// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.06.2017
Tzv. privilegované imise podle § 1013 odst. 2 o.z.
I. Privilegovanými ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. mohou být jen ty imise, které jsou „důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen“; není to tedy tak, že by musely být schvalovány přímo imise, úředně schválena však musí být činnost, produkující imise.
II. „Závodem“ ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. je i zemědělský závod; provozuje-li v dané věci zemědělský závod vedle chovu hospodářských zvířat tzv. „rostlinnou výrobu“, patří skladování a zaorávání chlévské mrvy (hnojení organickým hnojivem) k jeho provozu.
III. Minimální podmínkou pro aplikaci § 1013 odst. 2 o. z. je, že imise je důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí (zpravidla na životní prostředí).
Jestliže v řízení o úřední schválení provozu, ze kterého imise postupují, měl žalobce postavení účastníka řízení, resp. měl možnost uplatnit námitky proti provozu, pak (s výjimkou případů, kdy imise ohrožují jeho základní právo, zejména na život a zdraví) mu nepřísluší negatorní žaloba domáhající se zákazu rušení, ale jen žaloba podle § 1013 odst. 2 o. z.; bude mít tedy právo na náhradu újmy způsobené imisí v penězích. Není podstatné, zda a s jakým výsledkem svá práva v „úředním řízení“ uplatnil.
Pokud však v konkrétním případě vlastník sousední nemovitosti neměl možnost vyjádřit se k účinkům zamýšleného provozu v úředním řízení (např. může jít o provoz úředně schválený v době, kdy předpisy neumožňovaly účast sousedů), bude třeba věc v zásadě posoudit podle § 1013 odst. 1 o. z. Nelze však zcela vyloučit, že i taková imise bude posouzena jako privilegovaná. V tom případě třeba střet dvou práv – práva provozovat na základě úředního schválení závod či jiné podobné zařízení proti právu na ochranu proti imisím – podrobit testu proporcionality, a o tom, zda jde o privilegovanou imisi, rozhodnout podle jeho výsledku. Je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal výjimečné okolnosti, které takový postup budou umožňovat. Třístupňový test proporcionality spočívá:
1. V testu vhodnosti, tj. v odpovědi na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva)
2. V testu potřebnosti, tj. v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod.
3. V testu poměřování, tj. v porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.
I negatorní žalobě proti obtěžování privilegovanou imisí lze vyhovět, bude-li možno imisi zamezit technickým nebo organizačním opatřením, které žalovaného neúměrně nezatíží a lze jej po něm spravedlivě žádat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4847/2016, ze dne 29. 3. 2017
Dotčené předpisy: § 1013 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 C 33/2015-320, uložil žalovanému 1) povinnost zdržet se obtěžování žalobce imisemi pachu a much pocházejícími z činnosti žalovaného provozované na pozemku parc. č. 1164, zapsaném na LV č. 96 pro katastrální území a obec M., na pozemcích žalobce st. parc. č. 117, jehož součástí je rodinný dům, a parc. č. 1160, zapsaných na LV č. 110 pro katastrální území a obec M., u katastrálního úřadu pro Severočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov (výrok I.).
Výrokem pod bodem II. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zdržet se obtěžování žalobce imisemi pachu a much pocházejícími z činnosti žalovaných provozované na pozemku parc. č. 1165, zapsaného na LV č. 51 pro k. ú. a obec M., na pozemcích žalobce st. parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, a parc. č. 1160, zapsaných na LV č. 110 pro obec a katastrální území M.
Výrokem pod bodem III. zamítl návrh žalobce, aby uložil žalovanému 1) povinnost zdržet se umísťování hnojiště jako zdroje zápachu a hmyzu na pozemku parc. č. 1164 v k. ú. M. ve vzdálenosti menší než 150 m od hranice pozemků žalobce st. parc. č. 117, jehož součástí je rodinný dům, a parc. č. 1160 v k. ú. M., a aby žalovaným uložil povinnost zdržet se umísťování hnojiště na pozemku parc. č. 1165 v k. ú. M. ve vzdálenosti menší než 150 m od hranice pozemků žalobce v k. ú. M. st. parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, a parc. č. 1160.
Výrokem pod bodem IV. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28 919 Kč.
Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1160 a st. parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, vše v k. ú. M. Žalovaní jsou vlastníci bezprostředně sousedících pozemků v témže katastrálním území, a to žalovaný 1) pozemku parc. č. 1164 a žalovaný 1) se žalovaným 2) jsou spoluvlastníky, každý v podílu id. ½, pozemku parc. č. 1165. Žalovaní ukládají chlévskou mrvu v množství přibližně 216 tun na úložiště vzdálené od domu žalobce necelých 50 m (úložiště má kapacitu 300 tun). Soud zjistil ze zprávy hygienické stanice vycházející z místního šetření konaného dne 25. 3. 2015, že ze skládky chlévské mrvy na pozemcích žalovaných vychází silný zápach a v jejím okolí je zvýšený výskyt much. Podle územního plánu obce M. jsou pozemky žalovaných zařazeny mezi takzvané plochy se smíšenou funkcí, které by měly zabezpečovat bydlení v zemědělských usedlostech, v rodinných domech, chov hospodářského zvířectva v omezeném rozsahu, provozování drobné výroby, řemesel a služeb a k rekreačnímu bydlení. Jako nepřípustné jsou označeny všechny činnosti obtěžující okolí nadměrným hlukem, chemickými emisemi, zápachem a nadměrnou dopravou.
Žalovaný 1) je od roku 1992 zapsán v evidenci samostatně hospodařících rolníků jako zemědělský podnikatel se zaměřením na rostlinnou a živočišnou výrobu. Od roku 1992 pozemky parc. č. 1164 a 1165 pravidelně hnojí a skladuje na nich hnůj. Jako úložiště chlévské mrvy uvedené pozemky užívá 1x za čtyři roky (přibližně po dobu jednoho roku). V havarijním plánu pro M. L. je toto místo vedle dalších čtyř míst vymezeno jako vhodné k uskladnění chlévské mrvy. Ostatní úložiště se nacházejí ve větší vzdálenosti od obytných domů. Žalobcův zdravotní stav vyžaduje pravidelné větrání. Při jednání na obecním úřadě dne 26. 1. 2011 žalobce s žalovaným 1) uzavřeli dohodu, kde na sebe vzal žalobce závazek, že postoupí část svého pozemku pro zřízení cesty, a žalovaný se zavázal, že na svých pozemcích parc. č. 1164 a 1165 nebude nadále ukládat siláž, senáž ani hnůj. Žalovaný závazek nesplnil. Další obyvatele obce, bydlící poblíž pozemků žalovaných, zápach rovněž obtěžuje a omezuje v užívání jejich pozemků, ale méně než žalobce, neboť jejich nemovitosti jsou od úložiště hnoje vzdálenější. K 9. 11. 2015 žalovaný z předmětných pozemků hnůj odvezl a zaoral, nicméně hnojiště chce i nadále používat.
Soud prvního stupně věc posoudil podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z. „). Dospěl k závěru, že i když míra tolerance k zápachu z chlévské mrvy na venkově je větší než ve městě, imise zápachu a much pocházející z činnosti žalovaných vnikající na pozemek žalobce překračují míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě. Tato míra by byla překročena vždy, když by chlévská mrva byla ukládána v blízkosti obydlí; vnikání většího počtu much pak soud dovodil mimo jiné z pozorování při místním šetření a „z logiky věci“. Konstatoval, že úložiště chlévské mrvy v objemu 300 tun na předmětných pozemcích je v rozporu s územním plánem. Uložení chlévské mrvy v daném místě nemůže být odůvodněno havarijním plánem schváleným vodoprávními úřady. Užívání pozemku přilehlého k domu žalobce k práci na zahradě, případně k relaxaci v době, kdy má v těsné blízkosti uvedenou skládku, je téměř nemožné. Soud přihlédl i k tomu, že žalovaný 1) nesplnil závazek, že hnůj na uvedených pozemcích nebude ukládat, ke kterému se zavázal v dohodě z 26. 1. 2011.
Soud prvního stupně také uvedl, že § 1013 odst. 2 o. z. nelze na danou věc vztáhnout. Žalovaný [patrně tu měl na mysli žalovaného 1)] ani po výzvě soudu neprokázal, že by jeho podnikání prošlo takovým schvalovacím procesem, při kterém by mohli sousedé uplatnit svá práva a vznést připomínky. Žalobě vyhověl s výjimkou části požadující zdržení se umísťování hnojiště s tím, že takový nárok z § 1013 odst. 1 o. z. nevyplývá. Do způsobu, jakým žalovaní zajistí, aby k imisím nedocházelo, není soud oprávněný zasahovat.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 31 Co 118/2016-367, odmítl odvolání žalovaných proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.). Ve výrocích I. a II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se obtěžování vnikáním pachu z úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně než 150 m od hranice pozemků parc. č. 1160 a st. parc. č. 117 na tyto pozemky, a to žalovaný 1) z pozemku parc. č. 1164 a oba žalovaní z pozemku parc. č. 1165, vše v k. ú. M., a v části týkající se much a jiných imisí pachu žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, za správné považoval i posouzení věci podle § 1013 odst. 1 o. z. Ztotožnil se i s jeho závěry, že imise zápachu pronikající na pozemky žalobce z úložiště chlévské mrvy na pozemcích žalovaných překračují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemků žalobce, kterému je třeba proti tomuto obtěžování poskytnout soudní ochranu. Vyšel z úvahy, že přiměřenost imise zápachu, který je objektivně neměřitelný, musí vycházet ze subjektivního vnímání takového zápachu v porovnání s pachem odpovídajícím místním poměrům a musí být vyjádřena pomocí jiných než přesně měřitelných hodnot, jako je například vzdálenost zdroje zápachu nebo označení nepřípustného zdroje zápachu. Závěr, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je do značné míry věcí soudcovského uvážení.
