// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.10.2016
Zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele
Na újmu zástavního věřitele se zástava ve smyslu § 151e odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 3. 2000 zhorší tehdy, jestliže nebude možné při jejím zpeněžení dosáhnout takový výtěžek, který bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva a který současně nebude postačovat k plné úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím, popřípadě k úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím ve sjednaném rozsahu. Na újmu zástavního věřitele se může zástava zhoršit nejen faktickými činy zástavního dlužníka (tj. tím, že zástavu například poškodí, zničí nebo učiní neupotřebitelnou), ale i v důsledku právních úkonů (právního jednání) zástavního dlužníka týkajících se zástavy.
Učinil-li zástavní dlužník právní úkon týkající se zástavy, který vedl - proto, že zhoršuje zástavu na újmu zástavního věřitele - ve svých důsledcích ke snížení (zmenšení) majetku samotného vlastníka zástavy, nelze - s ohledem na obsah vlastnických práv zástavního dlužníka a funkcím a účelu zástavního práva - úspěšně dovozovat, že by takový právní úkon odporoval svým obsahem nebo účelem zákonu nebo zákon obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Následkem porušení povinnosti uložené v ustanovení § 151e odst. 2 obč. zák. tak není neplatnost právního úkonu.
Způsobil-li zástavní dlužník zhoršení zástavy na újmu věřitele (snížení nebo ztrátu ceny zástavy), porušil tím svou právní povinnost; jestliže tak učinil zaviněně, odpovídá za škodu, která zástavnímu věřiteli vznikla v důsledku toho, že při zpeněžení zástavy nebyl dosažen takový výtěžek, který by - kdyby nedošlo k zaviněnému protiprávnímu jednání zástavního dlužníka - bylo možné očekávat, jestliže z dosaženého výtěžku nebyla plně uspokojena zajištěná pohledávka s příslušenstvím. Odpovědnost za škodu v takovém případě vzniká bez ohledu na to, zda zástavní věřitel využil práva postupovat podle ustanovení § 151e odst. 3 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5163/2015, ze dne 9. 8. 2016
Dotčené předpisy:
§ 151e obč. zák. ve znění do 31. 3. 2000
§ 420 obč. zák. ve znění do 31. 3. 2000
Kategorie: zástavní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 4.12.2006 proti žalovaným 1) a 2) a Ing. J. B. domáhal, aby bylo určeno, že "zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni spočívajícího v oprávnění Ing. J. a J. B. užívat dům na st.p.č. 1625, garáž bez č.p. a bez ev.č. na st.p.č. 1642/2 a pozemky - st.p.č. 1625, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 121 m2, st.p.č. 1624/2 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 20 m2, st.p.č. 1624/3 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 23 m2, st.p.č. 1624/1 - zahrada o výměře 869 m2, vše zapsané na LV č. 476 pro k.ú. S., obec a okres Ú. n. L., smlouvou ze dne 11.2.1999, je neplatné". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Ing. J. B. a žalovaná 1) zřídili zástavní smlouvou ze dne 6.8.1997 ve prospěch věřitele ("původně banky, nyní Konpo, s.r.o.") zástavní právo za úpadcem AUTO DIESEL servis s.r.o. a že poté nemovitosti darovali žalovanému 3), který smlouvou ze dne 11.2.1999 "bez souhlasu zástavního věřitele" nemovitosti zatížil v jejich prospěch "věcným břemenem bydlení a užívání". Protože zřízením věcného břemene došlo ke "ztížení uspokojení zákonné pohledávky věřitele a zástavního věřitele z titulu úvěru poskytnutého úpadci", je smlouva ze dne 11.2.1999 podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatná.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.12.2008 č.j. 15 C 459/2006-51 žalobě vyhověl a rozhodl, že Ing. J. B. a žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 24.871,- Kč a České republice "na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem" 3.000,- Kč s tím, že "v rozsahu plnění" jednoho z nich "zaniká povinnost ostatních". Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, soud prvního stupně dospěl k závěru, že zřízením věcného břemene bylo "prakticky znemožněno uspokojení úpadcova dluhu realizací zástavního práva", a že proto je darovací smlouva ze dne 11.2.1999 v tomto směru neplatná.
