// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 13.03.2017
K vymezení imisí podle § 1013 o. z.
Imisí ve smyslu ust. § 1013 o. z. jsou účinky fyzicky přesahující věc samu a působící na jiné osoby nebo na věci ve vlastnictví jiného negativním způsobem. Existence stavby, resp. oken v ní umístěných, sama o sobě imisí být nemůže, neboť se nejedná o žádný účinek, který by se – přímo nebo nepřímo – přenášel na sousední pozemek. Imisí by však mohly být účinky vycházející z takové stavby – např. stínění.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3778/2015, ze dne 14. 12. 2016
Dotčené předpisy: § 1013 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 C 222/2013-139, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se šíření požárně nebezpečného prostoru umístěním a užíváním oken o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm, umístěných v boční stěně stavby ve vlastnictví žalovaných, nacházející se na pozemku parc. č. st. 51 v katastrálním území a obci M., zapsaném na LV č. 253, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, která směřují na západ směrem k pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 50/1 v katastrálním území a obci M., zapsaném na LV č. 58, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost na svůj náklad opatřit okna o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm, umístěná v boční stěně stavby ve vlastnictví žalovaných, která směřují na západ směrem k pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 50/1, luxfery s 15minutovou požární odolností, eventuálně aby byla žalovaným uložena povinnost na svůj náklad zazdít cihelným zdivem oboustranně omítnutým s 15minutovou požární odolností okna o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm, umístěná v boční stěně stavby ve vlastnictví žalovaných, která směřují na západ směrem k pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 50/1, eventuálně, aby žalovaným byla uložena povinnost na svůj náklad postavit požární stěnu mezi příslušnými objekty s tím, že by se jednalo o stěnu z nehořlavých materiálů splňující příslušnou požadovanou požární bezpečnost staveb, dále že žalované musí zajistit, aby předmětná stěna neumožnila při případném požáru, aby teplo z okna vyzařovalo mimo pozemek žalovaných, že výška stěny musí být minimálně 15 minut shodná s výškou okenního nadpraží, že šířka stěny musí být určena s přesahem hrany oken podle zásady úhlu ve 20 stupních vyzařování tepelného toku a že stěna musí splňovat požadavek na požární odolnost minimálně 15 minut (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti výrokům I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 28 Co 61/2015-192, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. zčásti se měl odvolací soud při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Touto otázkou má být posouzení, zda může být imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 občanského zákoníku zasahování požárně nebezpečným prostorem z pozemku jednoho vlastníka na pozemek druhého vlastníka, resp. zda požárně nebezpečný prostor může být za určitých podmínek imisí ve smyslu tohoto ustanovení. Dovolatelka má za to, že rozsah § 1013 odst. 1 občanského zákoníku není omezen jen na exaktně měřitelné imise. Není možné připustit, aby se soudy nezabývaly tím, že požárně nebezpečný prostor vytvářený existencí oken v nemovitosti žalovaných přesahuje na pozemek ve vlastnictví žalobkyně jen proto, že jej nelze formálně kvantifikovat jako imisi. Soudy rovněž nezohlednily důkazy stavebními povoleními z roku 1969 a 1983. Odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „míry vážnosti a reálnosti hrozby vzniku škody ve smyslu § 2903 odst. 2 občanského zákoníku pro vyhovění žalobnímu nároku na uložení povinnosti provést konkrétní opatření k odvrácení hrozící škody.“ Přestože soudy dospěly k závěru, že by se v případě vzniku požáru tento šířil od oken žalovaných na nemovitost žalobkyně, uzavřely, že nebylo prokázáno vážné ohrožení práv žalobkyně. V tomto směru jsou jejich rozhodnutí nelogická. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nehrozí v důsledku existence požárně nebezpečného prostoru vážná ani reálná újma, protože od roku 1983 k požáru nedošlo, jde o závěr nekorespondující se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Dovolatelka s poukazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedla, že postačí pouhé vážné ohrožení, není nutné nebezpečí bezprostředního vzniku škody. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalované navrhly zamítnutí dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předložila dovolacímu soudu k řešení podle jejího přesvědčení dosud neřešenou otázku, zda zasahování požárně nebezpečným prostorem z pozemku jednoho vlastníka na pozemek druhého vlastníka muže být imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelkou předestřená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od ní neodchýlil.
