// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 08.06.2017
Zásah do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné (neoprávněné) kritiky
Jakýkoli neoprávněný zásah do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné (neoprávněné) kritiky ze strany zaměstnance znamená porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.
Aby bylo možno dospět k závěru, že „zaměstnanec tímto projevem pouze realizoval své ústavní právo občana“, jak dovodil v posuzované věci odvolací soud, muselo by se jednat o přípustnou (oprávněnou) kritiku, která je zásadně založena na pravdivých (podložených) skutkových tvrzeních a pravdivých podkladech. I zveřejněný negativní hodnotící úsudek o určité osobě, aby byl právně přípustný, musí vycházet z pravdivých podkladů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1043/2016, ze dne 20. 3. 2017
Dotčené předpisy:
§ 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb.
§ 301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb.
čl. 10 předpisu č. 2/1993 Sb.
čl. 17 předpisu č. 2/1993 Sb.
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 6.10.2014 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomu opaření spatřovala v tom, že dne 3.10.2014 v 0:00 hodin zveřejnil veřejný informační zdroj DigiZone.cz článek, v němž „ocitoval žalobcovy subjektivně hodnocené a zcela zavádějící soudy a názory“ (o tom, že „v televizi B. dochází k neúměrnému zasahování do připravovaných zpravodajských reportáží, že majitel televize B. vyžaduje soupis připravovaných reportáží a že poté vedení televize rozhoduje, zda se o nich mohou reportéři ‚Našich zpráv‘ zmínit nebo ne“), „včetně přirovnání vnitřních poměrů u žalované k totalitnímu režimu“, čímž mohlo „objektivně dojít k zasažení dobré pověsti žalované“. Uvedené jednání, kdy žalobce (pracující u žalované na pozici „redaktor-reportér“) „úmyslně poskytl veřejnému informačnímu zdroji informace o vnitřní organizaci práce zaměstnavatele“, ačkoli se na ně vztahovala povinnost mlčenlivosti podle článku VI. pracovní smlouvy, které žalobce „vydával za objektivní skutečnosti“, přestože se jednalo o informace „subjektivně zkreslené a nepravdivě interpretované“, žalovaná považovala za porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť „zveřejněním takovýchto informací by mohlo být poškozeno dobré jméno a pověst žalované“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 1.1.2013 na pozici redaktor – reportér pro televizní zpravodajství TV B. a od počátku roku 2014 vykonával také práci editora (vedoucího vydání) večerní zpravodajské relace „Naše zprávy“ vysílané na TV B. Dne 23.9.2014 dostal (spolu s kolegyní L. B.) od nadřízeného e-mail, aby s okamžitou platností posílal 2x denně plán všech reportáží majiteli žalované společnosti J. S. a generální ředitelce TV B. M. H. s tím, že mu nadřízený (vedoucí redakce zpravodajství J. S.) dále řekl, že v tomto plánu mají být uvedeny firmy, o kterých plánujeme (spolu s kolegyní) točit. Z chování pana S. z doby krátce předtím žalobce „pochopil, že vedení televize chce do zpravodajské relace zasahovat a vysílání podobných (pro žalovanou z obchodního hlediska nepohodlných) reportáží omezit, jinými slovy – zprávy cenzurovat“. Žalobce s tím od počátku nesouhlasil a z tohoto důvodu plány reportáží odmítl majiteli žalované a generální ředitelce posílat. Poté, co se vedení žalované pokusilo zasáhnout do plánu připravovaných zpráv, žalobce napsal panu S. a generální ředitelce e-mail, ve kterém uvedl, že „pokud vedení televize hodlá zprávy cenzurovat, tak se na jejich výrobě dál podílet nechce a je připraven dát výpověď“. Protože „místo očekávaného dialogu byl odveden na personální oddělení, kde mu bylo jasně naznačeno, že už ve firmě není vítán“, podal žalobce dne 26.9.2014 avizovanou výpověď z pracovního poměru; od dalšího dne mu žalovaná určila překážku v práci a následně dovolenou. S takovým postupem se podle názoru žalobce „žádný morální člověk (natož novinář) nemůže smířit a musí na něj reagovat“. Jako reportér, který se tomuto povolání věnuje přes 15 let, „cítil potřebu se redakce zpravodajství zastat a proti pokusům o cenzuru zpráv se veřejně ohradit“. Proto okolnosti svého odchodu a poměrů u zaměstnavatele popsal serveru DigiZone.cz, který se zaměřuje na televizní vysílání. Při svém vyjádření se „řídil právem na svobodu projevu“ zakotveným v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a má (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 298/12) za to, že „postupoval ve veřejném zájmu – upozornil na hrozící cenzuru proto, aby zpravodajství na TV B. zůstalo objektivní a nestranné“. Ve svém veřejném vyjádření „necítil takovou intenzitu“, která by odůvodňovala okamžité zrušení pracovního poměru, a navíc „neuvedl nic, co by nebyla pravda nebo o čem by nebyl přesvědčen“. Kromě toho žalobce nemůže považovat ujednání v pracovní smlouvě o povinnosti mlčenlivosti za platné „vzhledem k tomu, že u žalované pracoval jako reportér, jehož náplní práce bylo denně poskytovat široké veřejnosti informace, které se dozvěděl v souvislosti se svou prací pro zaměstnavatele“.
