// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.02.2017
Výše peněžité náhrady získaného obohacení dle § 458 odst. 1 obč. zák.
I. Peněžitá náhrada dle § 458 odst. 1 obč. zák. za plnění, které není dobře možné vrátit, musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění). Výše peněžité náhrady se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu získán, obohacený je tedy povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal.
Při určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout nejen ke kvantitě plnění, ale též zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění („vadnost“ poskytnutého plnění, tj. jeho nedostatky), pokud mají za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného.
II. Zavinění obohaceného (stejně tak jako absenci jeho zavinění) nelze brát na zřetel při zjišťování rozsahu, v němž k bezdůvodnému obohacení došlo a v němž tedy má být vydáno. Má-li být podle § 458 odst. 1 věty první obč. zák. vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto, pak to znamená nejen, že nemá být vydáno méně, nýbrž též, že nemá být vydáno ani více, než bylo nabyto. Důvody, proč bylo nabyto právě v tom rozsahu, jak se stalo, jsou přitom právně nevýznamné.
Teze, podle níž způsobila-li obohacená sama, že určitou službu nečerpala v plném rozsahu, případně ji nečerpala vůbec, pak musí i za takovou službu zaplatit peněžitou náhradu ve výši plné obvyklé ceny, dovedena do důsledků umožňuje zjevně absurdní závěr, že i pokud by ze strany obohacené nedošlo k čerpání vůbec žádné služby a tedy ani k žádnému obohacení, i přesto by musela za tyto nečerpané služby zaplatit, byl-li by splněn předpoklad, že jejich nečerpání způsobila. Byl by tak zcela popřen smysl institutu bezdůvodného obohacení, k němuž na straně odpovědného subjektu musí vždy reálně dojít, má-li být druhé straně vydáno, popřípadě má-li být zaplacena peněžitá náhrada.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, ze dne 29. 11. 2016
Dotčené předpisy: § 458 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně jako vlastník a provozovatel autobusového nádraží v Jihlavě po žalované coby provozovateli pravidelných autobusových linek č. 721309 Praha – Brno s příjezdovým a odjezdovým stáním na tomto nádraží domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby co do 51,40 Kč) zaplacení částky 401 496,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout užíváním autobusového stání na tomto nádraží v době od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006 bez právního důvodu. Žalovaná odmítla požadovanou částku vycházející z ceníku žalobkyně zaplatit na základě argumentu, že jí žalobkyně neposkytovala služby, které na základě smluv poskytovala ostatním dopravcům, ba naopak strhávala jízdní řády, žalovanou vylepované, a dezinformovala její cestující.
Krajský soud v Brně potvrdil k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. 217 C 218/2011-136, v přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I, ve výroku o nákladech řízení pod bodem III jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve výroku o částečném zastavení řízení pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen nebyl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a doplněných v odvolacím řízení, podle nichž žalovaná byla od 1. 4. 2006 provozovatelem autobusové linky č. 721309 na trase Praha – Brno a zpět s příjezdovým a odjezdovým stáním na autobusovém nádraží žalobkyně v Jihlavě. Oproti jiným dopravcům využívajícím toto autobusové nádraží, s nimiž byly uzavřeny smlouvy o užívání autobusových stání, žalovaná v období od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006 užívala stání č. 7 k provozování své linky bezesmluvně; jednání o uzavření smlouvy skončilo nezdarem, neboť žalobkyní nabízené stání č. 30 na okraji nádraží žalovaná odmítla a trvala na přidělení stání č. 7, které bylo kryté a blíže hlavní budovy. V době od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 činil počet vjezdů jejích autobusů 2 375, žalobkyně jich v žalobě uplatňovala 2 244, v době od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006 činil jejich počet 1 302, žalobkyně jich uplatňovala 1 254. Od počátku roku 2007 žalovaná užívala nové stanoviště v jiné části autobusového nádraží, které pro ni žalobkyně zřídila. Žalobkyně poskytovala smluvním dopravcům nejen samotné užívání autobusového stání, nýbrž i s tím související doplňkové podpůrné a informační služby. Žalovaná nečerpala tyto služby ve zcela totožném rozsahu, jak tomu bylo u ostatních dopravců, s nimiž byly uzavřeny smlouvy a kterým byly účtovány ceníkové ceny; zejména na informační tabuli v budově nádraží byl v jízdních řádech žalované odkaz na stanoviště č. 30 a jízdní řády vylepované řidiči žalované