// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 23.05.2016
Vypořádání nároků vzniklých v důsledku zúžení SJM
Účastníci dohody o vypořádání zaniklého či zúženého SJM se mohou domluvit i tak, že budou vázat uzavření dohody o zaplacení částky na vyrovnání výše podílů, kterých se jim na základě dohody dostalo, případně i samotné peněžní dorovnání výše podílů, na budoucí nejistou událost (podmínka odkládací). V dohodě o zúžení SJM tak lze sjednat, že její účastníci vypořádají mezi sebou nároky vzniklé v důsledku zúžení SJM až při (eventuálním) zániku manželství.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4341/2015, ze dne 23. 2. 2016
Dotčené předpisy: § 150 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 7 C 153/2012-328, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádací podíl ze zúženého společného jmění manželů ve výši 6 199 744 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce po rozvodu manželství domáhal vypořádání společného jmění manželů („SJM“), které bylo ještě za trvání manželství zúženo dohodou sepsanou ve formě notářského zápisu s tím, že nedošlo k finančnímu vypořádání v souvislosti se zúžením SJM za trvání manželství a ani po rozvodu, jak se mělo stát na základě ujednání v 5. článku dohody. Žalovaná nárok žalobce neuznala.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 28. 5. 2012. Za trvání manželství došlo smlouvou uzavřenou notářským zápisem dne 11. 11. 2008, sp. zn. NZ 359/2008, N 382/2008, k zúžení zákonného rozsahu společného jmění manželů podle § 143a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), a to tak, že nadále do SJM účastníků nebudou náležet nemovitosti a závazky ve smlouvě konkrétně uvedené. Nemovitosti získala do výlučného vlastnictví žalovaná včetně nároku na výnosy z nich a nabyla rovněž obchodní podíl na společnosti „Na Tvrzi, s. r. o.“ včetně výnosů z této podnikatelské činnosti. Závazek z úvěru poskytnutého Komerční bankou, a. s., přijal žalobce. K finančnímu vyrovnání po zúžení SJM mezi účastníky nedošlo a nedošlo k němu ani po rozvodu manželství účastníků.
Soud prvního stupně věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013. Článek označený „za páté“ smlouvy o zúžení SJM vyložil tak, že plnění z vypořádání mezi účastníky bylo vázáno na odkládací podmínku, která stanovila, že účastníci se vypořádají pouze v případě jejich rozvodu. Dále dovodil, že počátek běhu lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák. je možné stanovit až od právní moci rozvodu manželství v roce 2012, kdy zaniklo SJM účastníků, a nikoliv od data uzavření smlouvy o zúžení SJM. Nesouhlasil se žalovanou, že již smlouvou ze dne 11. 11. 2008 došlo k zániku SJM, neboť tato smlouva pouze SJM účastníků zužovala.
Soud prvního stupně nezařadil do masy SJM žalovanou tvrzenou pohledávku z úvěrového vztahu ve výši 5 000 000 Kč vzhledem ke koncentraci řízení (žalovaná pohledávku uplatnila až poté, co nastala koncentrace) a také proto, že její existenci žalovaná neprokázala.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 19 Co 113/2015-368, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že zúžením SJM podle § 143a odst. 1 obč. zák. došlo i k zániku SJM k těm věcem a hodnotám, kterých se dohoda týkala. Ta část majetku, kterou účastníci dohodou vyloučili z SJM, podléhá podle § 149 odst. 4 obč. zák. vypořádání stejně jako při zániku SJM.
Smlouva o zúžení v části týkající se rozdělení majetku a závazku účastníků nabyla účinnosti dne 11. 11. 2008, resp. ve vztahu k nemovitostem vkladem do katastru nemovitostí. Odvolací soud posuzoval, zda soud prvního stupně správně vyložil vůli účastníků vtělenou do článku „za páté“ smlouvy o zúžení SJM, tj. zda je dán nárok žalobce na vypořádání majetku a závazků ze zúžení SJM, a zda nárok na finanční vypořádání není ve smyslu § 150 odst. 4 prekludován. Z gramatického výkladu uvedeného článku smlouvy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že skutečnou vůlí účastníků při uzavření smlouvy o zúžení SJM bylo neprovádět vzájemné finanční vypořádání ohledně zúženého SJM v době trvání manželství; dohoda jasně srozumitelně vyjadřuje vůli vypořádat se jen v případě rozvodu manželství. Žalobci tak vznikl nejdříve k okamžiku právní moci rozvodu manželství nárok na vypořádání zúženého SJM - jako druhý krok pro završení smlouvy o zúžení SJM. Nesouhlasil s názorem žalované, že případný finanční nárok žalobce zanikl uplynutím tří let od uzavření smlouvy podle § 150 odst. 4 obč. zák. Dospěl k závěru, že tuto prekluzivní lhůtu nelze na plnění z dané smlouvy vztáhnout; ohledně vypořádání se uplatní obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák., která počala běžet od právní moci rozvodu manželství účastníků, tj. od 28. 5. 2012. Žaloba tedy byla podána včas a je důvodná, protože dohoda o vypořádání zúženého majetku účastníků uzavřená ve stejný okamžik jako smlouva o zúžení tohoto majetku je platným právním úkonem vyjadřujícím vůli účastníků se finančně vypořádat v případě rozvodu jejich manželství.