Podle § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
Přes rozdíly ve formulacích § 1012 a 1013 odst. 1 o. z. a § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vychází nová úprava z obdobných principů ochrany proti imisím, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. I když soud prvního stupně žalobu posoudil před 1. 1. 2014 podle § 127 odst. 1 obč. zák., odvolací soud, který rozhodoval o odvolání po tomto dni, aplikoval správně § 1013 odst. 1 o. z. (viz § 3028 odst. 2 o. z.); na hmotněprávním a ani procesním postavení účastníků se po 1. 1. 2014 v této věci nic zásadně nezměnilo. Ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata vnikat na sousedící pozemek) se totiž – přes odlišné slovní vyjádření – obsahově neliší od § 1013 odst. 1 o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti [k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1866/2006 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod pořadovým č. C 7 137) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007 (uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 7 480)].
Ve stanovisku ze dne 23. 5. 1985, Cpj 67/84 (uveřejněném pod č. 37/1985 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud SSR konstatoval, že „medzi typické susedské spory patria prípady, v ktorých došlo k zásahom (imisiám), teda k prenikaniu nejakých účinkov z jedného pozemku na susedný pozemok.“ K tomuto názoru se přihlásila i odborná literatura (srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 148).
V rozsudku ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vyložil, že obtěžování ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci.
K názoru, že imisí jsou účinky fyzicky přesahující věc samu a působící na jiné osoby nebo na věci ve vlastnictví jiného negativním způsobem, se v obecnosti hlásí i zahraniční judikatura. Tak např. rakouský Nejvyšší soudní dvůr zdůrazňuje mimo jiné smyslovou vnímatelnost látek (účinků), které jsou přiváděny zejména mechanickou nebo fyzikální cestou na pozemek nebo prostřednictvím vzduchu [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 2 Ob 216/08s (uveřejněné na www.ris.bka.gv.at)].
Z toho vyplývá, že existence stavby, resp. oken v ní umístěných, sama o sobě imisí být nemůže, neboť se nejedná o žádný účinek, který by se – přímo nebo nepřímo – přenášel na sousední pozemek. Imisí by však mohly být účinky vycházející z takové stavby – např. stínění. Žádné takové účinky však dovolatelkou nebyly ani tvrzeny.
Pokud dovolatelka dále požadovala uložení konkrétních opatření žalovaným z důvodu, že jí hrozí vážná újma podle § 2903 odst. 2 o. z., není dovolání taktéž přípustné.
S ohledem na to, že žalobkyně požadovala provedení konkrétních (pozitivních) opatření k zabránění tvrzené vážné újmy, dovolací soud se tímto nárokem zabýval, neboť zde není dán vztah speciality (§ 127 odst. 1 obč. zák., resp. § 1013 odst. 1 o. z.) a obecnosti (§ 417 odst. 2 obč. zák., resp. § 2903 odst. 2 o. z.). Ten by byl dán v případě, že by oba požadavky směřovaly ke zdržení se vážně ohrožující činnosti [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. Cdo 1733/2004 (uveřejněný v Souboru pod č. C 3 393)].