K odvolání Ing. J. B. a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18.5.2010 č.j. 14 Co 220/2009-104 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení "za zaplacený soudní poplatek 3.000,- Kč všem žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně", a na "nákladech právního zastoupení Ing. J. B. České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem 4.320,- Kč". Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. I když uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene Ing. J. B. a žalovaná 1) "porušili zástavní smlouvu" a i když by se zástavní věřitel "s úspěchem mohl domáhat určení, že věcné břemeno k zastaveným nemovitostem nevzniklo", nemůže to učinit na jeho místě správce konkursní podstaty, neboť "není jeho věcí hájit vlastnická (nebo jiná) práva třetích osob k majetku sepsanému do konkursní podstaty". Protože žalobce není "věcně legitimován", nemůže být žaloba úspěšná.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.1.2012 č.j. 29 Cdo 4469/2011-151 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ačkoliv "v mimokonkursních poměrech" je k podání žaloby o "určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni zatěžujícímu nemovitost" věcně legitimován vlastník nemovitosti zatížené věcným břemenem, i když nebyl účastníkem smlouvy, kterou bylo věcné břemeno zřízeno, po prohlášení konkursu na majetek vlastníka nemovitosti zatížené věcným břemenem je k podání žaloby věcně legitimován správce jeho konkursní podstaty, na kterého prohlášením konkursu přešlo právo nakládat s majetkem konkursní podstaty, a věcná legitimace správce konkursní podstaty k podání takové žaloby se odvíjí (stejně jako tomu bylo před prohlášením konkursu) od vlastnického práva úpadce k nemovitosti zatížené věcným břemenem. Správce konkursní podstaty úpadce je za trvání konkursu věcně legitimován k podání žaloby bez zřetele k tomu, zda jde o nemovitost ve vlastnictví úpadce nebo patřící třetí osobě sepsanou do konkursní podstaty jako majetek, jímž třetí osoba zajišťuje pohledávku vůči úpadci.
Krajský soud v Ústí nad Labem - poté, co zjistil, že Ing. J. B. dne 21.11.2011 zemřel - usnesením ze dne 25.4.2012 č.j. 14 Co 220/2009-162 ve vztahu k němu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení vůči němu zastavil; současně rozhodl, že žalobce a Ing. J. B. "nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů".
V dalším řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19.12.2012 č.j. 14 Co 220/2009-195 zrušil rozsudek soudu prvního stupně [ve vztahu žalobce k žalovaným 1) a 2)] a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně nejprve, že nerespektoval zásady obsažené v ustanovení § 157 občanského soudního řádu, a že proto "zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností zakládající kasační důvod", a dovodil, že se vůbec "nezabýval tím, z jakého důvodu shledal právní úkon v podobě zřízení věcného břemena neplatným", když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, jaké skutečnosti má za prokázané, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a proč neprovedl další (nenavrhované) důkazy, avšak zcela opomněl v odůvodnění uvést svůj závěr o skutkovém stavu věci, resp. na základě jakých skutkových zjištění shledal "neplatnost právního úkonu v podobě věcného břemene".