Odvolací soud ohledně nezařazení závazku z úvěru ve výši 5 000 000 Kč do vypořádání dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalovaná, jíž svědčilo břemeno tvrzení a důkazní, uplatnila tento nárok opožděně po koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř., proto k němu nelze přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná poukazuje na nesprávné vyřešení otázek hmotného i procesního práva, na nichž je postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, kterými se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně byly řešeny jinak (aniž by tyto dovolací důvody výslovně konkretizovala). Považuje za nesprávné právní závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, ke kterým došly každý jinou cestou, o tom, že vůlí manželů promítnutou do dohody o zúžení SJM je možné odložit počátek běhu vypořádací lhůty až po uplynutí tří let od zúžení, a prolomit tak kogentní ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. Rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je možné vůlí účastníků smlouvy o zúžení SJM založit dvoufázový proces, podle kterého by v prvním stupni došlo k zúžení SJM, poté byla založena (případná) pohledávka žalobce na budoucí vypořádání v neurčité výši až v závislosti na zániku SJM rozvodem manželství, aniž by byla uzavřena dohoda podle § 143a odst. 2 obč. zák., a to za prolomení prekluzivní tříleté lhůty stanovené v § 150 odst. 4 obč. zák. Žalovaná má za to, že účinky smlouvy o zúžení nastaly k 11. 11. 2008 a lhůta stanovená v § 150 odst. 4 obč. zák., ve které by se žalobce (při pominutí oprávněnosti jeho nároku) mohl domáhat vypořádání, uplynula 11. 11. 2011. Po uplynutí prekluzivní lhůty jeho právo zaniklo a soudy byly povinné k tomu podle § 583 obč. zák. z úřední povinnosti přihlédnout. Pokud tak neučinily, odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (neuvádí od kterého rozhodnutí) a jejich rozhodnutí jsou nesprávná.
Žalovaná dále namítá, že odvolací soud nesprávně přes charakter řízení tzv. judicium duplex pro koncentraci řízení nevypořádal jí navrženou pohledávku ve výši 5 000 000 Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (tu však nekonkretizuje). S námitkami žalované se již vypořádaly soudy obou stupňů a jejich závěry jsou správné. Dovolání není důvodné. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v řízení zahájeném před 1. 1. 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz část první, článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Tomuto požadavku dovolatelka plně nedostála (srov. z řady dalších např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Nicméně z obsahu dovolání se podává, že zpochybňuje řešení otázky, zda v případě, že manželé se dohodnou o zúžení SJM, mohou sjednat, že vypořádají mezi sebou nároky vzniklé v důsledku zúžení SJM o konkrétní věci až při (eventuálním) zániku manželství. Tuto otázku dovolací soud dosud neřešil; dovolání je tak přípustné.
Manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů (§ 143a odst. 1 obč. zák., věta první).
I při vypořádání SJM se uplatní princip smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Právní úkony učiněné subjekty zaniklého společného jmění je třeba vykládat tak, aby byla v nejvyšší možné míře respektována jejich smluvní svoboda a volnost při nakládání s majetkem (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, publikovaný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že dojde-li k zúžení společného jmění manželů, je třeba provést jeho vypořádání; jestliže však účastníci v dohodě o zúžení sjednají, že k dalšímu vypořádání nemá již dojít, nelze jej provést (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2009, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 24, str. 906).
