// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 12.02.2019

Právo obchodního zástupce na odškodnění v případě ukončení smlouvy

Při výpočtu maximálního limitu odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák., který odpovídá článku 17 odst. 2 písm. b) směrnice Rady č. 86/653/EHS, se vychází z veškerých provizí získaných obchodním zástupcem v rozhodném období, bez zřetele na jejich podstatu, nikoliv pouze z těch, které jsou relevantní pro výpočet podle § 669 odst. 1 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, ze dne 28. 11. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 669 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 2514 o. z.

Kategorie: obchodní zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se v souzené věci žalobou podanou dne 18. 10. 2006 domáhala po žalované zaplacení částky 155 092 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako odškodnění obchodního zástupce při ukončení smlouvy o obchodním zastoupení podle § 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). Podstatou sporu je způsob určení výše odškodnění podle tohoto ustanovení.

Poté, co bylo v průběhu předchozího řízení žalobkyni přiznáno celkem 40 787 Kč a co do částky 32 053,20 Kč byla žaloba zamítnuta, zůstala nyní předmětem sporu částka 82 251,80 Kč s úrokem z prodlení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 16 Cm 338/2006-419, v pořadí již třetím v této věci, žalobu stran celé této zbývající částky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 82 251,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky p. a. od 1. 2. 2006 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud, aniž to výslovně uvedl, vyšel zřejmě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastnice uzavřely dne 1. 5. 2001 smlouvu nazvanou jako smlouva o zprostředkování, která byla dne 1. 11. 2001 nahrazena smlouvou označenou jako smlouva o obchodním zastoupení, sjednanou na dobu neurčitou; předmětem obou smluv byla činnost směřující k uzavírání pojistných smluv mezi žalovanou a třetími osobami. Podle čl. 1 první ze smluv náležel žalobkyni nárok na provizi, pokud byla pojistná smlouva mezi zájemcem a třetí osobou řádně uzavřena a bylo zaplaceno první pojistné. Podle čl. 2, který upravoval finanční vyrovnání, náležela žalobkyni získatelská a následná provize. Tyto jsou stanoveny podle interních pravidel žalované pro tvorbu provize (odstavec 1). Zprostředkovatel je povinen vrátit již vyplacenou provizi za podmínek zájemcem stanovených v interních pravidlech pro tvorbu provize (odstavec 3). V případě zániku smlouvy je zprostředkovatel povinen vrátit již vyplacenou získatelskou provizi za podmínek stanovených v interních pravidlech pro tvorbu provize (odstavec 4). Podle druhé ze smluv vznikl žalobkyni jako obchodnímu zástupci nárok na provizi, pokud byla pojistná smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou řádně uzavřena, přijata zastoupeným a bylo zaplaceno první pojistné. Podmínky finančního vyrovnání byly upraveny v čl. II totožně jako v případě předchozí smlouvy. Žalobkyni byly za dobu trvání smluv vyplaceny následné provize v celkové částce 111 136 Kč. V pořadí druhá ze smluv byla ukončena dohodou ke dni 31. 1. 2005, když žalobkyně odmítla uzavřít smlouvu novou, která pro ni dle jejího názoru představovala zhoršení podmínek. Žalobkyně požádala dne 24. 1. 2006 žalovanou o vyplacení odškodnění podle § 669 obch. zák. ve výši 221 560 Kč. Po následné korespondenci svůj původní požadavek snížila z důvodu nesjednané konkurenční doložky o 30 % na částku 155 092 Kč, žalovaná však vyjádřila ochotu vyplatit pouze částku 22 227 Kč, představující průměrnou roční následnou provizi.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil obě smlouvy jako smlouvy o obchodním zastoupení, v důsledku čehož dovodil, že vztah obchodního zastoupení mezi stranami trval 45 měsíců, jde tudíž o případ, kdy smluvní vztah trval méně než pět let a pro určení limitu výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák. je tedy třeba vycházet z ročního průměru za celé toto smluvní období. Se soudem prvního stupně se však rozešel při řešení otázky, jaké provize je třeba při určení maximálního limitu zohledňovat.

Soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že žalobkyně sice splnila podmínky pro odškodnění, v rámci tohoto řízení jí však bylo přiznáno plnění přesahující limit stanovený v § 669 odst. 2 obch. zák., který v souzené věci činí 29 636 Kč. K výši limitu dospěl tak, že jako relevantní pro výpočet odškodnění vyhodnotil pouze tzv. následné provize a jejich celkovou sumu vyplacenou za celou dobu trvání smluvního vztahu ve výši 111 136 Kč vydělil počtem měsíců trvání smluvního vztahu, tj. čtyřiceti pěti, a vynásobil dvanácti, čímž dospěl k roční průměrné výši vyplacené provize tohoto druhu. Vyplacené tzv. získatelské provize při výpočtu limitu nezohlednil s odůvodněním, že ty byly žalobkyni vypláceny průběžně, žalobkyně je tedy ukončením vztahu neztrácí. Zdůraznil, že odškodnění ve výši 29 636 Kč není dotčeno žádným krácením, ani pro absenci konkurenční doložky, ani z důvodu mortality pojistného kmene, a je tak maximálně možným odškodněním žalobkyně podle zákonné úpravy. Vyjádřil názor, že takové odškodnění je spravedlivé, neboť nebyly prokázány žádné mimořádné okolnosti, které by měly vliv na určení základu, ze kterého by mělo být odškodnění počítáno.

Odvolací soud shledal takový postup nesprávným. Uvedl, že jak je patrno z § 669 odst. 2 obch. zák., základem pro výpočet odškodnění je průměr ze souhrnu odměn vyplacených zástupci, aniž je v tomto či v jiném ustanovení obchodního zákoníku rozlišen typ těchto odměn. Nemusí se jednat jen o provize následné a případně o tzv. superprovize (provize za řízení), ale je třeba přiřadit i provize získatelské. Argumentoval, že jde sice o provize jednorázové, nelze však odhlížet od toho, že má-li obchodní zástupce přinést prospěch zastoupenému, musí vytvářet i nové obchody. Konstatoval, že podle tvrzení žalobkyně, žalovanou nezpochybněného, činily její následné provize pouze 13,2 % celkových vyplacených provizí, a nedostávala-li žádné provize za řízení, jednalo se zřejmě ve zbývající části o provize získatelské. Z toho dovodil, že žalobkyně uzavírala značné množství nových smluv a taková nebo obdobná situace by pokračovala, nebýt ukončení smluvního vztahu. Není tedy podle jeho názoru důvod eliminovat získatelské provize ze základu pro výpočet odškodnění. Závěrem odvolací soud poznamenal, že žalobkyně vycházela z údajů vygenerovaných žalovanou, není tedy důvod tyto údaje zpochybňovat, a bez dalšího bližšího vysvětlení uvedl, že žalobě o zaplacení částky 82 251,8 Kč s příslušenstvím vyhověl, neboť má za to, že i v tomto rozsahu vzniklo žalobkyni právo na odškodnění.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však jen v měnícím výroku o věci samé.

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky určení výše odškodnění podle § 669 obch. zák., neboť nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz). Od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, se měl odvolací soud odchýlit též v řešení otázky vázanosti soudů nižšího stupně právním názorem dovolacího soudu.

Dále dovolatelka předkládá otázku „rozlišení povahy provizí (získatelských a následných, resp. následných, avšak hrazených za pojistné smlouvy, které obchodní zástupce nesjednal)“, jako otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud konkrétně neřešenou.

V rámci vymezení důvodu dovolání dovolatelka v prvé řadě zpochybňuje správnost aplikace § 669 odst. 2 obch. zák. odvolacím soudem. Vytýká mu, že chybně vycházel z veškerých provizí, které byly žalobkyni vyplaceny v rozhodném období, a prosazuje názor, že rovněž pro účely určení horní hranice odškodnění je třeba aplikovat § 669 odst. 1 obch. zák., který stanoví podmínky pro vznik práva na odškodnění a pro výpočet jeho výše.

