// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 06.06.2017
Přiznání vyššího vyrovnávacího podílu při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
Zdravotní stav nemůže být v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví důvodem pro přiznání vyššího vyrovnávacího podílu, než jaký podle výše podílu spoluvlastníkovi náleží.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4604/2016, ze dne 28. 2. 2017
Dotčené předpisy: § 1147 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 6 C 252/2014 – 68, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného (bývalých manželů) k nemovitostem - pozemkům st. parc. č. 28 o výměře 262 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům, parc. č. 276/5 o výměře 104 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 170 vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, katastrální pracoviště Třebíč, pro obec M. a katastrální území M. (výrok I.). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl 300 000,- Kč ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Každému z účastníků uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Třebíči ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 4 090,- Kč na náhradu nákladů (výrok V. a VI.).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli manželství 14. 3. 1978. Dne … se jim narodila dcera L. Předmětné nemovitosti darovala účastníkům každému id. ½ matka žalobkyně M. K. darovací smlouvou ze dne 7. 9. 1998. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 8. 2011, č. j. 11 C 19/2010-35, který nabyl právní moci 24. 9. 2011. Oba účastníci nemovitosti užívají. Nejsou ve shodě ohledně nakládání se společnou nemovitostí a soužití, jak o tom sám žalovaný 5. 5. 2015 vypovídal při podání vysvětlení Policii ČR a před soudem prvního stupně. Dcera L. byla svěřena do výchovy žalobkyně a v předmětných nemovitostech s ní žije. Žalovaný má podstatné zhoršený zrak, může proto vykonávat jen některé pracovní činnosti, invalidní důchod nepobírá, pracuje jako osoba se změněnou pracovní schopností za minimální mzdu a není prognóza zlepšení jeho zdravotního stavu. Podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Havelky obvyklá cena nemovitostí činí 550 000 Kč, reálné rozdělení nemovitostí je technicky neřešitelné.
Na základě těchto zjištění soud prvního stupně podle § 1140 odst. 3 a § 1143 zákona č. 89/212 Sb., občanský zákoník, - dále „o. z.“), spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil. Poukázal na to, že spoluvlastníky nelze zásadně nutit, aby setrvávali proti své vůli ve spoluvlastnickém vztahu. Žalovaný sice tvrdil, že nemovitosti pro něj představují jedinou možnost důstojného bydlení, ale tomu neodpovídá soužití se žalobkyní a dcerou, jak je sám popisoval Policii ČR a před soudem. Ve skutečnostech, že žalovaný má zhoršený zrak, dosahuje nízkého příjmu a případná výše vypořádacího podílu mu neumožní pořídit si vlastní bydlení, neshledal důvody zvláštního zřetele pro zamítnutí žaloby ani pro jím navrhovaný odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Podle § 1147 o. z. přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně. Přihlédl k tomu, že nemovitosti nabyli účastníci bezplatně od matky žalobkyně a že slouží k bydlení také dceři účastníků, která byla svěřena do výchovy žalobkyně. Při určení náhrady za spoluvlastnický podíl pro žalovaného vycházel z ceny nemovitostí 550 000 Kč a odpovídající polovinu 275 000 Kč navýšil na 300 000 Kč s přihlédnutím ke zhoršenému zdravotnímu stavu žalovaného, který ho částečně omezuje při zajištění bydlení.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 37 Co 76/216-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II., IV. a V., změnil ve výrocích III. a VI. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 275 000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a České republice nepřiznal vůči žalovanému náhradu nákladů státu. Žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a s výjimkou výše náhrady za spoluvlastnický podíl k nemovitostem považoval za správné i právní posouzení věci – zrušení spoluvlastnictví, nedostatek důvodů pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 8, § 1140 odst. 2 o. z. nebo pro odklad jeho zrušení podle § 1155 o. z. Dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že trvalá sociální situace žalovaného - zdravotní komplikace a nižší příjem (asi 10 000 Kč měsíčně) nemohou být důvodem k navýšení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl, jestliže žalobkyně má příjem 20 000 Kč a ve své péči téměř zletilou dceru L.