// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 20.01.2025
Okamžik převzetí zásilky k přepravě dle čl. 17 Úmluvy CMR
Okamžik převzetí zásilky k přepravě uvedený v čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba pojímat jako právní jednání, kterým dopravce přijímá zásilku k jejímu přemístění a dodání, čímž se zakládá zvláštní odpovědnost dopravce vyplývající z přepravní smlouvy. Tímto právním jednáním přijímá dopravce zásilku do své odpovědnostní sféry tak, aby mohl přijmout účinná opatření, jež mohou předcházet vzniku škody na přepravované zásilce.
Právní následky spojené s převzetím zásilky totiž zakládají i další pravidla Úmluvy CMR, jako např. čl. 8, dle kterého při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá správnost údajů uvedených v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky a jejího obalu. Až převzetí zásilky dopravcem předpokládá, že dopravci je zásilka předána se znalostí skutečností, jež mu umožňují v případě potřeby učinit výhrady nebo formulovat námitky, a to buď v přepravním dokladu nebo v samostatném dokumentu.
Toto „převzetí zásilky“ je třeba odlišovat od samotného naložení vozidla, byť v mnoha případech mohou splývat v jediný okamžik. Nakládání vozidla je čistě faktickou záležitostí, zatímco „převzetí zásilky“ je právním pojmem. Faktické předání zásilky (naložení vozidla) se však nemusí nutně shodovat s převzetím zásilky ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR.
Jakkoli je okamžik převzetí zásilky k přepravě závislý na konkrétních okolnostech případu, lze předpokládat, že dopravce ještě nepřevzal zásilku, jestliže neměl možnost zkontrolovat podmínky uvedené v čl. 8 Úmluvy CMR a přijmout opatření, které předchází vzniku škody na zásilce. K právním následků spojeným s převzetím zásilky dle čl. 17 Úmluvy CMR totiž dochází až v okamžiku, kdy dopravce vykonává nebo může vykonávat kontrolu nad zásilkou.
V poměrech věci zde vedené se uvedené projevuje tak, že jestliže dle zavedené praxe stran nakládku na ložnou plochu návěsu poskytnutého dopravcem prováděl sám odesílatel, pak samotné ukončení této nakládky nepředstavovalo převzetí zásilky dopravcem k přepravě ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR za situace, kdy dopravce (či jeho zástupce) nebyl při nakládce přítomen, a nebyl proto schopen ani přezkoumat zásilku ve smyslu čl. 8 Úmluvy CMR. V těchto skutkových poměrech nelze následky spojené s převzetím zásilky spojit již s okamžikem, kdy odesílatel telefonicky informuje dopravce o tom, že nakládka byla ukončena a zásilku může převzít, neboť v tomto čase nemá dopravce nad zásilkou žádnou kontrolu, a není tak schopen přijímat opatření, které předchází jejímu znehodnocení, ztrátě či poškození.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 708/2024, ze dne 17. 12. 2024
Dotčené předpisy:
§ 2474 o. z.
§ 2566 odst. 1 o. z.
§ 9a zák. č. 111/1994 Sb.
čl. 8 předpisu č. 11/1975 Sb.
čl. 17 odst. 1 předpisu č. 11/1975 Sb.
Kategorie: přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1.227.701,57 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která vznikla porušením rámcové zasílatelské smlouvy ze dne 18. 6. 2021 žalovanou v souvislosti s odcizením zboží v přepravě.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 8 C 214/2021-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.227.701,57 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
3. Soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že:
a) Dne 18. 6. 2021 uzavřely žalovaná jako zasílatel a žalobkyně jako příkazce rámcovou zasílatelskou smlouvu č. 600728 (dále též jen „smlouva“).
b) Dle čl. II smlouvy zasílatel odpovídá v rozsahu uvedeném v této smlouvě za škody na zásilkách od okamžiku, kdy zásilky zasílatel převzal pro poskytování služeb, až do doby, kdy je zásilka předána příjemci, popřípadě vrácena zpět žalobkyni. Odpovídá-li zasílatel za ztrátu zásilky, je povinen nahradit žalobkyni škodu způsobenou ztrátou zásilky ve výši pořizovací ceny zboží obsaženého v zásilce. Zasílatel za zásilky ručí dle Úmluvy CMR, není-li uvedeno touto smlouvou jinak.