Žalovaná uvedla, že povinnost mlčenlivosti „lze podřadit“ pod obecnou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a že „nemůže být pochybnost o tom, že se povinnost mlčenlivosti vztahuje na informace o interních poměrech potažmo vnitřních pokynech žalované“. Cílem žalobcem kritizovaného opatření (zasílání přehledu plánovaných reportáží pro televizní zpravodajství vedení žalované) bylo zefektivnění přípravy televizního zpravodajství a získání přehledu o jeho obsahu a skladbě, neboť „v konečném důsledku to není žalobce, nýbrž právě žalovaná, kdo odpovídá vůči třetím subjektům za to, že televizní zpravodajství bude objektivní, nestranné a nebude porušovat zákonná ustanovení na ochranu osobnosti fyzických osob či dobré pověsti právnických osob a že bude co nejvěrohodněji popisovat skutečnosti v něm prezentované“. Žalovaná jako zaměstnavatelka měla plné právo udělit žalobci jako svému zaměstnanci takovýto pokyn a žalobce byl povinen tento „zcela legitimní pokyn udělený mu v mezích právního řádu“ splnit. Záměrem poskytnutí nepravdivých, subjektivně zaměřených informací o vnitřních poměrech žalované „do hojně čteného veřejného sdělovacího prostředku“ bylo „zcela zjevně“ poškodit dobré jméno a pověst žalované, aniž by bylo možné v něm shledat jakýkoliv veřejný zájem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11.5.2015 č.j. 10 C 187/2014-68 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 16.940,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby. Na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že „tvrzení žalobce o nepřípustném zasahování vedení žalované do zpravodajství TV B., o cenzuře a prosazování PR témat zůstalo neprokázáno“. Naopak bylo v řízení prokázáno, že žalobce zveřejnil informace o vnitřních poměrech žalované internetovému médiu DigiZone, a protože „počínání žalované poměrně dramaticky přirovnal k totalitní cenzuře, tak navíc učinil způsobem, který byl způsobilý poškodit pověst žalované“. Svým jednáním tak žalobce podle názoru soudu prvního stupně porušil jednak povinnost mlčenlivosti zakotvenou v čl. VI odst. 1 pracovní smlouvy, neboť zveřejnil interní pokyn vedoucího zaměstnance, a jednak povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele dle čl. IV odst. 3 pracovní smlouvy, respektive ustanovení § 301 písm. d) zák. práce. Námitku žalobce, že vzhledem k jeho práci nemohl být vázán povinností mlčenlivosti, odmítl s odůvodněním, že povinnost mlčenlivosti o obchodních záležitostech a veškerých s nimi souvisejících skutečnostech je legitimním požadavkem každého zaměstnavatele, i když působí v oblasti médií, a že „opačný výklad by byl absurdní“. Porušení uvedených povinností žalobcem podle mínění soudu prvního stupně „dosáhlo intenzity zvlášť hrubým způsobem“ ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, když přihlédl k dosavadnímu negativnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů (jestliže žalobce již dříve „kategoricky“ odmítl splnit písemný pokyn nadřízeného k tomu, aby zasílal plán reportáží vedení žalované, aniž by se pokusil o „konstruktivní diskuzi vedoucí k vyřešení konfliktu“) a pohnutce, jež žalobce vedla k porušení pracovních povinností, kterou soud s ohledem na formulaci vyjádření žalobce v médiu DigiZone.cz a nepodloženost poskytnutých informací „vyhodnotil jako vědomý (úmyslný) pokus poškodit pověst žalované ve smyslu občanského zákoníku“. K argumentaci žalobce nálezem Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 298/12 soud prvního stupně uvedl, že uvedená judikatura se vztahuje - na rozdíl od posuzované věci – na případy, kdy zaměstnavatel „bezprostředně a prokazatelně ohrožuje zdraví a život lidí či jiný zájem obdobného významu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.10.2015 č.j. 62 Co 325/2015-111 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 4.000,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil názor, že žalobce svým projevem učiněným pro veřejný informační zdroj DigiZone.cz „pouze realizoval své ústavní právo zaručené mu Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod“ a že „toto jeho jednání mu nemůže být