V této konkrétní věci jde o intenzivní zápach v místě obce, které je územním plánem určeno k bydlení v zemědělských usedlostech nebo v rodinných domech, k omezenému chovu hospodářských zvířat, které je také k bydlení využíváno a kde je mimo jiné nepřípustná každá činnost obtěžující okolí nadměrným zápachem, tedy i ukládání chlévské mrvy v bezprostřední blízkosti obytných domů. Takové obtěžování nelze posoudit jako přiměřené místním poměrům jen proto, že vítr vane převážně směrem od hnojiště, které je v daném místě umístěno jednou za čtyři roky. Žalovaný 1) by nebyl při provozování zemědělské činnosti jakkoliv omezován, pokud by umístil úložiště chlévské mrvy dosahující objemu stovek tun do vzdálenosti, která nebude obtěžující. Přestože úložiště chlévské mrvy na předmětných pozemcích v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu již nebylo umístěno, odvolací soud považoval žalobu za stále důvodnou, neboť imise hrozí i v budoucnu. Vzal za prokázané, že úložiště chlévské mrvy, které je jedním z pěti úložišť určených žalovaným v havarijním plánu, se zde nacházelo v době podání žaloby (od podzimu 2014 do podzimu 2015), potom byl hnůj rozvezen a zaorán, žalovaný však dal v řízení opakovaně najevo, že hodlá na stejné místo chlévskou mrvu opětovně v periodě čtyř let ukládat. Soud zdůraznil, že žalovaný 1) je vázán i závazkem z dohody ze dne 26. 1. 2011 uzavřené se žalobcem, kde se zavázal neumísťovat hnůj na předmětné pozemky.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepovažoval předmětnou imisi za důsledek provozu závodu (§ 1013 odst. 2 o. z.), neboť samotné umístění hnojiště není součástí schváleného provozu zemědělské výroby, jde pouze o nakládání s produktem vzniklým z takového provozu. Odvolací soud shledal za nepřiměřený jen zápach pocházející z úložiště umístěného do vzdálenosti 150 m od hranice s pozemky žalobce a v tomto směru také změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobu nepovažoval za důvodnou v části týkající se obtěžování mouchami, neboť v této části žalobce neprokázal tvrzení, že jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Z důvodů uvedených výše odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak je ve výroku uvedeno. Odvolání žalovaných proti výroku III. soudu prvního stupně odmítl se zdůvodněním, že odvolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo v řízení vyhověno. Odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se zdůvodněním, že po změně rozsudku soudu prvního stupně je úspěch žalobce i žalovaných pouze částečný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobce i žalovaní dovolání.
-----------------------------------
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou částečně důvodná. Přípustnost dovolání je založena zčásti rozporem napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, zčásti tím, že výkladem § 1013 odst. 2 o. z. se dovolací soud dosud nezabýval.
Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod (§ 1013 odst. 1 o. z.).