c) Dle čl. 8, písm. a) a písm. g) všeobecných obchodních podmínek, jež byly přílohou č. 6 smlouvy, zasílatel neodpovídá za škodu, kterou nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče v zasílatelských službách obvyklé nebo když porušení jeho povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími jeho odpovědnost, popř. vzniklou v době, kdy zásilka nebyla v moci zasílatele.
d) Systém předávání zboží k přepravě byl ujednán ve smlouvě, resp. ve všeobecných obchodních podmínkách, kde bylo ujednáno, že zásilka bude připravena odesílatelem k předání k přepravě v okamžiku přistavení vozidla, a že převzetí zásilky příjemcem proběhne neprodleně po přistavení vozidla u příjemce.
e) Zavedená praxe stran byla taková, že žalovaná na základě telefonického hovoru s žalobkyní přistavila kamion (tahač) s návěsem k určené rampě nacházející se u skladu žalobkyně, následně žalovaná kamion (tahač) odpojí a odjede. Poté, co žalobkyně naloží návěs zbožím, uzavřou se vrata skladu u rampy, čímž žalobkyně ukončí nakládku zboží, a současně s tím opět telefonicky oznámí žalované, že je návěs naložen.
f) Dne 23. 9. 2021 žalobkyně v areálu na adrese Letiště Tuřany 947/7, Brno – Tuřany naložila do návěsu přistaveného žalovanou zboží, jehož pořizovací cena činila částku 1.229.289,78 Kč a jež bylo určeno k rozvozu do prodejen žalobkyně.
g) Žalobkyně ukončila nakládku v 15.43 hod., o čemž žalovanou telefonicky informovala.
h) Následně bylo zjištěno, že dvě neznámé osoby odlišné od žalované vjely nákladním vozidlem (tahačem) do areálu. Využily prodlevy mezi ukončením nakládky a příjezdem řidiče žalované a zboží s návěsem odcizily.
i) Žalobkyni vznikla škoda ve výši pořizovací ceny zboží.
4. Soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na § 2471 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jako „o. z.“), § 9a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě a úpravu vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále též jen „Úmluva CMR“).
5. Dle soudu prvního stupně pro posouzení odpovědnosti žalované za škodu na věcech odcizených v naloženém návěsu bylo stěžejní posoudit, k jakému okamžiku došlo k převzetí zásilky žalovanou, což určuje rovněž okamžik, od kterého u žalované nastupuje režim odpovědnosti za škodu způsobenou na zásilce. Převzetím se tedy zásilka dostává do sféry vlivu dopravce a dopravce má možnost nad zásilkou vykonávat kontrolu.
6. Soud prvního stupně měl za to, že v případě nakládky zboží zasílatelem se za okamžik převzetí zboží, a tedy současně za okamžik přechodu odpovědnosti za škodu na dopravce (žalovanou), považuje okamžik, kdy zasílatel zboží naloží na ložnou plochu vozidla a umožní dopravci se zásilkou nakládat. V daném případě tedy k převzetí zboží žalovanou došlo v okamžiku, kdy zaměstnanci žalobkyně zboží do návěsu žalované naložili, uzavřeli vrata skladu a telefonicky ohlásili žalované naložení nákladu, se kterým žalovaná mohla od této chvíle již disponovat. Zboží se tedy v době jeho odcizení nacházelo ve sféře vlivu žalované, když bylo uloženo na jejím tahači, ze strany žalobkyně bylo zabezpečené tak, že s ním již nebylo možné dále manipulovat, a žalovaná byla informována o skutečnosti, že s tímto zbožím již může volně nakládat.
7. Z uvedených důvodů dle soudu prvního stupně u žalované nastoupila tímto okamžikem odpovědnost za škodu na zboží způsobenou jeho odcizením, přičemž již bylo pouze na ní, jaká provede opatření, aby zboží až do okamžiku jeho fyzického převzetí (příjezdu řidiče s tahačem, který návěs zapojil) zabezpečila, neboť zejména taková opatření by v daném případě představovala liberační důvod dle čl. 17 Úmluvy CMR, kterým by se své odpovědnosti zprostila. V projednávaném případě soud u žalované žádné liberační důvody neshledal, neboť měl za prokázané, že návěs nebyl žalovanou proti případnému odcizení nijak zajištěn.
8. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 122/2023-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 1.227.701,57 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok).
9. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že významné je posouzení okamžiku převzetí zásilky k přepravě. Ten však odvolací soud posoudil jinak. Uvedl, že v komentářové literatuře ani dostupné judikatuře nenašel zcela pregnantní výklad okamžiku převzetí zásilky, jež by mohl vystihovat uvedené konkrétní okolnosti nakládky a převzetí zboží k přepravě v projednávané věci. Je tak nutno vycházet ze smyslu dalších zákonných ustanovení. Odvolací soud odkázal na článek 8 Úmluvy CMR, jež řeší přezkoumání údajů dopravcem při převzetí zásilky. Z uvedeného vyplývá, že přepravce přezkoumává správnost údajů v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky a jejího obalu. Dle názoru odvolacího soudu především ukončení nakládky zboží na ložnou plochu vozidla ještě samo o sobě neznamená její převzetí dopravcem. Jinak řečeno k převzetí zásilky může dojít až okamžikem, kdy nejenže je zásilka naložena do vozidla (které ostatně v tomto případě ještě nebylo vozidlem, neboť nebylo schopno samostatné jízdy, jednalo se pouze o tzv. návěs), ale také že bude mít přepravce (řidič předmětného dopravního prostředku) možnost alespoň vizuálně a formálně zásilku zkontrolovat. Tedy zjistit, zda je vůbec na ložné ploše vozidla něco naloženo a provést kontrolu, byť třeba spočívající jen v přezkoumání vnějšího stavu zásilky a jejího souladu s přepravními dokumenty. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
10. Odvolací soud tak uzavřel, že za okamžik převzetí zásilky nutno považovat až okamžik, kdy má dopravce fyzickou možnost obsah zásilky naložené na vozidlo zkontrolovat. V projednávané věci však v tomto smyslu žalovaná zásilku od žalobkyně nepřevzala, neboť nedošlo k tomu, že by řidič, poté co připojil tahač k návěsu, zkontroloval či měl možnost fyzicky zkontrolovat obsah naložené zásilky. Jestliže tedy v tomto případě nedošlo dosud k převzetí zásilky shora uvedeným způsobem, nenastala odpovědnost dopravce za její úplnou nebo částečnou ztrátu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda se v případě nakládky zboží odesílatelem za okamžik převzetí zboží, a tedy současně za okamžik přechodu odpovědnosti za škodu na dopravce, považuje již okamžik, kdy odesílatel dle zavedené praxe stran zboží naloží na ložnou plochu vozidla dopravce za současného uzavření vrat skladu u rampy a telefonického oznámení dopravci, že je návěs naložen, a umožní dopravci se zásilkou nakládat.
12. Dovolatelka dovozuje, že provádí-li nakládku sám odesílatel, nespadá doba nakládky do období dopravcovy odpovědnosti za škodu na zboží. V takovém případě ovšem vzniká dopravcova odpovědnost za zboží ukončením nakládky, tedy převzetím naloženého zboží, kdy za okamžik takového převzetí je nezbytné považovat v souladu s komentářovou literaturou již okamžik umístění zboží na ložnou plochu návěsu.
13. Dle dovolatelky v daném případě došlo k převzetí zboží žalovanou v okamžiku, kdy zaměstnanci žalobkyně zboží do návěsu žalované naložili za současného uzavření vrat skladu a telefonického oznámení žalované o naložení zboží, se kterým žalovaná mohla od této chvíle již disponovat. Zboží se tedy v době jeho odcizení nacházelo ve sféře vlivu žalované, když bylo uloženo na jejím tahači, ze strany žalobkyně bylo zabezpečené tak, že s ním již nebylo možné dále manipulovat, a žalovaná byla informována o skutečnosti, že s tímto zbožím již může volně nakládat.
14. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
15. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání zamítl. Namítá, že strany si mezi sebou ujednaly fyzické předání zásilek. Doplňuje, že nešlo o zavedenou praxi stran, ale o výslovný požadavek ze strany dovolatelky na přistavení speciálního návěsu bez tahače.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
17. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
20. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka vymezená dovolatelkou, jež se týká určení doby převzetí zásilky dopravcem dle čl. 17 Úmluvy CMR, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání však není důvodné.
22. Dle § 2474 o. z. neodporuje-li to smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, může zasílatel sám provést přepravu, kterou má obstarat.
23. Dle § 2566 odst. 1 o. z. dopravce nahradí škodu vzniklou na zásilce v době od převzetí zásilky dopravcem do vydání zásilky příjemci. To neplatí, prokáže-li, že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče.
24. Dle § 9a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě ustanovení o uzavření a provádění přepravní smlouvy, odpovědnosti dopravce, reklamaci a žalobě a o přepravě prováděné postupně několika dopravci obsažená v Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) se použijí obdobně ve vnitrostátní silniční nákladní dopravě na smlouvu o přepravě věci, práva a povinnosti při přepravě věci, náhradu škody vzniklé při přepravě věci a na odpovědnost jednotlivých dopravců při přepravě věci, k jejímuž provedení se spojilo několik dopravců.
25. Dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy CMR při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá a) správnost údajů v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech, b) zjevný stav zásilky a jejího obalu.
26. Dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty.
27. Odpovědnost dopravce za ztrátu zásilky se dle § 9a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě řídí úpravou náhrady škody vzniklé při přepravě věci dle Úmluvy CMR.
28. Při interpretaci Úmluvy CMR nelze bez dalšího použít vnitrostátní právo. To lze pouze pro řešení takových otázek, na které Úmluva CMR nedopadá nebo pro které Úmluva CMR na vnitrostátní právo přímo odkazuje (srov. např. znění čl. 32 odst. 3 Úmluvy CMR). Úmluva CMR je unifikační úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě (srov. znění preambule Úmluvy CMR). Z povahy věci by proto i výklad Úmluvy CMR měl být postaven na stejném základě ve všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován. Pojmy Úmluvy CMR je tak třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva přímo). Dosažení obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy CMR. Uvedený závěr je třeba aplikovat s ohledem na faktickou povahu Úmluvy CMR, která sama o sobě není všeobsažná, a zároveň zde neexistuje mezinárodní soudní těleso, které by bylo schopné utvářet skutečně autonomní výklad smlouvy. Při výkladu je tak třeba přihlédnout i k zahraničním soudním rozhodnutím; potud lze mluvit o autonomním výkladu. Autonomní interpretace v případě Úmluvy CMR představuje proto takový výklad, který respektuje co nejlepší sledování účelu a cíle Úmluvy CMR a je v souladu s určitou obecnou rozhodovací praxí napříč signatářskými státy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 15/2018).
29. Dovolací soud na uvedeném základě přihlédl k rozhodovací praxi soudů signatářských států Úmluvy CMR týkající se předestřené otázky.
30. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je zásadní otázka, jakým způsobem má být ve skutkových poměrech projednávané věci určen okamžik převzetí zásilky dopravcem k přepravě. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplývá, že ke ztrátě (odcizení) zásilky došlo v době mezi ukončením nakládky na návěs odesílatelem a připojením vozidla dopravcem.
31. Určení okamžiku převzetí zásilky je tak například ve francouzské judikatuře definováno jako skutkové a právní jednání, kterým dopravce fakticky (účinně) přebírá zásilku a přijímá ji k přepravě [rozsudek Kasačního soudu (Cour de Cassation) ze dne 20. 1. 1998, Com., n°95-17.250, a ze dne 19. 5. 2015, n°13-25.264, rozsudek odvolacího soudu v Lyonu ze dne 5. 5. 1995, n°93/00434, rozsudek odvolacího soudu v Paříži ze dne 26. 10. 2005, n°03/15077]. Obchodní senát Kasačního soudu (Cour de Cassation, Chambre commerciale) uvedl, že „převzetím se rozumí fyzické předání zásilky dopravci, který ji přijímá, bez ohledu na to, zda existuje nějaký doklad potvrzující toto převzetí“ (rozsudek Kasačního soudu ze dne 19. 5. 2015, n°13-25.264). Odvolací soud v Amiens uvedl, že „v případě smlouvy o přepravě je převzetí zásilky jak skutkové, kdy je zásilka dána k dispozici dopravci, který ji fyzicky přebírá, tak právní, kdy dopravce zásilku přijímá“ (rozsudek odvolacího soudu v Amiens ze dne 17. 10. 2017, n°15/01748, BTL 2017, n°3665, p. 463).