přičítáno k tíži“, neboť – jak zdůraznil – „za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nelze považovat jednání, kterým zaměstnanec realizuje svá ústavní práva“. Oproti soudu prvního stupně rovněž dovodil, že žalobce na DigiZone.cz nezveřejnil žádné informace, na které by se vztahovala povinnost mlčenlivosti ve smyslu ujednání článku IV. bodu 3 pracovní smlouvy a které by bylo možno podřadit pod pojem obchodní záležitosti a veškeré s nimi související skutečnosti tak, jak jsou vymezeny ve zmíněném ujednání pracovní smlouvy. Na uvedeném závěru podle názoru odvolacího soudu „nic nemění, že zveřejněný názor žalobce představuje do jisté míry žalobcovo subjektivní hodnocení“; internetový server, kterému žalobce dotčené informace sdělil, je veřejný, přístupný širokému okruhu lidí a „je na každém, aby si tyto zprávy sám vyhodnotil“. Přes námitky žalované je rovněž patrné, že se mělo jednat „o pouhý soukromý názor žalobce, kterým se vyjadřuje k poměrům žalované ve věci přípravy zpravodajských prostředků“, a nikoli o objektivní skutečnosti. Žalobce sice mohl jednat v rozporu s oprávněnými zájmy žalované, „nicméně uvedené ujednání v pracovní smlouvě představuje soukromoprávní požadavek žalované na dodržování smluv“, který v daném případě může „být vyloučen významnému veřejnoprávnímu zájmu, kterým je právo žalobce na svobodu projevu ve smyslu článku 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod“ a právo veřejnosti na informace. Závěrem odvolací soud poukázal na to, že skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je v listině ze dne 6.10.2014 formulován „poměrně vágně a obecně“ a, byť nelze dovodit, že je specifikován neurčitě, „je třeba uvést, že skutkové vymezení je natolik gumové, že pod něj lze zahrnout poměrně značně různorodé jednání, kterého se žalobce mohl dopustit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně posoudil „kolizi dvou ústavně chráněných základních práv“, jestliže jednání vytčené žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru vyhodnotil jako realizaci práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ačkoli žalobce předmětná tvrzení ničím nedoložil a neprokázal. V důsledku toho odvolací soud „nesprávně identifikoval tzv. význam veřejného zájmu“ a nezabýval se zásahem do práva žalované na zachování dobré pověsti garantovaného v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedená pochybení poté vedla k nesprávnému právnímu závěru o nenaplnění důvodu okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Dovolatelka zdůraznila, že žalobce vytčeným jednáním porušil jednak smluvně převzatou povinnost mlčenlivosti plynoucí pro něj z pracovní smlouvy (zveřejnil-li informace o interním pokynu žalované) a jednak povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy žalované, jestliže úmyslně poskytl „subjektivně zkreslené informace vydávané záměrně za fakta a doplněné difamujícími výroky na adresu žalované, které jsou v konečném důsledku způsobilé ohrozit dobrou pověst žalované“. Uvedené jednání „v celkovém kontextu“ je třeba podle názoru žalované vyhodnotit jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Za podstatné přitom považovala, že informace, které žalobce zveřejnil, „nejsou podány jako názor žalobce k postupům žalované, ale jako objektivní fakta“, a že současně žalobce nepředložil žádný důkaz o pravdivosti zveřejněných informací a zůstaly tak neprokázány. Žalobce si přitom (jako profesionál v oboru žurnalistiky) musel být velmi dobře vědom nuance mezi formulacemi, kterými lze vyjádřit vlastní názor, a formulacemi, kterými se prezentují objektivní fakta, a rovněž si musel být zcela nepochybně vědom požadavku na ověření pravdivosti informace, má-li být tato jako objektivní informace následně podána veřejným informačním zdrojem veřejnosti. Dovolatelka má za to, že sdělení nepravdivých informací o druhé osobě, navíc doplněné difamujícími výroky na adresu této osoby způsobilými poškodit její dobrou pověst, „již není chráněno právem na svobodu projevu“, nýbrž se jedná o „exces mimo ústavně chráněný a garantovaný prostor svobody vyjadřování, neboť tímto nedůvodně