K dovolání žalobce:
Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že výrok rozsudku upravil tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se obtěžování (žalobce) „vnikáním pachu z úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně než 150 m od hranice pozemků“ žalobce. Má za to, že takto formulovaný výrok umožňuje žalovaným obtěžovat žalobce zápachem z hnojiště vzdálenějšího; navíc žalobce nic takového nežádal. Původně uplatnil dva nároky, a to jednak na uložení povinnosti žalovaným zdržet se umísťování hnojiště na vzdálenost menší než 150 m od pozemků žalobce (tento návrh soud prvního stupně pravomocně zamítl ve výroku pod bodem III. rozsudku, a proto se touto otázkou nemohl dovolací soud zabývat), jednak na uložení povinnosti zdržet se obtěžování žalobce zápachem a mouchami z hnojiště; žádal tedy něco jiného, než o čem rozhodl odvolací soud. Uvedená námitka je důvodná, odvolací soud zde postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007). Z žalobního návrhu však nevyplývá, že by se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se obtěžování „vnikáním pachu z úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně než 150 m od hranice pozemků“; odvolací soud tu smísil dva samostatné nároky a rozhodl tak o něčem jiném, než žalobce navrhoval. Jeho rozhodnutí je již z tohoto důvodu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud na str. 10 rozsudku uvedl, že v případě obtěžování zápachem „jde imisi, u které již pro její povahu nelze určit intenzitu pomocí měřitelných hodnot. Nelze proto stanovit konkrétní hodnotu pachu, který vychází z úložiště chlévské mrvy a tímto způsobem zjistit, zda pach z úložiště chlévské mrvy již obvyklé hodnoty pachu přesahuje. Přiměřenost imise zápachu musí vycházet ze subjektivního vnímání takového zápachu v porovnání s pachem odpovídajícím místním poměrům…“. Odvolací soud též uvedl, že míra zápachu, kterou nelze exaktně měřit, musí být vyjádřena pomocí jiných ukazatelů, např. označením zdroje nepřípustného zápachu, nebo „vzdáleností zdroje zápachu“; odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006. Toto usnesení však odvolací soud – jak poukazují obě strany sporu – nesprávně interpretoval.
Ve věci sp. zn. 22 Cdo 896/2006 šlo o toto: Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, č. j. 5 C 178/2003-27, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo „zdržet se rozdělávání a udržování ohně v zahradním grilu na jejich pozemku parc. č. 1576/4 v kat. území J. n. N., i rozdělávání a udržování ohně na jiném místě uvedeného pozemku vzdáleného méně než 10 m od hranice s pozemky žalobců parc. č. 1574/4, 1575/5 v témž kat. území“. Odvolání žalobců odvolací soud zamítl, jejich dovolání pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. K tomu uvedl: „Na okraj věci se snad sluší poznamenat, že správný petit v dané či obdobné věci mohl být formulován např. takto: Žalovaní jsou povinni zdržet se obtěžovaní žalobců na jejich nemovitostech … kouřem, popílkem a pachy ze zahradního grilu umístěného na pozemku žalovaných … “
Tím mělo být zjevně vyjádřeno, že nelze požadovat, aby zdroj rušení byl situován do určité vzdálenosti od pozemku; soud může jen určité rušení (konkretizované formou rušení, pozemkem, z kterého pochází a také na který nesmí pronikat, a zpravidla jeho zdrojem) zakázat. Nelze tedy výrok rozsudku formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se rušení žalobce pachem „z úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně než 150 m od hranice pozemku“; takový výrok je v rozporu s tím, co se – byť jen „na okraj“ – uvádí ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu. Nejde jen o formální pochybení; intenzita zápachu může být totiž ovlivněna různými faktory (druh hnoje, jeho stáří, velikost a technické provedení úložiště atd.) a nelze vyloučit, že zdroj vzdálenější může produkovat silnější zápach než zdroj zcela blízký.
Odvolací soud uvedenou formulací výroku patrně reagoval na specifické rysy obtěžování zápachem, jehož hodnocení je obtížné. To však neznamená, že by soud měl rezignovat na zásady uvedené v R 14/2006, je však třeba je přizpůsobit konkrétní situaci. Je třeba zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí, tj. zápachu z úložiště hnoje, a jaká je míra imisí v dané věci. Při tom lze kromě ohledání na místě samém vycházet z výpovědi svědků, kteří se mohou vyjádřit i k míře zápachu v místě, kde je žalobce obtěžován, a porovnat jeho intenzitu s jinými místy v obci, příp. v jiných podobných obcích, a také ze zpráv obcí, státních orgánů a institucí, zejména těch, jejichž úkolem je ochrana životního prostředí (viz zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší). V odůvodnění rozhodnutí je třeba vystihnout též intenzitu zápachu tak, jak je to možné (nelze samozřejmě žádat zcela exaktní závěry). Z toho se pak vychází ve vykonávacím řízení, ve kterém půjde o zjištění, zda imise oproti stavu v době rozhodnutí soudu poklesly natolik, že již nevnikají na pozemek oprávněného (žalobce) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně neomezují obvyklé užívání pozemku.
