těchto členů – nájemců bytů na převod dotčených bytů do jejich vlastnictví (v této souvislosti odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 345/2009 Sb.). Takový stav však podle jeho názoru v souzené věci nenastal, neboť zákonný nárok žalobce a původní žalobkyně na převedení předmětného bytu do jejich vlastnictví družstvo nijak nezpochybňovalo; naopak činilo veškeré kroky, které mu ukládal zákon o vlastnictví bytů a které byly nezbytné k tomu, aby s nimi mohlo uzavřít smlouvu o převodu. Byl-li mezi žalobcem a původní žalobkyní na jedné straně a družstvem na straně druhé řešen soudní cestou spor týkající se obsahu, resp. náležitostí uvedené smlouvy, nelze to klást k tíži družstva, které je povinno chránit též zájmy ostatních svých členů; to platí tím spíše, že podle výsledku tohoto sporu nebyli žalobce a původní žalobkyně se svými požadavky plně úspěšní. Nelze-li klást družstvu k tíži existenci sporu ohledně obsahu smlouvy o převodu bytu, tím méně jej lze postihovat za délku (vleklého) soudního řízení, v němž byl uvedený spor řešen. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V této souvislosti mimo jiné uvedl, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda pro úvahu o prodlení družstva s uzavřením smlouvy o převodu jsou relevantní rovněž důvody, které družstvo vedly k opožděnému uzavření dotčené smlouvy. Ve vztahu k uvedené otázce zejména zdůraznil, že prodlení družstva s uzavřením smlouvy o převodu předně nelze odůvodnit pouze tím, že družstvo mu a původní žalobkyni předložilo před uplynutím dohodnuté lhůty návrh na uzavření uvedené smlouvy datovaný dnem 29. října 2004, odporoval-li dotčený návrh svým obsahem zákonu (zde v podrobnostech odkázal na shora označený zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze 6. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3083/2008) a neobsahoval-li veškeré zákonem vyžadované náležitosti (zde v podrobnostech odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 22. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 758/98, a z 23. března 2003, sp. zn. 29 Odo 560/2001). Vzhledem k tomu, že akceptace takového návrhu by vyústila v uzavření absolutně neplatné smlouvy a že družstvo odmítalo uvést tento návrh do souladu se zákonem, nezbylo, než se domáhat uzavření smlouvy o převodu soudní cestou. Z toho dovozoval, že dotčené soudní řízení zapříčinilo výhradně družstvo svým nezákonným postupem. Je přesvědčen, že na uvedeném závěru nic nemění ani to, že v tomto řízení nebyli plně úspěšní, jelikož jejich neúspěch se týkal pouze nepodstatné (míněno zákonem nevyžadované) části obsahu smlouvy o převodu. Vyjádřil přesvědčení, že za tohoto stavu bylo družstvo v prodlení se splněním povinnosti uzavřít s nimi smlouvu o převodu bytu (§ 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů), přičemž v tomto směru je bez právního významu poukaz odvolacího soudu na důvodovou zprávu k zákonu č. 345/2009 Sb.; citovaná důvodová zpráva totiž nijak nedefinuje, jakou situaci lze či naopak nelze považovat za prodlení družstva ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Dodal, že jelikož prodlení družstva trvalo i v rozhodné době, stíhá ho sankce v podobě pokuty ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, která nemá pouze sankční povahu, jak se snad mylně domníval odvolací soud, nýbrž je i formou satisfakce za vleklé (téměř sedm let trvající) soudní řízení o uzavření smlouvy o převodu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas (k doplňku dovolání ze dne 14. října 2016 však dovolací soud nepřihlížel, jelikož byl podán až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /viz § 241b odst. 3 věta první ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř./), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Současně nepřehlédl, že v řízení o žalobě na zaplacení pokuty podle § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů mají dovolatel a původní žalobkyně postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), a to bez zřetele k tomu, že jsou vůči družstvu oprávněni (z titulu společného nájmu bytu a společného členství v družstvu) společně a nerozdílně; v řízení o zaplacení peněžité pohledávky, byť společné více věřitelům, totiž nejde (z povahy věci nemůže jít) o pohledávku (plnění) nedílné povahy, jejíž povaha vyžaduje, aby se meritorní rozhodnutí vydané v takovém řízení vztahovalo na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně (srov. § 91 odst. 2 větu první o. s. ř.). Účinky dovolání podaného dovolatelem (žalobcem) se proto nevztahují na původní žalobkyni. V této souvislosti dovolací soud dodává, že neshledal opodstatněným ani dovolatelovo tvrzení, že původní žalobkyni nebyl rozsudek odvolacího soudu vůbec doručen. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že citovaný rozsudek byl původní žalobkyni doručen dne 4. prosince 2015 (viz doručenku na č. l. 111 spisu), kdy zásilka obsahující toto rozhodnutí byla doručujícím orgánem předána dovolateli, neboť ten ji zastupoval v řízení před soudy nižších stupňů na základě plné moci (viz č. l. 25 spisu).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Shledal, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky, zda se družstvo ocitne v prodlení ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, jestliže v dohodnuté lhůtě nesplní svou povinnost uzavřít smlouvu o převodu (§ 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů) z důvodu sporu s nájemcem bytu – členem družstva ohledně (nezbytného) obsahu uvedené smlouvy.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb.).
