// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 21.05.2025
Nesplnění povinnosti předat obchodnímu zástupci výkazy o dlužné provizi
Splatnost provize obchodního zástupce je upravena ustanoveními § 2504 o. z. (upravujícím vznik práva na provizi) a § 2505 o. z. (upravujícím poslední den splatnosti provize), tedy nezávisle na předání výkazu o dlužné provizi. Tento výkaz je zastoupený podle § 2506 odst. 1 o. z. povinen předat obchodnímu zástupci nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení „čtvrtletí, ve kterém se provize stala splatnou“.
Ustanovení § 2506 odst. 1 o. z. musí být eurokonformně vyloženo tak, že zastoupený je povinen předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém vzniklo právo na provizi podle § 2504 o. z. Ze skutečnosti, že nejzazší den pro splnění povinnosti podle § 2506 odst. 1 o. z. se shoduje s nejzazším dnem splatnosti provize, však nelze vyvozovat jakýkoli závěr o tom, že by splatnost provize byla podmíněna předáním výkazu dlužné provize. Systematika zmiňovaných ustanovení naopak zřetelně svědčí tomu, že splatnost provize (upravená relativně kogentně ve prospěch obchodního zástupce; srov. § 2519 odst. 2 o. z.) není nijak podmíněna předáním výkazu dlužné provize a nastává nezávisle na jeho předání.
Nepodmiňuje-li pak zákon předáním výkazu o dlužné provizi splatnost práva obchodního zástupce na provizi, musí obdobně platit (arg. per analogiam), že splněním povinnosti zastoupeného dle § 2506 odst. 1 o. z. není podmíněna ani splatnost práva zastoupeného požadovat po obchodním zástupci vrácení neoprávněně vyplacené provize, tedy práva, jehož splatnost zákon výslovně neupravuje, a která proto nastává – nesjednají-li si smluvní strany něco jiného – podle obecných pravidel upravených ustanovením § 1958 odst. 2 o. z. Jinak řečeno, stane-li se právo obchodního zástupce na zaplacení provize splatným nezávisle na tom, zda mu byl zastoupeným předán výkaz o dlužné provizi, který by obchodnímu zástupci umožnil ověřit, jaká smluvní odměna mu ve skutečnosti náleží, tak i v opačném případě, má-li obchodní zástupce povinnost již vyplacenou provizi zastoupenému vrátit, nastane splatnost tohoto práva nehledě k tomu, zda obchodní zástupce má k dispozici údaje rozhodné pro ověření rozsahu, v jakém jej tíží povinnost provizi zastoupenému vrátit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 966/2024, ze dne 31. 3. 2025
Dotčené předpisy:
§ 2506 odst. 1 o. z.
§ 2507 o. z.
Kategorie: obchodní zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném domáhala původně vrácení částky 971 385 Kč s příslušenstvím, kterou zaplatila žalovanému na základě smlouvy o obchodním zastoupení za uzavření pojistných smluv se třetími osobami. Po ukončení spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným došlo u desítek pojistných smluv, které za žalobkyni sjednal žalovaný se třetími osobami, k předčasnému ukončení pojistného vztahu, ať již pro neplacení pojistného, nebo z důvodu výpovědi smlouvy ze strany pojistníka. Žalovaný se proti podané žalobě bránil námitkou, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vystavit mu výkazy o dlužné provizi.
2. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 16 C 31/2021-1258, zastavil řízení co do částky 470 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 970 915 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých spolu účastníci uzavřeli dne 15. 1. 2014 smlouvu o výhradním obchodním zastoupení, na jejímž základě žalovaný zajišťoval pro žalobkyni zájemce o pojištění, s nimiž pak jménem žalobkyně a na její účet tyto smlouvy také uzavíral. Součástí smlouvy o výhradním obchodním zastoupení bylo mimo jiné ujednání stran, podle něhož byl obchodní zástupce povinen vrátit žalobkyni odpovídající část obdržené provize, pokud dojde ke změně či zániku jím zprostředkovaných a uzavřených smluv. Ke dni 31. 3. 2019 došlo v důsledku výpovědi smlouvy ze strany žalovaného k zániku smluvní spolupráce mezi účastníky. Žalobkyně následně žalovaného vyzvala k zaplacení žalované částky, neboť v jejím rozsahu zaniklo žalovanému právo na již vyplacenou provizi (z důvodů specifikovaných u jednotlivých pojistných smluv v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla po právu, neboť žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 2506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a nevydala žalovanému výkazy o dlužné provizi. Podle soudu prvního stupně se tak nárok žalobkyně dosud nestal splatným, její žaloba byla předčasná, a bylo proto nutno ji zamítnout.