Žalobce dále polemizuje s odvolacím soudem, který změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se obtěžování mouchami s tím, že jej žalobce neprokázal; tvrdí, že v této části je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování měl za prokázané, že žalobce je nad míru přiměřenou poměrům obtěžován mouchami z úložiště hnoje; odvolací soud, aniž k tomu prováděl či opakoval dokazování, konstatoval, že se žalobci nepodařilo prokázat, že je nad míru přiměřenou poměrům obtěžován mouchami z pozemků žalovaných. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Nicméně způsob, kterým odvolací soud dospěl k uvedenému závěru, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
„Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je - zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti - nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Z ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1643/2011, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, a další rozhodnutí); to odvolací soud neučinil a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tato vada vychází z (implicitně) nesprávné aplikace § 213 odst. 2 o. s. ř.
K dokazování v řízení o imisích způsobených hmyzem se dovolací soud vyjádřil v R 14/2006; to, co uvedl o včelách, lze přiměřeně použít i pro obtěžování mouchami z úložiště chlévské mrvy, resp. z jiného zdroje. Obtěžování mouchami pocházejícími ze sousedního pozemku lze mít za prokázané, bude-li dána vyšší míra pravděpodobnosti, že jde právě o tyto mouchy (zjištění, že jde jen o tyto mouchy, je prakticky nemožné a je tedy rozhodující, zda je tu vysoká pravděpodobnost, že mouchy z pozemku žalovaného se podílejí na obtěžování podstatnou měrou – to by zpochybnila např. existence jiných blízkých objektů, ze kterých mohou pocházet). Provádí-li soud (případně znalec) šetření za účelem zjištění, zda došlo v důsledku přijatých opatření ke snížení přelétání hmyzu na pozemek žalobce, je třeba, aby šetření probíhalo za pokud možno stejných přírodních podmínek, za jakých proběhlo předchozí šetření, u kterého bylo zjištěno obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (to platí i pro šetření prováděné v rámci řízení o výkon rozhodnutí). Pokud by k takovému obtěžování docházelo jen po omezenou dobu, bylo by třeba zvážit, zda se zřetelem ke všem okolnostem věci, zejména k míře a k trvání obtěžování, není žalobce je povinen strpět.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce je důvodné a uplatněný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je dán.
Pokud žalobce poukazuje na dohodu uzavřenou na obecním úřadě, podle které se žalovaný 1) zavázal neukládat hnůj na pozemek bez souhlasu orgánů ochrany životního prostředí a obce, je třeba uvést, že žalobní návrh, o kterém rozhodoval odvolací soud, není formulován tak, aby umožnil plnění z této (tvrzené) dohody; jde nepochybně o žalobu podle § 1013 odst. 1 o. z., nikoliv o žalobu na plnění ze smlouvy (o nárok opírající se o smlouvu mohlo jít v rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ve výroku pod bodem III., ten však není předmětem dovolacího přezkumu). Tato dohoda však není pro toto řízení nevýznamná; podává se z ní totiž možný závěr, že i žalovaný 1) uznal obtěžování žalobce zápachem.
Žalobce též napadá výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; odvolací soud měl za to, že vzhledem k zamítavému výroku pod bodem III. soudu prvního stupně měl každý z účastníků jen částečný úspěch, zatímco žalobce soudí, že měl plný úspěch. Nicméně nijak nevymezil důvod přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Proto se dovolací soud touto věcí nezabýval; tuto námitku, podrobněji zdůvodněnou, bude moci žalobce uplatnit v dalším řízení.
K dovolání žalovaných:
Také dovolání žalovaných je přípustné i důvodné; přípustnost je založena částečným rozporem rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i tím, že problematiku tzv. privilegovaných imisí (§ 1013 odst. 2 o. z.) dovolací soud doposud neřešil.
Žalovaní uvádějí, že odvolací soud v rozporu s R 105/2015 a zejména s rozhodnutím R 14/2006, na které uvedené rozhodnutí odkazuje, vymezil vzdálenost hnojiště pevnou hranicí (150 m), ze které není možné zápach v žádné intenzitě šířit. K této důvodné námitce lze odkázat na to, co bylo uvedeno k dovolání žalobce; formulace rozsudečného výroku neodpovídá tomu, co žalobce požadoval, rozhodující však je, že soud nemůže v řízení o imisích podle § 1013 odst. 1 o. z. vymezit ve výroku rozhodnutí vzdálenost, ve které nesmí být zdroj rušení umístěn.