Dále dovolatelka argumentuje, že při stanovení výše odškodnění by se mělo vycházet pouze z takových provizí, které by obchodní zástupce nadále dostával, pokud by obchodní zastoupení nezaniklo (nikoliv tedy z provizí získatelských, které představují jednorázovou odměnu za zprostředkování pojistné smlouvy hrazenou po zaplacení prvního běžného pojistného, kterou by obchodní zástupce ani v případě pokračování smlouvy nedostal), které jsou zároveň z pojistných smluv, z nichž má zastoupený dosud podstatné výhody (z nichž realizoval zisk, nikoliv tedy z předčasně zaniklých pojistných smluv), a které byly vyplaceny za pojistné smlouvy uzavřené s klienty, které obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod (nikoliv tedy za správu pojistných smluv, které mu byly pouze přiděleny do správy). Při stanovení výše odškodnění jsou tak podle jejího mínění relevantní pouze následné provize jako každoročně vyplácená odměna za dlouhodobou správu uzavřených pojistných smluv.

Dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 a nezabýval se podstatou získatelské provize ani tím, zda je odškodnění i z tohoto typu provize spravedlivé a zda se jedná o provize, které obchodní zástupce ztrácí. Je přesvědčena, že při výpočtu odškodnění měly být zohledněny pouze ty provize, které byly vyplaceny v souvislosti s obchodními případy, ze kterých realizovala zisk, tedy získala podstatnou výhodu ve smyslu § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák., a vysvětluje, že pouhé zprostředkování pojistné smlouvy zisk samo o sobě nepřináší. Úvahu odvolacího soudu založenou na předpokladu, že by žalobkyně i nadále uzavírala nové smlouvy, odmítá na základě argumentu, že musí jít o ztrátu provizí z již uskutečněných obchodů, nikoliv z hypotetických obchodů s novými zákazníky. Poukazuje na to, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by samotná existence vztahu se získanými pojistníky představovala pro žalovanou jakýkoliv významný obchodní potenciál.

Dovolatelka též namítá, že odvolací soud nevzal zřetel na mortalitu jejího pojistného kmene, že z následných provizí zohlednil nesprávně i provize za pojistné smlouvy, které byly žalobkyni pouze přiděleny do péče, a kromě skutečnosti, že nebyla sjednána konkurenční doložka, nezohlednil žádné další zákonem předvídané faktory zajišťující, aby výsledná výše odškodnění byla spravedlivá. Též v tomto ohledu se měl odvolací soud ocitnout v rozporu se závazným právním názorem, který vyslovil dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť odvolací soud aplikoval § 669 obch. zák. správně a v souladu s judikaturou. Popírá, že odvolací soud vycházel z veškerých provizí, které jí byly vyplaceny. Poukazuje na to, že při stanovení výše odškodnění jde nikoliv o provize již vyplacené, nýbrž o to, o co obchodní zástupce přichází, tedy co by mu bylo vypláceno z již realizovaných obchodů, kdyby smluvní vztah neskončil. Prosazuje názor, že je třeba odlišovat mechanismus výpočtu odškodnění od mechanismu výpočtu limitu, který nemá naopak obecně nic společného s podmínkami pro přiznání odškodnění. Jde o technický výpočet vycházející z toho, co zástupce již obdržel, a logika jeho úpravy vychází z toho, že by vyplacením odškodnění neměl být zástupce zvýhodněn proti stavu, kdy by vztah nadále trval. Žalobkyně zdůrazňuje, že při výpočtu ucházející následné provize vycházela pouze z obchodů, které sama sjednala, a to se zohledněním mortality kmene. Je přesvědčena, že nyní přisouzená částka ani spolu s částkou již dříve pravomocně přiznanou zdaleka nedosahuje částky odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák. ani limitu uvedeného v § 669 odst. 2 obch. zák.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.