na stanovišti č. 7 pracovníci žalobkyně odstraňovali. Pracovnice žalobkyně však cestující při prodeji jízdenek informovaly a tutéž informaci cestující obdrželi na informační přepážce. Cestující žalované mohli plně využívat nádraží včetně budovy s vytápěnou čekárnou, toaletami a bufetem, její řidiči mohli využívat místnost pro řidiče se sprchou, WC a odpočívárnou, byla prováděna likvidace odpadků, úklid, odklízení sněhu, osvětlení, dispečerská služba a prodej místenek na linku žalované. Ceny za užívání autobusových stání stanovené v ceníku žalobkyně činily v období od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 Kč 90 bez DPH za každý vjezd, od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006 potom Kč 108 bez DPH za každý vjezd pro autobusy délky 12 - 15 m a výšky 3,6 - 4 m, kam spadaly právě autobusy žalované. K těmto částkám pak byla připočítávána tehdy platná sazba daně z přidané hodnoty ve výši 19 %. Na základě toho vystavila žalobkyně žalované za období od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006 fakturu na částku 401 547,90 Kč. Tu žalovaná odmítla uhradit.
Odvolací soud dovodil, že na straně žalované došlo plněním bez právního důvodu k bezdůvodnému obohacení, jež nelze vydat, musí být proto v intencích § 458 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), poskytnuta peněžitá náhrada. Shodně se soudem prvního stupně usoudil, že majetkovému vyjádření bezdůvodného obohacení žalované odpovídá částka odpovídající výši částek vynakládaných obvykle v daném místě (ve městě Jihlavě) a čase (duben až prosinec 2006) za užívání obdobné věci (autobusového nádraží), jíž je částka, kterou by žalovaná za obvyklých okolností platila podle uzavřené smlouvy, stejně jak činili všichni ostatní dopravci, tedy ceníková cena žalobkyně. Tento závěr odůvodnil poukazem na specifika případu, jež spatřuje v tom, že žalobkyně má dominantní postavení s geograficky vymezeným trhem a v daném místě, v okolí Jihlavy, není nádraží srovnatelné s nádražím žalobkyně, respektive autobusové nádraží v Jihlavě je jediné autobusové nádraží této velikosti a významu v kraji Vysočina a Jihlava je statutárním městem tohoto kraje, důležité místo z důvodu blízkosti dálnice D1. Vzhledem k tomu posoudil jako správný postup soudu prvního stupně, jenž neprovedl žalovanou navržený důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění obvyklé ceny, neboť usoudil, že znalec by nebyl schopen obvyklou cenu určit jakkoliv jinak než použitím ceníku žalobkyně. S námitkami žalované, že služby nebyly čerpány v plné kvantitě a kvalitě, s jakými ceníkové ocenění počítá, se vypořádal argumentem, že zjištěné skutečnosti nemají zásadní dopad na výši přisouzené částky, neboť cestující žalované i její řidiči mohli plně využívat služeb nádraží a pro cestující nebyl žádný problém zjistit, ze kterého stanoviště její autobusy skutečně odjíždějí. Vyjádřil názor, že pokud došlo v individuálních případech k problémům pro cestující žalované, pak ty nepředstavují skutečnost, jež by měla zásadní dopad na výši bezdůvodného obohacení, neboť je třeba vycházet z toho, že „uvedené jednání“ bylo způsobeno samotnou žalovanou, která nerespektovala pokyny žalobkyně jako vlastníka a správce nádraží a jednostranně činila tak, jak sama uznala za vhodné a potřebné. Výši peněžité náhrady proto určil přímo na základě cen stanovených v ceníku žalobkyně pro úplný rozsah a obsah služeb, bez jakýchkoliv úprav. Zároveň shodně se soudem prvního stupně dovodil s odkazem § 2 odst. 1 písm. b) a § 14 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 11 Ca 65/2003, že výše bezdůvodného obohacení zahrnuje vedle ceníkové ceny též daň z přidané hodnoty, tedy celkem částku, kterou by za obdobných okolností žalovaná, stejně jako všichni ostatní přepravci, žalobkyni platila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však jen ve výroku o věci samé, dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti shledává v tom, že odvolací soud se v otázce určení výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od rozsudků ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, a ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz), a též od „rozsudku R 12/1989“ [jde o stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR Cpj 39/88 „K některým otázkám rozhodování soudů ve věcech služeb (zhotovení věcí na zakázku a opravy nebo úpravy věcí)“, uveřejněné pod číslem 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 12/1989“]. Vytýká odvolacímu soudu, že oproti závěrům přijatým v těchto „rozhodnutích“ stanovil výši bezdůvodného obohacení přesně ve výši, kterou by byla povinna platit podle platně uzavřené smlouvy, a nikoliv v závislosti na skutečném rozsahu služeb, které jí byly poskytnuty (které využívala).
