// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.04.2017
Dobrá víra vlastníka stavby přesahující na sousední pozemek
I. Otázka, zda „vlastník přestavku“ byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní. Dovolací soud může zpochybnit posouzení dobré víry stavebníka, že pořizuje stavbu zcela na vlastním pozemku, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
II. Ustanovení § 1087 odst. 1 o. z. chrání stavebníka jednajícího v omluvitelném omylu, že staví na svém. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (s výjimkou možného přísnějšího hodnocení za podmínek uvedených v § 5 odst. 1 o. z.). Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný.
Zákon neposkytuje ochranu nedbalému stavebníkovi, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že staví na svém pozemku, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný. Při posuzování, zda je dána dobrá víra ve smyslu § 1087 odst. 1 o. z., je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu.
III. V posuzované věci žalobci museli vědět, že je sporné, zda stavba bude celá umístěna na jejich pozemku, a neměli k dispozici žádné rozhodnutí či jiný doklad potvrzující to, že stavba tak, jak je zamýšlena, nebude ležet zčásti na sousedním pozemku; při zachování obvyklé opatrnosti, kterou by v daném případ bylo možno po každém požadovat, by se právně relevantním způsobem seznámili se skutečným průběhem hranice. Za těchto skutkových okolností je přiměřený právní závěr, že omyl žalobců nebyl omluvitelný a nebyli v dobré víře.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, ze dne 31. 1. 2017
Dotčené předpisy: § 1087 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 5 C 184/2014-242, zamítl žalobu na určení, že část pozemku parc. č. 483/29 v k. ú. K., obec K., zakreslená v geometrickém plánu č. 865-140/2015, vypracovaném Ing. Lubomírem Čechem, ve tvaru trojúhelníku označeného písmenem „a“ a vytyčeného body 1, 3, 673-1775, je vlastnictvím žalobců ve společném jmění manželů a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným částku 290 Kč jako náhradu za tuto část pozemku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 46 272,53 Kč (výrok II.) a České republice náhradu nákladů řízení státu částku 26 931 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 483/27 a parc. č. st. 807 v k. ú. K. Na pozemku parc. č. st. 807 je umístěna stavba č. ev. 199, která je ve výlučném vlastnictví žalobce a). Žalovaní sousedí pozemkem parc. č. 483/29, který mají ve společném jmění manželů, s pozemkem žalobců parc. č. 483/27 (dříve s pozemkem 483/28, ten však byl sloučen do pozemku parc. č. 483/27). Soud dále vzal za prokázané, že žalobci postavili na základě rozhodnutí o dodatečném povolení změny stavby na pozemku parc. č. 483/27 (483/28) sklad. Jde o podzemní stavbu. Stavba skladu zasahuje pouze malou částí na pozemek žalovaných parc. č. 483/29. Celý pozemek žalovaných má výměru 592 m2 a zjištěný přesah stavby žalobců je trojúhelník o rozměrech cca 0,11 x 8,45 m.
Soud prvního stupně aplikoval na danou věc § 3059 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“); konstatoval, že jsou splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. I když stavba byla zřízena ještě před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník, bylo třeba ji posoudit podle ustanovení o přestavku (§ 1087 o. z.). Dovodil, že stavba zřízená žalobci na jejich pozemku parc. č. 483/27 přesahuje jen malou částí na malou část pozemku žalovaných parc. č. 483/29. Žalobci však nebyli v dobré víře, že staví celou stavbu na vlastním pozemku; nesplnili tak zákonnou podmínku, aby se mohli stát vlastníky části pozemku, na kterém se nachází přestavek. Žalovaní od roku 2010 opětovně namítali, že část stavby skladu žalobců zasahuje do jejich pozemku. Žalobci začali stavět v roce 2011, ač si byli vědomi této námitky. Spoléhali na rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, na vytýčení plochy stavby a na projektovou dokumentaci, ale žádný z těchto dokumentů neřešil vlastnickou hranici pozemků účastníků. Nemohli tedy objektivně být v dobré víře, že staví na vlastním pozemku. Soud poukázal na to, že v dobré víře by žalobci mohli být pouze tehdy, kdyby ještě před zahájením stavby nechali vypracovat geometrický plán, který by odstranil pochybnosti o vedení hranice mezi dotčenými pozemky. K tomu přistoupili až poté, co jim v říjnu 2011 stavební úřad zakázal pokračovat ve stavbě.