// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 12.03.2025
Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení majetku ve smyslu § 293 IZ
O pokyn zajištěného věřitele ve smyslu § 293 insolvenčního zákona jde tehdy, jestliže obsahově směřuje ke zpeněžení předmětu zajištění. Jeho obsahem mohou být různé požadavky a podmínky zpeněžení. Zajištěný věřitel může například pokynem požadovat, aby insolvenční správce prodal předmět zajištění ve veřejné dražbě nebo mimo dražbu, může určit, jaká bude výše nejnižšího podání při prodeji předmětu zajištění v dražbě, a může například též určit, jaké realitní kanceláře má insolvenční správce oslovit pro účely spolupráce na nemovité věci tvořící předmět zajištění.
Insolvenční zákon nicméně neupravuje žádné obsahové ani formální náležitosti pokynu zajištěného věřitele. Při posuzování uděleného pokynu je tak třeba vycházet z toho, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven.
Pokynem ve smyslu § 293 odst. 1 insolvenčního zákona může být jakýkoli procesní úkon, jímž zajištěný věřitel vymezí (určí) podmínky (předpoklady) zpeněžení zajištění (zajištěného majetku). Není vyloučeno (a v praxi se tak začasté děje), aby zajištěný věřitel navenek projevil svou vůli (udělil pokyn ke zpeněžení konkrétního zajištění) „po částech“, respektive prostřednictvím několika na sebe navazujících procesních úkonů. Není rovněž vyloučeno, aby zajištěný věřitel pokynem nejprve zformuloval (vymezil) obecné podmínky (předpoklady), jejichž splnění má za podstatné (určující) pro zpeněžení zajištěného majetku, a následně (dalším procesním úkonem) onen „obecný“ pokyn konkretizoval nebo jednotlivě schválil (odsouhlasil) jeho konkrétní provedení (provádění) insolvenčním správcem. Při udělení dostatečně určitého „obecného“ pokynu, z jehož rámce následná konkretizace nebo schválení (odsouhlasení) jednotlivých kroků insolvenčního správce nevybočují, je pro naplnění požadavku, aby k pokynu zajištěného věřitele s prvním pořadím (zajištěného věřitele s právem pokyn udělit) byl připojen písemný souhlas zajištěného věřitele s dalším pořadím (§ 293 insolvenčního zákona ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona), zásadně postačující písemný souhlas s „obecným“ pokynem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 13/2023, ze dne 30. 1. 2025
Dotčené předpisy:
§ 286 IZ
§ 289 IZ
§ 293 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 6. října 2021, č. j. 74 ICm 45/2020-181, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) určil, že kupní smlouva uzavřená mezi původním žalovaným 1/ (Ing. L. N., insolvenčním správcem dlužníků J. Ř. a J. Ř.) jako prodávajícím a žalovanými 2/ a 3/ (M. H. a L. Š.) jako kupujícími, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. e. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále též jen „nemovitosti“), je neplatná (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 21. února 2019 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníků J. Ř. a J. Ř. (žalobkyně a dřívějšího žalobce a/), přičemž usnesením ze dne 27. března 2019, č. j. KSPH 77 INS 2555/2019-A-9, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníků a povolil jim oddlužení.
[2] Věřitel COLETTE INVESTMENT s. r. o. (dále též jen „věřitel C“) přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku zajištěnou nemovitostmi (s okamžikem vzniku zajištění k 27. listopadu 2018) s tím, že přílohu přihlášky tvořil notářský zápis NZ 335/2018 vyhotovený notářkou JUDr. V. H.
[3] Věřitel Portfolio Servis s. r. o. (dále též jen „věřitel P“) přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku, která byla taktéž zajištěna nemovitostmi (s okamžikem vzniku zajištění k 24. lednu 2019).
[4] Věřitel C dal dne 29. července 2019 původnímu žalovanému 1/ pokyn ke zpeněžení nemovitostí přímým prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce prostřednictvím společnosti Ruby Real s. r. o. s tím, že nabídková cena má být stanovena částkou 1 990 000 Kč a uzavření kupní smlouvy s nalezeným zájemcem podléhá schválení zajištěného věřitele.