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3.2.2014 č.j. 15 C 459/2006-248 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 44.223,- Kč a České republice "na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem" 4.035,- Kč s tím, že "v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění druhého žalovaného". Dovodil, že darovací smlouva nebyla platně uzavřena, neboť "došlo k uzavření darovací smlouvy s věcným břemenem bez souhlasu zástavního věřitele", navíc věcné břemeno bylo zřízeno "za aktivního jednání všech žalovaných s cílem vyjmout výše uvedené nemovitosti z vlastnictví" Ing. J. B. a žalované 1) a že se Ing. J. B. a žalovaná 1) "snažili o to, aby zástavní věřitel, Komerční banka, a.s., nemohl uspokojit svoji pohledávku z této zástavy". Podle soudu prvního stupně představuje zatížení předmětu zástavy dalším věcným právem "citelnou nevýhodu" při výkonu oprávnění zástavního věřitele; žalovaní "záměrně porušením svých povinností vytvořili situaci, kdy je uspokojení pohledávky zástavního věřitele přinejmenším ztíženo, kdy bude možné zajistit méně prostředků k úhradě nákladů konkursu a kdy je konkursní řízení prodlužováno a komplikováno". Zřízení věcného břemene darovací smlouvou ze dne 11.2.1999 je podle názoru soudu prvního stupně podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné, neboť k němu došlo v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11.12.2014 č.j. 14 Co 412/2014-294 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.000,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.000,- Kč, že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem" na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.075,- Kč, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.164,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Marečka a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem plnou náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování žalované 1) ustanoveným opatrovníkem z řad advokátů, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení". Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že tím, že žalovaný 2) zřídil ve prospěch žalované 1) a Ing. J. B. věcné břemeno spočívající "v neomezeném a doživotním užívání nemovitých věcí, se obvyklá cena těchto nemovitostí podstatně snížila", odmítl však názor, že by to mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene. Vzhledem k tomu, že platnost smlouvy je třeba posuzovat v okamžiku a s ohledem na okolnosti, kdy byla uzavřena, nemohlo věcné břemeno v době jeho zřízení vést ke znemožnění nebo ztížení realizace prodeje zástavy tím, že by se nedosáhlo zpeněžení předmětných nemovitostí za takovou cenu, která byla zástavním věřitelem předpokládána v době uzavření zástavní smlouvy. Podle ustálené judikatury soudů se právní úpravou zástavního práva účinnou od 1.1.2001 řídí rovněž práva (nároky) zástavních věřitelů na uspokojení ze zástavy, která vznikla v době od 1.9.1998 do 31.12.2000, a Komerční banka, a.s. (jako tehdejší zástavní věřitel) tak měla možnost domáhat se prodeje zástavy, který by se řídil ustanoveními o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Vzhledem k tomu, že smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena dne 11.2.1999, nemohly "smluvní strany vycházet z jiného předpokladu, než že případný prodej nemovitých věcí zatížených zřizovaným věcným břemenem bude při realizaci zástavního práva probíhat dle ustanovení občanského soudního řádu v tehdy účinném znění" (ve znění účinném do 31.12.2000), podle nichž vydražitel "musel bez započtení na nejvyšší podání převzít věcná břemena pouze pokud tak stanovil zvláštní právní předpis a ostatní břemena, a tedy věcné břemeno, které bylo zřízeno smlouvou ze dne 11.2.1999, by vydražitel musel "přijmout jen tehdy, jestliže by se mu za ně dostala plná náhrada z rozdělované podstaty". Pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, a úhrada za věcné břemeno vydražitelem převzaté před započtením na nejvyšší podání nebo za věcné břemeno, které vydražitel dle výsledku dražby nepřevezme, byly uspokojovány ve stejné skupině podle jejich pořadí [§ 337 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000] a, jelikož v tomto případě zástavní právo vzniklo před vznikem věcného břemene, "má podle doby svého vzniku příznivější pořadí a pohledávka zástavním právem zajišťovaná by byla uspokojena z rozdělované podstaty před oprávněným z věcného břemene"; z uvedeného je "patrné, že při prodeji zástavy soudem by věcné břemeno na zástavě váznoucí nemělo vliv na výši nejnižšího podání" a že "prodejem v dražbě by došlo k zániku věcného břemene, ledaže by jej vydražitel převzal se započtením na nejvyšší podání, neboť tu nejde o věcné břemeno, u něhož by zvláštní předpis stanovil, že je vydražitel musí převzít bez započtení na nejvyšší podání", a z výtěžku dražby by přitom byl věřitel uspokojen před oprávněnými z věcného břemene. Zřízením věcného břemene tedy žalovaný 2) sice snížil obvyklou cenu nemovitých věcí, avšak nezhoršil tím zástavu, jelikož "při prodeji nemovitých věcí by toto věcné břemeno zaniklo, kdyby se za ně nedostala plná náhrada z rozdělované podstaty", a "v takovém případě by se ovšem plná náhrada dostala i zástavnímu věřiteli, neboť ten je při uspokojování v příznivějším