// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 22.06.2017
K výkladu pojmu „důsledné plnění“
Pojem „důsledný“ z hlediska gramatiky vyjadřuje „dbající vždy a bez výjimek“. Důslednost plnění splátek pak - logicky vzato - předpokládá, že dlužník nepochybí ani co se týče jejich výše, ani v dodržení doby jejich splatnosti.
Pojem „důsledně plnit“ („důsledné plnění“) je tak třeba obvykle vykládat jako plnění bezchybné, bez jakýchkoliv vad.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2165/2016, ze dne 23. 3. 2017
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: právní úkony; právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 40 C 187/2011-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 13. 3. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 2.000.000,- Kč ve výši 7,75% ročně za dobu od 8. 9. 2011 do 12. 3. 2012 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2015, č. j. 69 Co 321/2015-90, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% ročně od 13. 3. 2012 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost výkladu ustanovení Části B odst. 2 písm. a/ Podmínek Ministerstva zemědělství č. j. 2844/2000-1000 vydaných dne 20. 11. 2000, resp. zde užitého pojmu, který je významný pro posouzení, zda splnila podmínku pro bonifikaci půjčky, a nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že z hlediska právního posouzení věci je nevýznamná skutečnost, že její právní předchůdkyně měla v rozhodné době přeplatek na dani z přidané hodnoty, který převyšoval výši opožděně hrazené splátky úroků.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožnila se se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a zdůraznila, že žalobkyně v dovolání pouze opakuje již dříve uplatněné argumenty. Připomněla, že Nejvyšší soud se skutkově podobnou věcí zabýval již v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1572/2013, přičemž odvolací soud se jím přijatých závěrů neodchýlil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání v prvé řadě z toho, že odvolací soud nesprávně a „v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu“ vyložil ustanovení Části B odst. 2 písm. a/ Podmínek; konkrétní rozhodnutí, od nichž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, přitom neuvádí. V kontradikci s uvedenou argumentací současně namítá, že „otázka výkladu samotného pojmu důsledného plnění (užitého v Podmínkách) dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Nejvyšší soud nemá vědomost o tom, že by se výkladem pojmu „důsledně plnit“ („důsledné plnění“), který je užit při stanovení podmínek pro bonifikaci půjčky, ve své rozhodovací praxi již zabýval; vyložit zmíněný slovní obrat je přitom z hlediska právního posouzení věci významné. Dovolání je tudíž přípustné.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 6. 12. 1993 s právní předchůdkyní žalobkyně (Obila, a.s.) „Smlouvu o poskytnutí půjčky, dotace – návratné finanční výpomoci reg. Č. 99/93-005 KH z dotačního titulu I. B Podpora restrukturalizace zemědělské výroby“ (dále jen „smlouva“), podle níž jí poskytla půjčku ve výši 5.000.000,- Kč; dodatky č. 1 z 12. 10. 1995, č. 2 z 3. 11. 1998 a č. 3 z 27. 11. 2000 byla měněna splatnost půjčky. Právní předchůdkyně žalobkyně a posléze sama žalobkyně uhradily žalované k 30. 11. 2010 jistinu půjčky, jakož i úroky v celkové výši 1.138.144,- Kč. Půjčka se sjednanými úroky byla hrazena - až na výjimku - řádně a včas; co se týče jistiny ve výši 5.000.000 Kč, byla vždy dodržena výše splátky i termíny splatnosti, v případě úroků nebyla včas uhrazena platba splatná do 30. 11. 2000; poté, co dodatkem č. 3 došlo ke zvýšení splátek úroků z 86.598,- Kč na 98.969,- Kč, zaslal dlužník platbu opožděně, neboť rozdíl ve výši 12.371,- Kč nebyl uhrazen do 30. 11. 2000, nýbrž teprve dne 22. 12. 2000. Žalobkyně dne 3. 5. 2011 požádala o zvýšení bonifikace půjčky na 40 % s tím, že splnila předpoklady stanovené v Podmínkách Ministerstva zemědělství č. j. 2844/2000-1000 vydaných dne 20. 11. 2000 v návaznosti na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 26. schůze konané 12. 7. 2000 č. 1152 a podle usnesení vlády ze dne 1. 11. 