V rámci obsáhlého vymezení důvodu dovolání dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů „na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a neprovedly navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností“ a že „pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo“. V důsledku těchto pochybení pak odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, zejména nesprávně posoudil charakter a rozsah služeb, jež byly dovolatelce poskytovány (dovolatelka zpochybňuje, že jí byly poskytovány služby srovnatelné se službami poskytovanými ostatním, „smluvním“ dopravcům), v důsledku čehož nesprávně posoudil výši bezdůvodného obohacení, učinil nesprávný závěr o neexistenci alternativní zastávky poskytující srovnatelný rozsah služeb, jež jí byly poskytovány na nádraží, nesprávně posoudil charakter ceníku žalobkyně a obvyklost cen v něm uvedených, zejména nevzal v úvahu dominantní postavení žalobkyně při stanovení těchto cen, a zcela pominul nekalosoutěžní charakter jednání žalobkyně. Odvolací soud se mimo jiné nevypořádal též s namítanou skutečností, že ceník žalobkyně stanoví dvojí ceny, diskriminačně zamířené právě proti ní.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybňuje jak přípustnost dovolání, tak jeho důvodnost. Argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil a jeho právní závěry jsou správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným v řešení otázky vazby výše peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák. na skutečný rozsah a kvalitu bezesmluvně poskytnutého plnění, neboť odvolací soud se v tomto ohledu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil. V řešení této otázky, a pouze v něm, je tedy správnost právního posouzení věci odvolacím soudem otevřena dovolacímu přezkumu.
K další námitce uplatněné v rámci vymezení dovolacího důvodu, vytýkající odvolacímu soudu, že daň z přidané hodnoty byla do výše bezdůvodného obohacení zahrnuta neopodstatněně, dovolatelka rezignovala na povinnost uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§ 57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušné části, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v dotčeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle § 2 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění účinném od 1. 1. 1998, se majetek a služba oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění.
Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, obvyklou cenu definuje až ve znění účinném od 18. 11. 2009 (tj. ve znění novely provedené zákonem č. 403/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů); v době v souzené věci rozhodné definici obvyklé ceny neznal.
Argumentu dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, nelze přisvědčit. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí s odkazem na dosavadní rozhodovací praxi zdůraznil, že § 458 odst. 1 obč. zák. nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, které by byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy, nýbrž je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu, neboť pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, směřující k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu. Právní posouzení odvolacího soudu, jež na o úvaze o výši obvyklé ceně založeno nebylo, shledal Nejvyšší soud nesprávným. V souzené věci se však odvolací soud takovéhoto pochybení v úvaze nedopustil. Nevycházel z toho, v jaké výši byla cena sjednána v neplatné smlouvě, a dost dobře ani nemohl, neboť k uzavření smlouvy nedošlo. Nevycházel nakonec ani z toho, v jaké výši by podle všech předpokladů cena sjednána byla, kdyby k uzavření smlouvy došlo; to nebylo východiskem jeho úvah, nýbrž až jejich výsledkem. K použití ceníkových cen žalobkyně dospěl zprostředkovaně. Správně dovodil, že pro určení výše peněžní náhrady je rozhodná obvyklá cena v intencích judikatury Nejvyššího soudu, a skutkový závěr o výši obvyklé ceny založil na zjištění, jaké ceny v daném místě a čase platili dopravci na základě uzavřených smluv. Teprve na tomto základě dospěl – s odkazem na jím popsaná specifika případu – k závěru, že jde zároveň o cenu, kterou by za obvyklých okolností v případě uzavření smlouvy platila též dovolatelka, stejně jako ostatní dopravci. Tato jeho argumentace odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněného pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož právní věty výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.