pořadí". Zřízení věcného břemene tedy nebránilo Komerční bance, a.s. (zástavní věřitel), aby zástavu (předmětných nemovitostí) zpeněžila a dosáhla "takového výtěžku, který bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva". Námitkou žalovaných, že zástavní právo je promlčeno, se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že "možnost realizace zástavního práva je třeba posuzovat ke stavu, který tu byl v době, kdy byl napadený právní úkon učiněn", a že námitka proto není pro rozhodnutí věci významná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odmítá v první řadě názor odvolacího soudu, že "porušení závazků původních vlastníků nemovitostí jako zástavců ze smlouvy se zástavním věřitelem bylo sice v řízení doloženo, že však samo o sobě nemůže vést k neplatnosti darovací smlouvy a na ní navazující dohody o zřízení věcného břemene", neboť zástavní věřitel "měl podle právní úpravy účinné v době zřízení věcného břemene možnost zajistit prodej předmětu zástavy způsobem, který mohl vést k zániku věcného břemene, které by tak nabyvatele nevázalo". Názor odvolacího soudu totiž "představuje toliko jednu z právních možností řešení problému a navíc se jedná o takové řešení, které účinná právní úprava neumožňuje". Podle žalobce je třeba hodnotit zatížení zástavy věcným břemenem (a následné sjednání "dalšího nájemního poměru") jako jednání "zjevně sledující zhoršení pozice zástavního věřitele"; i kdyby zástavní věřitel měl po jistou dobu možnost "realizovat předmět zástavy způsobem, který by znamenal zánik věcného břemene", je konstrukce odvolacího soudu "založena na předpokladu, že včas podaná žaloba o prodeji zástavy by mohla být v reálné době projednána", což "z realistického posouzení délky soudních řízení" nelze očekávat. Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí ve věci jsou opakovaně "překvapivá", neboť žalobce neupozornil "na možné odchylné právní hodnocení věci", aby se s ním "mohl vypořádat", že ke změně rozsudku soudu prvního stupně dospěl z jiných důvodů, než které namítali žalovaní. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby je zamítl. Uvedli, že odvolací soud vycházel z ustálené judikatury soudů a že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být pro žalobce "překvapivé", neboť "žádný předpis neukládá soudům před vynesením samotného rozsudku stranám vysvětlovat motivy a pohnutky svého rozhodnutí, aby eventuelně strany následně mohly na případný postoj soudu reagovat".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že Komerční banka, a.s. uzavřela k zajištění úvěru poskytnutého úpadci dne 11.8.1997 s Ing. J. B. (zemřelým dne 21.11.2011) a žalovanou 1) smlouvou o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, v níž se (v čl. III) zavázali, že "zástavu po dobu existence zajištěné pohledávky bez souhlasu zástavního věřitele smluvně nepřevedou a že se po dobu existence zajišťované pohledávky zdrží jakékoliv dispozice se zástavou, která by znesnadňovala nebo znemožňovala realizaci zástavy, zejména bez souhlasu zástavního věřitele nesjednají další zástavní právo, předkupní právo, věcné břemeno nebo nájem zástavy". Ing. J. B. a žalovaná 1) poté dne 11.2.1999 uzavřeli se žalovaným 2) darovací smlouvu, kterou Ing. J. B. daroval žalovanému 2) "svůj samostatný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech ve výši 3/4" a spolu se žalovanou 1) "společný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech ve výši 1/4"; v čl. III darovací smlouvy bylo zřízeno věcné břemeno k nemovitostem odpovídající právu žalované 1) a Ing. J. B. "užívat předmětné nemovitosti bez omezení do konce svého života". Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.3.2004 č.j. 42 K 5/2004-6 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs a žalobce byl dne 6.1.2005 ustaven správcem jeho konkursní podstaty. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.6.2005 č.j. 40 Cm 16/2005-53, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10.7.2006 č.j. 8 Cmo 22/2006-76, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný 2) domáhal vůči žalobci vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty; dovolání žalovaného 2) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2007 č.j. 29 Cdo 388/2007-97 odmítnuto. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda zřízení věcného břemene k nemovitosti (smlouvou ze dne 11.2.1999, podle níž bylo právo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 25.2.1999) poté, co byla nemovitost zastavena (zástavní smlouvou ze dne 11.8.1997, podle níž bylo právo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 13.8.1997), nebylo na újmu zástavního věřitele (na újmu uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem). Vzhledem k tomu, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustálené judikatury soudů je třeba platnost právních úkonů (včetně zřízení věcného břemene) posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Otázku, zda v projednávané věci je zřízení věcného břemene obsažené v darovací smlouvě ze dne 11.2.1999 platným právním úkonem, je proto třeba i v současné době řešit podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.3.2000 (dále jen "obč. zák.") a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.1999 (dále jen "OSŘ").