5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 970 915 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí).
6. Odvolací soud po doplnění dokazování o plné znění předmětné smlouvy o výhradním obchodním zastoupení, včetně její přílohy č. 1 (podle níž mimo jiné platilo, že obchodní zástupce je povinen vrátit provizi, na niž mu nevzniklo právo, způsobem určeným v písemné výzvě pojišťovny, a to nejpozději do 15 dnů od doručení této výzvy; tento závazek obchodního zástupce nezaniká ani ukončením smlouvy) vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně; po stránce právní však dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému. Podle odvolacího soudu povinnost a lhůta upravené ustanovením § 2506 odst. 1 o. z. dopadají pouze na případy, kdy má zastoupený povinnost předat výkazy o dlužné provizi obchodnímu zástupci v souvislosti s odměnou za výkon obchodního zastoupení, a nevztahuje se tedy na „storno“ provize, zejména s ohledem na skutečnost, že právo žalobkyně na ně vzniklo až po zániku obchodního zastoupení. Splatnost daného plnění byla upravena smluvním ujednáním účastníků, jemuž postup žalobkyně odpovídal, a její žaloba tak byla důvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost odůvodňoval jednak tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, zda se povinnost zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi (upravená § 2506 odst. 1 o. z.) vztahuje také na situaci, kdy zastoupený požaduje po obchodním zástupci vrácení již vyplacené provize, právo na niž zaniklo v důsledku nesplnění či zrušení smlouvy uzavřené třetí osobou (z důvodů nikoli na straně zastoupeného). Podle žalovaného je na danou otázku nutno odpovědět kladně, přičemž žalobkyně tuto svou povinnost v projednávané věci nesplnila.
8. Žalovaný v souvislosti s tím v dovolání vymezil i (v rozhodování dovolacího soudu rovněž dosud neřešenou) otázku, jaké účinky má nesplnění dané povinnosti zastoupeným. Podle jeho názoru je nutno § 2506 odst. 1 o. z. vykládat v kontextu § 2519 odst. 2 o. z. tak, že v takovém případě nemůže nastat splatnost pohledávky zastoupeného na vrácení tzv. storno provize, a proto v projednávané věci byla žaloba žalobkyně podána předčasně.
9. Konečně žalovaný v dovolání namítal, že ani v případě, že by se dovolací soud ztotožnil s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem, po něm není legitimní žádat úroky z prodlení z žalované částky, neboť žalovaný se ocitnul v prodlení z důvodu prodlení žalobkyně s plněním povinnosti předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi. Žalovaný proto uvedl, že odvolací soud posoudil uvedené právní otázky nesprávně, a navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se jako věcně správný potvrzuje, a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
10. Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právní argumentací odvolacího soudu, uvedla, že odvolací soud ustanovení § 2506 o. z. vyložil i aplikoval správně, a navrhla dovolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
12. Ve vztahu k námitce žalovaného, že s ohledem na prodlení žalobkyně s plněním povinnosti předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi mu nemohla vzniknout povinnost hradit jí kromě jistiny také úroky z prodlení, žalovaný v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud proto v uvedené části nemohl posoudit jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř.
13. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání splňuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky, jaký vliv má nesplnění povinnosti zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkazy o dlužné provizi upravené § 2506 odst. 1 o. z. na splatnost pohledávky zastoupeného na vrácení provize, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání není důvodné.
18. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
19. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
a) Rozhodná vnitrostátní právní úprava
20. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
21. Podle § 2504 o. z. nebylo-li ujednáno, že obchodní zástupce obstará pro zastoupeného jen příležitost k uzavření obchodu s určitým obsahem, vzniká obchodnímu zástupci právo na provizi v okamžiku, kdy zastoupený splnil povinnost nebo byl povinen splnit závazek na základě smlouvy uzavřené s třetí osobou, anebo kdy třetí osoba splnila závazek z takové smlouvy (odst. 1). Právo na provizi vzniká nejpozději v okamžiku, kdy třetí osoba splnila svou část závazku nebo byla povinna ji splnit, splnil-li zastoupený svoji část. Má-li však třetí osoba splnit své povinnosti až po uplynutí doby přesahující šest měsíců po uzavření obchodu, vzniká obchodnímu zástupci právo na odměnu uzavřením obchodu (odst. 2).