Otázka povahy různých typů provizí obchodních zástupců není otázkou hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Obchodní zákoník úpravu různých typů provizí neobsahuje a ponechává tuto otázku na vůli smluvních stran. Povaha provizí tak závisí na tom, co bylo v tomto ohledu v té či oné smlouvě konkrétně ujednáno. To pak platí v zásadě též tam, kde jsou v zavedené obchodní praxi určitého zastoupeného sjednávány s jeho obchodními zástupci určité typy provizí standardně.

Lze k tomu pro úplnost dodat tolik, že v usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5952/2017, vydaném v řízení o žalobě jiného obchodního zástupce proti témuž zastoupenému, jenž je žalován ve zde souzené věci, Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud se neodchýlil od jeho rozhodovací praxe, jmenovitě od rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, jestliže dovodil, že získatelské provize nemohl žalobce ukončením spolupráce se žalovanou ztratit, neboť mu byly během spolupráce vyplaceny jednorázově při získání nového zákazníka nebo realizaci obchodu, a že za provize, které obchodní zástupce ztrácí ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., lze považovat pouze provize následné, které byly žalobci vypláceny opakovaně po dobu trvání smluv uzavřených se zákazníky.

V řešení otázky, zda se maximální limit odškodnění upravený v § 669 odst. 2 obch. zák. zjišťuje z veškeré provize vyplacené obchodnímu zástupci v rozhodném období bez zřetele k dalším podmínkám, anebo zda je relevantní pouze ta provize, která odpovídá kritériím stanoveným v § 669 odst. 1 obch. zák., se odvolací soud od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 ani od jiných jeho rozhodnutí neodchýlil, neboť Nejvyšší soud se řešením této otázky ve svých rozhodnutích dosud nezabýval. Protože však jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou a zároveň je splněna podmínka, že ji odvolací soud řešil a jeho rozhodnutí na ní závisí, je dovolání pro její řešení přípustné podle § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným též proto, že odvolací soud se při aplikaci § 669 odst. 1 obch. zák. a při určení výše výsledného odškodnění podle § 669 obch. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od závěrů obsažených v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3359/2011.

Podle § 652 odst. 1 obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen „obchody“) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet.

Z ustanovení § 659 odst. 1 věty první obch. zák. vyplývá, že obchodní zástupce má nárok na provizi sjednanou, jinak odpovídající zvyklostem podle místa jeho činnosti a s ohledem na druh zboží, jehož se týká smlouva o obchodním zastoupení.

Podle § 669 obch. zák., ve znění novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb., jíž byla do právního řádu České republiky implementována směrnice Rady č. 86/653/EHS ze dne 18. 12. 1986, o koordinaci členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (dále též jen „Směrnice“), obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a (odstavec 1). Výše odškodnění nesmí překročit roční provizi vypočítanou z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být vypočítáno z průměru za celé smluvní období (odstavec 2).

Podle čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice platí, že obchodní zástupce má nárok na odškodnění, jestliže

- zmocniteli přivedl nové zákazníky nebo podstatně zvýšil objem obchodu se stávajícími zákazníky a zmocnitel má i nadále podstatné výhody z obchodu s těmito zákazníky, a

- zaplacení této odměny je spravedlivé s ohledem na všechny okolnosti, zejména na provize, o které obchodní zástupce přichází a které vyplývají z obchodu s těmito zákazníky. Členské státy mohou stanovit, že mezi tyto okolnosti náleží rovněž použití či vyloučení konkurenční doložky ve smyslu článku 20;

Podle čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice výše odškodnění nesmí překročit částku rovnající se ročnímu odškodnění vypočítanému z průměrné roční odměny pobírané obchodním zástupcem během pěti posledních let, a pokud smlouva trvá dobu kratší než pět let, je odškodnění počítáno z průměru za dotčené období trvání smlouvy.

Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, vydaným právě ve zde souzené věci, že vznik práva obchodního zástupce na odškodnění je podmíněn současným splněním dvou předpokladů, totiž jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka. První z uvedených předpokladů pak není splněn již tím, že byl rozvinut významně obchod žalované v důsledku činnosti žalobkyně, takže její práce pro žalovanou byla přínosná; k jeho naplnění je též třeba, aby žalovaná měla i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež žalobkyně získala nebo s nimiž významně rozvinula obchod. Druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu spravedlivé. Jako zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Tato provize nemusí být identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena; je třeba zjistit, která vyplacená provize vyplývá z obchodů uskutečněných s těmi zákazníky, které žalobkyně získala nebo s nimiž významně rozvinula obchod, a posoudit, zda je žalobkyně ukončením vztahu obchodního zastoupení ztratila, což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostávala. Úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity pak nelze redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnosti, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé. Zároveň Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnosti, které jsou podle § 669 obch. zák. rozhodné pro vznik práva na odškodnění, jsou zároveň významné též pro určení jeho výše.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudcích ze dne 26. 10. 2001, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1605/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 228/2018.

V souzené věci je Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu do jisté míry limitován tím, že napadený rozsudek je z hlediska požadavku, aby výklad obsažený v odůvodnění soudního rozhodnutí byl jasný (§ 157 odst. 2 věta první o. s. ř.), problematický. Jeho obsah nasvědčuje tomu, že odvolací soud nerozlišuje důsledně mezi pravidly pro určení základní výše odškodnění vyplývajícími z § 669 odst. 1 obch. zák. (dále též jen „první odstavec“) a mezi limitací výše odškodnění upravenou v § 669 odst. 2 obch. zák. (dále též jen „druhý odstavec“). V rámci popisu svých úvah cituje toliko ustanovení § 669 odst. 2 obch. zák., které chybně označuje (anebo chápe) jako úpravu základu pro výpočet odškodnění, a v navazující pasáži se zabývá jeho výkladem, v jehož rámci posuzuje povahu obou druhů sjednaných provizí. V závěru tohoto výkladu však bezprostředně navazuje argumentací, která věcně odpovídá ustanovení § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., neboť ve vtahu k získatelským provizím řeší otázku, jaké provize obchodní zástupce ztrácí. Vzhledem k tomu lze zřejmě usoudit, že jeho závěr, podle něhož je třeba vycházet nejen z provizí následných, nýbrž i z provizí získatelských, se vztahuje jak k uplatnění korektivu spravedlivosti [§ 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.] v rámci určení základní (nelimitované) výše odškodnění podle prvního odstavce, tak k zjištění maximálního limitu výše odškodnění cestou aplikace druhého odstavce. Tak to zjevně vnímá též dovolatelka.

Odvolací soud nepochybil v tom, že vytkl soudu prvního stupně nesprávnost závěru, podle něhož při určení maximálního limitu podle § 669 odst. 2 obch. zák. nelze zohlednit veškeré provize vyplacené v rozhodné době. Výpočet základní výše odškodnění podle odstavce prvního, v němž je třeba zohlednit řadu materiálních kritérií a uplatnit navíc korektiv spravedlivosti, je třeba odlišit od výpočtu limitu podle odstavce druhého, kde se bez dalších korekcí vychází z prostého souhrnu veškerých provizí, které obchodní zástupce získal v příslušném rozhodném období. Kromě jednoznačně odlišného jazykového vyjádření v obou odstavcích je třeba při výkladu § 669 obch. zák. vycházet též z toho, že i účel obou veličin je odlišný. Zatímco v případě prvého odstavce jde o mechanismus určení spravedlivé výše odškodnění, prostřednictvím kterého je vyrovnána do budoucna trvající výhoda na straně zastoupeného plynoucí z činnosti obchodního zástupce, za kterou by ale zastoupený obchodnímu zástupci v důsledku ukončení smluvního vztahu nemusel zaplatit žádnou odměnu, účelem odstavce druhého je omezit výši odškodnění určitou maximální částkou vycházející z průměru za minulá období, s cílem zamezit tomu, aby byl obchodní zástupce skrze primárně kompenzační, vyrovnávací mechanismus odškodnění uveden ve výsledku do lepší pozice, než v jaké by byl, kdyby smluvní vztah nadále trval; to by se smyslu a účelu tohoto institutu vymykalo.