2000 č. 1077 (dále opět jen „Podmínky“); uvedený dokument mimo jiné stanovil podmínky k dalšímu rozložení (odložení) splátek a k dalšímu zvýšení bonifikace. Dle části B článku 1 písm. a/ na zvýšenou bonifikaci na rozvoj nezemědělské výroby 40 % získávají příjemci návratné finanční výpomoci (půjčky), kteří požádali o úpravu splátkových kalendářů dle Postupů a Doplňků (rozložení nebo odložení splátek) a až do získání nároku na bonifikaci důsledně plnili nově uzavřený splátkový kalendář včetně sjednaných úroků; pojem „důsledné plnění“ není v Podmínkách blíže specifikován. Právní předchůdkyně žalobkyně získala půjčku na rozvoj nezemědělské výroby (tj. zpracování zemědělských surovin, potravinářského průmyslu, nezemědělských služeb a obchodních činností) ve vymezeném období (1991 – 1995) a patřila tudíž k příjemcům s možným nárokem na zvýšení bonifikace na 40 procent. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nesplnila podmínku pro bonifikaci, pakliže porušila své platební povinnosti ze smlouvy tím, že nedodržela předepsaný splátkový kalendář a plnila platbu úroků opožděně, za což byla i penalizována. Okolnost, že v té době měla přeplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 251.873,- Kč, shledal odvolací soud nerozhodnou, neboť dluh na úrocích návratné finanční výpomoci nemá povahu daňové pohledávky ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., a správce daně, který u právní předchůdkyně žalobkyně evidoval přeplatek na dani z přidané hodnoty, jej (resp. jeho část) nemohl použít na úhradu nedoplatku úroků půjčky (návratné finanční výpomoci). Irelevantními shledal odvolací soud rovněž důvody nedodržení předepsaného splátkového kalendáře.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
V posuzovaném případě jde o výklad pojmu, který byl příslušným správním orgánem žalované použit při formulaci podmínek, které musí příjemci půjčky (dotace - návratné finanční výpomoci) splnit, aby získali nárok na bonifikaci (prominutí části dluhu). I když to odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně neuvedl, výkladem použitého slovního obratu „důsledně plnit“ (…nově uzavřený splátkový kalendář včetně sjednaných úroků), se nutně zabýval, jestliže dovodil, že takovým plněním je myšleno plnění řádné a včasné. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu nepochybil, neboť pro jeho závěr svědčí jak gramatický, tak i logický výklad pojmu užitého v části B článku 1 písm. a/ Podmínek. Pojem „důsledný“ z hlediska gramatiky vyjadřuje „dbající vždy a bez výjimek“. Důslednost plnění splátek pak - logicky vzato - předpokládá, že dlužník nepochybí ani co se týče jejich výše, ani v dodržení doby jejich splatnosti. Pokud by tvůrce Podmínek chtěl tolerovat určitá pochybení, vyjádřil by to v Podmínkách buď slovy (např. až na výjimky…/výjimky by v takovém případě musel specifikovat/), nebo by použil méně striktní slovní obrat. Z použitého pojmu, který nepřipouští výjimky, lze dovozovat, že vůlí poskytovatele půjček (dotací - návratných finančních výpomocí) bylo zvýhodnit výhradně ty dlužníky, kteří plnili bezchybně (bez jakýchkoli vad). Z uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že za „důsledné“ ve smyslu citovaného ustanovení lze mít i takové plnění splátek, jehož prodlení bylo nepatrné. Pominout nelze ani argument žalované, že akceptací názoru prosazovaného dovolatelkou by byli poškozeni ostatní příjemci (v počtu 602), jimž nebylo vyhověno právě z důvodu jejich nedůsledného plnění splátkového kalendáře bez rozlišení míry pochybení. Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu pojmu „důsledné plnění“ užitého v části B článku 1 písm. a/ Podmínek nepochybil.
Dovolatelka dále zpochybnila závěr odvolacího soudu, že z hlediska právního posouzení věci je nevýznamná skutečnost, že v rozhodné době měla její právní předchůdkyně přeplatek na dani z přidané hodnoty, který převyšoval výši opožděně hrazené splátky úroků. Tento závěr reflektoval právní názor dovozený Nejvyšším soudem již v jeho rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1572/2013, že dluh na úrocích půjčky (dotace - návratné finanční výpomoci) nemá povahu daňové pohledávky ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., takže správce daně nemohl postupovat podle § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., tj. použít přeplatek daně (jeho část) na úhradu splátky (sjednaných) úroků půjčky –(dotace - návratné finanční výpomoci). Dovolatelka má za to, že uvedená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než ve shora citovaném rozhodnutí; názor dovolacího soudu totiž považuje za nesprávný a požaduje jeho přehodnocení. Prosazuje, že úroky jako příslušenství jistiny nemohou podléhat jinému právnímu režimu, nežli jistina sama (tzn., že rovněž mají charakter daňové pohledávky).
