// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 02.04.2025
Řízení o obecné odpůrčí žalobě po zahájení insolvenčního řízení
Skutečnost, že zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastal (ze zákona) účinek předjímaný ustanovením § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (tedy že nelze pokračovat v řízení o obecné odpůrčí žalobě, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné), není (nemůže být) důvodem pro vydání usnesení o přerušení řízení (o obecné odpůrčí žalobě) podle § 109 odst. 1 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 261/2025, ze dne 13. 3. 2025
Dotčené předpisy:
§ 109 o. s. ř.
§ 594 o. z.
§ 239 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou 24. srpna 2023 se žalobce (K. J.) domáhal vůči žalované (G. M.) určení, že označená darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 12. prosince 2014 (dále jen „darovací smlouva“) uzavřená mezi Z. M. (dále též jen „Z. M.“) a M. M. (jako dárci a oprávněnými z věcného břemene) a žalovanou (jako obdarovanou a povinnou z věcného břemene), je vůči němu neúčinná.
2. Usnesením ze dne 18. dubna 2024, č. j. 3 C 135/2023-78, Okresní soud v Havlíčkově Brodě – vycházeje z § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – řízení přerušil. Důvod pro přerušení řízení spatřoval okresní soud v tom, že Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „insolvenční soud“ nebo „odvolací soud“) v insolvenčním řízení vedeném na majetek Z. M. (dlužníka) pod sp. zn. KSHK 33 INS 17665/2023 zjistil úpadek Z. M. a povolil mu oddlužení.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. července 2024, č. j. 19 Co 164/2024-90, ve znění (opravného) usnesení ze dne 20. srpna 2024, č. j. 19 Co 164/2024-93, potvrdil usnesení okresního soudu.
4. Odvolací soud – vycházeje z § 239 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona a z § 109 odst. 1 a § 111 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
5. Odvolání není důvodné, když zahájením insolvenčního řízení na majetek Z. M. (dlužníka) nastala v poměrech této věci situace předvídaná § 239 insolvenčního zákona (v době zahájení insolvenčního řízení probíhalo u okresního soudu řízení o určení neúčinnosti darovací smlouvy na základě odpůrčí žaloby podané jinou osobou než insolvenčním správcem dlužníka). V řízení (o odpůrčí žalobě) nelze pokračovat do skončení insolvenčního řízení, takže nastává situace obdobná dle § 109 odst. 1 o. s. ř. (nelze rozhodnout ve věci samé). Nelze-li v řízení pokračovat, pak je třeba je přerušit (vzhledem k § 239 odst. 1 insolvenčního zákona).
6. Námitka, že výrok napadeného usnesení je neurčitý a nevykonatelný, není důvodná; jde o procesní rozhodnutí, u kterého výkon rozhodnutí nepřichází v úvahu a je zjevné, jaké jsou účinky přerušení řízení (§ 111 o. s. ř.). Usnesení okresního soudu rovněž není nepřezkoumatelné (je z něj patrno, proč okresní soud přerušil řízení).
7. Řízení se přerušuje na dobu do skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek Z. M. Jestliže ale insolvenční správce dlužníka nepodá odpůrčí žalobu ve lhůtě dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, lze rozhodnout o pokračování řízení před skončením insolvenčního řízení; proto výrok usnesení neobsahuje dobu, na kterou se řízení přerušuje.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka dovozuje, že podle závěrů judikatury představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 34/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 34/2015“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 21 Cdo 539/2015 [přijaté ještě k výkladu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], právní stav vyplývající z § 239 odst. 1 insolvenčního zákona nastává přímo ze zákona (nikoli až rozhodnutím soudu), takže řízení nemělo být přerušeno.
11. Dále dovolatelka namítá (též pro účely založení přípustnosti dovolání), že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces (odňal jí možnost před soudem jednat) tím, že nezohlednil ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu při posuzování závažného důvodu pro omluvu zástupce účastníka z jednání a žádosti o jeho odročení (§ 101 odst. 3 o. s. ř.) a rozhodoval ve věci v nepřítomnosti účastníků.
12. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. K tomu dodává, že R 34/2015 neřeší, zda při splnění předpokladů dle § 239 insolvenčního zákona je rozhodnutí o přerušení řízení zákonné. Byť jde o rozhodnutí nadbytečné, není důvod je rušit. K porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces pak nedošlo, jelikož odvolací soud o věci rozhodl usnesením bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.
III. Přípustnost dovolání
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Dovolání pak shledal přípustným pro řešení otázky, zda jsou dány důvody přerušit řízení o (obecné) odpůrčí žalobě rozhodnutím soudu, jsou-li splněny předpoklady formulované v 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, coby otázky dovolacím soudem neřešené.
