// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.08.2016
Vypořádání úročeného dluhu v řízení o vypořádání SJM
V řízení o vypořádání společného jmění manželů je třeba vypořádat celý dluh, který byl učiněn předmětem řízení, včetně jeho příslušenství, byť přiroste i v budoucnu po rozhodnutí o vypořádání SJM, aby tak byl zcela vypořádán předmět řízení. Soudy jsou při vypořádání úročeného dluhu povinny pro účely vypořádání zjišťovat výši jistiny, případně i výši kapitalizovaných úroků ke dni svého rozhodnutí, a následně dluh přikázat k uhrazení oběma manželům, tj. každému jednou polovinou, či jen některému z nich. Úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům či jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jejich konkrétní výše a ani k zanesení příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 702/2016, ze dne 15. 6. 2016
Dotčené předpisy:
§ 149 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 150 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 6 C 64/2013-640, ve výroku I. přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci uvedené pod položkami 11, 30 a 31 v celkové hodnotě 2 800 Kč, ve výroku II. přikázal žalobkyni účty u Raiffeisenbank, a. s., vedené na jméno žalobkyně, a to běžný účet a spořicí účet v celkové záporné hodnotě 9 709 Kč, ve výroku III. přikázal žalobkyni účet vedený u společnosti ING Bank N. V. v celkové hodnotě 94,50 Kč, ve výroku IV. přikázal žalobkyni práva a povinnosti z pojistné smlouvy společnosti Kooperativa, a. s. v hodnotě 12 744 Kč, ve výroku V. přikázal žalobkyni hodnotu penzijního připojištění ke jménu žalobkyně u České spořitelny, a. s. – penzijní společnosti, a. s. ve výši 6 000 Kč, ve výroku VI. přikázal ze zaniklého SJM do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci uvedené pod položkami 12 až 38 vyjma položek uvedených pod č. 26, 30, 31 a 32 v celkové hodnotě 248 100 Kč a nemovité věci, a to pozemek parc. č. st. 398 o výměře 185 m2, jehož součástí je dům a pozemek parc. č. 374/3 o výměře 386 m2, vše zapsáno na LV č. 30 pro obec a k. ú. L. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, v hodnotě 2 831 650 Kč, ve výroku VII. přikázal žalovanému k úhradě nedoplatek hypotečního úvěru poskytnutého Hypoteční bankou, a. s., na základě smlouvy ze dne 3. 7. 2008 ve výši 1 876 958,76 Kč, ve výroku VII. přikázal žalovanému účet vedený u ING Bank N. V. se zůstatkem v hodnotě 150 434,72 Kč, ve výroku IX. přikázal žalovanému účet vedený u ČSOB, a. s., se zůstatkem v hodnotě 53 923,67 Kč, ve výroku X. přikázal žalovanému nedoplatek úvěru poskytnutého ČSOB, a. s., v hodnotě 162 220 Kč, ve výroku XI. uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni na vypořádání podílu částku 368 377,30 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku a ve výrocích XII až XIV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění soud prvního stupně neshledal důvody pro uplatnění disparity vypořádacích podílů v okolnostech rozvodu manželství, konkrétně v okolnosti, že žalovaný spravoval peníze, v péči o děti a o domácnost ze strany žalobkyně či v samotných okolnostech rozvodu manželství. Movité věci byly rozděleny mezi účastníky podle toho, kdo je užívá, a podle jejich návrhů v průběhu řízení. Nemovitosti byly přikázány žalovanému, neboť je výhradně obývá, taktéž hradí hypoteční úvěr, který byl čerpán za účelem zaplacení kupní ceny nemovitostí. Celkový movitý a nemovitý majetek představuje částku 3 082 550 Kč, z čehož se žalovanému dostalo věcí v hodnotě 3 079 750 Kč a žalobkyni v hodnotě 2 800 Kč. Žalobkyni byla přikázána částka na účtech ve výši 18 838,50 Kč a dluh vůči Raiffeisenbank, a. s. ve výši 9 709,86 Kč. Žalovaný převezme dluhy ve výši 2 039 178,70 Kč z poskytnutých úvěrů a práva a povinnosti k účtům v hodnotě 204 358,39 Kč. Soud prvního stupně následně zohlednil vnosy, když vnos žalovaného na společný majetek činí 1 206 807,60 