Podle ustanovení § 151a odst.1 části věty před středníkem obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.
Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.
Zástavní právo je nepochybně právem věcným. Znamená to mimo jiné, že zástavní právo, které platně vzniklo, zásadně (nestanoví-li zákon jinak) působí proti každému pozdějšímu vlastníku zástavy.
Uspokojení zajištěných pohledávek a jiných práv váznoucích na zástavě se řídí principem priority. Uvedený princip je vyjádřen též v ustanovení § 151c odst.1 obč. zák., podle kterého vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojí se přednostně zástavní právo svým vznikem nejstarší, pokud zákon nestanoví něco jiného.
Zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod. Zástavní právo je vybudováno jako věcné právo a na principu priority právě proto, aby umožnilo, v zájmu řádného a účelného hospodářského využití zástavy, uvedené nakládání se zástavou, aniž by tím byla (mohla být) dotčena práva zástavního věřitele. Případná ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, odporují účelu (smyslu) zástavního práva zákonem sledovanému, a jsou proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatnými právními úkony (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2003 sp. zn. 21 Cdo 296/2003, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Má-li se úspěšně naplnit uhrazovací funkce zástavního práva (tj. nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna a vzniklo-li tedy zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy), musí být zástavnímu věřiteli zaručeno také to, aby ze zpeněžení zástavy byl dosažen takový výtěžek, jaký bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva. V zájmu ochrany zástavního věřitele na řádné uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy proto ustanovení § 151e odst.2 obč. zák. ukládá zástavnímu dlužníkovi, aby se zdržel všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele; v ustanovení § 151e odst.2 obč. zák. se sice hovoří o zástavci (a nikoliv o zástavním dlužníkovi), ale jde jen o legislativní nedůslednost v terminologii, neboť z povahy tímto ustanovením založené povinnosti vyplývá, že je směřována nikoliv vůči zástavci (tj. osobě, která poskytla podle zástavní smlouvy zástavnímu věřiteli zástavu), ale proti zástavnímu dlužníkovi (tj. vlastníku zástavy).
Na újmu zástavního věřitele se zástava zhorší - jak vyplývá z funkcí a povahy zástavního práva - tehdy, jestliže nebude možné při jejím zpeněžení dosáhnout takový výtěžek, který bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva a který současně nebude postačovat k plné úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím, popřípadě k úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím ve sjednaném rozsahu. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že na újmu zástavního věřitele se může zástava zhoršit nejen faktickými činy zástavního dlužníka (tj. tím, že zástavu například poškodí, zničí nebo učiní neupotřebitelnou), ale i v důsledku právních úkonů (právního jednání) zástavního dlužníka týkajících se zástavy.