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání; tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a tím zdůvodňuje přípustnost dovolání. Postup soudu byl v rozporu s čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod i s právem na spravedlivý proces – čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; uvádí i spisové značky rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu, se kterými má být napadené rozhodnutí v rozporu (aniž by jej blíže specifikoval). Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv se žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolala, snížil v její prospěch výši vypořádacího podílu žalovaného, a nezdůvodnil, proč věc neposoudil podle § 8, § 1140 odst. 2 nebo podle § 1155 o. z. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích pod body I. a II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovanému zaplatila vypořádací podíl složením do notářské úschovy, neboť žalovaný při výplatě nespolupracoval. I když se neodvolala proti rozsudku soudu prvního stupně, který vypořádací podíl navýšil, považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Žalovaný poukazuje na svůj špatný zdravotní stav, který mu ovšem nebránil v tom, že celé léto malotraktorem sekal trávu jako zaměstnanec obce. V červenci 2016 se také z předmětných nemovitostí odstěhoval. Dovolání nelze opřít o § 237 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu není částečně v souladu s judikaturou dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 o. z.).
Na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky (§ 1155 odst. 1 o. z.).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, se uvádí: „Odklad zrušení spoluvlastnictví může být podle § 1155 odst. 1 o. z. odůvodněn a) požadavkem na zabránění majetkové ztráty některého spoluvlastníka, nebo b) požadavkem na předejití vážného ohrožení oprávněného zájmu některého ze spoluvlastníků, k jehož ohrožení by došlo likvidací spoluvlastnického vztahu.
Oprávněným zájmem některého ze spoluvlastníků je s ohledem na znění prvního důvodu pro odklad zrušení spoluvlastnictví třeba považovat jiný než majetkový zájem spoluvlastníka, který bude objektivně schopen ospravedlnit zásah do práva ostatních spoluvlastníků na zrušení spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu se nejedná o jakýkoliv zájem, nýbrž o zájem podstatný, přičemž zrušením spoluvlastnictví by došlo k jeho vážnému ohrožení. Do úvahy přicházejí obdobně jako je tomu u důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)], důvody dočasného charakteru (v poměrech konkrétního případu například závažné přechodné zdravotní problémy). Oproti důvodům vedoucím k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze nicméně v obecné rovině připustit, že se může jednat i o důvody charakteru trvalého, například dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav bez reálné možnosti jeho zlepšení, vysoký věk spojený s potřebou obživy a bydlení apod. Jelikož se však tyto dlouhodobé okolnosti mohou vyskytovat v řadě případů zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (například bude-li zrušeno spoluvlastnictví k předmětu, který někteří nebo všichni spoluvlastníci užívají za účelem bydlení), je nutno zdůraznit, že důvody trvalého charakteru zpravidla nebudou samy o sobě dostačující, nýbrž by k nim měla přistoupit určitá další okolnost, která ospravedlní zásah do práva ostatních spoluvlastníků domáhat se kdykoliv zrušení spoluvlastnictví. Může jít zejména o naplnění předpokladu, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví může objektivně dojít k vyřešení ochrany oprávněného zájmu spoluvlastníka. Odklad vypořádání spoluvlastnictví by totiž neměl jako takový sloužit k zachování a pokračování stavu trvajícího spoluvlastnictví bez dalšího, nýbrž by měl především chránit oprávněné zájmy dotčeného spoluvlastníka, které převáží nad právem spoluvlastníka domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Je ovšem zřejmé, že závěry soudů o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví, musí přísně odrážet individuální okolnosti každého případu“.