Kč, vnos žalobkyně na společný majetek činí 900 000 Kč, vnos ze společného majetku na výlučný majetek žalobkyně činil 30 100 Kč a 223 079,20 Kč a vnos ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného činil 72 875 Kč. Při zohlednění všech aktiv, pasiv a vnosů je tak žalovaný povinen na vypořádací podíl žalobkyni doplatit 368 377,30 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku. Soud naopak nevypořádal platby pojištění na nemovitosti ve výši 8 990 Kč, nezohlednil ani platby na výživné pro syna žalovaného z prvního manželství, neboť toto tvrzení bylo uplatněno až po koncentraci řízení, žalobkyně pak neprokázala vnosy ze svého výlučného majetku na majetek společný ve výši 200 000 Kč z prodeje bytu a darů od rodičů.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, č. j. 28 Co 33/2015-1086, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně či do výlučného vlastnictví žalovaného věci a hodnoty blíže specifikované v tomto výroku, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit Hypoteční bance, a. s. zůstatek hypotéky spolu s úroky ve výši 2 394 395 Kč, ČSOB, a. s., zůstatek úvěru spolu s úroky ve výši 173 156,79 Kč, Českomoravské stavební spořitelně, a. s., nedoplatek na stavební spoření a na zůstatek meziúvěru s úroky ve výši 228 532,20 Kč, ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit Raiffeisenbank, a. s., kontokorent k účtu ve výši 9 837,87 Kč, ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 184 925,48 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích V. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se po zopakování a doplnění dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou dány důvody pro disparitu, když manželství trvalo jen krátce (4 a půl roku), oba manželé se podíleli na získání věcí do SJM a na péči o společné dítě. Větší prostředky do manželství přinášel žalovaný, naopak o nezletilou dceru pečovala převážně žalobkyně. Jednou týdne, kdy jezdila žalobkyně do zaměstnání, se pak o nezletilou dceru staral žalovaný. Důvody pro disparitu pak nejsou dány ani chováním žalovaného v souvislosti s rozchodem účastníků a v užívání společných věcí po zániku manželství, nebylo shledáno ani domácí násilí; ani skutečnost, že nezletilá dcera je ve výchově žalobkyně, pak k disparitě sama o sobě vést nemůže. Žalobkyni byly přikázány věci a hodnoty v celkové výši 19 640,38 Kč, žalovanému v celkové výši 3 272 477,33 Kč. Stran závazků byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit kontokorent k jejímu účtu ve výši 9 837,87 Kč, žalovanému byly uloženy k zaplacení ostatní společné závazky, a to zůstatek hypotéky spolu s úroky ve výši 2 394 395 Kč (jistina 1 761 925,10 Kč) vůči Hypoteční bance, a. s., zůstatek spotřebitelského úvěru s úroky ve výši 173 156,79 Kč (jistina 143 007,70 Kč) a zůstatek vůči Českomoravské stavební spořitelně a. s. ve výši 238 532,20 Kč (stavební spoření 10 822 Kč, meziúvěr 207 822 Kč), celkem tedy závazky ve výši 2 806 086,99 Kč. Vypořádat bylo třeba ke dni rozvodu manželství nejen splatnou část dluhu včetně úroků, ale i příslušenství – úroky, které přirostou v budoucnu. Dluh byl přikázán ve výši v době rozhodování soudu. Výši dluhu vůči Hypoteční bance, a. s., ve výši 2 394 395 Kč včetně úroků stanovil za použití § 136 občanského soudního řádu, neboť přesnou výši úroků nelze zjistit. Do vypořádání odvolací soud nezahrnul platby na závazky tvořící součást SJM po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti do rozvodu manželství, jakož i nájem za užívání bytu od srpna 2012, neboť částky byly hrazeny z prostředků tvořících SJM účastníků. To, že žalovaný výlučně po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti užívá nemovitosti, nemůže být důvodem pro to, aby byl žalovaný zavázán k hrazení veškerých závazků účastníků. Následně odvolací soud zohlednil vnosy ze společného majetku do výlučného majetku některého z účastníků