Ve smyslu § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů je družstvo povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou – členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb., v rozhodném znění, nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není-li dohodnuto jinak.
Podle § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů jestliže družstvo nesplní svoji povinnost podle odstavce 2 a 3 ani do deseti měsíců ode dne, kdy jej jeho člen, který má nárok na převod bytu nebo nebytového prostoru a který splnil všechny své závazky vůči družstvu včetně uhrazení částek podle § 24 odst. 5 a 7, písemně vyzval k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru, je povinno tomuto členovi zaplatit pokutu ve výši 100 Kč za každý započatý den prodlení, ledaže k uzavření této smlouvy nedošlo z důvodů na straně tohoto člena družstva.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 345/2009 Sb. jestliže je družstvo v prodlení ve smyslu § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a člen družstva písemně vyzval k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je družstvo povinno tomuto členovi platit pokutu ode dne, který následuje po deseti měsících ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Zákon č. 345/2009 Sb. přitom nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2010 (srov. čl. IV tohoto zákona).
Je nepochybné, že ustanovení § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů ukládá družstvu povinnost uzavřít s fyzickou osobou – členem družstva, který je nájemcem bytu a splnil všechny zákonem stanovené požadavky (dále též jen „oprávněný“), smlouvu o převodu vlastnictví k tomuto bytu (vyhovuje-li dotčený byt předpokladům stanoveným v § 24 odst. 1 či 2 téhož zákona). Přitom soudní praxe se již v minulosti – za účinnosti zákona o vlastnictví bytů ve znění do 31. prosince 2009 a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 345/2009 Sb. – ustálila v názoru, že má-li bytové družstvo povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, je jeho povinností učinit všechny úkony, které jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy; to se týká zejména povinností vyhotovit prohlášení vlastníka budovy a navrhnout vklad prohlášení vlastníka do katastru nemovitostí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. 30 Cdo 1069/2000, a z 23. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2164/2002, uveřejněná pod č. C 1109 a C 2711 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); s účinností od 1. ledna 2010 tak stanoví výslovně § 23 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů. Povinnosti uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu (§ 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů) však družstvo dostojí nejen tím, že vyhotoví prohlášení vlastníka a vloží jej do katastru nemovitostí, nýbrž i tím, že vyhotoví též návrh na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytu a tento návrh předloží k přijetí oprávněnému; v opačném případě totiž neučinilo „všechny“ úkony nezbytné k tomu, aby mohla být uvedená smlouva uzavřena. Je-li družstvo v prodlení se splněním povinnosti uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, stíhá ho ze zákona (sekundární) povinnost zaplatit oprávněnému pokutu ve výši 100,- Kč za každý započatý den prodlení, ledaže uvedená smlouva nebyla uzavřena z důvodů na straně oprávněného (srov. § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů).