22. Podle § 2505 o. z. provize je splatná nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém na ni vzniklo právo.
23. Podle § 2506 o. z. zastoupený předá obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém se provize stala splatnou. Ve výkazu uvede hlavní údaje rozhodné pro vypočtení provize (odst. 1). Obchodní zástupce má právo, aby mu zastoupený zpřístupnil veškeré údaje, nejméně však údaje z účetních či obdobných záznamů, které má a které jsou potřebné k ověření výše provize (odst. 2).
24. Podle § 2507 o. z. je-li zřejmé, že obchod mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněn, právo na provizi nevzniklo; to neplatí, nesplní-li se obchod z důvodů na straně zastoupeného.
25. Podle § 2519 odst. 2 o. z. k ujednáním, která se odchylují od § 2504 odst. 2, § 2505, 2506, 2507, 2514, 2515, 2516 nebo 2517 v neprospěch obchodního zástupce, se nepřihlíží.
b) Rozhodná evropská právní úprava
26. Podle čl. 11 směrnice Rady ze dne 18. 12. 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (86/653/EHS), dále jen „Směrnice“, nárok na provizi může zaniknout, pouze pokud je zjištěno, že smlouva mezi třetí osobou a zmocnitelem nebude splněna, a ke splnění nedošlo z důvodu na straně zmocnitele (odst. 1). Provize, kterou obchodní zástupce již získal, bude vrácena, pokud odpovídající nárok zanikl (odst. 2). Od odstavce 1 se nelze odchýlit v neprospěch obchodního zástupce (odst. 3).
27. Podle čl. 12 Směrnice zmocnitel předá obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po čtvrtletí, ve kterém se stala splatnou. Tento výkaz obsahuje hlavní složky, na základě kterých byla provize vypočítána (odst. 1). Obchodní zástupce je oprávněn požadovat, aby mu byly poskytnuty veškeré údaje, zejména výpis z účetních knih, které má zmocnitel k dispozici a které obchodní zástupce potřebuje k ověření výše provizí, které mu náleží (odst. 2). Od odstavců 1 a 2 se nelze dohodou odchýlit v neprospěch obchodního zástupce (odst. 3).
c) Výklad právních předpisů v judikatuře
28. Ústavní soud v minulosti dovodil, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod číslem 163/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněného tamtéž pod číslem 99/2017, či ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018).
29. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že pochybnosti o obsahu aplikované právní normy je třeba odstranit výkladem, a to zejména výkladem gramatickým, logickým, systematickým i historickým. Výkladem gramatickým (jazykovým) se právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Logický výklad sleduje vysvětlit zkoumanou právní normu podle zásad formální logiky s cílem objasnit její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů. Systematický výklad sleduje vykládat hlavní smysl a účel právní normy podle jejího řazení v systému ostatních právních norem. Historický výklad pak sleduje osvětlit zkoumanou právní normu podle doby jejího vzniku. V konkrétním případě pak je vždy třeba použít všechny druhy výkladu v jejich vzájemné souvislosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, uveřejněný pod číslem 3/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Z hlediska teleologického a historického výkladu dotčené právní normy představuje významnou pomůcku pro právní interpretaci důvodová zpráva, která, ačkoliv není pramenem práva, může osvětlit záměr zákonodárce, resp. záměr tvůrce příslušné normy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018, uveřejněný pod číslem 45/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004).
31. Konečně Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že nepřijatelným je takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (k principu rozumného a účelného uspořádání právních vztahů srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
d) Následky nesplnění povinnosti dle § 2506 odst. 1 o. z.
32. Pro posouzení projednávané věci je předně nezbytné prostřednictvím výkladu předmětného ustanovení podle shora citovaných pravidel posoudit, zda nesplnění povinnosti zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi může mít vliv na splatnost provize.