32. Francouzské soudy dále rozhodly, že dopravce nemůže být činěn odpovědným za ztrátu zásilky, pokud je vozidlo odcizeno během nakládání zásilky v nepřítomnosti řidiče, protože zásilka ještě nebyla převzata [rozsudek odvolacího soudu v Lyonu ze dne 5. 5. 1995, n°93/00434, BTL. 1995, p. 451, rozsudek odvolacího soudu v Paříži ze dne 25. 3. 2021, n°19/09379; rozsudek odvolacího soudu v Reims ze dne 9. 6. 2015, n°13/02074, BTL 2015, n°3557, p.398]. Bylo tak rozhodnuto, že pokud dopravce ponechá prázdný návěs v prostorách odesílatele k naložení bez přítomnosti dopravce a návěs je poté dopravcem odtažen, je náklad převzat až po odvezení návěsu a jeho nákladu [rozsudek odvolacího soudu v Paříži ze dne 25. 3. 2021, n°19/09379; rozsudek odvolacího soudu v Reims ze dne 9. 6. 2015, n°13/02074, BTL 2015, n°3557, p.398.] V tomto případě se nepředpokládá odpovědnost dopravce za případnou krádež nebo poškození zásilky naložené v jeho návěsu čekajícího na vyzvednutí, za předpokladu, že odesílatel měl „pravomoc kontrolovat, řídit a dohlížet na vozidlo a jeho obsah a měl nad ním dohled“ (rozsudek Kasačního soudu ze dne 20. 1. 1998, Com., n°95-17.250).
33. Obdobně též doktrína dovozuje, že k převzetí zásilky „dochází v okamžiku, kdy dopravce vykoná nebo může vykonat své právo na kontrolu zásilky“ [Cécile Legros, Fasc. 571-66: Transport routier international, Jurisclasseur, 1er janvier 2022, § 104.]
34. Obdobně německý Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) rozhodl, že podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za ztrátu zásilky, pokud k ní dojde od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání. Převzetí zásilky vyžaduje, aby dopravce úmyslně získal přímou nebo nepřímou držbu přepravované zásilky sám nebo prostřednictvím svých zástupců na základě platné přepravní smlouvy. Převzetí rovněž předpokládá vůli odesílatele vzdát se dispozičního práva k přepravovanému zboží a vůli dopravce převzít nad ním kontrolu. Dále uvedl, že převzetí ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba předpokládat, pokud byly dokončeny nakládací práce, které má provést odesílatel, a řidič buď uzavře nákladový prostor, nebo se zásilka dostane do prostoru odpovědnosti dopravce nebo jeho zástupců tak, aby je on nebo jeho zástupci mohli ochránit před poškozením [rozsudek BGH ze dne 22. 5. 2014, (I ZR 109/13)].
35. V odborné literatuře je rozhodnutí vykládáno tak, že pokud je odesílatel povinen naložit náklad, skutečnost, že dopravce poskytne kamion nebo návěs a odesílatel jej naloží, nepředstavuje přijetí. V tomto případě je nutný další úkon dopravce: musí kamion vyzvednout nebo jinak vyjádřit, že jej přebírá pod svou kontrolu za účelem přepravy [Koller, Transportrecht, 11th ed. 2023, Art. 17 CMR para. 4; Jesser-Huß in Münchener Kommentar zum HGB, 5th ed. 2023, Art. 17 CMR para. 19.].