Zákon o vlastnictví bytů nestanoví zvláštní právní režim pro prodlení družstva se splněním povinnosti uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu. Proto je na místě i v poměrech ustanovení § 23 odst. 5 tohoto zákona vycházet z právní úpravy institutu prodlení dlužníka (povinného), obsažené v soukromoprávním předpisu obecné povahy, tj. v daném případě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Z této právní úpravy mimo jiné vyplývá, že v prodlení je dlužník, který nesplní svůj dluh řádně a včas (§ 517 odst. 1 věta první obč. zák.). Základní podmínkou vzniku dlužníkova prodlení je tedy dospělost dluhu (v případě peněžitých závazků se hovoří o splatnosti dluhu). Jde-li o povinnost družstva uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, je dospělost dluhu určena primárně dohodou družstva s oprávněným, jinak (tj. není-li takové dohody) právním předpisem (§ 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů). Z hlediska vzniku povinnosti platit pokutu ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů je právně významné pouze prodlení družstva, jež neskončilo před 1. listopadem 2010 (srov. čl. II bod 3. ve spojení s čl. IV zákona č. 345/2009 Sb.). Kromě zmeškání s plněním závazku se dlužník ocitá v prodlení i tehdy, jestliže včas (při dospělosti /splatnosti/ dluhu) nabídne věřiteli plnění, které není řádné. Řádné splnění předpokládá dodržení veškerých náležitostí závazku (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 1548, marg. č. 3). V případě povinnosti podle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů pak řečené mimo jiné znamená, že družstvo se ocitne v prodlení se splněním uvedené povinnosti rovněž tehdy, jestliže nepředloží oprávněnému včas návrh na uzavření smlouvy o převodu bytu, jehož akceptace by vyústila ve vznik platné (právně závazné) smlouvy. Zbývá dodat, že prodlení dlužníka nenastane především tehdy, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu (srov. § 520 větu první obč. zák.). V případě povinnosti družstva uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu uvedená teze významově odpovídá situaci, kdy k uzavření dotčené smlouvy nedošlo z důvodů na straně oprávněného (srov. § 23 odst. 5 i. f. zákona o vlastnictví bytů). O takovou situaci tak půjde – vedle případu, kdy oprávněný nesplnil všechny své závazky vůči družstvu včetně uhrazení částek podle § 24 odst. 5 a 7 zákona o vlastnictví bytů – rovněž tehdy, jestliže oprávněný nepřijme včas předložený návrh družstva na uzavření bezvadné smlouvy o převodu bytu do jeho vlastnictví.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že odvolací soud nesprávně vymezil kritéria rozhodná pro posouzení otázky prodlení žalovaného se splněním povinnosti uzavřít s žalobcem a původní žalobkyní smlouvu o převodu a dále rovněž otázky vzniku práva na zaplacení pokuty ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že družstvo nebylo v rozhodném období v prodlení jednoduše jen proto, že mu nelze klást k tíži existenci sporu ohledně obsahu smlouvy o převodu, tím méně jej lze postihovat za délku (vleklého) soudního řízení, v němž byl uvedený spor řešen. Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, totiž jednoznačně vyplývá, že pro úsudek o prodlení družstva s povinností uzavřít zmíněnou smlouvu je právně významná mimo jiných rovněž okolnost, zda v dohodnuté lhůtě družstvo předložilo žalobci a původní žalobkyni návrh na uzavření smlouvy o převodu (poté, co učinilo všechny předchozí nezbytné úkony, aby uvedená smlouva mohla být uzavřena), jehož přijetí by – objektivně vzato – vyústilo v uzavření platné smlouvy; subjektivní představy (rozdílné názory) dotčených osob týkající se (bez)vadnosti takového návrhu jsou v uvedených souvislostech bez právního významu. Otázkou, zda návrh družstva na uzavření smlouvy o převodu datovaný dnem 29. října 2004 (v řízení nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že družstvo později /před začátkem, resp. uplynutím rozhodného období/ předložilo žalobci a původní žalobkyni jiný návrh /jiné návrhy/ na uzavření uvedené smlouvy) vyhovoval všem požadavkům kladeným na platnost takovéhoto typu smlouvy, která by na základě tohoto konkrétního návrhu byla uzavřena, se však odvolací soud nezabýval. Uvedený nedostatek právního posouzení věci nelze přitom překlenout poukazem na to, že podle výsledku řízení, v němž byl řešen spor týkající se obsahu, resp. náležitostí smlouvy o převodu, nebyli žalobce a původní žalobkyně se svými požadavky plně úspěšní. Tato okolnost totiž sama o sobě nevypovídá nic o tom, zda citovaný návrh družstva datovaný dnem 29. října 2004 byl řádný (bezvadný) a zda v důsledku jeho nepřijetí ze strany žalobce a původní žalobkyně se družstvo neocitlo v prodlení ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů (proto, že smlouva o převodu bytu nebyla uzavřena z důvodů na jeho straně). Především však musí odvolací soud vyřešit otázku, zda v daném případě jde vskutku o převod bytu na základě výzvy podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb. (viz § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nedostatečném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-