33. Gramatický výklad naznačuje, že odpověď na uvedenou otázku je negativní, neboť ustanovení § 2506 odst. 1 o. z. výslovně nespojuje s porušením povinnosti zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkazy o dlužné provizi žádnou zvláštní sankci. Jak ale vyplývá ze shora citované judikatury, jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Pro odstranění pochybnosti o obsahu zkoumaného ustanovení je proto dále nutno vyjít z historických souvislostí jeho vzniku a zjistit jeho smysl a účel, a to také podle jeho řazení v systému ostatních právních norem, tedy využít výkladu historického, systematického a teleologického.
34. Historický výklad předmětného ustanovení rovněž nenabízí odpověď na předmětnou otázku. Ustanovení § 662a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, jež před účinností zákona č. 89/2012 Sb. upravovalo povinnost zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi, se totiž svým zněním (zásadně) neliší od ustanovení § 2506 o. z. [shodně srov. HORÁK, P. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 912], přičemž důvodová zpráva k zákonu č. 554/2004, jímž byla do českého právního řádu implementována Směrnice, ve vztahu k vykládanému ustanovení neobsahuje žádnou zmínku. Z uvedeného důvodu je tak nutno přistoupit k výkladu systematickému a teleologickému.
35. Ze systematického výkladu plyne, že splatnost provize obchodního zástupce je upravena ustanoveními § 2504 o. z. (upravujícím vznik práva na provizi) a § 2505 o. z. (upravujícím poslední den splatnosti provize), tedy nezávisle na předání výkazu o dlužné provizi. Tento výkaz je zastoupený podle § 2506 odst. 1 o. z. povinen předat obchodnímu zástupci nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení „čtvrtletí, ve kterém se provize stala splatnou“. Ačkoli čl. 12 odst. 1 Směrnice (transponovaný do českého právního řádu právě § 2506 odst. 1 o. z.) také používá výraz „čtvrtletí, ve kterém se stala provize splatnou“, je nutno jej vykládat v souvislosti s čl. 10 odst. 1 Směrnice, který upravuje „splatnost provize“ a který byl do českého právního řádu transponován prostřednictvím § 2504 o. z. jako „vznik práva na provizi“. Ustanovení § 2506 odst. 1 o. z. proto musí být eurokonformně vyloženo tak, že zastoupený je povinen předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém vzniklo právo na provizi podle § 2504 o. z. (shodně srov. HORÁK, P., op. cit. shora, s. 912). Ze skutečnosti, že nejzazší den pro splnění povinnosti podle § 2506 odst. 1 o. z. se shoduje s nejzazším dnem splatnosti provize, však nelze vyvozovat jakýkoli závěr o tom, že by splatnost provize byla podmíněna předáním výkazu dlužné provize. Systematika zmiňovaných ustanovení naopak zřetelně svědčí tomu, že splatnost provize (upravená relativně kogentně ve prospěch obchodního zástupce; srov. § 2519 odst. 2 o. z.) není nijak podmíněna předáním výkazu dlužné provize a nastává nezávisle na jeho předání.
36. Ke shodnému závěru lze dospět rovněž teleologickým výkladem. Podle ustanovení § 2504 odst. 1 o. z. právo na provizi obchodnímu zástupci vzniká (neujednají-li si smluvní strany, že obchodní zástupce obstará pro zastoupeného jen příležitost k uzavření obchodu s určitým obsahem) v okamžiku, kdy zastoupený splnil povinnost nebo byl povinen splnit závazek na základě smlouvy uzavřené s třetí osobou, anebo kdy třetí osoba splnila závazek z takové smlouvy; nejpozději však v okamžiku, kdy třetí osoba splnila svou část závazku nebo byla povinna ji splnit, splnil-li zastoupený svoji část (nemá-li třetí osoba povinnost splnit svou část závazku až po uplynutí doby přesahující šest měsíců po uzavření obchodu; srov. § 2504 odst. 2 o. z.).