36. Nejvyšší soud zohlednil rovněž odbornou literaturu k řešené otázce. Je dovozováno, že „převzetím zboží pak je třeba rozumět skutečnou možnost dopravce vykonávat vládu nad zásilkou, tedy s touto disponovat, a to opět za účelem přepravy. Počátek přepravy není pro počátek dopravcovy odpovědnosti rozhodný, rozhodující je pouze převzetí zboží. Provádí-li nakládku odesílatel, považuje se za okamžik převzetí zásilky umístění zboží na ložnou plochu vozidla“ [SEDLÁČEK, P . Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR): Komentář. (Systém ASPI). VOX, čl. 17].
37. „Dopravcova odpovědnost nezačíná až začátkem přemisťovacího procesu (tj. vlastní dopravou) - tj. rozjetím dopravního prostředku, na němž je zásilka/náklad naložena, ale začíná již okamžikem, kdy zásilka/náklad byla předána buď dopravci samému, nebo jeho zástupci, který je pověřen jejím převzetím. Každý jednotlivý případ bude v praxi vycházet ze svých zvláštních skutečností. V některých případech bude převzetí zásilky/nákladu představováno okamžikem, kdy tato přejde z moci odesílatele do moci dopravce, bez ohledu na to, kdy doprava fyzicky skutečně začne. V takovém případě však převzetí moci musí být vždy a pouze za účelem přepravy, a nikoliv za jiným účelem – jako je např. uschování nebo balení (byť by toto sloužilo jako součást provedení budoucí přepravy).“ [ROUBAL, V ., NOVÁK, R . Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Praktický komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer, čl. 17].
38. „Časový úsek, kdy má dopravce zboží ve své péči, začíná přijetím zboží k přepravě. K tomu dochází v okamžiku, kdy dojde k dvoustrannému právnímu jednání, kdy odesilatel na jedné straně pozbývá kontrolu nad zásilkou a dopravce na straně druhé ji v ten okamžik nabývá, a to s výhledem na provedení přepravy této zásilky. Okamžik, od kterého dopravce za zásilku odpovídá, pak tedy nastává ve chvíli, kdy dopravce zboží převzal, věděl-li současně, že jej přebírá za účelem provedení přepravy a nikoli k jiným úkonům (skladování, balení atp.). Zásilka se pak musí do sféry dispozice dopravce dostat vědomě, a nikoli jen fakticky, kdy by byla např. ponechána na pozemku dopravce, aniž by to bylo s dopravcem ujednáno. Na druhé straně je třeba připomenout, že přepravní smlouva má ve většině právních řádů charakter smlouvy konsensuální a nikoli reálné, což znamená, že je tato smlouva uzavřena shodnými projevy vůle obou stran přepravní smlouvy a faktické předání přepravovaného zboží k tomu není potřeba. Zásilka tak může být u dopravce ještě před uzavřením přepravní smlouvy (po dobu do uzavření přepravní smlouvy ale dopravce za zásilku podle úmluvy CMR neodpovídá, ledaže by zásilku převzal s tím, že ji bude přepravovat, avšak smlouva o přepravě bude uzavřena s nějakým odstupem), může mu být předána v okamžiku jejího uzavření nebo může být dopravci předána až za nějaký čas po uzavření přepravní smlouvy (dopravce odpovídá za zásilku až od okamžiku, kdy je mu předána). Převzetí zásilky pak není pojem totožný s pojmem nakládky. Zatímco převzetím zboží se zboží dostává do dispozice dopravce, nakládkou zboží se toto zboží ocitá na dopravním prostředku nebo v něm. Nakládka může opět převzetí zboží předcházet, může po něm následovat, může rovněž spadat s převzetím zboží v jeden časový okamžik. Za nakládku odpovídá obecně ta strana přepravní smlouvy, která se k jejímu provedení zavázala, pokud se k provedení přepravy nezavázala žádná ze stran přepravní smlouvy, neznamená to, že je za nakládku odpovědný dopravce. Lze říci, že dopravce by byl za nakládku odpovědný v takovémto případě jen, pokud by on nebo jeho zaměstnanci nakládku dozorovali nebo řídili. K problematice převzetí zásilky lze pak říci, že po jejím převzetí nemusí ihned následovat přeprava. Zavázal-li se dopravce k dalším úkonům (balení zboží, nakládka atd.), odpovídá za škody vzniklé při těchto úkonech podle úmluvy CMR, došlo-li k těmto úkonům v době, kdy měl zásilku již ve své péči za účelem provedení přepravy.“ [LOJDA, J . Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR): Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer, čl. 17].