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 23 Co 174/2016-291, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 267 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, včetně aplikace § 3059 ve spojení s § 1087 o. z. K námitce žalobců se znovu zabýval správností posouzení jejich dobré víry a poukazem na důvěru účastníka ve správnost správních aktů. Nepřijal námitku, že dobrou víru mohli odvozovat ze správních rozhodnutí, neboť podle soudu všechna tato rozhodnutí sice řešila otázku umístění stavby, ale zároveň vycházela z nákresu stavby a grafického znázornění stavby, podle kterých stavba žalobců byla umístěna pouze na pozemku žalobců. Za podstatné považoval, že žalovaní od samého počátku, tedy od roku 2009, adresovali orgánům státní správy, a zejména stavebnímu úřadu, námitky, že stavba žalobců bude zasahovat a zasahuje na jejich pozemek, a tyto námitky jsou zmiňovány jak ve stavebním povolení, tak v rozhodnutí o dodatečném povolení změny stavby z 16. 8 2010. Dne 27. 10. 2011 stavební úřad vydal výzvu k zastavení prací se zdůvodněním, že není jednoznačně prokázáno, že základy suterénu se nacházejí výhradně na pozemku stavebníka. Vzhledem k tomu, že správní rozhodnutí vydaná ve stavebním řízení neřešila otázku, zda stavba přesahuje vlastnickou hranici žalobců či nikoliv, a žalovaní od počátku vznášeli námitky, že stavba přesahuje na jejich pozemek, nemohli být žalobci v dobré víře, že staví výlučně na svém pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobci přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jde o otázku, zda za zjištěného skutkového stavu byla naplněna zákonná podmínka dobré víry stanovená v § 1087 o. z. pro určení, že dovolatelé jako zřizovatelé stavby originálně nabyli vlastnictví pozemku zastavěného přestavkem.
Žalobci mají za to, že odvolací soud i soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudily, když dospěly k závěru, že žalobci nemohli být v dobré víře, že staví na svém pozemku, pokud si nenechali zpracovat geometrický plán v reakci na námitky žalovaných, které byly ve správním řízení zamítnuty. Takový právní názor plyne z nesprávného výkladu § 1087 o. z. a ve svých důsledcích je i v rozporu s § 7 o. z. upravujícím princip poctivosti a dobré víry účastníka právního vztahu, dále s článkem 1 odst. 1 ústavy České republiky a článkem 2 odst. 3 správního řádu. Domnívají se, že výklad dobré víry provedený nalézacími soudy by mohl být správný, pokud by se jednalo o její posuzování u institutu vydržení, kde dobrou víru ruší každé kvalifikované uplatnění práva vůči držiteli věci, nicméně u vydržení zpravidla není žádný autoritativní výrok orgánu veřejné moci, který by umožňoval nabýt vlastnictví vydržením. Naopak v případě přestavku jde o zásah (ingerenci) orgánů veřejné moci, neboť zhotovení stavby podléhá podle stavebního zákona povolovacímu režimu. Žalobci stavěli v dobré víře, že mají pravomocné územní rozhodnutí a stavební povolení a že splnili během výstavby všechny podmínky pro legální zhotovení stavby. Názor soudů, že o jejich (žalobců) dobré víře by bylo možné uvažovat pouze tehdy, pokud by si ještě před zahájením stavby nechali zpracovat geometrický plán na určení přesné hranice pozemků žalobců a žalovaných, se vymyká všem požadavkům stavebního řízení a nelze jej dovodit ani z žádného právního předpisu. Pokud odvolací soud uvádí, že uplatněné námitky žalovaných, že stavba zasahuje na jejich pozemek, byly stavebním úřadem zamítány z formálních důvodů, nemá to podle názoru žalobců žádný vliv na posouzení jejich dobré víry. Stavěli v důvěře ve správnost pravomocných rozhodnutí orgánu veřejné moci a v přesvědčení, že tak činí po právu v souladu s územním a stavebním rozhodnutím. Po účastníkovi správního řízení nelze spravedlivě požadovat, aby sám přezkoumával nebo jinak prověřoval závěry pravomocného správního aktu. Soudy postupovaly proti principu presumpce správnosti správních aktů. V tomto směru žalobci odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06 a k posuzování dobré víry na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 1 As 94/2011. První pochybnost o tom, že stavba zasahuje na cizí pozemek, vyjádřil stavební úřad až ve výzvě o bezodkladném zastavení prací z 27. 10. 2011. Následnou výzvou z 31. 10. 2011, která byla později zrušena odvolacím orgánem, vyzval žalobce k předložení geometrického plánu. Nikdo přesně nevěděl, zda stavba žalobců skutečně přesahuje na pozemek žalovaných a žalobci to nevěděli ani při podání žaloby k soudu, ke které byli v podstatě přinuceni sdělením stavebního úřadu z 29. 6. 2012 (č.l. 52). Že skutečně jde o přestavek bylo zjištěno až ze znaleckého posudku Ing. Lubomíra Čecha provedeného v rámci tohoto soudního řízení.