a opačně, přičemž vnos žalovaného na pořízení osobního automobilu ve výši 137 000 Kč s ohledem na opotřebení redukoval na částku 76 497 Kč. S ohledem na uvedené uložil žalovanému povinnost dorovnat žalobkyni na vypořádací podíl částku 184 925,49 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a neprovedl důkazy, které navrhla a které byly pro posouzení věci podstatné. Shrnuje průběh řízení, upozorňuje na zvláštní okolnosti rozvodu a účelovou přípravu žalovaného na rozvod, jakož i domácí násilí, jemuž měla být vystavena. Odvolací soud nedoplnil dokazování dohodou o vypořádání vzájemných majetkových vztahů s jeho předchozí manželkou, ani neprovedl důkaz rozsudkem o daném rozvodu. Žalobkyně uvádí příjmy a výdaje domácnosti, upozorňuje, že nebylo nutné, aby žalovaný investoval své výlučné prostředky do získání majetku v SJM, nadto zpochybňuje důkazy, které měly k prokázání investice sloužit. Naopak žalobkyně prokázala, že ze svých výlučných prostředků vynaložila nejméně částku 899 000 Kč, o níž žádný ze soudů nerozhodl způsobem odpovídajícímu § 149 odst. 2 občanského zákoníku. Poukazuje na nesprávně stanovenou výši vypořádacího podílu. Žalovanému byla vedle přikázání nemovitostí uložena povinnost zaplatit i dosud nesplacené závazky, a proto příslušenství závazků od zániku manželství by nemělo tížit žalobkyni, nýbrž žalovaného. Upozorňuje přitom na to, že po skončení fixační doby se může výše úroku a dalších poplatků měnit. U nemovitostí by byl jediným správným a spravedlivým důvodem pro vypořádání závazků prodej nemovitostí a rozdělení případného zůstatku z kupní ceny. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání je z části přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Žalobkyně v první řadě široce rozporuje proces dokazování, kdy podle jejího názoru měly určité skutečnosti vyplynout z dokazování, případně určité navržené důkazy nebyly provedeny.
Námitky směřující do zjištěného skutkového stavu přípustnost dovolání založit nikdy nemohou, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Z obdobných důvodů přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani námitky vad řízení, jichž se měly soudy dopustit v průběhu dokazování, protože k vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout až tehdy, když by shledal u daných položek z jiného důvodu dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Dovolací soud k uvedenému dodává, že rozsáhlou polemikou se skutkovým stavem se snaží dovolatelka rozporovat především závěry odvolacího soudu o tom, že nejsou dány důvody pro disparitu vypořádacích podílů. Pomine-li dovolací soud, že žalobkyně v této souvislosti ničeho nebrojí proti právnímu posouzení, pak lze při srovnání závěrů odvolacího soudu s příslušnou judikaturou dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh, obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)] bez pochyb uzavřít, že závěry ohledně parity vypořádacích podílu nejsou zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Dovolatelka dále rozporuje nesprávné vypořádání vnosů.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Především je třeba zdůraznit, že vnosem se rozumí vynaložení prostředků náležejících do výlučného majetku některého z manželů na majetek náležející do společného jmění manželů anebo naopak vynaložení prostředků náležejících do společného jmění manželů na výlučný majetek některého z manželů, a proto (oproti tomu, co v dovolání naznačuje žalobkyně) z povahy věci nemohou být vnosy částky, které nabyli manželé za trvání manželství a staly se tak součástí společného jmění manželů. Mimořádné zásluhy o nabytí společného majetku některým z manželů mohou být zohledněny toliko v rámci tzv. disparity vypořádacích podílů, přičemž k závěru o důvodech pro uplatnění disparity odvolací soud v posuzovaném případě nedospěl a dovolací soud neshledal jeho závěry v dané věci zjevně nepřiměřenými.