Žalovaní dále namítají, že soudy obou stupňů nepřiměřeným způsobem vybočily z mezí soudcovského uvážení, když bez jakýchkoliv odborných zjištění konstatovaly, že zápach z hnoje musel být enormní (nepřihlédly k důkazům ozřejmujícím původ a složení hnoje, rozdíl zápachu čerstvého hnoje a hnoje, který je rozvážen na pole po několika měsících chemických procesů, nijak se nezabývaly velikostí hnojiště). Zjištění, že zápach z hnojiště je intenzívní a proniká na nemovitosti žalobce je zjištěním skutkovým, které v dovolacím řízení nelze přezkoumávat; jen na okraj se uvádí, že skutkové zjištění se opírá o provedené důkazy (viz str. 3 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), jejichž hodnocení dovolací soud nemůže přezkoumávat. Lze jen podotknout, že jde-li o imisi, která již skončila, avšak zjevně hrozí její opakování, nelze její intenzitu posoudit přímými důkazy; soud však vyšel z hodnocení písemností obecního úřadu, zprávy Krajské hygienické stanice a z dalších úředních listin a z místního šetření. Z výpovědi svědků (str. 6 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) pak vyplývá, že zápach z hnojiště žalovaných v místě, kde stojí dům žalovaného, byl intenzívnější než zápach v dalších částech obce, a že v obci bývají i jiné pachy, ne však tak intenzívní, jako když žalobce „navážel a kupil chlévskou mrvu“.
Žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že se zaměřil pouze na zkoumání místních poměrů a subjektivní hodnocení zápachu, aniž by vymezil obvyklé užívání pozemků žalobce a zkoumal, zda došlo k jeho podstatnému omezení. Z rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 10) však vyplývá, že se touto otázkou zabýval. Uvedl, že při zjištěné (hodnocením důkazů) intenzitě zápachu nelze na zahrádce poblíž rodinného domu pracovat a nelze ani větrat, a to i kvůli obtěžování mouchami z hnojiště.
Žalovaným je však třeba přisvědčit, pokud vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval dobou, po kterou zápach žalobce obtěžoval; z obsahu spisu se totiž podává možný závěr, že imise pocházejí zejména z čerstvého hnoje a také že po nějakém čase je hnůj zaorán. Žalovaní pak v odvolání tvrdili, že zápach vychází z hnojiště jen několik dní, a to jednou za čtyři roky. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pokud by k obtěžování docházelo jen po omezenou dobu, bylo by třeba zvážit, zda se zřetelem ke všem okolnostem věci, zejména k míře a k trvání obtěžování, není žalobce je povinen strpět (R 14/2006). V této souvislosti je třeba vzít do úvahy i obecně známou prospěšnost hnojení organickými hnojivy (viz např. heslo „Chlévský hnůj“ na Wikipedii). Nejvyšší soud se opakovaně zabýval i otázkou, zda při zvažování, zda proti konkrétní imisi je třeba poskytnout ochranu a uložit rušiteli povinnost nadále žalobce neobtěžovat, lze přihlédnout k veřejnému zájmu. V R 14/2006, kde šlo o obtěžování včelami, uvedl, že je třeba přihlížet i ke společenskému významu chovu včel. Podrobněji se touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014: „Bylo – a bude i nadále – třeba též zvážit obecnou prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, a společenské důsledky zákazu. To samozřejmě neznamená, že jednotlivci lze odepřít ochranu proti zjevně protiprávnímu rušení jen z důvodu veřejného zájmu na činnosti rušení vyvolávající; k významu činnosti však je třeba přihlédnout v hraničních situacích… Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu“ (§ 1013 odst. 1 o. z), je do značné míry věcí soudcovského uvážení. Ovšem pokud by soud zjistil, že po žalovaném 1) lze spravedlivě žádat, aby hnůj skladoval na jiném místě, kde nebude žalobce ani třetí osoby rušit, nebude možno k veřejnému zájmu přihlédnout, a to ani půjde-li o hraniční případ.
Jestliže tedy odvolací soud nevzal přes odvolací námitku žalovaných do úvahy dobu, po kterou obtěžování trvá (resp. pokud nebyla v řízení zjištěna), je jeho rozhodnutí předčasné, a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
S tvrzením, že užívání části nemovitosti žalobce nemůže zápach ovlivnit, neboť jde o pole, přichází žalovaní až v dovolacím řízení a nelze k němu přihlédnout (§ 241a odst. 6 o. s. ř.); budou-li pro to splněny zákonné předpoklady, lze je uplatnit v dalším řízení.
Žalovaní namítají, že soudy nesprávně právně posoudily vztah územního plánu obce ke zjištění místních poměrů; nepřiměřenost imise nelze usoudit z toho, k čemu je území postižené imisí určeno podle územního plánu. K tomu se uvádí:
V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda se „obvyklým užíváním pozemku“ rozumí jeho užívání podle jeho určení (klasifikace) v katastru nemovitostí nebo faktický způsob, jakým pozemek užívají jeho vlastníci. Dovolací soud konstatoval, že jde o faktické užívání, které není v rozporu s právními předpisy. Zákon však i zde ponechává soudu prostor pro úvahu vycházející z individuálních okolností dané věci. To platí i pro vztah územního plánu a faktického užívání.