Při úvaze, jaké má porušení povinnosti uložené zástavnímu dlužníku ustanovením § 151e odst.2 obč. zák. právní následky, nemůže být pominuta skutečnost, že i po zřízení zástavního práva zůstává vlastníkem zástavy zástavní dlužník a že úkony (činy) jím provedené se především dotýkají jeho majetku; zhorší-li se zástava na újmu zástavního věřitele, současně to zpravidla znamená, že se sníží (zmenší) majetek zástavního dlužníka. Učinil-li tedy zástavní dlužník právní úkon týkající se zástavy, který vedl - proto, že zhoršuje zástavu na újmu zástavního věřitele - ve svých důsledcích ke snížení (zmenšení) majetku samotného vlastníka zástavy, nelze - s ohledem na obsah vlastnických práv zástavního dlužníka a funkcím a účelu zástavního práva - úspěšně dovozovat, že by takový právní úkon odporoval svým obsahem nebo účelem zákonu nebo zákon obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Následkem porušení povinnosti uložené v ustanovení § 151e odst.2 obč. zák. proto není neplatnost právního úkonu. Sankci za porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 151e odst.2 obč. zák. ve prospěch zástavního věřitele obsahuje v první řadě ustanovení § 151e odst.3 obč. zák. Způsobí-li zástavní dlužník zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele (a nebude tedy možné při zpeněžení zástavy dosáhnout takový výtěžek, který bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva a který současně nebude postačovat k plné úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím, popřípadě k úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím ve sjednaném rozsahu), znamená to, že - jak se uvádí v ustanovení § 151e odst.3 obč. zák. - zástava ztratila na ceně tak, že zajištění pohledávky se stalo nedostatečné. Na porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 151e odst.2 obč. zák. pak má zástavní věřitel právo reagovat tím, že bude od dlužníka požadovat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil; jestliže to dlužník neučiní, stane se splatnou ta část pohledávky zástavního věřitele, která není v důsledku snížení (ztráty) ceny zástavy zajištěna. Způsobil-li zástavní dlužník zhoršení zástavy na újmu věřitele (snížení nebo ztrátu ceny zástavy), porušil tím svou právní povinnost; jestliže tak učinil zaviněně, odpovídá za škodu (§ 420 obč. zák.), která zástavnímu věřiteli vznikla v důsledku toho, že při zpeněžení zástavy nebyl dosažen takový výtěžek, který by - kdyby nedošlo k zaviněnému protiprávnímu jednání zástavního dlužníka - bylo možné očekávat, jestliže z dosaženého výtěžku nebyla plně uspokojena zajištěná pohledávka s příslušenstvím. Odpovědnost za škodu v takovém případě vzniká bez ohledu na to, zda zástavní věřitel využil práva postupovat podle ustanovení § 151e odst.3 obč. zák.
Z výše uvedeného vyplývá, že ujednání o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni obsažené v darovací smlouvě ze dne 11.2.1999 není neplatné jen proto, že by Ing. J. B. a žalovaná 1) [jako zástavní dlužníci] při jeho sjednání (případně) porušili povinnost uvedenou v ustanovení § 151e odst.2 obč. zák. (promítnutou do čl. III zástavní smlouvy ze dne 11.8.1997); jejich povinnost k náhradě škody (§ 420 obč. zák.) tím vzniklé samozřejmě není dotčena.
Nejvyšší soud souhlasí s názorem odvolacího soudu také v tom, že zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni učiněným v darovací smlouvě ze dne 11.2.1999 nedošlo ke zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele.
Podle právní úpravy účinné v době zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni učiněného v darovací smlouvě ze dne 11.2.1999 bylo možné zástavu zpeněžit soudním prodejem (srov. § 151f odst.1 obč. zák.). Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, postupuje soud podle ustanovení o výkonu rozhodnutí [srov. § 274 písm.a) OSŘ]; je-li zástavou nemovitost, soud provede její prodej podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Právo odpovídající věcnému břemeni je podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí závadou, která po prodeji nemovitosti v dražbě nadále zatěžuje nemovitost jen tehdy, musí-li vydražitel právo odpovídající věcnému břemeni převzít bez započtení na nejvyšší podání, protože tak stanoví zvláštní předpis (srov. § 336m odst.1 OSŘ), nebo dostane-li vydražitel za ně plnou úhradu z rozdělované podstaty (srov. § 336m odst.2 OSŘ).