Stran vnosu žalobkyně je pak třeba zdůraznit, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vnos v podobě daru od jejích rodičů, neprokázala ani vnos ze svých výlučných prostředků na pořízení sedací soupravy ve výši 17 626 Kč ani další vnosy (zejména částku 150 000 Kč). Pokud tedy žalobkyně proti těmto vnosům brojí s tvrzením, že vyplynuly z dokazování, pak svým tvrzením opětovně nepřípustně zpochybňuje zjištěný skutkový stav.
Přípustnost dovolání také nemůže založit námitka, že nemovitosti náležející do společného jmění manželů by měly být prodány s tím, že mezi účastníky by měl být rozdělen výtěžek z prodeje.
Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že společné jmění manželů se zpravidla vypořádává tak, že se jednotlivé položky náležející do zaniklého SJM přikážou do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení, přičemž soud tak může učinit i proti jejich vůli [viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3096 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2014, 13-14, str. 510)]. Dovolací soud v minulosti odmítl možnost, že by společné jmění manželů bylo vypořádáno tím způsobem, že by soud nařídil prodej společné věci a rozdělení výtěžku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3 096 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (uveřejněný pod č. C 13 603 v Souboru)], naopak připustil, že společné jmění manželů, do něhož náleží nemovitost, může být výjimečně vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků; zdůraznil přitom, že se jedná o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu, kdy jiné řešení není přijatelné [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000 (publikovaný pod č. C 496 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002 (publikovaný pod č. C 2 295 v Souboru)].
Jestliže v nyní posuzovaném případě odvolací soud přikázal společnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalovaného a nenařídil prodej věci a rozdělení výtěžku mezi manžele, je jeho rozhodnutí zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V neposlední řadě dovolatelka namítá nesprávné vypořádání hypotečního úvěru.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, že soud v rámci vypořádání společného jmění bývalých manželů vypořádá dosud nezaplacený společný dluh u banky, zatížený vyšším příslušenstvím, zpravidla tak, že povinnost zaplatit zůstatek dluhu uloží oběma manželům jednou polovinou [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 3, str. 85)]. Není ovšem vyloučeno, aby tam, kde jsou pro to dány okolnosti případu, byl dluh vypořádán i tím způsobem, že bude přikázán jen jednomu z manželů, zejména v situaci, kdy je dluh úzce spjat s nemovitostí přikázanou jednomu z manželů a tento manžel s přikázáním dluhu souhlasí.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113), se podává závěr, že „stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu, přičemž není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků).“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008 (dostupný na www.nsoud.cz), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, str. 292)].
V posledně uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud (s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 14/2006) vysvětlil, že pokud nelze „výši budoucích úroků určit, nelze je vypořádat“, neboť není zřejmá částka k vypořádání. Tím však Nejvyšší soud nevyjádřil, že by o tomto příslušenství vůbec nemělo být ve výroku rozhodnutí soudu rozhodnuto, ale vystihl skutečnost, že výši těchto objektivně neurčitelných budoucích úroků nelze promítnout do vypořádání potud, že by v případě jejich přikázání některému z bývalých manželů byla druhému manželovi uložena povinnost v rámci vypořádání podílet se na těchto úrocích konkrétně stanovenou částkou, k jejímuž zaplacení vůči druhému manželovi by byl zavázán.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněném pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), pak dovolací soud opětovně vysvětlil, že pokud v rámci vypořádání společného jmění manželů dochází k vypořádání dluhu, je třeba vypořádat dluh ve výši, v jaké existoval v době rozhodování soudu a nikoliv v době zániku společného jmění manželů s tím, že v případě rozhodování odvolacího soudu je třeba přihlédnout k částkám zaplaceným na dluh do dne rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud pak v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítl jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, a aby rozhodl i o příslušenství vypořádávané částky.