Při výkladu § 669 odst. 2 obch. zák. je třeba vzít na zřetel, že tímto ustanovením byl do českého právního řádu implementován čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice a je tedy nutné vykládat je eurokonformně. Soudní dvůr se ve svých rozhodnutích při výkladu tohoto článku Směrnice nezabýval konkrétně otázkou, zda roční provize limitující výši odškodnění se zjišťuje z veškeré provize získané obchodním zástupcem v rozhodném období bez zřetele k dalším podmínkám, či zda je relevantní pouze ta provize, která odpovídá kritériím, za jejichž splnění má obchodní zástupce právo na odškodnění; o případ acte éclairé ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415 [dále jen „rozhodnutí CILFIT“], tudíž nejde. Nejvyšší soud však považuje čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice v otázce obsahu tam užitého pojmu „odměna“ za acte clair, v důsledku čehož mu (jakožto soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) nesvědčí, přinejmenším z hlediska materiálního, povinnost položit postupem podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru předběžnou otázku (vedle rozhodnutí CILFIT k tomu srov. též zevrubný výklad podaný Ústavním soudem České republiky v nálezu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17, dostupném na http://www.nalus.cz, a judikaturu Soudního dvora v něm citovanou), a to z následujících důvodů.

Závěr, podle něhož do výpočtu maximálního limitu odškodnění je třeba zahrnout veškeré provize získané obchodním zástupcem v rozhodném období, obstojí při srovnání různých jazykových verzí čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice. Jak v českém, tak též v anglickém, německém i francouzském znění se hovoří o „částce“ („figure“, „Betrag“, „chiffre“) vypočítané z „průměrné roční odměny pobírané obchodním zástupcem“ za relevantní časové období, bez uvedení jakýchkoliv dalších parametrů i bez vztahu k podmínkám podle odstavce prvního (v anglickém znění „commercial agent's average annual remuneration“; v německém „aus dem Jahresdurchschnittsbetrag der Vergütungen, die der Handelsvertreter während der letzten fünf Jahre erhalten hat“; ve francouzském „la moyenne annuelle des rémunérations touchées par l'agent commercial au cours des cinq dernières années“). Oproti základu odškodnění, jehož úprava pod písmenem a) operuje s pojmem "provize" (commissions, Provisionen, commissions), se pod písmenem b) upravujícím maximální limit hovoří o „odměnách“ (remuneration, Vergütungen, rémunérations). I z toho je patrno, že jde o jiné kategorie.

Plná znění čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice:

české: Výše odškodnění nesmí překročit částku rovnající se ročnímu odškodnění vypočítanému z průměrné roční odměny pobírané obchodním zástupcem během pěti posledních let, a pokud smlouva trvá dobu kratší než pět let, je odškodnění počítáno z průměru za dotčené období trvání smlouvy;

anglické: The amount of the indemnity may not exceed a figure equivalent to an indemnity for one year calculated from the commercial agent's average annual remuneration over the preceding five years and if the contract goes back less than five years the indemnity shall be calculated on the average for the period in question;

německé: Der Ausgleich darf einen Betrag nicht überschreiten, der einem jährlichen Ausgleich entspricht, der aus dem Jahresdurchschnittsbetrag der Vergütungen, die der Handelsvertreter während der letzten fünf Jahre erhalten hat, errechnet wird; ist der Vertrag vor weniger als fünf Jahren geschlossen worden, wird der Ausgleich nach dem Durchschnittsbetrag des entsprechenden Zeitraums ermittelt.

francouzské: Le montant de l'indemnité ne peut excéder un chiffre équivalent à une indemnité annuelle calculée à partir de la moyenne annuelle des rémunérations touchées par l'agent commercial au cours des cinq dernières années et, si le contrat remonte à moins de cinq ans, l'indemnité est calculée sur la moyenne de la période.