39. Nejvyšší soud hodnotil otázku předloženou k dovolacímu přezkumu i při zohlednění uvedené rozhodovací praxe zahraničních soudů a citované literatury, a na jejich základě dospěl k závěru, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem je správné.
40. Z výše uvedených zdrojů plyne, že okamžik převzetí zásilky k přepravě uvedený v čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba pojímat jako právní jednání, kterým dopravce přijímá zásilku k jejímu přemístění a dodání, čímž se zakládá zvláštní odpovědnost dopravce vyplývající z přepravní smlouvy. Tímto právním jednáním přijímá dopravce zásilku do své odpovědnostní sféry tak, aby mohl přijmout účinná opatření, jež mohou předcházet vzniku škody na přepravované zásilce.
41. Právní následky spojené s převzetím zásilky totiž zakládají i další pravidla Úmluvy CMR, jako např. čl. 8, dle kterého při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá správnost údajů uvedených v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky a jejího obalu. Až převzetí zásilky dopravcem předpokládá, že dopravci je zásilka předána se znalostí skutečností, jež mu umožňují v případě potřeby učinit výhrady nebo formulovat námitky, a to buď v přepravním dokladu nebo v samostatném dokumentu.
42. Toto „převzetí zásilky“ je třeba odlišovat od samotného naložení vozidla, byť v mnoha případech mohou splývat v jediný okamžik. Nakládání vozidla je čistě faktickou záležitostí, zatímco „převzetí zásilky“ je právním pojmem. Faktické předání zásilky (naložení vozidla) se však nemusí nutně shodovat s převzetím zásilky ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR.
43. Jakkoli je okamžik převzetí zásilky k přepravě závislý na konkrétních okolnostech případu, lze předpokládat, že dopravce ještě nepřevzal zásilku, jestliže neměl možnost zkontrolovat podmínky uvedené v čl. 8 Úmluvy CMR a přijmout opatření, které předchází vzniku škody na zásilce. K právním následků spojeným s převzetím zásilky dle čl. 17 Úmluvy CMR totiž dochází až v okamžiku, kdy dopravce vykonává nebo může vykonávat kontrolu nad zásilkou.
44. V poměrech věci zde vedené se uvedené projevuje tak, že jestliže dle zavedené praxe stran nakládku na ložnou plochu návěsu poskytnutého dopravcem prováděl sám odesílatel, pak samotné ukončení této nakládky nepředstavovalo převzetí zásilky dopravcem k přepravě ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR za situace, kdy dopravce (či jeho zástupce) nebyl při nakládce přítomen, a nebyl proto schopen ani přezkoumat zásilku ve smyslu čl. 8 Úmluvy CMR. V těchto skutkových poměrech nelze následky spojené s převzetím zásilky spojit již s okamžikem, kdy odesílatel telefonicky informuje dopravce o tom, že nakládka byla ukončena a zásilku může převzít, neboť v tomto čase nemá dopravce nad zásilkou žádnou kontrolu, a není tak schopen přijímat opatření, které předchází jejímu znehodnocení, ztrátě či poškození. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývá, že přistoupilo další právní jednání dopravce, kterým vyjadřil, že zásilku přebírá pod svoji kontrolu za účelem přepravy.
45. Takovémuto výkladu čl. 17 Úmluvy CMR pak odpovídá i právní posouzení učiněné odvolacím soudem, dle kterého dopravce zásilku před jejím odcizením ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR nepřevzal, a proto žalobou uplatňovaný nárok není dán.
46. Namítá-li konečně dovolatelka, že došlo k odlišnému ujednání stran o okamžiku převzetí zásilky k přepravě oproti úpravě v čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR s ohledem na zavedenou praxi stran, zpochybňuje tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, které však dovolacímu přezkumu nepodléhají.
V. Závěr
47. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
48. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a tak žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
49. Náklady dovolacího řízení žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 27. 2. 2024) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, činí 13.220 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši 16.359,20 Kč.
Autor: -mha-