Územní plán, jehož záměry nebyly dosud realizovány, tak nemůže mít rozhodující význam pro posouzení toho, jaké užívání pozemků je v místě obvyklé, a tudíž ani pro posouzení, zda jde o relevantní imisi. V tom je třeba dovolatelům přisvědčit. Nicméně v dané věci zápach proniká do rodinného domu a přilehlé zahrady; v řízení nebylo zjištěno, že by jejich umístění bylo protiprávní. Proto soudy správně vyšly z míry obtěžování zápachem přípustné u obytných staveb a zahrad v zemědělské obci. Je též skutečností, že přípustnou míru obtěžování zápachem v zemědělské obci výslovně nevymezily (ostatně lze sotva verbálně vyjádřit, jaká míra obtěžování zápachem je ještě přípustná); je však zřejmé, že jde-li o takový zápach, že znemožňuje větrání a pobyt na zahradě, jde o imisi i v zemědělské obci nepřípustnou. To platí i o míře obtěžování mouchami, tvrzené žalobcem.
Žalovaní dále nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že hnojiště není součástí provozu závodu a předmětné imise nelze považovat za imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. Předkládají dovolacímu soudu dosud neřešenou otázku, zda „za privilegované imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. lze považovat i takové imise, které úřednímu schvalování nepodléhaly, jestliže jsou způsobeny okolnostmi, k nimž se při úředním projednání nepřihlédlo“, a dále otázku, zda privilegované imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. mohou vznikat jen tehdy, jestliže závod či jiné obdobné zařízení jsou schvalovány v takovém řízení, v němž mají dotčené subjekty právo podat relevantní vyjádření. Žalovaní mají za to, že ze znění § 1013 odst. 2 o. z. nevyplývá, že u privilegovaných imisí je třeba, aby závod či obdobné zařízení byly schvalovány v řízení, v němž mají dotčení vlastníci právo se vyjádřit, a odvolací soud proto věc nesprávně právně posoudil. Nemělo jít k tíži žalovaných, že proces schvalování daný veřejnoprávními předpisy nestanoví podmínky k vyjádření dotčených subjektů.
Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen (§ 1013 odst. 2 o. z.). Již ze systematického výkladu (návaznost na § 1013 odst. 1 o. z.) se podává, že jde jen o nepřímé imise.
„Závodem“ ve smyslu citovaného ustanovení je i zemědělský závod (viz § 502 ve spojení s § 1125 o. z.); provozuje-li v dané věci zemědělský závod vedle chovu hospodářských zvířat tzv. „rostlinnou výrobu“, patří skladování a zaorávání chlévské mrvy (hnojení organickým hnojivem) k jeho provozu. Není tedy správná úvaha odvolacího soudu, že jde „pouze o nakládání s produktem vzniklým z takového provozu…“
Dále odvolací soud uvedl, že za privilegované lze považovat „jen imise vyvolané činnostmi, které byly skutečně schvalovány“. Dovolatelé (žalovaní) pak kladou otázku, zda za privilegované imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. lze považovat „jen imise, které byly skutečně schvalovány“. K tomu se uvádí, že ze znění zákona jasně plyne, že privilegovanými mohou být jen ty imise, které jsou „důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen“; není to tedy tak, že by musely být schvalovány přímo imise, úředně schválena však musí být činnost, produkující imise. Zde odvolací soud nepochybil.
Dovolatelé konečně nastolují otázku, zda privilegované imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. mohou vznikat jen tehdy, jestliže závod či jiné obdobné zařízení jsou schvalovány v takovém řízení, v němž mají dotčené subjekty právo podat relevantní vyjádření. Takový právní názor však odvolací soud nevyslovil; zaujal jej však soud prvního stupně, který při posuzování možnosti aplikace § 1013 odst. 2 o. z. vyšel z komentáře k občanskému zákoníku (Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013). Proto se tímto právním názorem zabýval i dovolací soud.