Dovolací soud ve shora citovaném rozhodnutí (v němž byl řešen skutkově obdobný případ) vycházel z úvahy, že finanční prostředky, které daňový poplatník přeplatil na daních, je příslušný správní orgán oprávněn použít pouze na úhradu toho, co poplatníkovi bylo poskytnuto (vzešlo) ze státního rozpočtu formou půjčky (dotace - návratné finanční výpomoci) a on to státu dluží. Definoval charakter sjednaných úroků a podrobně ozřejmil, proč dluh na smluvních úrocích půjčky (dotace - návratné finanční výpomoci) není daňovou pohledávkou. Od závěrů přijatých v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1572/2013 nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Při zohlednění dovolací argumentace setrvává na názoru, že zatímco splátky půjčky (dotace - návratné finanční výpomoci) mají povahu daňové pohledávky ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), dluh na úrocích půjčky (dotace - návratné finanční výpomoci) takovou povahu nemá, takže správce daně, který u právní předchůdkyně žalobkyně evidoval přeplatek na dani z přidané hodnoty, nemohl postupovat podle § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., tedy použít přeplatek na dani (jeho část) na úhradu nedoplatku úroků půjčky (dotace - návratné finanční výpomoci). Příjmy státního rozpočtu definoval zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice /rozpočtová pravidla republiky/ (dále jen „zákon č. 576/1990 Sb.“); splátky návratných finančních výpomocí jsou zde výslovně uvedeny (viz § 4 odst. 1 písm. d/ a e/). Úroky z půjčky sjednané stranami mají povahu přírůstku pohledávky, tedy toho, co bylo formou půjčky (dotace, návratné finanční výpomoci) ze státního rozpočtu příjemci poskytnuto. Protože úroky nejsou prostředky, které byly příjemci poskytnuty ze státního rozpočtu, nemůže obstát názor žalobkyně, že podléhají režimu ustanovení § 30 odst. 1 věty první zákona č. 576/1990 Sb. a že proto byl příslušný finanční úřad povinen postupovat podle § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Naopak platí, že nezaplatí-li příjemce půjčky (dotace - návratné finanční výpomoci) řádně a včas úroky, porušuje sice závazek ze smlouvy, nikoli však rozpočtovou kázeň ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., podle něhož neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Na tom nic nemění skutečnost, že úroky nemohou vzniknout bez existence jistiny (slovy dovolatelky, že „vztah akcesorický je na vztah hlavní existenčně vázán“). Odvod neuhrazených úroků nemůže územní finanční orgán uložit; žalovaná (poskytovatel) by je musela soudně vymáhat. Nelze přisvědčit námitce, že stranám smlouvy o půjčce (dotace – finanční návratné výpomoci) bránil ve sjednání úroku zákon, konkrétně zákon č. 218/2000 Sb. Především nelze přehlédnout, že smlouva byla uzavřena v roce 1993, tedy před účinností dovolatelkou namítaného právního předpisu. Uzavřením veřejnoprávní smlouvy dochází k úpravě vztahu mezi příjemcem a poskytovatelem půjčky (dotace – návratné finanční výpomoci), který je modifikován jak v oblasti práva hmotného, tak v oblasti práva procesního. Veřejnoprávní smlouva stejně jako smlouva soukromoprávní je primárně založena na tzv. smluvním konsenzu, tj. vzájemně adresovaných, obsahově shodných a v zásadě svobodných, projevech vůle dvou nebo více stran. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2008, č. j. 2 Afs 49/2007, „zásada pacta sunt servanda je obecným principem a vztahuje se i na veřejnoprávní smlouvy. I tyto smlouvy se musí dodržovat“. Výše uvedené platí jak pro žadatele o půjčku (dotaci – návratnou finanční výpomoc), který se uzavřením smlouvy stává jejím příjemcem, tak pro poskytovatele, jako druhou smluvní stranu veřejnoprávní smlouvy, jakkoli obsah smlouvy mu dává vrchnostenský ráz.
Protože je správný jak dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nevznikl nárok na tzv. zvýšení bonifikace půjčky, neboť její právní předchůdkyně nesplnila předpoklady stanovené v Podmínkách Ministerstva zemědělství č. j. 2844/2000-1000 vydaných dne 20. 11. 2000 v návaznosti na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 26. schůze konané 12. 7. 2000 č. 1152 a podle usnesení vlády ze dne 1. 11. 2000 č. 1077, tak i závěr, že z hlediska právního posouzení věci je nevýznamná skutečnost, že v rozhodné době měla právní předchůdkyně žalobkyně přeplatek na dani z přidané hodnoty, který převyšoval výši opožděně hrazené splátky úroků, nebyl dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn důvodně. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem). Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Výši svých hotových výdajů žalovaná nedoložila.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Autor: -mha-