dochází k zásahu do práv a oprávněných zájmů třetích osob“. Poruší-li proto zaměstnanec povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele takovým způsobem, že úmyslně sdělí o svém zaměstnavateli nepravdivé informace, které zasahují do jeho dobré pověsti, jedná se podle jejího mínění o tak závažné porušení, že je tímto založen důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Poukázala přitom na rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá, že právem přípustná kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné kritiky, která musí vycházet z pravdivých podkladů, a dále že je přiměřená co do obsahu i formy. Nepravdivou kritiku, případně je-li hodnotící úsudek v ní obsažený difamující, je třeba považovat za nepřípustnou. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že „z povahy věci je v tomto případě cenzura pojmově vyloučena“, neboť „za cenzuru nelze považovat autocenzuru medií vykonávanou podle jejich vnitřních pravidel, profesních kodexů, resp. opatření jejich privátních vlastníků“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 19.12.2012 jako „redaktor-reportér“ pro televizní zpravodajství TV B.; žalovaná je majoritním akcionářem společnosti B. Televizní Studio, a.s., která provozuje celoplošnou televizi B. Dne 23.9.2014 žalobce obdržel od svého přímého nadřízeného e-mailovou zprávu, ve které žalobci (a dalším editorům večerní zpravodajské relace „Naše zprávy“ vysílané na TV B.) nařídil, aby „s platností ihned“ zasílal „dvakrát denně plán reportáží, které se pojedou natáčet – do 18:00 předběžný plán a upřesnění plánu následující den ráno v 9:30 panu majiteli (předsedovi představenstva žalované) a generální ředitelce“ televize B. Dne 26.6.2014 žalobce zaslal předsedovi představenstva žalované e-mailovou zprávu, v níž mu sdělil, že by mu rád „připomněl jeho výrok z 31.10.2013“, který dále ocitoval, a že „pokud chce vedení společnosti nějakým způsobem zasahovat do obsahu zpravodajství (což by bylo v rozporu s citovaným dřívějším vyjádřením předsedy představenstva), cenzurovat to, které reportáže se budou vysílat a které ne, a protlačovat do zpráv PR (což už se děje a je to mimochodem v rozporu se zákonem), pak se na takovém zpravodajství žalobce odmítá dál podílet a je připraven dát výpověď“. Dopisem ze dne 26.9.2014 dal žalobce žalované výpověď z pracovního poměru. Dne 3.10.2014 v 0:00h zveřejnil elektronický informační zdroj (nejlepší web o televizi a digitálním vysílání) DigiZone.cz v článku nadepsaném „TV B. mění editoriální politiku zpráv, na protest odchází editor“ a „Je to jako za totality, stěžuje si editor“ následující citace žalobce: „Vedení televize (B.) schvaluje, které firmy mohou vystupovat v reportážích a které ne“, že „J. S. (předseda představenstva žalované) chce dostávat dvakrát denně přehled všech plánovaných reportáží s popisem, které firmy v nich budou vystupovat, a vedení televize pak rozhodne, co se nakonec ve zprávách objeví a co ne“, že žalobce „totalitní cenzuru jako dospělý člověk nezažil, když ale vidí, jakým způsobem chce pan S. a někteří jeho podřízení (například ředitelka PR K. B.) zasahovat do zpravodajské relace a ovlivňovat ji, tak má aspoň přibližnou představu, jak to mohlo před rokem ’89 v médiích vypadat“. Pro uvedené (zveřejněné) výroky, které žalovaná považuje za nepravdivé a difamující, dopisem ze dne 6.10.2014 okamžitě zrušila se žalobcem pracovní poměr.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, jaké jednání zaměstnance lze považovat za oprávněnou kritiku zaměstnavatele, která nevybočuje z mezí řádného výkonu práva na svobodný projev podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a dále otázku výkladu relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože posouzení uvedených otázek bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6.10.2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2014,tj. přede dnem, než nabyly účinnosti zákony č. 182/2014, č. 250/2014 a č. 328/2014 (dále jen „zák. práce“) a podle usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „LZPS“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006).
