// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.06.2016
Prevenční povinnost provozovatelů podniků se specifickými riziky
Naprostá většina společenských aktivit sebou nese určitá rizika a není pochyb o tom, že zařízení, ve kterých lze očekávat výskyt osob pod vlivem alkoholu, jsou z pohledu pohybu zákazníků podniky rizikovějšími. Tato rizika však fakticky nelze úplně eliminovat, pouze v přiměřeném rozsahu omezit. Omezení mohou být výslovně stanovena zákonem (např. zákaz podávání alkoholu mladistvým, nebo povinnost dodržovat technické normy), v tomto směru však porušení povinnosti v daném případě prokázáno nebylo.
Rovněž tak nelze na provozovatele podniku bez dalšího přenášet odpovědnost za chování jiné svéprávné osoby. V daném případě soudy obou stupňů dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, proč vzhledem ke konkrétním poměrům nelze po provozovatelce v rámci povinnosti generální prevence rozumně požadovat, aby provedla další opatření. Tyto závěry přitom platí i pro případy handicapovaných osob, kde jsou nároky kladené na provozovatelku však ještě nižší, neboť nebylo prokázáno, že by její podnik byl specializovaným zařízením pro handicapované, popř. že se za takový podnik vydává. Samotná skutečnost, že takové osoby podnik navštěvují, jeho provozovateli automaticky nepřináší další povinnosti, neboť je svobodným rozhodnutím těchto hostů, že podnik navštíví; na straně provozovatele zde totiž absentuje jakýkoliv příslib či předpoklad speciálních opatření nebo zvláštního zacházení. Není-li porušena konkrétní norma stanovující kvalitu či charakter zařízení provozovny z pohledu ochrany práv tělesně postižených osob, nejde o porušení povinnosti generální prevence, jestliže provozovatel nepřikročí k přijetí zvláštních opatření, jimiž by usnadnil pohyb osob se ztíženou orientací či pohyblivostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5366/2014, ze dne 30. 3. 2016
Dotčené předpisy:
§ 420 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 415 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 14. 3. 2014, č. j 5 C 253/2010-543, zamítl žalobu na zaplacení částky 108.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nevyhověl žalobě na náhradu škody na zdraví proti provozovatelce hotelu odůvodněné tím, že v důsledku nedostatečného osvětlení dvorního traktu žalobkyně neviděla malý vyrovnávací schůdek a že žalovaná způsobila její pád závadným stavem hotelu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která trpí oční vadou ztěžující orientaci v prostoru a omezením hybnosti dolních končetin, byla ubytována v hotelu provozovaném žalovanou společností. Dne 1. 2. 2008 okolo 21:30 hod. opouštěla se svým manželem vinárnu hotelu, za jejímiž dveřmi vedoucími do dvorního traktu upadla a utrpěla četná zranění dolních končetin. Schůdek nebyl nijak označený a žalovaná na něj žádným způsobem neupozorňovala; podle ČSN však nemá charakter schodu, a žalovaná proto nemá povinnost schůdek kontrastně označit. Večer bylo zajištěno osvětlení prostoru samospouštěcími čidly a podle skutkových zjištění soudu, založených na znaleckém zkoumání, byla doba rozsvícení světel dostatečná, aby osoba vycházející z vinárny schůdek viděla a včas zareagovala; skutečnost, že žalobkyně je osobou zdravotně postiženou, nelze přikládat k tíži žalované. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná neporušila § 415 obč. zák. ani jinou povinnost podle § 420 odst. 1. obč. zák., naopak ve smyslu § 441 obč. zák. dovodil, že škoda byla způsobena výlučně zaviněním žalobkyně, která měla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zachovat vyšší míru obezřetnosti.