Dovolatelům je třeba přisvědčit, že ze znění § 1013 odst. 2 o. z. nevyplývá podmínka, že posouzení imise jako privilegované podle tohoto ustanovení je třeba, aby žalobce měl možnost vyjádřit se ke schvalovanému provozu v úředním řízení a uplatnit své námitky. Zmíněné ustanovení však zákonodárce zjevně převzal (s úpravami) z § 364a obecného zákoníku občanského z roku 1811 (OZO), který na území České republiky platil do roku 1951 a v Rakousku platí stále; je tak třeba přihlédnout k výkladu tohoto ustanovení ve starší české právní vědě i judikatuře a také k tomu, jak je vykládáno a aplikováno v Rakousku. „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
„Ustanovení § 364a OZO je i zásahem do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Jedná se v podstatě o omezení vlastnického práva, které bývá v rakouské právní nauce (stejně jako ve starší české literatuře) přirovnáváno svými účinky k vyvlastnění (Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 146). To platí i o § 1013 odst. 2 o. z. Toto ustanovení omezuje vlastníka nemovitosti, na kterou imise pronikají, tak, že se mu odnímá právo bránit se v soudním řízení proti něčemu, čemu by se jinak bránit mohl, resp. ukládá mu povinnost snášet něco, co by jinak nebyl povinen snášet; přiznává mu jen právo na náhradu tím vzniklé újmy. Nicméně jde o omezení vlastnického práva, a proto je třeba dbát, aby práva vlastníka obtěžovaného imisí byla dotčena co nejméně.
Ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. tak řeší konflikt mezi výkonem vlastnického práva umožněným pravomocným rozhodnutím o schválení provozu závodu či podobného zařízení na straně jedné a právem jiného vlastníka nebýt rušen (obtěžován imisemi - § 1013 odst. 1 o. z.) na straně druhé.
Minimální podmínkou pro aplikaci § 1013 odst. 2 o. z. je, že imise je důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí (zpravidla na životní prostředí).
Jestliže v řízení o úřední schválení provozu, ze kterého imise postupují, měl žalobce postavení účastníka řízení, resp. měl možnost uplatnit námitky proti provozu, pak – s výjimkou případů, kdy imise ohrožují jeho základní právo, zejména na život a zdraví, mu nepřísluší negatorní žaloba domáhající se zákazu rušení, ale jen žaloba podle § 1013 odst. 2 o. z.; bude mít tedy právo na náhradu újmy způsobené imisí v penězích. Není podstatné, zda a s jakým výsledkem svá práva v „úředním řízení“ uplatnil. V takovém případě je třeba chránit nabyté právo provozovatele závodu nebo jiného obdobného zařízení (Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., str. 256). Lze poznamenat, že tam, kde veřejnoprávní předpisy, umožňující „úředně“ schválit provoz umožňují účast „sousedů“ nebo „vlastníků sousedních pozemků“, je tím zpravidla třeba rozumět nejen ty, jejichž pozemky mají společnou hranici s pozemkem vlastníka závodu či provozovatele, ale podle okolností i osoby vzdálenější [k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, viz též komentář S. Malého k § 85 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v informačním systému ASPI]. Takto je tradičně chápán pojem „soused“ i v soukromém právu – ve vztahu k imisi je jím každý, kdo je jí dotčen.
Pokud však v konkrétním případě vlastník sousední nemovitosti neměl možnost vyjádřit se k účinkům zamýšleného provozu v úředním řízení (např. může jít o provoz úředně schválený v době, kdy předpisy neumožňovaly účast sousedů), bude třeba věc v zásadě posoudit podle § 1013 odst. 1 o. z. Nelze však zcela vyloučit, že i taková imise bude posouzena jako privilegovaná. V tom případě třeba střet dvou práv – práva provozovat na základě úředního schválení závod či jiné podobné zařízení proti právu na ochranu proti imisím – podrobit testu proporcionality, a o tom, zda jde o privilegovanou imisi, rozhodnout podle jeho výsledku. Je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal výjimečné okolnosti, které takový postup budou umožňovat. Třístupňový test proporcionality spočívá:
1. V testu vhodnosti, tj. v odpovědi na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva)
2. V testu potřebnosti, tj. v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod.
3. V testu poměřování, tj. v porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.
I negatorní žalobě proti obtěžování privilegovanou imisí lze vyhovět, bude-li možno imisi zamezit technickým nebo organizačním opatřením, které žalovaného neúměrně nezatíží a lze jej po něm spravedlivě žádat.
Nicméně v dané věci žalovaní netvrdili, že by provoz způsobující imise byl úředně schválen; havarijní plán schválený vodoprávními úřady se jen úzce dotýká ochrany vody a nemá k imisím, o které v tomto řízení jde, žádný vztah. Proto je postup soudů, které v této věci neaplikovaly § 1013 odst. 2 o. z. za zjištěného skutkového stavu správný.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména pokud jde o úvahu soudu v nalézacím řízení, kterou nemůže dovolací soud nahrazovat, včetně hodnocení důkazů). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-