Dovolatelka namítla, že se odvolací soud při posuzování otázky, zda lze v řešené věci vyhovět požadavku na odvrácení vážné újmy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Dovolací soud se zabýval předpoklady pro vyhovění žaloby na odvrácení vážné újmy v usnesení ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009 (dostupném na www.nsoud.cz), kde uvedl, že „žalobě opřené o § 417 obč. zák. nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda; nestačí tedy prokázat ohrožení škodou nikoliv vážnou [z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov Slovenskej socialistickej republiky vo veciach ochrany vlastníctva k nehnuteľnostiam a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71 (uveřejněného pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Musí jít též o ohrožení vážné, aktuální a skutečně hrozící. Otázku, zda jde o vážné ohrožení, posoudí soud v nalézacím řízení na základě volné úvahy, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti“ [k tomu dále shodně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4108/2010 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. V usnesení ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3258/2012 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud vysvětlil, že ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák. „ohroženému poskytuje preventivní ochranu před potencionálním rušením. Poskytnutí ochrany zde není podmíněno bezprostředním rizikem vzniku škody, nýbrž postačuje, aby se jednalo o vážné ohrožení, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu. Z řečeného je patrno, že ochrana se neposkytuje každému ohrožení, nýbrž jen ohrožení vážnému, přičemž posouzení závažnosti spadá výhradně do oblasti jednoduchého práva.“
V rozsudku ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 163/2005 (uveřejněném v Souboru pod č. C 4 283), dovolací soud ozřejmil, že „má-li jít podle ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák. o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Toto ustanovení slouží k poskytnutí preventivní ochrany, přičemž pro jeho aplikaci není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně. Musí být prokázáno, že v době rozhodování soudu existuje vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku, není však předpokladem, že ke škodě již došlo, a není ani nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody; postačí, jde-li zatím jen o ohrožení, avšak vážné, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu. Tento závěr vyplývá i z rozsudku dovolacího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99 (uveřejněného v Souboru pod. č. C 383).“
V rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2824/2000 (uveřejněném v Souboru pod č. C 1 408), dovolací soud dospěl k závěru, že žaloba podle § 417 odst. 2 obč. zák. může být úspěšná pouze tehdy, existuje-li vážné ohrožení v době rozhodování soudu; pokud toto ohrožení spočívá v jednání žalovaného, je třeba, aby k tomuto jednání již došlo anebo aby alespoň bylo prokázáno, že žalovaný takto hodlá jednat. Nestačí jen možnost, že by žalovaný takto snad mohl jednat v budoucnu.
V řešené věci odvolací soud dospěl (rovněž také s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně) k závěru, že nemovitosti žalobkyně a žalovaných jsou postaveny v těsné blízkosti, takže je zde požárně nebezpečný prostor, přičemž tento stav trvá již od doby vzniku staveb. Ačkoliv stavební povolení bylo vydáno v letech 1969 a 1983 a okna byla vybudována nejpozději v letech 1983–1985, nedošlo nikdy ke vzniku požáru. V době rozhodování soudu nehrozilo žádné vážné ohrožení majetku a zdraví žalobkyně a soud neshledal ani pravděpodobným, že by taková škoda mohla v budoucnu vzniknout.
Dovolací soud zde vychází z (dovolatelkou nepřípustně zpochybněných) skutkových zjištění, z nichž soudy učinily závěr, že vážná škoda žalobkyni nehrozí. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je zpochybňovat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)].
Pokud nalézací soudy dospěly k závěru, že na základě provedených důkazů samotné umístění oken v nemovitostech žalovaných sice představuje požárně nebezpečný prostor, ovšem s ohledem na okolnosti konkrétního případu podložené zejména neměnnou existencí takového dlouhodobého stavu aktuální nebezpečí šíření požáru z oken v nemovitosti žalovaných na nemovitost žalobkyně nehrozí, resp. jedná se sice o jisté ohrožení, nikoliv však vážné, jejich úvahy z hlediska zjevné nepřiměřenosti obstojí.
Ostatně již v usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1650/2014, dospěl v řízení mezi týmiž účastníky k závěru, že umístění oken v nemovitostech žalovaných nepředstavuje aktuální nebezpečí šíření požáru oken v nemovitosti žalovaných na nemovitost žalobkyně.
Pokud dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Autor: -mha-