V citovaném rozhodnutí šlo o přezkum samostatného rozhodnutí o žalobě na odklad zrušení spoluvlastnictví; ostatně i komentář k občanskému zákoníku vychází (po podrobnějším rozboru uvedeného ustanovení) z toho, že „smyslem § 1155 je vydání samostatného rozhodnutí, které na přesný a konkrétní časový rozsah odloží zrušení dosavadního spoluvlastnického vztahu“ (Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 663). Nárok na odklad zrušení spoluvlastnictví lze uplatnit jak v samostatném řízení, tak i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; v takovém případě půjde o vzájemnou žalobu a vzhledem k jejich vzájemné souvislosti nebude soud moci rozhodnout o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, aniž by dříve či alespoň současně nerozhodl o žalobě na odklad zrušení spoluvlastnictví.
Žalovaný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví (č. l. 58 a násl.), který opřel o zdravotní důvody, o sociální poměry a o potřebu poskytnout čas k zajištění jiného bydlení. Soud prvního stupně se s jeho návrhem vypořádal jen tak, že odůvodnění uvedl, že ve skutečnostech tvrzených žalovaným nespatřuje důvod pro zamítnutí žaloby ani pro navrhovaný „odklad rozhodnutí“. V odvolání žalovaný tyto skutečnosti opět uplatnil (č. l. 72), odvolací soud však jen odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Soudy tak postupovaly v rozporu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, ze kterého se podává, že o návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví je vždy třeba rozhodnout samostatným výrokem, a je tak dána jak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., tak i dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Tím ovšem dovolací soud nijak nepředjímá výsledek hodnocení zjištěných skutečností v dalším řízení, které by však mělo být podrobnější než doposud (viz § 157 odst. 2 o. s. ř.) a mělo by vyjít z toho, co se k této otázce uvádí v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2015.
Odvolacímu soudu je však třeba přisvědčit, že zdravotní stav nemůže být důvodem pro přiznání vyššího vyrovnávacího podílu, než jaký podle výše podílu spoluvlastníkovi náleží; jednalo by se o faktické odnětí části majetku žalobkyni bez náhrady. Pro takový postup nelze najít opodstatnění v občanském zákoníku. Dále se připomíná, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř. - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2843). Odvolací soud proto není vázán rozsahem odvolání [§ 212 písm. c) o. s. ř.]. Stejně tak nemusel – jak se dovolatel domáhá – opakovat dokazování, neboť to, zda lze kvůli zdravotnímu postižení měnit výši vypořádacích podílů, je otázkou právní; skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně takové rozhodnutí umožňoval.
Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že věc neposoudil podle § 8 o. z., dovolací soud uvádí, že dovolání nijak nekonkretizuje, proč by mělo být podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v této věci zjevným zneužitím práva, a ani z obsahu spisu se taková okolnost nepodává. Dovolacímu soudu též není zřejmé, v čem by měl spočívat rozpor rozsudku odvolacího soudu s judikaturou uvedenou na druhé straně dovolání dole, stejně jako s tam uvedenými úmluvami; tento tvrzený rozpor může dovolatel specifikovat v dalším řízení. Výjimkou je odkaz na čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením; dovolatel odkazuje na to, že osoby se zdravotním postižením nesmí být svévolně zbaveny svého majetku. K tomu lze uvést, že svévolným zbavením majetku není rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je-li tomu, kdo je ze spoluvlastnictví vylučován, přiznáno právo na vyplacení přiměřené náhrady, vycházející z hodnoty jeho podílu.
K vyjádření žalobkyně k dovolání se uvádí: To, že již žalovanému vyplatila určenou náhradu, bude mít význam v dalším řízení; pokud by totiž soud dospěl k závěru, že přichází do úvahy vyhovět žalovanému, musel by se zabývat otázkou, zda je schopen vyplacenou částku žalobkyni vrátit. Jinak jde o skutkové okolnosti; dovolací soud však musí vycházet ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Za splnění zákonných podmínek je však lze uplatnit v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). I když dovolatel navrhoval jen zrušení rozsudku odvolacího soudu pod body I. a II., bylo nutno zrušit i nákladový výrok pod bodem III., neboť rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení nemůže v případě, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, samostatně obstát.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-