Věcné břemeno zřízené v čl. IV darovací smlouvy ze dne 11.2.1999 ve prospěch Ing. J. B. a žalované 1) spočívající v užívání nemovitostí "bez jakéhokoliv omezení do konce jejich života" není právem, o němž by zvláštní předpis stanovil, že je vydražitel musí převzít bez započtení na nejvyšší podání. Uvedené právo odpovídající věcnému břemenu by proto zatěžovalo zastavené nemovitosti i po jejich prodeji v dražbě jen tehdy, kdyby na ně připadla úhrada z rozdělované podstaty a kdyby je vydražitel převzal (tj. kdyby úhrada za právo odpovídající věcnému břemeni byla vyplacena vydražiteli, který prohlásil, že je přebírá); práva odpovídající věcnému břemeni, která vydražitel nepřevzal se započtením na nejvyšší podání, soud zruší (srov. § 337b odst.3 OSŘ). Má-li právo odpovídající věcnému břemeni horší (pozdější) pořadí než vymáhaná pohledávka zástavního věřitele (jako by tomu bylo v posuzovaném případě, neboť právo odpovídající věcnému břemeni vzniklo na základě smlouvy ze dne 11.2.1999 později, než zástavní právo zajišťující pohledávku za úpadcem), může z rozdělované podstaty připadnout na právo odpovídající věcnému břemeni úhrada, jen kdyby z ní byla plně uspokojena pohledávka zajištěná zástavním právem [srov. § 337 odst.1 písm.d) OSŘ].
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že při soudním prodeji zástavy může být poskytnuta náhrada za právo odpovídající věcnému břemeni (s výjimkou práv, o nichž zvláštní předpis stanoví, že je vydražitel musí převzít bez započtení na nejvyšší podání), jež vzniklo později než zástavní právo, které zajišťuje vymáhanou pohledávku, jen tehdy, byl-li zástavní věřitel plně uspokojen; nedostane-li se na právo odpovídající věcnému břemeni úhrada z rozdělované podstaty (například proto, že byla plně vyčerpána úhradou pohledávky zástavního věřitele), soud právo odpovídající věcnému břemeni zruší. Je tedy nepochybné, že za této situace zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni k nemovitosti, k níž již platně vzniklo zástavní právo, nemohlo dojít ke zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele. O zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele by bylo možné uvažovat jen tehdy, kdyby bylo k zastavené nemovitosti zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni, o němž zvláštní předpis stanovil, že je vydražitel musí převzít bez započtení na nejvyšší podání, samozřejmě jen v případě, že by snížení výsledné ceny nemovitosti o cenu této závady mělo (oproti stavu, který tu byl před zřízením věcného břemene) za následek, že zástavní věřitel nebyl plně uspokojen; o takovou situaci by se však v posuzovaném případě v době zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni - jak uvedeno již výše - nemohlo jednat.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že pozdější právní úpravy změnily postavení oprávněného z práva odpovídajícího věcnému břemeni při prodeji zastavených nemovitostí. Vzhledem k tomu, že platnost právních úkonů lze posuzovat pouze na základě okolností, které tu byly v době právního úkonu (a tedy jen na základě tehdy platné právní úpravy), nebylo možné v projednávané věci ke změněnému právnímu postavení oprávněného z práva odpovídajícího věcnému břemeni při prodeji zastavených nemovitostí přihlédnout.
Důvodná není ani námitka dovolatele, který vytýká odvolacímu soudu, že účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem na věc a že by se tak jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Dovolatel totiž nebere - jak správně uvádí žalovaní - v úvahu, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka "nepředvídatelné" ("překvapivé") jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp.zn. 21 Cdo 1037/2009). Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze skutečností, jež vyšly najevo již za řízení před soudem prvního stupně, a nelze mu důvodně vytýkat, že si na základě zjištěného skutkového stavu vybudoval odlišný názor na právní posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst.3 věty první, § 224 odst.1 a 2 a § 142 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaní v něm měli ve věci plný úspěch, a mají proto proti žalobci právo na náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovaným náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných advokát JUDr. Pavel Mareček osvědčil, že je (společnost, v níž jako společník vykonává advokacii) plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovaným za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalovaným zaplatit k rukám advokáta, který je v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 167 odst. 2, 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-