K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 5 Co 929/2014-621, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud doplnil a částečně zopakoval dokazování a dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že osvětlení místa bylo dostatečné k tomu, aby osoba vycházející z vinárny včas zjistila, že za dveřmi je rizikové místo, a přizpůsobila tak svou chůzi poměrům. Právní předpisy žalované neukládaly schůdek označit, prevenční povinnost proto neporušila, neboť soud shledal dostatečné osvětlení za postačující preventivní opatření, a to nezávisle na tom, že se dá předpokládat, že hosté vinárny konzumovali alkohol, neboť případné ovlivnění alkoholem nelze přičítat k tíži žalované. V řízení nevyšlo najevo, že by hotel žalované byl specializované zařízení, u něhož by bylo možno očekávat další opatření zohledňující zhoršený zdravotní stav ubytovaných osob. Odvolací soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro uplatnění § 150 o.s.ř., a proto nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o.s.ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a de facto popřel své předešlé usnesení ze dne 13. 12. 2013, č. j. 5 Co 2529/2013-452. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud po právní stránce nesprávně zodpověděl otázky definující rozsah prevenční povinnosti žalované. Formuluje k tomu následující otázky: 1) Lze za dostatečné považovat osvětlení, které se rozsvěcí bezprostředně před vstupem do místa? 2) Je zajištění takového osvětlení dostatečným opatřením ke splnění povinnosti předcházet škodám? 3) Je provozovatel vinárny v rámci prevenční povinnosti povinen brát v úvahu i případnou konzumaci alkoholických nápojů zákazníků? 4) Je pak povinen zohlednit i skutečnost, že jeho provozovnu navštěvují též handicapované osoby? Dovolatelka argumentuje k záporné odpovědi na první dvě otázky a ke kladné na zbývající a navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 108.000,- Kč s úroky z prodlení a nahradit náklady řízení žalobkyni i státu (tj. aby žalobě v plném rozsahu vyhověl).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. 9. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné, není však důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva, tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle § 415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Prevenční povinnost, kterou zákon v § 415 obč. zák. ukládá každému ve vztahu ke všem subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby v budově v jeho vlastnictví byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný pod C 1021 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Dovolatelka se domáhá dovolacího přezkumu právní otázky, kterou vymezila ve čtyřech bodech, přičemž všechny mají specifikovat rozsah prevenční povinnosti žalované provozovatelky hotelu ve vztahu k označení či osvětlení nezřetelného schůdku za dveřmi vedoucími z vinárny do dvorního traktu hotelu. První dva body se týkají posouzení, zda lze za dostatečně osvětlené místo považovat takové, jehož osvětlení se rozsvěcuje bezprostředně před tím, než vcházející osoba do daného místa vstoupí, a zdali je již samo toto dostatečné osvětlení postačujícím opatřením ke splnění povinnosti předcházet škodám. Zde je nutno konstatovat, že obě otázky, tak jak jsou formulovány dovolatelkou, nelze zodpovědět obecně. S ohledem na různá specifika prostor i rizik, která mohou nastat při pohybu v nich, nelze univerzálně určit, jaké osvětlení je dostačujícím preventivním opatřením. Otázku lze proto vyložit pouze v kontextu konkrétního případu. V tomto směru odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu, podrobně zjištěného nalézacím soudem, kdy v některých bodech dokazování zopakoval, případně ještě rozšířil, a na základě detailního rozboru došel k závěru, že v daném případě bylo osvětlení dostačující z hlediska požadavků na přijetí preventivních opatření ze strany provozovatele ubytovacího a restauračního zařízení. Jelikož zákon žádná konkrétní opatření v tomto směru žalované zřídit neukládá, pak je výše uvedený závěr (v mezích smyslu ustanovení § 415 obč. zák.) zcela na posouzení soudu. Za situace, kdy je dovolací přezkum limitován pro přezkum otázek právních, nikoli skutkových (srov. § 237, § 241a odst. 1 a § 242 o.s.ř.), pak s ohledem na skutečnost, že odvolací soud i soud nalézací podrobně popsaly inkriminované místo a důkladně rozebraly způsob jeho osvětlení, nelze jejich úvaze vytknout nepřesvědčivost či nedostatečnost v právním posouzení. Uvádí-li dovolatelka svoje přesvědčení, že samotné osvětlení samo o sobě nikoho na žádné nebezpečí neupozorňuje a že uživatelé veřejnosti přístupných budov by si zasloužili zvláštní upozornění právě na místa s odchylkou od normálu, na nichž je vyšší riziko vzniku škody, naráží tato argumentace na praktickou nemožnost paušálního stanovení „normální“ míry rizika, jakož i na stěží únosné zahlcení společenských prostor výstrahami v případě, že by se univerzálně požadovalo úzkostlivé označování každého potenciálního rizika.