[5] Věřitel C schválil jako zajištěný věřitel dne 16. září 2019 smlouvu o zprostředkování a dne 14. listopadu 2019 návrh kupní smlouvy a dal pokyn k jejímu uzavření. Předmětem kupní smlouvy, která byla uzavřena dne 29. listopadu 2019 mezi původním žalovaným 1/ jako prodávajícím a žalovanými 2/ a 3/ jako kupujícími, byl převod vlastnického práva k nemovitostem za kupní cenu ve výši 1 990 000 Kč.
[6] Obě zajištěné pohledávky v průběhu insolvenčního řízení uhradila třetí osoba.
[7] Věřitel P sdělením ze dne 5. listopadu 2019 informoval insolvenční soud, že jeho pohledávka byla uhrazena; proto bere svoji přihlášku zcela zpět. Účast věřitele P zanikla na základě usnesení o zpětvzetí přihlášky k 17. prosinci 2019.
[8] Účast věřitele C v insolvenčním řízení zanikla na základě usnesení o zpětvzetí přihlášky k 8. únoru 2020.
3. Insolvenční soud – vycházeje především z § 230 odst. 2, § 289 odst. 1 a § 293 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – na základě provedeného dokazování uzavřel, že zajištěný věřitel C (s prvním pořadím) udělil pokyny ke zpeněžení předmětných nemovitostí, nicméně v řízení nevyšlo najevo, že by insolvenční správce měl k dispozici souhlas s pokyny od zajištěného věřitele s druhým pořadím (věřitele P). Insolvenční soud přitom nepřisvědčil názoru původního žalovaného 1/, že tohoto souhlasu nebylo třeba, když dne 5. listopadu 2019 zajištěný věřitel P informoval insolvenční soud o uhrazení své pohledávky, a proto vzal přihlášku zcela zpět. Účast daného věřitele v insolvenčním řízení (totiž) skončila až k 17. prosinci 2019 (srov. § 184 odst. 1 poslední větu insolvenčního zákona), a tedy až do tohoto dne musel mít původní žalovaný 1/ k dispozici souhlas věřitele P ke každému pokynu věřitele C. Jelikož původní žalovaný 1/ tento souhlas neměl, nemohl přikročit ke zpeněžování zajištěného majetku. Jestliže tak přesto učinil, pak je kupní smlouva absolutně neplatná, neboť její uzavření odporuje insolvenčnímu zákonu.
4. K odvolání původního žalovaného 1/ Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění tamtéž označeného opravného usnesení) změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se žaloba zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a dále z toho, že dne 5. srpna 2019 věřitel P jako zajištěný věřitel s druhým pořadím souhlasil s pokynem zajištěného věřitele s prvním pořadím. Cituje § 286, § 289 a § 293 insolvenčního zákona, odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že kupní smlouva má všechny potřebné náležitosti podle § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a její neplatnost proto nelze dovodit pro absenci některé z nich (jako podstatné pro uzavření smlouvy). Nesouhlasil nicméně se závěrem insolvenčního soudu, že absence souhlasu zajištěného věřitele s druhým pořadím s druhým „pokynem“ zajištěného věřitele s prvním pořadím (kterým dne 14. listopadu 2019 schválil kupní smlouvu) způsobuje neplatnost kupní smlouvy. Za opodstatněně uplatněné neměl ani další důvody neplatnosti kupní smlouvy uváděné žalobci.
6. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že postupu původního žalovaného 1/ jako insolvenčního správce žalobců v postavení dlužníků nelze vytknout žádné zásadní pochybení při zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu. Insolvenční správce zcela respektoval podmínky, jež formuloval v pokynu ze dne 29. července 2019 zajištěný věřitel s prvním pořadím (k němuž dal souhlas rovněž zajištěný věřitel s druhým pořadím). K tomu odvolací soud doplnil, že jiný pokyn dle § 293 insolvenčního zákona zajištěný věřitel s prvním pořadím nevydal, neboť jeho další úkony byly pouze schvalovací a představovaly jen plnění dalších podmínek (již) uděleného pokynu; šlo tak pouze o další fáze realizace pokynu ze dne 29. července 2019. Kupní smlouva tedy není neplatná z důvodu uvedeného insolvenčním soudem ani pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na okolnosti jejího uzavření.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezili ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolání závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatnili dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatelé měli za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom směru, že potvrdil postup původního žalovaného 1/ při zpeněžování nemovitostí, který se řídil pokyny zajištěného věřitele s prvním pořadím, ačkoli souhlas zajištěného věřitele s druhým pořadím nebyl dán. K tomu odkázali na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020, a ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 136/2020. Dovolatelé argumentovali ve prospěch závěru insolvenčního soudu, který dovodil, že původní žalovaný 1/ postupoval v rozporu se zákonem, když bez souhlasu zajištěného věřitele s druhým pořadím (s pokyny ze dne 16. září 2019 a ze dne 14. listopadu 2019) přikročil ke zpeněžování majetku. V návaznosti na argumentaci žalovaných, že souhlasu zajištěného věřitele s druhým pořadím nebylo třeba, jelikož ten podáním ze dne 5. listopadu 2019 informoval insolvenční soud, že bere přihlášku pohledávky zcela zpět, dovolatelé uvedli, že pravomocně byla účast věřitele P v insolvenčním řízení ukončena až k 17. prosinci 2019. Do té doby byl nutný jeho souhlas se všemi pokyny zajištěného věřitele s prvním pořadím (muselo na něj být pohlíženo jako na zajištěného věřitele bez ohledu na to, že jeho pohledávka již byla uhrazena).
9. Zároveň dovolatelé nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že pokyny zajištěného věřitele s prvním pořadím ze dne 29. července 2019, ze dne 16. září 2019 a ze dne 14. listopadu 2019 jsou jedním pokynem (respektive, že pozdější pokyny jsou úkony schvalovacími plnícími další podmínky již uděleného prvního pokynu). Míní, že pokaždé šlo o samostatný specifický pokyn, ke kterému bylo třeba vždy připojit souhlas zajištěného věřitele s druhým pořadím. Tuto otázku měli za dovolacím soudem neřešenou.
10. Kupní smlouva je podle dovolatelů neplatná i proto, že nemovitosti nebyly prodány za nejvyšší nabídku, že cena stanovená znaleckým posudkem neodrážela reálnou tržní cenu a že se smlouva zjevně příčí dobrým mravům (když byla uzavřena s příbuzným notářky propojené se zajištěným věřitelem C). Za správný proto označili názor insolvenčního soudu, dle kterého původní žalovaný 1/ postupoval v rozporu se zákonem i se základní zásadou insolvenčního řízení ve smyslu § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, když bez souhlasu zajištěného věřitele s druhým pořadím přikročil ke zpeněžování majetku. Kupní smlouva je tak podle dovolatelů absolutně neplatná.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. V průběhu dovolacího řízení (dne 16. května 2023) žalobce J. Ř. zemřel. S ohledem na to, že insolvenční řízení, z něhož vzešel tento incidenční spor, bylo nadále vedeno (jen) na majetek dlužnice (žalobkyně), Nejvyšší soud v dovolacím řízení (bez dalšího) dále jednal jako s žalobkyní toliko s dlužnicí, což zohlednil v záhlaví tohoto rozhodnutí. K důsledkům toho, že v průběhu společného oddlužení manželů jeden z nich zemře, na další průběh insolvenčního řízení srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2020, sen. zn. 29 NSČR 4/2020, uveřejněné pod číslem 55/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Dále je třeba zmínit, že insolvenční řízení na majetek dlužnice skončilo dne 29. listopadu 2024, kdy nabyl právní moci bod I. výroku usnesení ze dne 28. listopadu 2024, č. j. KSPH 77 INS 2555/2019-B-80, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice (§ 413 věta první insolvenčního zákona). Nejvyšší soud nicméně v dovolacím řízení (bez dalšího) pokračoval v souladu s § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť v projednávaném incidenčním sporu o platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu (§ 159 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona), lze pokračovat i po skončení insolvenčního řízení. Dovolatelka (dlužnice) se v intencích § 159 odst. 5 insolvenčního zákona měla stát účastnicí sporu namísto insolvenčního správce (původního žalovaného 1/). Protože se však dovolatelka účastní řízení od počátku v postavení žalobkyně a na obou stranách sporu současně vystupovat nemůže (nemůže se stát účastníkem řízení na místě insolvenčního správce jako původně žalovaného 1/), Nejvyšší soud na tomto základě od skončení insolvenčního řízení vychází z toho, že jako žalovaní nadále zůstávají v řízení dosavadní žalovaní 2/ a 3/ (M. H. a L. Š.), čemuž přizpůsobil i označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí. K tomu srov. shodně odstavec 13. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 50/2021.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
15. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
16. Dovolání není přípustné k řešení otázek týkajících se posouzení neplatnosti kupní smlouvy z důvodu tvrzeného prodeje zajištěného majetku pod tržní cenou a z důvodu tvrzeného rozporu s dobrými mravy.