37. Obchodní zástupce má poté, co jeho přičiněním došlo k uzavření smlouvy, toliko omezenou možnost zjistit, zda nastaly shora zmiňované okolnosti a zda (případně v jakém rozsahu) vzniklo jeho právo na provizi, zatímco pro zastoupeného jsou tyto informace snadno dostupné. Účelem zákonné povinnosti zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi, z něhož budou patrné hlavní údaje rozhodné pro vypočtení provize, je právě vyrovnání popsané informační asymetrie. Obchodní zástupce má mít možnost zjistit, jaká smluvní odměna mu náleží, případně pravdivost jakých informací si má ověřit prostřednictvím práva na přístup k údajům zastoupeného (§ 2506 odst. 2 o. z.). Vyrovnání této asymetrie pak představuje konkrétní projev zásady ochrany obchodního zástupce jako jednoho z hlavních účelů zákonné i směrnicové úpravy obchodního zastoupení (srov. druhý a třetí bod odůvodnění Směrnice či např. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 12. 2015, Quenon K., C-338/14, bod 23).
38. Uvedenému účelu přitom odpovídá možnost obchodního zástupce domáhat se po žalovaném splnění dané povinnosti (nesplní-li ji dobrovolně) prostřednictvím žaloby na nepeněžité plnění, jako tomu bylo např. v řízeních posuzovaných Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 189/2024, či ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1790/2020 (závěry citovaných rozhodnutí učiněné ve vztahu k ustanovení § 662a odst. 1 obch. zák. lze aplikovat rovněž na právní úpravu účinnou ode dne 1. 1. 2014, neboť jak již bylo uvedeno shora, ustanovení § 2506 odst. 1 o. z. oproti znění § 662a odst. 1 obch. zák. nepřineslo zásadní změny), jíž lze dosáhnout vyrovnání informační asymetrie mezi zastoupeným a obchodním zástupcem. Naopak odklad ani podmínění splatnosti provize tento účel nesleduje.
39. Nepodmiňuje-li pak zákon předáním výkazu o dlužné provizi splatnost práva obchodního zástupce na provizi, musí obdobně platit (arg. per analogiam), že splněním povinnosti zastoupeného dle § 2506 odst. 1 o. z. není podmíněna ani splatnost práva zastoupeného požadovat po obchodním zástupci vrácení neoprávněně vyplacené provize, tedy práva, jehož splatnost zákon výslovně neupravuje, a která proto nastává – nesjednají-li si smluvní strany něco jiného – podle obecných pravidel upravených ustanovením § 1958 odst. 2 o. z. Jinak řečeno, stane-li se právo obchodního zástupce na zaplacení provize splatným nezávisle na tom, zda mu byl zastoupeným předán výkaz o dlužné provizi, který by obchodnímu zástupci umožnil ověřit, jaká smluvní odměna mu ve skutečnosti náleží, tak i v opačném případě, má-li obchodní zástupce povinnost již vyplacenou provizi zastoupenému vrátit, nastane splatnost tohoto práva nehledě k tomu, zda obchodní zástupce má k dispozici údaje rozhodné pro ověření rozsahu, v jakém jej tíží povinnost provizi zastoupenému vrátit. Opačný výklad by vedl k hodnotovému nesouladu uvnitř zákona, který je třeba odmítnout.
e) K nutnosti vznést předběžnou otázku
40. Při výkladu ustanovení § 2506 odst. 1. o. z. je třeba mít na zřeteli, že tímto ustanovením byl do českého právního řádu implementován čl. 12 odst. 1 Směrnice, a je tedy nutné vykládat jej eurokonformně.
41. Soudní dvůr Evropské unie, dále jen „Soudní dvůr“, v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, v případu CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982), dále jen „rozhodnutí CILFIT“, uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky, jestliže: 1) otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), nebo 3) výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair).
42. Soudní dvůr Evropské unie se ve svých rozhodnutích při výkladu čl. 12 odst. 1 Směrnice nezabýval konkrétně otázkou, zda má nesplnění povinnosti zmocnitele vliv na splatnost jeho pohledávky na vrácení provize vyplacené obchodnímu zástupci, jestliže právo na ni nevzniklo či následně zaniklo. O případ acte éclairé tudíž nejde. Nejvyšší soud však považuje čl. 12 odst. 1 Směrnice v otázce následků nesplnění tam upravené povinnosti za acte clair, v důsledku čehož jej (jakožto soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) nestíhá, přinejmenším z hlediska materiálního, povinnost položit postupem podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru předběžnou otázku (vedle rozhodnutí CILFIT k tomu srov. též zevrubný výklad podaný Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17, a judikaturu Soudního dvora v něm citovanou), a to z následujících důvodů.