15. Dovolací námitka, že odvolací soud svým postupem odňal dovolatelce právo jednat před soudem, vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro založení přípustnosti dovolání je tedy taková argumentace právně bezcenná. Srov. k tomu též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněného pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněného pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč. Existenci zmatečnostních vad řízení však zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže s tvrzenou zmatečnostní vadou řízení se Nejvyšší soud vypořádá v mezích přípustného dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovoláním namítanou zmatečnostní vadou není řízení postiženo.
17. Usnesení o přerušení řízení je usnesením, kterým se nerozhoduje „o věci samé“ a které soud vydává (může vydat) i bez nařízení jednání (což okresní soud učinil i v této věci) [srov. též § 167 až § 169 o. s. ř.]. K projednání odvolání proti takovému usnesení není povinen nařídit (odvolací) jednání ani odvolací soud, a to právě proto, že jde o usnesení, kterým nebylo rozhodnuto „ve věci samé“ (srov. § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., na který přiléhavě poukázal ve vyjádření k dovolání žalobce). Právo na spravedlivý proces tedy soudy dovolatelce jí popisovaným způsobem neupřely (dovolání je potud zjevně nedůvodné).
18. Dále se Nejvyšší soud zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do důvodnosti přerušení řízení.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak se podávají ze spisu a z veřejně dostupných údajů o insolvenčním řízení vedeném na majetek Z. M. v insolvenčním rejstříku):
21. Insolvenční řízení na majetek Z. M. bylo zahájeno 8. listopadu 2023, tedy dnem, kdy insolvenční návrh Z. M. spojený s návrhem na povolení oddlužení došel insolvenčnímu soudu (srov. § 97 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona).
22. Usnesením ze dne 9. listopadu 2023, č. j. KSHK 33 INS 17665/2023-A-5 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné):
[1] Zjistil úpadek dlužníka Z. M. (bod III. výroku).
[2] Povolil mu oddlužení (bod IV. výroku).
[3] Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Ing. R. S. (bod V. výroku).
23. Usnesením ze dne 2. dubna 2024, č. j. KSHK 33 INS 17665/2023-B-21 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod II. výroku), přičemž insolvenční řízení na majetek Z. M. stále probíhá.
24. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“):
§ 7 (insolvenčního zákona)
Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§ 239 (insolvenčního zákona)
(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.
(…)
(3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.
(…)
§ 243 (insolvenčního zákona)
Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty.
§ 109 (o. s. ř.)
(1) Soud řízení přeruší, jestliže
(…)
b/ rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit;
(…)
(2) Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže
(…)
c/ probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
(…)
§ 111 (o. s. ř.)
(1) Jestliže řízení je přerušeno, nekonají se jednání a neběží lhůty podle tohoto zákona. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu.
(2) Jestliže je řízení přerušeno podle § 109 odst. 1 a 2, činí soud všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá. Jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu.
§ 594 (o. z.)
(1) Neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce.
(2) Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy, jestliže
a/ právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání,
b/ právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo
c/ je právním nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po předchůdci nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.
25. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek Z. M. a později nedoznala změn. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se přitom pro insolvenční řízení vedené na majetek Z. M. (a spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Stejné (rozhodné) znění insolvenčního zákona je určující i pro zkoumání překážek pokračování v řízení o (obecné) odpůrčí žalobě založených úpravou promítnutou v § 239 insolvenčního zákona.
26. Ustanovení § 594 o. z. v citovaném znění platí v nezměněné podobě od přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nejvyšší soud pak již na tomto místě poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.
27. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k otázce, zda poté, co nastanou účinky předjímané § 239 odst. 1 větou druhou insolvenčního zákona, je důvod přerušit řízení o obecné odpůrčí žalobě (a podle jaké právní úpravy), následující závěry:
28. Účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka na obecnou odpůrčí žalobu, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči osobě, v jejíž prospěch bylo právní jednání dlužníka učiněno, nebo které vznikl z odporovatelného právního jednání dlužníka prospěch, popsal Nejvyšší soud (ve vazbě na úpravu obsaženou v § 239 insolvenčního zákona) již v důvodech R 34/2015. Tam ozřejmil, že z § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona a z § 243 insolvenčního zákona je třeba dovodit (krom jiného), že v řízení o (obecné) odpůrčí žalobě, kterou se věřitel ještě před podáním insolvenčního návrhu (na majetek dlužníka) domáhá určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o (takové) odpůrčí žalobě „obdobný stav, jako při přerušení řízení“, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o (obecné) odpůrčí žalobě vydána před zahájením insolvenčního řízení.
29. Zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a opatření přijatá v jeho průběhu (bez individuálního zacílení oněch opatření na třetí osoby) by nemělo (bez dalšího) vyvolávat ve sporných řízeních, jichž se dlužník neúčastní, stejné účinky, jako ve sporných řízeních, v nichž je dlužník stranou sporu (§ 111, § 140a a násl., § 263 a násl. insolvenčního zákona). V souladu s principem minimalizace vlivu (zásahů) insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka na takové spory je i výklad podaný ke zkoumané úpravě v R 34/2015. Přímo z R 34/2015 se podává, že úprava obsažená v § 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona nemá „stejné účinky“ jako ty, jež se pojí podle § 111 o. s. ř. s usnesením o přerušení řízení dle § 109 o. s. ř.
30. Není-li podle zvláštní úpravy obsažené v § 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona záměrem zákonodárce přivodit zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka bez dalšího přerušení řízení ohledně odpůrčích nároků uplatněných dlužníkovými věřiteli u obecných soudů před zahájením insolvenčního řízení, pak lze ovšem z takové úpravy stěží dovozovat „povinnost“ obecných soudů přerušit takové řízení (nejde o situaci „obdobnou“ té, která vyvolává potřebu přerušit řízení „podle § 109 odst. 1 o. s. ř.“, jak nesprávně dovodil odvolací soud).
31. Jinak řečeno, účinek předjímaný v § 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, spočívající v nemožnosti pokračovat po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka v odpůrčím sporu dříve zahájeném dlužníkovým věřitelem vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z., nastává (zahájením takového insolvenčního řízení) bez dalšího (ze zákona), tedy bez potřeby přijímat o tom jakékoli soudní rozhodnutí. Okolnost, že takový účinek nastal, není důvodem k přerušení řízení o odpůrčím nároku podle § 109 odst. 1 o. s. ř. Povinnost přerušit řízení o odpůrčím nároku podle § 109 odst. 1 o. s. ř. proto, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, tedy „obecný soud“ nemá.
32. Vzhledem k tomu, že účinek předjímaný v § 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona se v intencích závěrů plynoucích z R 34/2015 beze zbytku nekryje s účinkem, který vyvolává usnesení o přerušení řízení podle § 111 o. s. ř. (srov. odstavec 28. odůvodnění shora), není beze zbytku vyloučeno, aby „obecný soud“ poté, co v řízení o odpůrčím nároku takový účinek nastane, zvážil (pro poměry dané věci) vhodnost či účelnost přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.
33. V mezích takového uvážení (jehož přezkum dovolacím soudem se nutně omezuje na otázku „zjevné nepřiměřenosti“ zvoleného postupu) však soud musí mít na paměti (při současném zohlednění toho, že smyslem § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení), že využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se ostatně projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“ (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013).
34. V rozsudku ze dne 30. května 2022, sp. zn. 29 Cdo 2917/2020, uveřejněném v časopise Vybraná judikatura, číslo 11, ročníku 2023, pod číslem 111, pak Nejvyšší soud v návaznosti na závěry obsažené v R 34/2015 ozřejmil, že za určitých okolností může odpadnout překážka pokračování v řízení o „obecné“ odpůrčí žalobě podané v době po zahájení insolvenčního řízení na majetek žalobcova (věřitelova) dlužníka dokonce ještě v průběhu onoho insolvenčního řízení (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 41/2023). Ani možnost, že překážka pokračování v řízení o „obecné“ odpůrčí žalobě odpadne ještě před skončením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, však nezbavuje soud, který vydá usnesení o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., povinnosti vymezit výrokem dobu přerušení řízení [kterou lze obecně navázat i na určitou právní událost, jež má nastat (nastane) v řízení, které bylo důvodem takového přerušení řízení].
35. Výše formulované závěry lze shrnout (i pro poměry dané věci) tak, že skutečnost, že zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastal (ze zákona) účinek předjímaný ustanovením § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (tedy že nelze pokračovat v řízení o obecné odpůrčí žalobě, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné), není (nemůže být) důvodem pro vydání usnesení o přerušení řízení (o obecné odpůrčí žalobě) podle § 109 odst. 1 o. s. ř. (který zmiňuje napadené usnesení).
36. V situaci, kdy nejde o žádný z případů popsaných v § 109 odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř., pak k tomu, aby bylo možno uzavřít, že byl důvod přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., postrádají usnesení obou soudů jakoukoli smysluplnou úvahu na téma, proč je v dané věci vhodné nebo účelné řízení ještě přerušit [proč nepostačuje, že nastaly (ze zákona) účinky dle § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona].
37. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž neobstojí (nehledě k absenci řádného vymezení doby přerušení řízení). Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v intencích § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změnil nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu v tom duchu, že řízení se nepřerušuje.
Autor: -mha-