Podle Čl. 10 LZPS každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Podle Čl. 17 odst. 1 LZPS svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (Čl. 17 odst. 2 LZPS). Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (Čl. 17 odst. 3 LZPS).
Právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. Právní praxe v zásadě vychází z principu rovnosti základních práv, podle kterého žádné ústavně zaručené základní právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10.12.1997 sp. zn. II. ÚS 357/96). Při posuzování otázky (ne)oprávněného zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby formou zveřejnění difamující informace (kritiky) se zpravidla dostává právo na zachování dobré pověsti a právo na svobodu projevu do střetu. V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17.7.2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05). To znamená, že svoboda projevu a právo na informace nejsou neomezené a bezbřehé, a to ani v případech, kdy se dotýkají otázky vážného veřejného zájmu. Přestože je kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti, musí mít i svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, v demokratické společnosti své meze (srov. Čl. 17 odst. 4 LZPS) tak, aby nedocházelo k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti (včetně práva na zachování dobré pověsti) kritizovaných osob.
Při výkonu základního práva na svobodu projevu může dojít k zásahu do práva na zachování dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nejen zveřejněním nepravdivých (nepodložených) znevažujících (difamujících) skutkových tvrzení, která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou pověst dotčené osoby, ale i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o určité osobě. K neoprávněnému zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nedojde jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy - řečeno jinak – nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení, resp. z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, z nichž jsou současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li skutková tvrzení, resp. podklady pro hodnotící úsudek, pravdivé a jsou-li difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Při posouzení toho, zda se jedná o přípustnou (oprávněnou) kritiku, je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu. Jestliže kritika v konkrétním případě vybočí z mezí její přípustnosti, není namístě upřednostňovat právo na svobodný projev před právem na ochranu dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby. Jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.
Uvedená východiska, k nimž judikatura dovolacího soudu již v minulosti dospěla (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.6.2009 sp. zn. 30 Cdo 2691/2007 a ze dne 31.5.2012 sp. zn. 30 Cdo 3567/2010 nebo rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.2.2012 sp. zn. 30 Cdo 2455/2010 a ze dne 26.6.2014 sp. zn. 30 Cdo 1323/2012, na které poukazuje dovolatelka), platí i pro oblast pracovněprávních vztahů v tom smyslu, že jakýkoli neoprávněný zásah do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné (neoprávněné) kritiky ze strany zaměstnance znamená porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.
V projednávané věci je žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 6.10.2014 vytýkáno, že jako zaměstnanec poskytl elektronickému informačnímu zdroji ke zveřejnění nepravdivé difamující informace a hodnotící úsudky o svém zaměstnavateli (žalované), které byly dne 3.10.2014 zveřejněny (formou citací žalobce) v této podobě: „Vedení televize (B.) schvaluje, které firmy mohou vystupovat v reportážích a které ne“, že „J. S. (předseda představenstva žalované) chce dostávat dvakrát denně přehled všech plánovaných reportáží s popisem, které firmy v nich budou vystupovat, a vedení televize pak rozhodne, co se nakonec ve zprávách objeví a co ne“, a že žalobce „totalitní cenzuru jako dospělý člověk nezažil, když ale vidí, jakým způsobem chce pan S. a někteří jeho podřízení (například ředitelka PR K. B.) zasahovat do zpravodajské relace a ovlivňovat ji, tak má aspoň přibližnou představu, jak to mohlo před rokem ’89 v médiích vypadat“. Z uvedených citací je patrné, v tom je třeba dovolatelce přisvědčit, že se skutečně jedná o výroky znevažující (difamující), které jsou objektivně způsobilé ohrozit či poškodit dobrou pověst žalované jako právnické osoby podílející se na provozování televizního vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Aby však bylo možno dospět k závěru, že „žalobce tímto projevem pouze realizoval své ústavní právo občana“, jak dovodil odvolací soud, muselo by se jednat o přípustnou (oprávněnou) kritiku, která – jak uvedeno výše – je zásadně založena na pravdivých (podložených) skutkových tvrzeních a pravdivých podkladech. O takový případ se však v projednávané věci zřejmě nejedná, neboť soud prvního stupně (i odvolací soud, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil) z výsledků provedeného dokazování dovodil, že „tvrzení žalobce o nepřípustném zasahování vedení do zpravodajství, o cenzuře a prosazování PR témat zůstalo neprokázáno“. I když zveřejněné výroky žalobce - jak uvádí odvolací soud – „představují do jisté míry žalobcovo subjektivní hodnocení“, nelze opominout, že i zveřejněný negativní hodnotící úsudek o určité osobě, aby byl právně přípustný, musí vycházet z pravdivých podkladů. Za této situace je odůvodněn závěr, že se žalobce jednáním popsaným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 6.10.2014 dopustil porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.