43. Závěr, podle něhož nesplnění povinnosti zastoupeného (resp. „zmocnitele“ podle čl. 1 odst. 1 Směrnice) nemá žádný vliv na splatnost provize (bez ohledu na to, zda má jít o provizi hrazenou obchodnímu zástupci nebo naopak vrácenou zmocniteli podle čl. 11 odst. 2 Směrnice), obstojí při srovnání různých jazykových verzí dotčeného ustanovení směrnice za užití terminologie a právních pojmů práva Evropské unie a současného zohlednění odlišnosti interpretace práva Evropské unie (srov. rozhodnutí CILFIT, body 19 a 20). Různé jazykové verze totiž nevykazují formulační rozdíly oproti českému znění Směrnice, neboť žádné z jazykových znění Směrnice žádným způsobem nepodmiňuje splatnost provize splněním povinnosti plynoucí zmocniteli z čl. 12 odst. 1 Směrnice.
44. Nejvyšší soud nemá ani za to, že by při výkladu předmětného ustanovení Směrnice (v kontextu systematiky celého jejího znění) mohla vzniknout nejasnost ohledně odpovědi na výše řešenou otázku. Ustanovení čl. 10 upravuje podrobně vznik práva obchodního zástupce na provizi a jeho splatnost, a to zcela nezávisle na splnění povinnosti zmocnitele dle čl. 12 odst. 1 Směrnice, zatímco z ustanovení čl. 11 odst. 1 a 2 Směrnice zřetelně plyne, že povinnost vrátit provizi, kterou obchodní zástupce již získal, je podmíněna toliko tím, že je zjištěno, že smlouva mezi třetí osobou a zmocnitelem nebyla či nebude (zcela) splněna, a k nesplnění nedošlo z důvodů na straně zmocnitele (shodně srov. závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 17. 5. 2017, ERGO Poisťovna a.s. proti Alžbetě Barlíkové, C-48/16, body 47-51).
45. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že shora formulovaným závěrům o splnění podmínek doktríny acte clair nebrání samotná skutečnost, že soudy nižších stupňů věci dospěly při výkladu předmětných otázek k rozdílnému závěru (obdobně srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 9. 2015 ve věci X a T.A. van Dijk proti Directeur van het onderdeel Belastingregio Belastingdienst/X van de rijksbelastingdienst a Staatssecretaris van Financiën, C-72/14 a C-197/14, bod 60). V posuzovaném řízení se nadto soudy nižších stupňů v rámci právního posouzení věci eurokonformním výkladem ustanovení § 2506 odst. 1 o. z. nijak nezabývaly.
f) Posouzení v poměrech projednávané věci
46. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že účastníci si v rámci smlouvy o obchodním zastoupení sjednali postup pro vyúčtování a vrácení tzv. „storno provize“, tj. provize vyplacené obchodnímu zástupci, na niž mu nikdy nevzniklo, případně následně zaniklo právo; žalovaný však odmítl „storno provize“ zaplatit žalobkyni, neboť podle názoru žalovaného nesplnila svou povinnost předat žalovanému výkaz o dlužné („storno“) provizi.
47. Jak Nejvyšší soud vyložil výše, splatnost provize (a to ani v případě jejího vrácení zastoupenému z důvodu, že právo na ni obchodnímu zástupci nevzniklo či později zaniklo) není nijak odvislá, není-li ujednáno jinak, od toho, zda zastoupený předal obchodnímu zástupci výkaz dlužné provize podle § 2506 odst. 1 o. z. Jestliže tak odvolací soud za daných okolností uzavřel, že případné nesplnění uvedené povinnosti žalobkyně nemělo vliv na splatnost žalobou uplatněné pohledávky a jejího příslušenství, nelze jeho právnímu posouzení předmětné otázky nic vytknout.
48. Dovolací soud se již nezabýval otázkou, zda se povinnost zastoupeného upravená předmětným ustanovením vztahuje také na případy vrácení provize, neboť ani (dovolatelem proponovaná) kladná odpověď by – vzhledem ke shora formulovaným závěrům – nemohla žádným způsobem ovlivnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí, a její posouzení by proto bylo nadbytečné a procesně nehospodárné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2657/2023).
49. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.
VI. Závěr
50. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalovaného podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
51. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které se sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 12 220 Kč [§ 1 odst. 2 věta první, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 629 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 15 149 Kč.
Autor: -mha-