17. Již v rozsudku ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 1632/20), totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že podle § 289 odst. 2 věty první insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní, přičemž je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele. Ten může insolvenční správce odmítnout, kdyby bylo možné předmět zajištění zpeněžit výhodněji, přičemž za pokyn odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení insolvenční správce (srov. § 293 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročníku 2018, pod číslem 105).
18. Případná (ne)výhodnost prodeje mimo dražbu tak může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele (za ocenění, výběr znalce a akceptaci znaleckých závěrů odpovídá insolvenční správce a za pokyn, který tyto závěry použije, zajištěný věřitel, který jej udělí); tyto skutečnosti však nejsou významné pro posouzení platnosti kupní smlouvy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. února 2021, sp. zn. I. ÚS 2573/20).
19. Uvedené závěry Nejvyšší soud dále doplnil v tom duchu, že je-li prodej předmětu zajištění za cenu nižší než odhadní podle zvláštní (insolvenční) úpravy platný, je zřejmé, že nemůže být jen z těchto důvodů současně neplatný pro rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2020, na který odkázala i dovolatelka); zároveň platí, že připouští-li insolvenční zákon výslovně určitý postup, nemůže být takový postup sám o sobě současně v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení.
20. K námitce, že kupní smlouva je v rozporu s dobrými mravy proto, že kupujícím byla osoba personálně propojená s notářkou, jejímž klientem byl právě zajištěný věřitel C, odvolací soud správně odkázal na § 295 insolvenčního zákona, ze kterého zřetelně vyplývá, že smlouva nebyla uzavřena s žádnou ze zde vyjmenovaných osob (pro něž platí zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty).
21. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že kupní smlouva není neplatným právním jednáním proto, že nemovitosti byly prodány za cenu nižší, než je cena obvyklá, a proto, že nedošlo k porušení dobrých mravů, je jeho právní posouzení v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
22. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky charakteru úkonu zajištěného věřitele jako pokynu ke zpeněžení majetku; potud jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech neřešenou.
23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
24. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Podle § 286 majetkovou podstatu lze zpeněžit a/ veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu, b/ prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, c/ prodejem majetku mimo dražbu, d/ v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1). O způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle odstavce 1 rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce (odstavec 2).
Podle § 289 prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku (odstavec 1). Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku (odstavec 2). Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře (odstavec 3).
Podle § 293, jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 1). Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele (odstavec 2).
Podle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona není-li k pokynům zajištěného věřitele podle odstavce 2 připojen písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného zajištění, osoba s dispozičními oprávněními neprodleně vyrozumí insolvenční soud. Insolvenční soud v takovém případě nařídí do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda pokyny zajištěného věřitele schvaluje. Při jednání lze projednat pouze námitky proti pokynům zajištěného věřitele, které ostatní zajištění věřitelé uplatní písemně u insolvenčního soudu nejpozději do 7 dnů ode dne zveřejnění těchto pokynů v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K jednání předvolá insolvenční soud insolvenčního správce a dlužníka a zjištěné věřitele, kterým poskytne poučení o námitkách podle věty třetí.
28. Ustanovení insolvenčního zákona v podobě citované výše, pro věc rozhodné, platí v nezměněné podobě od rozhodnutí o úpadku dlužníků a povolení oddlužení (od 27. března 2019).