Pro posouzení věci bylo dále podstatné, zda uvedené porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dosahuje intenzity vyžadované ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se v této souvislosti omezil toliko na konstatování, že „žalobce svým jednáním neporušil povinnost vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tak, jak má na mysli ust. § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, když pouze realizoval své ústavní právo občana“. Kromě toho, že v jednání žalobce – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – nelze spatřovat oprávněnou „realizaci ústavního práva občana“ na svobodný projev ve smyslu Čl. 17 odst. 1 LZPS, nezmínil odvolací soud žádná hlediska významná pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Takovou úvahu nelze považovat za odpovídající zákonu.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci), je třeba ve smyslu výše zmíněné judikatury dovolacího soudu akcentovat především samotný charakter prokázaného porušení pracovní povinnosti žalobce, jestliže ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytný vztah důvěry a je též kladen důraz na spolehlivost a poctivost zaměstnance. Dále nelze pominout osobu žalobce, který si ze své pozice redaktora-reportéra musel být vědom negativního dopadu nedoložených skutkových tvrzení a hodnotících úsudků znevažujícího (difamujícího) charakteru do poměrů žalované. Rovněž je nutné zohlednit závažnost a intenzitu žalobcem zveřejněných difamujících informací o žalované, které zajisté mohly (byly objektivně způsobilé) vyvolat u veřejnosti dojem o narušení objektivity a vyváženosti informací poskytovaných ve zpravodajských pořadech TV B. a zásadním způsobem tak zasáhnout do dobré pověsti žalované. Konečně je třeba přihlédnout k situaci, v níž k vytčenému porušení pracovní povinností došlo, jestliže žalobce zveřejnil poškozující informace o žalované bezprostředně poté, co odmítl splnit pokyn nadřízeného zaměstnance (aby vedení žalované zasílal dvakrát denně plán připravovaných reportáží pro zpravodajský pořad „Naše zprávy“), ač mu byl - přes jeho skutkové námitky, které „zůstaly neprokázány“ - uložen v souladu s právními předpisy (nelze pochybovat o tom, že statutární orgán žalované, resp. generální ředitelka TV B., jsou oprávněni vyžadovat od svých, resp. podřízených, zaměstnanců informace o způsobu a kvalitě plnění jejich pracovních úkolů), a „na protest“ tomuto (oprávněnému) pracovnímu pokynu dal žalované výpověď z pracovního poměru. Vzhledem k uvedeným okolnostem dospívá dovolací soud k závěru, že v jednání žalobce, které je mu vytýkáno v dopise žalované ze dne 6.10.2014, je třeba spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, odůvodňující postup žalované podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, a že proto je předmětné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 6.10.2014 platným právním jednáním.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek městského soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek obvodního soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 6.10.2014 je neplatné, a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalobci právo na náhradu nákladů potřebných před odvolacím a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro odvolací i dovolací řízení ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v odvolacím řízení ve výši 600,- Kč a dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), dále v dovolacím řízení náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 10.000,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty v odvolacím řízení ve výši 1.176,- Kč a dovolacím řízení ve výši 1.113,- Kč.
Žalobce je povinen náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 6.776,- Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 16.413,- Kč zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-