Z hlediska posuzování dobré víry se žalobci objektivně nedopustili žádné nedbalosti nebo pochybení, neboť během stavby postupovali v souladu s pravomocnými rozhodnutími stavebního úřadu. Tuto skutečnost žalobcům nevytýkaly ani nalézací soudy, pouze uvedly, že z těchto rozhodnutí žalobci nemohli nabýt přesvědčení, že námitka žalovaných ohledně přestavku není důvodná. Tímto postupem se však soudy nevypořádaly s domněnkou poctivosti a dobré víry obsaženou v § 7 o. z. Z dikce tohoto ustanovení lze dovodit, že pokud žalobci jednali v důvěře ve správnost územního rozhodnutí, stavebního povolení a řídili se v průběhu výstavby postupem předepsaným těmito správními akty, jednali poctivě a v dobré víře. K vyvrácení presumpce dobré víry podle výkladu uvedeného ustanovení v komentáři k občanskému zákoníku nestačí její pouhé zpochybnění, ale protistrana musí přinést pozitivní důkaz o opaku, aby soudce byl přesvědčen o nepoctivosti prakticky na úrovni jistoty. To se v dané věci nestalo.
Žalobci poukazují také na zásadu proporcionality, která je rozhodnutími nalézacích soudů porušena. Přesah stavby žalobců na pozemek žalovaných je malým trojúhelníkem o obsahu 0,2 m2 (správně 0,464 m2). Hodnota takového pozemku je v řádu stokorun. Naopak žalobcům hrozí škoda spočívající v nutnosti odstranit stavbu skladu v hodnotě cca 300 tisíc korun. Toto ekonomické porovnání v rámci zásady proporcionality nevzaly soudy v úvahu.
Žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Dovolání je přípustné proto, že dovolací soud se doposud nezabýval problematikou dobré víry vlastníka stavby, přesahující malou částí na sousední pozemek (§ 1087 o. z.).
Zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře (§ 1087 odst. 1 o. z.). Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku (§ 1087 odst. 2 o. z.).
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře (§ 7 o. z.). Podle § 4 odst. 1 o. z. činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.
Otázka, zda „vlastník přestavku“ byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002). Dovolací soud může zpochybnit posouzení dobré víry stavebníka, že pořizuje stavbu zcela na vlastním pozemku, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
„Dobrá víra je stavem, kdy jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl. Nejde jenom o vnitřní stav mysli jednajícího, který o určitých skutečnostech neví, neboť tím by mohl být chráněn i někdo, kdo si počínal nedbale, což není smyslem principu ochrany dobré víry. Jde o situaci, kdy jednající nejen neví, ale ani vzhledem k okolnostem o nedostatcích vědět nemohl. Tohoto objektivního měřítka, jež je mj. jedním z řady projevů principu poctivosti, se dovolává § 4 odst. 2 ObčZ. Zda jednající mohl či nemohl o nedostatcích souvisejících s jeho jednáním vědět, se posoudí podle toho, zda by o nich mohla nebo nemohla vědět osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Touto „modelovou“ osobou je nutno zásadně rozumět podle § 4 odst. 1 ObčZ osobu průměrného rozumu, která si počíná s běžnou péčí a opatrností. Je-li z tohoto pohledu nevědomost jednajícího omluvitelná, lze jej považovat za dobrověrného“ (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 83). Podobně viz Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2013, svazek I., s. 137.
Ustanovení § 1087 odst. 1 o. z. chrání stavebníka jednajícího v omluvitelném omylu, že staví na svém. „Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (s výjimkou možného přísnějšího hodnocení za podmínek uvedených v § 5 odst. 1 o. z.). Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001; na právní názor tam uvedený pak odkazuje řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Zákon neposkytuje ochranu nedbalému stavebníkovi, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že staví na svém pozemku, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný. Při posuzování, zda je dána dobrá víra ve smyslu § 1087 odst. 1 o. z., je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu. To se podává i z důvodové zprávy k § 4 o. z.: „Dnešní i navrhovaná zákonná úprava spojuje právní následek nejednou s tím, zda určitá osoba něco měla či mohla vědět, anebo jaké pravidlo má být aplikováno, jsou-li pochybnosti. Proto se stanoví, že takové kritérion musí být do určité míry objektivizováno, aby se zajistila minimální předvídatelnost a schopnost vyhodnocení, zda bylo naplněno“.
Ustanovení § 7 o. z. pak vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře; ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese důkazní břemeno. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti, vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany. Hodnocení důkazů pak směřuje ke zjištění skutkového stavu, tedy okolností, na které lze vázat úsudek o existenci dobré víry; to, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, je již posouzením právním; soud zváží, zda zjištěné skutečnosti dobrou víru v dané věci objektivně vylučují. Vnesení skutkových okolností ohledně nedostatku dobré víry tak leží při uplatnění presumpce dobré víry na tom účastníkovi, který ji popírá a o okolnostech vedoucích stavebníka k přesvědčení, že stavěl na vlastním pozemku, z povahy věci mnohdy nemůže být – na rozdíl od toho, jehož dobrá víra je presumována - informován. Pak může podle okolností věci nastoupit vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem, tedy stavebníka (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3361/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, a řada dalších rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu).