V rozsudku ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010, akceptoval dovolací soud názor, vyslovený v odborné literatuře: „Manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 173)“. V uvedené publikaci se dále uvádí: „Zde však nastávají těžkosti. Manželé se zpravidla dohodnou na tom, které věci budou ze SJM vyňaty a komu připadnou, o náhradě za ně však zpravidla výslovně nejednají. To je celkem pochopitelné; v době, kdy jsou schopni se takto dohodnout, mají dobré vztahy a patrně o náhradě ani nepřemýšlejí. Nastanou-li později v jejich vztazích neshody, situace se mění a dochází ke sporům. Je pak otázka, zda manžel, který takto věci nabyl, je povinen v rámci vypořádání zaplatit druhému na vyrovnání podílu k nim… Může tu jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně) anebo o vypořádání částečné (jde jen o dohodu o prvním kroku, náhrada za věc bude určena později). Rozhodující pro určení toho, o který z těchto případů jde, je vůle účastníků smlouvy o zúžení SJM. V případě, že vznikne spor o obsah této vůle, bude třeba věc posoudit podle pravidel o důkazním břemenu“.
K uvedenému právnímu názoru, který dovolací soud akceptuje, lze dodat: Proces „likvidace“ zúženého (zde v rozsahu zúžení) či zaniklého SJM má – jak ostatně uvedl i odvolací soud – několik fází. První fázi představuje samotný zánik SJM, a to buď úplný (po zániku manželství) nebo částečný (bylo-li SJM za trvání manželství zúženo). Při částečném zániku SJM je opět třeba rozlišovat dva základní případy: jednak zúžení rozhodnutím soudu, při kterém není zřejmé, jaké majetkové kusy komu připadnou (§ 148 odst. 1 obč. zák.), nebo zúžení dohodou, které může, ale nemusí být bezprostředně spojeno s úplným vypořádáním. Ve všech případech platí, že pokud nebylo zaniklé či zrušené SJM vypořádáno, je třeba tak učinit. Po zániku či zúžení proto nastupuje druhá fáze, kterou je vypořádání SJM; přednost před jinými způsoby má vždy dohoda účastníků.
Při vypořádání jde jednak o určení toho, co komu připadne; pokud strany do tří let neuzavřou o tom dohodu nebo nepodají návrh na vypořádání u soudu, nastoupí vypořádání zákonnou domněnkou (§ 150 odst. 4 obč. zák.). Dále – v případě, že podíly, kterých se každému z manželů nejsou stejné, a není dán důvod k tzv. disparitě podílů - lze vypořádat (vyrovnat) rozdíl mezi hodnotou podílů, kterých se účastníkům dostalo. Vypořádává-li zaniklé SJM soud, rozhodne i o této otázce; při vypořádání zákonnou domněnkou se vypořádání nerovných podílů neuplatní (takový nárok z § 150 odst. 4 nijak nevyplývá). Vypořádává-li se zaniklé či zúžené SJM dohodou, je vyrovnání nestejné hodnoty podílů peněžním či jiným plněním zcela v dispozici účastníků; týká se jen jich samotných a není upraveno kogentními normami. Na tuto část vypořádání nelze § 150 odst. 4 obč. zák. vztáhnout.
Proto se účastníci dohody o vypořádání zaniklého či zúženého SJM mohou domluvit i tak, že budou vázat uzavření dohody o zaplacení částky na vyrovnání výše podílů, kterých se jim na základě dohody dostalo, případně i samotné peněžní dorovnání výše podílů, na budoucí nejistou událost (podmínka odkládací). V dohodě o zúžení SJM tak lze sjednat, že její účastníci vypořádají mezi sebou nároky vzniklé v důsledku zúžení SJM až při (eventuálním) zániku manželství. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak správné.
K polemice s tím, že odvolací soud vyloučil pro koncentraci řízení projednat pohledávku žalované ve výši 5 000 000 Kč: Toto rozhodnutí je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu. „Ve věci vypořádání společného jmění manželů, v níž byla provedena příprava jednání podle ustanovení § 114c o. s. ř., mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která by jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností podle ustanovení § 114c odst. 4 o. s. ř. (srov. § 118b odst. 1 větu první o. s. ř.). Nebyla-li provedena příprava jednání podle ustanovení § 114c o. s. ř., mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která by byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (srov. § 118b odst. 1 větu druhou o. s. ř.)“ - rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 písm. o. s. ř. v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a náleží mu tak podle § 243b a § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů řízení, které mu vznikly za zastoupení advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších změn (dále jen „advokátní tarif“). Jde o odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání 33 100 Kč (§ 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 8 odst. 6 a § 7 bod 5 advokátního tarifu), 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty 7 014 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř., celkem částka 40 414 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím řádně a včas, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-