29. K rozhodnému „insolvenčnímu právu“ Nejvyšší soud doplňuje, že vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníků (27. března 2019) se v insolvenčním řízení vedeném na jejich majetek (a posléze jen na majetek dlužnice), a tedy i ve sporech jím vyvolaných i v době od 1. června 2019 uplatnil (až do skončení insolvenčního řízení 29. listopadu 2024) insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019; [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
30. Judikatura Nejvyššího soudu ke zpeněžování zajištěného majetku je ustálena v následujících závěrech:
[1] Insolvenční zákon obecně definuje zajištěného věřitele v § 2 písm. g/ (jde o taxativní výčet; k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro účely veškerých procesů insolvenčního řízení vztahujících se k zajištěným věřitelům je pak v první obecné části insolvenčního zákona platné pro všechny způsoby řešení úpadku v jeho § 167 odst. 3 upraveno, které ze zajištěných věřitelů uplatňujících právo na uspokojení pohledávek ze zajištění lze až do zpeněžení předmětu zajištění a mimo otázek spojených s jejich uspokojením ze zajištění (např. § 398 odst. 3 věta poslední insolvenčního zákona) považovat za zajištěné věřitele (a v jakém rozsahu). K tomu lze poznamenat, že insolvenční zákon ukládá insolvenčnímu správci, aby u majetku tvořícího předmět zajištění nechal vždy vypracovat znalecký posudek; srov. § 219 odst. 4 insolvenčního zákona (s případnou výjimkou dle § 219 odst. 3 insolvenčního zákona). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2018.
[2] V usnesení sen. zn. 29 NSČR 47/2015 Nejvyšší soud vysvětlil, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2016, pod číslem 49, a v usnesení ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“)].
[3] K dosažení uvedeného cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění. Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem, případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel (k této odpovědnosti srov. opět R 34/2016). Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje ustanovení § 293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu. K tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015.
[4] Uplatňuje-li ke stejnému majetku právo na uspokojení ze zajištění více věřitelů, insolvenční správce nezadá znalci ocenění předmětu zajištění (§ 219 odst. 4 insolvenčního zákona) a při zpeněžení zajištění vychází pouze z pokynů zajištěného věřitele s prvním pořadím, má to za následek nedodržení insolvenčním zákonem stanoveného postupu při zpeněžování zajištění. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2020.
31. V poměrech projednávané věci jde především o posouzení, zda s pokynem v pořadí prvního zajištěného věřitele souhlasil v pořadí druhý zajištěný věřitel, respektive o posouzení, které úkony zajištěného věřitele lze považovat za pokyn ve smyslu § 293 insolvenčního zákona.
32. Ve smyslu závěrů literatury jde o pokyn zajištěného věřitele tehdy, jestliže obsahově směřuje ke zpeněžení předmětu zajištění. Jeho obsahem mohou být různé požadavky a podmínky zpeněžení. Zajištěný věřitel může například pokynem požadovat, aby insolvenční správce prodal předmět zajištění ve veřejné dražbě nebo mimo dražbu, může určit, jaká bude výše nejnižšího podání při prodeji předmětu zajištění v dražbě, a může například též určit, jaké realitní kanceláře má insolvenční správce oslovit pro účely spolupráce na nemovité věci tvořící předmět zajištění. K tomu srov. Sprinz, P., Novopacký, L. § 293 [Zpeněžení předmětu zajištění]. In: Sprinz, P., a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 4.; nebo např. Sedláček, M., Matuška, D. Pokyn zajištěného věřitele v insolvenčním řízení. Bulletin advokacie, 2021, číslo 10, s. 38-42.
33. Insolvenční zákon nicméně neupravuje žádné obsahové ani formální náležitosti pokynu zajištěného věřitele.
34. Při posuzování uděleného pokynu je tak třeba vycházet z toho, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023, sen. zn. 29 ICdo 137/2022, uveřejněný pod číslem 62/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále je „R 62/2024“).