V projednávaném případě soudy vyšly ze skutkového zjištění, že žalobci začali stavět spornou stavbu po 21. 10. 2011, že žalovaní minimálně od roku 2010 (podle odvolacího soudu již od roku 2009) namítali ve stavebním řízení, že část stavby bude umístěna na jejich pozemku, a této námitky si byli žalovaní při zahájení stavby vědomi. Žalobci uváděli, že se spolehli na vytýčení provedené geodetickou kanceláří Ing. Martina Nedomy dne 27. 9. 2011 (protokol 1/2011), ověřené oprávněným zeměměřičem Ing. Martinem Severinem 31. 10. 2011, soud prvního stupně však konstatoval, že „ani jeden z těchto dokumentů neřeší vlastnickou hranici… V protokolu 1/2011 je dokonce výslovně uvedeno, že vyšetření vlastnické hranice nebylo předmětem zakázky“; o tyto dokumenty tak nemohli opřít dobrou víru, že staví na svém (str. 6 rozsudku). Za těchto okolností by si při zachování obvyklé opatrnosti nechali hranice mezi oběma pozemky oprávněnou osobou vyměřit. Avšak žalobci přesto, že věděli o námitkách vážně zpochybňujících, že stavba je celá na jejich pozemku, „nechali zpracovat geometrický plán, který by určil přesné hranice…“ až poté, co jim stavební úřad v říjnu 2011 kvůli námitkám sousedů, že se část stavby nachází na jejich pozemku, zakázal ve stavbě pokračovat.
Žalobci tak museli vědět, že je sporné, zda stavba bude celá umístěna na jejich pozemku, a neměli k dispozici žádné rozhodnutí či jiný doklad potvrzující to, že stavba tak, jak je zamýšlena, nebude ležet zčásti na sousedním pozemku; při zachování obvyklé opatrnosti, kterou by v daném případ bylo možno po každém požadovat, by se právně relevantním způsobem seznámili se skutečným průběhem hranice. Za těchto skutkových okolností je přiměřený právní závěr, že omyl žalobců nebyl omluvitelný a nebyli v dobré víře, přiměřený.
S tvrzením žalobců, že jednali v důvěře ve správnost rozhodnutí správních orgánů, se odvolací soud řádně vypořádal (str. 4 rozsudku); územní rozhodnutí i stavební povolení totiž vycházely jen z nákresu stavby, podle kterého stavba nepřesahovala na sousední pozemek, a za situace, kdy žalovaní „od počátku“ vznášeli námitky a stavební úřad otázku, kudy vede hranice mezi pozemky, neřešil a ostatně ani nemohl, bylo na místě přesvědčit se o stavu věci tím, že bude zpracován geometrický plán a vytyčit průběh hranice. Tato úvaha není zjevně nepřiměřená; odkaz dovolatelů na rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu neobstojí již proto, že v rozhodnutích vydaných ve stavebním řízení nebyla otázka hranic mezi pozemky účastníků ve vztahu k umístění stavby řešena, natož s účinky právní moci.
Jestliže tedy ve stavebním řízení vlastníci sousedního pozemku uplatňovali námitku, že část stavby leží, resp. má ležet na jejich pozemku, a stavebníci nenechali řádně vytýčit hranice mezi pozemky anebo nepostarali se jinak o její řádné stanovení a stavbu zahájili, resp. v ní pokračovali, nejednali v omluvitelném omylu a nemohli být v dobré víře, že staví na vlastním pozemku. To, že stavební úřad stavbu povolil, na věci nic nemění, neboť v jeho rozhodnutí nebyl spor o průběh hranice mezi pozemky řešen. Ochranu je naopak třeba poskytnout žalovaným, kteří na přestavek od počátku stavební úřad a (přinejmenším) jeho prostřednictvím žalobce upozorňovali.
K námitce, že újma způsobená žalobcům odstraněním části stavby není proporcionální k újmě žalobců, se uvádí: Tuto tvrzenou skutečnost není možné zohlednit při rozhodování, zda stavebníci nabyli vlastnické právo k pozemku zastavěnému přestavkem podle § 1087 o. z., neboť ji nijak nelze zahrnout pod hypotézu tohoto ustanovení. Pokud by ve věci byly splněny podmínky § 8 o. z., mohli by ji žalobci uplatnit v řízení o odstranění části stavby, v nyní projednávané věci však není významná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným nevnikly takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-