V souzené věci nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že příčinou, v důsledku níž obvyklou cenou v daném místě byla v období od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 ceníková cena žalobkyně, bylo zneužití dominantního postavení žalobkyně v tomto místě (na tomto geograficky vymezeném lokálním trhu).
Zjevně neopodstatněná je argumentace dovolatelky, že ve městě Jihlavě jsou k dispozici autobusové zastávky poskytující bezúplatně srovnatelný rozsah služeb, jež jí byly poskytovány na autobusovém nádraží. Kdyby tomu tak skutečně bylo, kdyby opravdu šlo o reálnou alternativu, pak není zřejmé (jak správně argumentoval již soud prvního stupně a k čemu se dovolatelka nevyjádřila), proč dovolatelka této možnosti nevyužila a raději užívala bezesmluvně autobusové nádraží svého konkurenta v hostilním prostředí a snášela tvrzenou šikanu.
Odvolací soud však nepostupoval důsledně v intencích závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a v tomto ohledu se od ní odchýlil) při řešení otázky, zda obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení skutečně odpovídá ceníkové ceně žalobkyně.
Ve své rozhodovací praxi, k jejíž změně neshledává důvod, Nejvyšší soud vychází důsledně z názoru, že peněžitá náhrada za plnění, které není dobře možné vrátit, musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění) [srov. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudek ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 12, ročník 2002, pod číslem 235, rozsudek ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 1783, a rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7081]. Nejvyšší soud zdůrazňuje, vycházeje ze závěrů R 12/1989, že výše peněžité náhrady se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu získán, obohacený je tedy povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Při určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout i k případné vadnosti plnění (k jeho nedostatkům), pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného (srov. již rozsudek ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo, svazek 10, ročník 2000, str. 23, a shodně např. rozsudky ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011, a usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009).
Dovolatelce je třeba přitakat potud, že mechanické (bez dalšího) převzetí ceníkových cen žalobkyně jako ceny obvyklé pro účely vyjádření peněžního ekvivalentu plnění, jež bylo dovolatelce bezesmluvně poskytnuto, ve světle citovaných judikatorních závěrů neobstojí, neboť objem a kvalita služeb, k nimž se použitá ceníková cena pojí, se i podle výsledků dosud provedeného dokazování (úsilí o jejichž zpochybnění dovolatelka věnuje značnou část dovolací argumentace, ačkoliv v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nepodléhají dovolacímu přezkumu) neshodovaly s objemem a kvalitou služeb, které byly žalované skutečně poskytnuty. I ten skutkový stav věci, který byl zjištěn v dosavadním řízení, opodstatňuje závěr, že nešlo o odchylky, které bylo možno zcela pominout. Služby, které nebyly poskytovány v plném rozsahu či dokonce vůbec, musí být z ocenění vyjmuty. Stejně tak je třeba zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutých služeb („vadnost“ poskytnutého plnění, tj. jeho nedostatky). Úvaha odvolacího soudu, že skutečnosti, které byly v tomto ohledu zjištěny, nemají zásadní dopad na výši bezdůvodného obohacení, nemůže opodstatnit posouzení, které rozdíl v kvantitě a kvalitě služeb využívaných dovolatelkou oproti službám, k nimž se vztahuje ceníková cena, zcela pomíjí. Takové řešení by obstálo pouze v případě, že by zjištěné diskrepance byly zcela zanedbatelné, a tak tomu v souzené věci zjevně není.