Uvedenými závěry chtěla judikatura dovolacího soudu zdůraznit tu skutečnost, že je třeba vypořádat celý dluh, který byl učiněn předmětem řízení o vypořádání SJM, včetně jeho příslušenství, byť přiroste i v budoucnu po rozhodnutí o vypořádání SJM, aby tak byl zcela vypořádán předmět řízení. Judikatura ovšem nechtěla vést soudy k tomu, že by vedle zjištění aktuální výše dluhu a výše příslušenství, které vzniklo (případně přirostlo k jistině) ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí, měly složitě dopočítávat či jakkoliv odhadovat výši příslušenství až do okamžiku úplného splacení úvěru. Pomine-li dovolací soud obtíže s tímto zjišťováním jakkoliv spojené, je nutno upozornit zejména na tu skutečnost, že úvěrové produkty často umožňují předběžné splacení úvěru, mění se tzv. fixační období, dochází ke změnám v úročení, ke změnám v délce následných fixačních období, změnám bankovních ústavů poskytujících daný úvěr apod., což jsou okolnosti, které neumožňují ke dni rozhodování soudu zjistit výši budoucího příslušenství. Pokud by pak došlo např. k dřívějšímu splacení úvěru, pak by ten manžel, kterému byl přikázán nejen dluh, ale i příslušenství v dopředu odhadnuté a do vypořádacího podílu posléze zahrnuté výši, dostal v konečném důsledku na vypořádání společného jmění manželů více než by mělo přináležet.
Vzhledem k tomu jsou soudy při vypořádání úročeného dluhu povinny pro účely vypořádání zjišťovat výši jistiny, případně i výši kapitalizovaných úroků ke dni svého rozhodnutí, a následně dluh přikázat k uhrazení oběma manželům, tj. každému jednou polovinou, či jen některému z nich. Úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům či jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jejich konkrétní výše a ani k zanesení příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu.
V posuzovaném případě postupoval odvolací soud zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže vycházel z toho, že „vypořádat bylo třeba ke dni rozvodu manželství účastníků nejen splatnou část dluhu včetně úroků, ale i příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou v budoucnu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5386/2008 či sp. zn. 28 Cdo 4036/2010). Dluh se přikazuje ve výši v době rozhodování soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4286/2008).“ Odvolací soud ovšem pochybil v tom, že za použití § 136 o. s. ř. stanovil výši dluhu vůči Hypoteční bance, a. s., na 2 394 395 Kč, včetně úroků, místo toho, aby do vypořádání zahrnul toliko výši jistiny a již dospělého příslušenství (ty by také použil pro účely stanovení vypořádacího podílu) a přikázal zjištěný dluh společně s úroky, které přirostou v budoucnu, k zaplacení oběma manželům (každému ve výši jedné poloviny), nebo jen jednomu z nich. Odvolací soud přitom sám připustil, že „přesnou výši dluhu (části týkající se do budoucna placených úroků) nelze zjistit, protože nikdo neví, v jaké výši se v dalších více než 20 letech bude pohybovat úroková míra.“ Byť tato výhrada měla ospravedlnit způsob rozhodnutí odvolacího soudu, nelze pominout, že v konečném důsledku rozhodnutí odvolacího soudu povede k tomu, že žalobkyně bude žalovanému přispívat na ½ úroků vzniklých v budoucnu při riziku, že pokud žalovaný splatí úvěr dříve, pak se žalobkyně na něm již ničeho nedomůže. Nelze pominout ani tu skutečnost, že pokud jsou rozhodnutím soudu nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, pak by žalovaného zpravidla měla vedle výhody spočívající v právu bydlet a užívat předmětné nemovitosti stíhat povinnost platit v budoucnu vzniklé úroky na úvěr, díky němuž byly předmětné nemovitosti pořízeny, případně zrekonstruovány, a nacházejí se v jeho výlučném vlastnictví.
Dovolací soud závěrem připomíná, že vypořádání SJM nemá vůči věřiteli – hypotéční bance – účinky, a proto pokud podle smlouvy jsou dlužníky oba manželé, zůstanou jimi i nadále (bez ohledu na způsob vypořádání). Rozhodnutí o vypořádání se pak promítne do případného vypořádání regresního nároku [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, str. 292)].
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-