// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 13.04.2017
Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy
Pro závěr o (výjimečné) nemravnosti námitky promlčení je rozhodující, zda celková situace, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena, se vzhledem ke všem konkrétním okolnostem jeví jako zneužití institutu promlčení na úkor toho, kdo svůj nárok u soudu uplatnil opožděně, a nemusí přitom jít jen o aktivní jednání zabraňující včasnému podání žaloby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, ze dne 20. 12. 2016
Dotčené předpisy:
§ 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2016
§ 106 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2016
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 25 C 215/2014-144, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 398 742 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené žalovaným advokátem, který jej zastupoval v pracovněprávním sporu, v němž opožděně rozšířil žalobu, a jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za určité období tak uplatnil až po uplynutí promlčecí doby. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný v průběhu řízení o odškodnění pracovního úrazu navrhl rozšíření žaloby, zástupce bývalého zaměstnavatele žalobce vznesl námitku promlčení, žalovaný ji považoval za bezpředmětnou a mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto, že nárok žalobce za toto období je promlčen. Žalovaný uplatnil požadavek na náhradu u své pojišťovny, která odmítla škodu uhradit, a nárok žalobce na náhradu jím způsobené škody žalovaný odmítl uspokojit jako promlčený. Soud dovodil, že nárok žalobce je promlčen, avšak vznesení námitky promlčení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Žalobci bránily ve včasném uplatnění nároku proti žalovanému závažné skutečnosti, plně důvěřoval žalovanému, že je námitka promlčení vznesená jeho bývalým zaměstnavatelem nedůvodná a že proti rozsudku soudu prvního stupně je potřeba podat odvolání, které žalobce také jeho prostřednictvím podal. Žalovaný svým postojem při zastupování svého klienta vyvolal situaci, že žalobce nemohl mít vědomost o tom, že jeho pohledávka proti žalovanému je již nevymahatelná a že se již začala promlčovat. Žalobce nezavinil marné uplynutí promlčecí doby, v jeho zájmu bylo, aby ho žalovaný i nadále v řízení zastupoval, a promlčení nároku na náhradu škody by vůči němu bylo nepřiměřeně tvrdým postihem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 55 Co 70/2016-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobu ohledně části úroků z prodlení zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Přisvědčil žalovanému, že námitku promlčení lze shledat v rozporu s dobrými mravy pouze výjimečně, a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě jde právě o takový výjimečný případ. Žalobce důvěřoval žalovanému, který byl jeho právním zástupcem, a měl důvody předpokládat jeho odborné schopnosti. Jestliže k promlčení části nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku došlo v původním řízení chybou žalovaného, který pak ujišťoval žalobce o nedůvodnosti námitky promlčení, z toho důvodu podal odvolání a následně hovořil o tom, že vše bude řešeno přes pojišťovnu, je pochopitelné, že žalobce jednal v důvěře v ujištění žalovaného, a okolnost, že nepodal žalobu bezprostředně po skončení pracovněprávního sporu, mu nelze klást k tíži, když mezi stranami probíhala korespondence ohledně náhrady škody způsobené žalovaným. Žalobu podal neprodleně po sdělení, že pojišťovna odmítla plnit, tj. 3 měsíce po uplynutí objektivní promlčecí doby, jež počala běžet okamžikem, kdy byla vznesena námitka promlčení v pracovněprávním sporu. Správným shledal závěr soudu prvního stupně, že žalovaný vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Stručně shrnul skutkové okolnosti, za nichž došlo k promlčení nároku žalobce a k vznesení námitky promlčení, a namítl, že v dané věci nešlo o natolik výjimečné okolnosti, jež by závěr odvolacího soudu odůvodňovaly; žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by jej žalovaný k podání odvolání proti rozsudku v pracovněprávním sporu jakkoli přesvědčoval či nutil, nebo ho zrazoval od možnosti poradit se s jiným advokátem, a ani po pravomocném ukončení pracovněprávního sporu nepřesvědčoval žalobce, aby nepodal žalobu na náhradu škody, a nekladl mu žádné překážky. Je přesvědčen, že odvolací soud při posouzení vymezené otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která takový závěr připouští pouze ve zcela výjimečných případech. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, rozsudek ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se námitkami uplatněnými v dovolání odvolací soud dostatečně zabýval a rozhodl v souladu s rozhodovací praxí. Vyvracel důvody dovolání a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. pro řešení dovolatelem vymezené právní otázky, která na obdobném skutkovém základu nebyla řešena.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 2079 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 obč. zák. je obecným ustanovením, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Pokud jde o výkon práva, které účastníku dává přímo právní předpis, přichází v úvahu aplikace tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech. Smyslem tohoto ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům.
Jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, z něhož dovolatel cituje, „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení“ (obdobně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž další rozhodnutí dovolacího soudu, a to nejen ta, na něž dovolatel poukazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010), se shodují v závěru, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být v rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných případech.
Odvolací soud v tomto směru uvedený právní závěr respektoval, zvažoval veškeré relevantní skutkové okolnosti, vycházel ze zjištění, že náhrada za ztrátu na výdělku za určité období nebyla žalobci v předchozím sporu přiznána z důvodu pochybení advokáta, který žalobce i nadále v probíhajícím pracovněprávním sporu zastupoval, ujišťoval ho o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení a o tom, že dojde k revizi rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, a následně o možnosti plnění pojišťovny, za podstatné odvolací soud považoval i časový průběh událostí a vztah mezi účastníky.
K námitce dovolatele, že nijak žalobci nebránil v podání žaloby proti němu, je třeba uvést, že pro závěr o rozporu jednání s dobrými mravy je rozhodující, zda celková situace, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena, se vzhledem ke všem konkrétním okolnostem jeví jako zneužití institutu promlčení na úkor toho, kdo svůj nárok u soudu uplatnil opožděně, a nemusí přitom jít jen o aktivní jednání zabraňující včasnému podání žaloby.
Pokud dovolatel namítal, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nelze mu přisvědčit. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu ohledně postupu žalovaného a důvodů, pro něž žalobce zmeškal včasné podání žaloby, popsal jednotlivé okolnosti, jež ho ve svém souhrnu vedly k závěru, že výkon práva žalovaného bránit se proti nároku žalobce námitkou promlčení se v dané situaci příčí dobrým mravům. V právním názoru o výjimečném použití korektivu dobrých mravů se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a ostatně ani od právního názoru v rozhodnutích, na něž dovolatel poukazuje, byť tato rozhodnutí spočívají na odlišném skutkovém základě, když relevantní skutečnosti svědčící o nemravnosti námitky promlčení nebyly v těchto případech zjištěny.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobcem podané dovolání je přípustné, avšak není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v obecných závěrech a v aplikaci § 3 obč. zák. na konkrétní specifické skutkové okolnosti je po právní stránce správné. Proto Nejvyšší soud dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 100 Kč podle § 11 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalovaného, z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Žalobci tak náleží náhrada nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12 342 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-