Rozhodovací praxe soudů těch zemí Evropské unie, kde byl, stejně jako v České republice, čl. 17 Směrnice implementován ve variantě podle jeho odstavce druhého, tedy ve formě „odškodnění“ (v anglické verzi „indemnity“, v německé verzi „Ausgleich“), je jednotná v názoru, že do limitu se započítávají skutečně veškeré odměny, které obchodní zástupce získal. Vycházet je možno zejména z judikatury německé, na kterou oficiálně odkazuje zpráva Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o provádění článku 17 Směrnice, vydaná na základě jejího čl. 17 odst. 6, „COM (1996) 364: Report on the application of article 17 of council directive on the co-ordination of the laws of the member states relating to self-employed commercial agents (86/653/EEC)“ [dále jen „Zpráva Evropské komise“], jako na praxi, která je pro účely aplikace Směrnice relevantní, mj. i proto, že německá úprava byla přímým předobrazem systému odškodnění podle čl. 17 odst. 2 Směrnice.

Podle závěrů rozhodovací praxe vysokých soudů Německé spolkové republiky, Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof, dále též jen „BGH“) a Vrchních zemských soudů (Oberlandesgericht, dále též jen „OLG“), se do maximálního limitu zahrnují i provize, které se nevztahují k novým zákazníkům; relevantní jsou i ty, které se vztahují ke starým zákazníkům (Altkunden) – rozhodnutí OLG Oldenburg ze dne 5. 12. 1963 - 1 U 105/63. Z hlediska věcného jsou pro maximální limit relevantní i provize, které nepředstavují zprostředkování či uzavření nových obchodů, ale též jakékoliv ostatní provize (Provisionen) a odměny a úplaty (Vergütungen) za různé služby, např. za péči o kmen (Bestandspflege, portfolio care), inkaso, skladování (Lagerhaltung), dodávky zboží (Warenauslieferung) a jiné služby (andere Dienstleistungen) – srov. rozsudek BGH ze dne 19. 11. 1970 - VII ZR 47/69 a rozsudek OLG Karlsruhe ze dne 27. 3. 1981 - 14 U 245/79. Je přitom nerozhodné, zda byly dané provize skutečně vyplaceny, protože musí být vzaty v úvahu všechny provize obchodním zástupcem během příslušného období získané (nikoliv jen provize uhrazené) – viz rozsudek BGH ze dne 22. 5. 1981 - I ZR 34/79. Také provize obchodnímu zástupci neoprávněně odepírané je třeba zohlednit, stejně jako provize promlčené (tamtéž). Veškeré částky ve smyslu odstavce druhého jsou relevantní před zdaněním, jde o bruttoprovize (Bruttoprovisionen) – viz rozsudek BGH ze dne 28. 6. 1973 - VII ZR 3/71. V podrobnostech srov. von Hoyningen-Huene in Münchener Kommentar zum HGB, 4. vydání, 2016, § 89b (Ausgleichsanspruch), marg. č. 148-151.

Evropská komise pak v citované Zprávě, která má sloužit jako pomůcka národním soudům při interpretaci čl. 17 odst. 2 Směrnice (str. 1 odst. 6 Zprávy), shrnuje k čl. 17 odst. 2 písm. b), že maximální hodnota je spíše konečným korektivem, nežli metodou výpočtu náhrady škody, a při výpočtu maxima zahrnuje odměna všechny formy plateb (nejen provizi) a je založena na všech zákaznících, a to nejen na nových nebo nárůstových.

Na tomto názoru se ostatně shoduje též odborná literatura, srov. např. von Hoyningen-Huene in Münchener Kommentar zum HGB, 4. vydání, 2016, § 89b [Ausgleichsanspruch], marg. č. 148-151 či Kindl, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. C. H. Beck, 2017. s. 2508 (ve vztahu k § 2515 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je víceméně totožný s § 669 odst. 2 obch. zák.).