V žádném případě pak nemohou obstát úvahy odvolacího soudu v té části, v níž irelevanci nedostatků v kvantitě a kvalitě služeb poskytovaných dovolatelce dovozuje (dokonce v první řadě) prostřednictvím argumentu, že byly způsobeny svévolným jednáním samotné dovolatelky. Jestliže předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, a rozsudek ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 9, ročník 2002, pod číslem 178), pak zavinění obohaceného (stejně tak jako absenci jeho zavinění) nelze brát na zřetel ani při zjišťování rozsahu, v němž k bezdůvodnému obohacení došlo a v němž tedy má být vydáno. Má-li být podle § 458 odst. 1 věty první obč. zák. vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto, pak to znamená nejen, že nemá být vydáno méně, nýbrž též, že nemá být vydáno ani více, než bylo nabyto. Důvody, proč bylo nabyto právě v tom rozsahu, jak se stalo, jsou přitom právně nevýznamné. Teze, podle níž způsobila-li dovolatelka sama, že určitou službu nečerpala v plném rozsahu, případně ji nečerpala vůbec, pak musí i za takovou službu zaplatit peněžitou náhradu ve výši plné obvyklé ceny, dovedena do důsledků umožňuje zjevně absurdní závěr, že i pokud by ze strany dovolatelky nedošlo k čerpání vůbec žádné služby a tedy ani k žádnému obohacení, i přesto by musela za tyto nečerpané služby zaplatit, byl-li by splněn předpoklad, že jejich nečerpání způsobila. Byl by tak zcela popřen smysl institutu bezdůvodného obohacení, k němuž na straně odpovědného subjektu musí vždy reálně dojít, má-li být druhé straně vydáno, popřípadě má-li být zaplacena peněžitá náhrada.
Jsou tedy – oproti názoru odvolacího soudu – zcela bezvýznamné důvody, pro něž dovolatelka neužívala žalobkyní jednostranně určené stanoviště č. 30; plněním, jehož přijetím se obohatila, bylo užívání nástupiště č. 7, včetně těch služeb, které v souvislosti s ním skutečně využívala, v příslušném jejich rozsahu a kvalitě (i se zohledněním toho, co jejich kvalitu snižovalo).
Odvolací soud se náležitě nevypořádal ani s tím, zda byla výše ceníkových cen žalobkyně jako východisko pro zjištění ceny obvyklé využitelná i pro období od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006. Skutečnost, že zvýšenou cenu pro zvláštní kategorii autobusů, do níž spadají právě autobusy dovolatelky, zavedla žalobkyně právě až poté, co dovolatelka začala užívat stanoviště na jejím nádraží, otevírá otázku, zda nešlo o jednání účelové, neslučitelné s právními korektivy jednání v obchodním styku; zde se argument, že takové ceny platí všichni „smluvní“ dopravci využívající autobusové nádraží žalobkyně, zjevně neuplatní. Bylo proto nezbytné posoudit, popřípadě s využitím odborného vyjádření či znaleckého posudku (§ 127 o. s. ř.), zda zvláštní, vyšší úroveň cen odchylující se od základní sazby (a právě v tomto rozsahu) je v daném sektoru běžná a zda z ní tedy lze vůbec hodnověrně vycházet jako z ceny obvyklé. Srovnání s jinými autobusovými nádražími obdobných parametrů, byť v jiných městech, by přitom potřebná data pro takový závěr mohlo poskytnout. Skutečnost, že dovolatelka s takovou cenou následně (v dopise ze dne 2. 11. 2006) souhlasila jako s částkou, která by mohla být sjednána v budoucí smlouvě, pokud by se týkala požadovaného stání č. 7, přitom není sama o sobě rozhodující pro posuzované období, v němž smlouva uzavřena nebyla.
Právní posouzení, na němž spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, není tedy při řešení shora vymezených otázek správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je v tomto rozsahu naplněn.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka v souzené věci důvodně vytýká soudům nižších stupňů, že řízení takovou vadou zatížily. Soud prvního stupně neprovedl dovolatelkou navržené důkazy výslechem Ing. R. J., I. K. a blíže neoznačených řidičů autobusů dovolatelky a jejích cestujících, aniž ve svém rozhodnutí – v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný pod číslem 108/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010) – tento svůj procesní postup odůvodnil, a odvolací soud toto procesní pochybení, třebaže je dovolatelka v odvolání výslovně vytkla, nenapravil a s příslušnou odvolací námitkou se nevypořádal.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tedy v souladu s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v přisuzujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení se soudy neopomenou vypořádat též s argumentací dovolatelky, podle níž prodej místenek není součástí služeb, jež jsou poskytovány na základě smlouvy o užívání autobusových stání, a že jízdní řády do informačního systému jízdních řádů nezadává žalobkyně, nýbrž provozovatel portálu tohoto informačního systému.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-