Ve zbývajících bodech se dovolatelka ve svém podání domáhá přezkumu posouzení prevenční povinnosti provozovatelů u podniků se specifickými riziky, popř. specifickou klientelou. V případě dovolatelky šlo konkrétně o vinárnu (rizikový faktor konzumace alkoholu) a hosty s fyzickým handicapem (rizikový faktor vyplývající např. z omezeného smyslového vnímání nebo omezené pohyblivosti). V tomto směru odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že skutečnost, že se v podniku žalované konzumuje alkohol a mohou jej navštěvovat i handicapované osoby, nesvědčí v neprospěch žalované, neboť v obou případech je na návštěvnících, aby přizpůsobili chování svému stavu. Podnik žalované nebyl specializovaný na klientelu se specifickými nároky, a proto ani v tomto směru žalovanou nezavazovaly žádné zvláštní povinnosti ohledně stavu či vybavení zákazníkům přístupných prostor. Tento závěr shledává dovolací soud správným a odpovídajícím i dosavadní judikatuře dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 628/2001, Soubor C 1725), podle níž povinnost generální prevence neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody, nýbrž zachovávat vždy jen takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po člověku vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat. Tento závěr přitom není v rozporu s dovolatelkou uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 374/2008, nýbrž ho rozvádí, a upřesňuje tak limity generální prevence. Naprostá většina společenských aktivit sebou nese určitá rizika a není pochyb o tom, že zařízení, ve kterých lze očekávat výskyt osob pod vlivem alkoholu, jsou z pohledu pohybu zákazníků podniky rizikovějšími. Tato rizika však fakticky nelze úplně eliminovat, pouze v přiměřeném rozsahu omezit. Omezení mohou být výslovně stanovena zákonem (např. zákaz podávání alkoholu mladistvým, nebo povinnost dodržovat technické normy), v tomto směru však porušení povinnosti prokázáno nebylo, a dovolacímu soudu nenáleží hodnotit, zda jsou tyto zákonné normy nastaveny přiměřeně. Rovněž tak nelze na provozovatele podniku bez dalšího přenášet odpovědnost za chování jiné svéprávné osoby. V daném případě soudy obou stupňů dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, proč vzhledem ke konkrétním poměrům nelze po provozovatelce v rámci povinnosti generální prevence rozumně požadovat, aby provedla další opatření. Tyto závěry přitom platí i pro případy handicapovaných osob, kde jsou nároky kladené na žalovanou však ještě nižší, neboť nebylo prokázáno, že by její podnik byl specializovaným zařízením pro handicapované, popř. že se za takový podnik vydává. Samotná skutečnost, že takové osoby podnik navštěvují, jeho provozovateli automaticky nepřináší další povinnosti, neboť je svobodným rozhodnutím těchto hostů, že podnik navštíví; na straně provozovatele zde totiž absentuje jakýkoliv příslib či předpoklad speciálních opatření nebo zvláštního zacházení. Není-li porušena konkrétní norma stanovující kvalitu či charakter zařízení provozovny z pohledu ochrany práv tělesně postižených osob, nejde o porušení povinnosti generální prevence, jestliže provozovatel nepřikročí k přijetí zvláštních opatření, jimiž by usnadnil pohyb osob se ztíženou orientací či pohyblivostí.
Z těchto důvodů je zřejmé, že rozsah preventivní povinnosti žalované byl posouzen v souladu s praxí dovolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně je s ohledem na výsledek řízení povinna uhradit žalované náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 5.420,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 6.921,- Kč. Vyjádření vedlejšího účastníka bylo vzhledem ke svému obsahu vůči výsledku dovolacího řízení bez významu, a nelze proto považovat za účelné bránění práva, na náhradu nákladů řízení proto nemá právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-