35. Pokynem ve smyslu § 293 odst. 1 insolvenčního zákona může být jakýkoli procesní úkon, jímž zajištěný věřitel vymezí (určí) podmínky (předpoklady) zpeněžení zajištění (zajištěného majetku). Není vyloučeno (a v praxi se tak začasté děje), aby zajištěný věřitel navenek projevil svou vůli (udělil pokyn ke zpeněžení konkrétního zajištění) „po částech“, respektive prostřednictvím několika na sebe navazujících procesních úkonů. Není rovněž vyloučeno, aby zajištěný věřitel pokynem nejprve zformuloval (vymezil) obecné podmínky (předpoklady), jejichž splnění má za podstatné (určující) pro zpeněžení zajištěného majetku, a následně (dalším procesním úkonem) onen „obecný“ pokyn konkretizoval nebo jednotlivě schválil (odsouhlasil) jeho konkrétní provedení (provádění) insolvenčním správcem. Srov. obdobně (k podobě „pokynu“) opět závěry R 62/2024, odstavce 72. a 73. odůvodnění. Při udělení dostatečně určitého „obecného“ pokynu, z jehož rámce následná konkretizace nebo schválení (odsouhlasení) jednotlivých kroků insolvenčního správce nevybočují, je pro naplnění požadavku, aby k pokynu zajištěného věřitele s prvním pořadím (zajištěného věřitele s právem pokyn udělit) byl připojen písemný souhlas zajištěného věřitele s dalším pořadím (§ 293 insolvenčního zákona ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona), zásadně postačující písemný souhlas s „obecným“ pokynem.
36. V poměrech dané věci ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, plyne, že pokyn zajištěného věřitele C ke zpeněžení nemovitostí byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku (B-35) společně se souhlasem druhého zajištěného věřitele P. S pokynem v pořadí prvního zajištěného věřitele tak souhlasil v pořadí druhý zajištěný věřitel; byl tudíž dodržen zákonný postup zpeněžení nemovitostí. Další úkony zajištěného věřitele C (z 16. září 2019 a 14. listopadu 2019) pak svým obsahem pouze navazovaly na dříve udělený pokyn; nijak z něj nevybočovaly. Jejich prostřednictvím zajištěný věřitel naplňoval podmínky již uděleného pokynu, tedy schválil konkrétní smlouvu o zprostředkování prodeje a následně i samotnou kupní smlouvu.
37. Nejvyšší soud plně sdílí závěr odvolacího soudu, že opětovný souhlas zajištěného věřitele P se schvalovacími úkony zajištěného věřitele C (ze dne 16. září 2019 a ze dne 14. listopadu 2019) již nebyl nutný; v pořadí druhý zajištěný věřitel totiž k pokynu (z 29. července 2019) udělil „rámcový“ souhlas dne 5. srpna 2019. Samotné schvalovací úkony, jak je výstižně nazval odvolací soud, již nijak neměnily stanovený způsob zpeněžení nemovitostí.
38. Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i kdyby v poměrech této věci následné jednání zajištěného věřitele C nenavazovalo svým obsahem na jím již udělený (a zajištěným věřitelem P odsouhlasený) pokyn a šlo by o „nový“ pokyn, postup insolvenčního správce by ani tak neodporoval zákonu. V době udělení tohoto „nového“ pokynu totiž věřitel P již nebyl osobou (nebyl v postavení osoby), která by se mohla podílet v insolvenčním řízení dlužníků na uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí.
39. K tomu je třeba odkázat na závěry přijaté v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2018. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle § 230 a § 293 insolvenčního zákona považují v souladu s § 167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze ti zajištění věřitelé uplatňující právo na uspokojení pohledávek ze zajištění (v pořadí dle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona), jejichž (existující) pohledávky jsou nižší, než je hodnota zajištění stanovená znaleckým posudkem vypracovaným v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona.
40. Zajištěný věřitel C schválil návrh kupní smlouvy až poté, co věřitel P oznámil insolvenčnímu soudu, že jeho pohledávka byla uhrazena a bere svou přihlášku zpět. Již v té době tak bylo zřejmé, že nebude uspokojován z předmětu zajištění. Z hlediska účelu ustanovení § 293 insolvenčního zákona, jak byl vyložen Nejvyšším soudem v posledně označeném rozsudku, tak lze dovodit, že souhlas zajištěného věřitele P s uzavřením kupní smlouvy nebyl zapotřebí (že mu podle hmotného práva a jeho vlastního vyjádření již nesvědčila žádná zajištěná pohledávka).
41. Závěr odvolacího soudu, že souhlas zajištěného věřitele P k dalším úkonům zajištěného věřitele C nebyl ke zpeněžení předmětných nemovitostí nutný, je tak ve světle podaného výkladu správný.
42. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
43. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, avšak procesně úspěšným žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
44. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání zamítl, stal se bezpředmětným i návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Autor: -mha-