// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.12.2016
Určení výše bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy
Nejvyšší soud se ve své judikatuře při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit. Takto stanovená cena by měla prospívat zachování rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se neblíží ani jedné z hodnot krajních (nejvyšší či nejnižší), jež by mohly nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud zde naproti tomu dovodil, že rozhodná je pouze výše peněžité náhrady odpovídající v zásadě nejnižším nákladům, které by žalovaná musela v daném místě a čase na získání vynaložit. Jelikož výpočet výše bezdůvodného obohacení neodpovídá kritériu ceny obvyklé, jak je uvedeno v judikatuře Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5753/2015, ze dne 6. 9. 2016
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. února 2015, č. j. 54 ECm 6/2014-169, zamítl žalobu na zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
V řízení se žalobkyně žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky probíhala jednání o vzájemné spolupráci při zpracování projektové žádosti na účelem získání podpory z Evropského sociálního fondu.
Z vyjádření účastníků vzal soud prvního stupně za nesporné, že žalovaná podala projektovou žádost o finanční podporu z OP LLZ na grantový projekt, že za podání žádosti byla vystavena faktura žalobkyní a že faktura byla žalovanou uhrazena. Nesporné mezi účastníky též bylo, že projektová žádost žalované byla schválena a byla jí přidělena finanční podpora z veřejných prostředků s tím, že maximální výše podpory na uvedený projekt byla stanovena na 2 674 367,34 Kč. Sporná byla skutečnost, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva na zpracování grantové žádosti, příp. s jakým obsahem. Bylo zjištěno, že žalované byl přeložen návrh mandátní smlouvy, v němž byla odměna za zpracování žádosti rozdělena na dvě položky – odměna za samotné zpracování žádosti a provizní odměna z konečné výše přidělené dotace. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena mandátní smlouva, jejíž návrh byl předložen žalované, s obsahem uvedeným v návrhu nepodepsané mandátní smlouvy, a to ani v písemné, ani v ústní podobě.
V řízení bylo dále zjištěno, že žalovaná uhradila fakturu žalobkyni za podání žádosti, kterou zpracovala společnost Centrum andragogiky s. r. o., která se chtěla později po přidělení dotace účastnit výběrového řízení dle podmínek v žádosti specifikovaných. Jednalo se tedy o postup minimálně nestandardní v řízeních o poskytování dotací a následných výběrových řízeních (společnost Centrum andragogiky s. r. o. vypracovala žádost o dotaci se specifikací podmínek pro účast ve výběrovém řízení, které byly tzv. „šity na míru“ právě společnosti Centrum andragogiky s. r. o.).
Soud prvního stupně žalobě nevyhověl, jelikož v řízení nebylo prokázáno uzavření mandátní smlouvy mezi účastníky byť v ústní podobě.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 1 Co 114/2015-238, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebyla uzavřena písemná mandátní smlouva, a že ani nemohla paralelně existovat ústně uzavřená smlouva. Nedostatek uzavřené smlouvy pak ovšem zcela vylučuje též aplikaci § 571 odst. 1 obch. zák., akcentovaného žalobkyní pro účely vypořádání vztahů mezi účastníky. V takovém případě je vztah mezi účastníky nutno vypořádat jako plnění bez právního důvodu podle zásad bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.).
Pokud jde o aktivní legitimaci účastníků řízení, odvolací soud uvedl, že k vydání bezdůvodného obohacení při plnění bez právního důvodu vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení tomu, kdo plnil, vůči tomu, komu bylo plněno. Z výsledků provedeného dokazování lze mít přitom o aktivní věcné legitimaci žalobkyně ve vedeném řízení určité pochybnosti. Jak plyne z výsledků provedeného dokazování, žalobkyně se na vypracování projektové žádosti pro čerpání z OPP LZZ vůbec fyzicky nepodílela.
Odvolací soud dále uvedl, že v případě, kdyby žalobkyně v řízení věcně legitimována byla, je pro účely vypořádání bezdůvodného obohacení rozhodná pouze částka peněžité náhrady odpovídající nejnižším nákladům, které by žalovaná musela v daném místě a čase vynaložit na dosažení stejného přijatého plnění. Žalovanou uhrazená částka za vypracování projektové žádosti včetně DPH 24 000 Kč zcela koliduje s cenou vyžadovanou za shodou činnost stálým kooperantem žalované, tj. společností NAVIGA 4, s. r. o. S ohledem na zásadě shodně tvrzený rozsah nezbytný pro vypracování projektové žádosti (cca 15-25 hodin) by se pak žalovanou vyplacená hodinová odměna bez DPH pohybovala v rozmezí od 1 333 Kč za hodinu do 850 Kč za hodinu, tedy částek zcela dostatečných a vystihujících odbornost a náročnost vynaložené činnosti.
Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá žalobkyně na tom, že při řešení otázek hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. se jedná o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí zejména na posouzení otázky, zda v daném případě došlo či nedošlo k uzavření platné smlouvy, a dále k posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výše.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 272 obch. zák. vycházel ze skutečnosti, že v případě předložení písemného návrhu smlouvy ze strany žalobkyně nebylo možné uzavřít smlouvu ve formě ústní, resp. že taková smlouva by byla pro nedostatek písemné formy neplatná a že ani faktickou kooperací stran na vypracování projektové žádosti a její řádné předání žalované nelze považovat za přijetí návrhu smlouvy. Dovolatelka namítá, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, popř. se jedná o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Závěr odvolacího soudu, že k uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo, tedy dle mínění dovolatelky není správný. Pokud by skutečně žádná dohoda uzavřena nebyla, žalobkyně by nepochybně nekooperovala a neposkytovala žalobkyni součinnost a následně by ani žalovaná projektovou žádost nepřebírala, projektová žádost by nebyla předložena dotačnímu orgánu ke schválení a žalovaná by neuhradila odměnu za její zpracování.
Ohledně mandátní smlouvy dovolatelka uvádí, že obchodní zákoník nevyžaduje písemnou formu u mandátní smlouvy. I kdyby soud nedovodil, že byla mezi stranami uzavřena smlouva v písemné ani ústní podobě, pak je s ohledem na následné jednání žalované možné dovodit, že byla smlouva uzavřena konkludentním způsobem.
Dovolatelka dále napadá i závěr odvolacího soudu ohledně výše bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dle dovolatelky nesprávně odmítl aplikaci § 571 obch. zák., na základě kterého platí, že pokud není výše úplaty sjednána, pak náleží žalobkyni úplata obvyklá. Žalobkyně poukazuje na to, že i kdyby nedošlo k uzavření platné smlouvy ani v ústní podobě, ani konkludentně, pak by bylo nezbytné vypořádat plnění stran podle zásad bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák. V takovém případě je nutné vycházet obvyklé ceny za zpracování projektové žádosti, kterou žalobkyně dokládala znaleckým posudkem. Ten potvrdil, že obvyklá odměna za zpracování projektové žádosti je stanovena ve struktuře flat fee a success fee. Odvolací soud tyto skutečnosti ve svém rozsudku zcela opomněl.
Dovolatelka proto namítá, že odvolací soud odchylně od předchozí judikatury Nejvyššího soudu nesprávně právně hodnotil otázku vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení, resp. jeho výši. Právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a tím došlo i k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud rozhodoval v otázce určení výše bezdůvodného obohacení v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud vyšel z posouzení věci učiněným odvolacím soudem, tj. že v daném případě nebyla uzavřena mezi účastníky mandátní smlouva ani písemnou ani ústní formou. V řízení nebylo prokázáno ani konkludentní uzavření smlouvy. Námitkou, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva v písemné, ústní či konkludentní formě, dovolatelka ve skutečnosti polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které nemohou být v rámci dovolacího řízení překoumávány.
Jelikož nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi účastníky, dospěl odvolací soud k závěru, že je nutné posuzovat takový nárok jako bezesmluvní plnění, tj. posoudit nárok žalobkyně jako nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení. S tímto právním posouzením se dovolací soud souhlasí. Neztotožňuje se však s postupem, kterým odvolací soud dospěl k posouzení výše bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud se ve své judikatuře při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003). Takto stanovená cena by měla prospívat zachování rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se neblíží ani jedné z hodnot krajních (nejvyšší či nejnižší), jež by mohly nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud naproti tomu dovodil, že rozhodná je pouze výše peněžité náhrady odpovídající v zásadě nejnižším nákladům, které by žalovaná musela v daném místě a čase na získání vynaložit.
Jelikož výpočet výše bezdůvodného obohacení neodpovídá kritériu ceny obvyklé, jak je uvedeno v citované judikatuře Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že je třeba, aby odvolací nejprve učinil jasný závěr ohledně aktivní legitimace žalobkyně v řízení. Na pochybnostech, které odvolací soud vyslovil nad její aktivní legitimací, nelze stavět rozhodnutí v dané věci.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně případných nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-