Lze tedy spolehlivě uzavřít, že správné použití evropského práva při řešení předmětné otázky je do té míry zřejmé, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu jejího vyřešení, a že stejnou jistotu by měly soudy ostatních členských států a Soudní dvůr. Aplikaci zásady acte clair neznemožňuje sama o sobě ani skutečnost, že soud prvního stupně vyložil § 669 odst. 2 obch. zák. právě opačně (srov. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3432/17 a v něm odkazovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 9. 2015, Ferreira da Silva, C-160/14).

Odvolací soud tedy správně dovodil, že při výpočtu maximálního limitu odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák., který odpovídá článku 17 odst. 2 písm. b) Směrnice, se vychází z veškerých provizí získaných obchodním zástupcem v rozhodném období, bez zřetele na jejich podstatu, nikoliv pouze z těch, které jsou relevantní pro výpočet podle § 669 odst. 1 obch. zák.

To však pro posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako správného nepostačí. Zjištění maximálního limitu odškodnění je jen jedním z kroků při určení výsledné výše odškodnění (z hlediska posloupnosti posledním z nich); výsledné odškodnění je dáno tímto limitem jen v případě, že výše základního odškodnění určená podle prvního odstavce tento limit přesahuje (srov. bod č. 19 rozsudku Soudního dvora ze dne 26. 3. 2009, Turgay Semen, sp. zn. C-348/07). Bez určení výše základního odškodnění se tedy obejít nelze. Z napadeného rozhodnutí ostatně není zcela jasně seznatelné nejen, z jakých konkrétních zjištěných hodnot odvolací soud vycházel a jak k nim dospěl, nýbrž zejména ani zda je přisouzená částka dána právě výší maximálního limitu zjištěného podle druhého odstavce anebo zda má jít o odškodnění určené podle prvního odstavce, jež limit podle druhého odstavce nepřesahuje.

V rovině určení výše základního odškodnění cestou aplikace § 669 odst. 1 obch. zák. právní posouzení odvolacího soudu neobstojí.

Náležitý postup při stanovení výše základního odškodnění vyžaduje důsledné respektování závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3359/2011. Též při výkladu a aplikaci § 669 odst. 1 obch. zák. je pak třeba vzít na zřetel, že jde o implementaci čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice, a proto je nezbytné vykládat toto ustanovení eurokonformně. Při jeho eurokonformním výkladu je třeba vycházet z relevantní judikatury Soudního dvora, zejména z jeho rozsudků ze dne 26. 3. 2009, Turgay Semen, sp. zn. C-348/07 (dále jen „rozsudek Turgay Semen“), ze dne 23. 3. 2006, Honyvem, sp. zn. C-465/04 (dále jen „rozsudek Honyvem “), ze dne 19. 4. 2018, Conseils et mise en relations (CMR) SARL, sp. zn. C-645/16, a ze dne 7. 4. 2016, Marchon Germany GmbH proti Yvonne Karaszkiewicz, sp. zn. C-315/14.

Článek 17 Směrnice musí být podle závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora vykládán s ohledem na účel sledovaný touto směrnicí, kterým je v prvé řadě ochrana obchodního zástupce po zániku smlouvy, a na systém, který tato směrnice zavádí (srov. např. body č. 17 a 19 rozsudku Honyvem). Podle bodu č. 19 rozsudku Turgay Semen lze postup stanovený článkem 17 směrnice rozdělit na tři fáze:

První z těchto fází má především za cíl vyčíslit výhody zmocnitele vyplývající z obchodu se zákazníky, které získal obchodní zástupce, a to v souladu s článkem 17 odst. 2 písm. a) první odrážky Směrnice [v obchodním zákoníku jde o § 669 odst. 1 písm. a)].

Druhá fáze má pak za cíl ověřit, podle druhé odrážky tohoto ustanovení [v obchodním zákoníku jde o § 669 odst. 1 písm. b)], zda částka, ke které se dospělo na základě výše uvedených kritérií, je spravedlivá s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na ztráty provizí, které vznikly obchodnímu zástupci.

Konečně ve třetí fázi se na částku odškodnění uplatní maximální hranice stanovená v čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice [v obchodním zákoníku jde o § 669 odst. 2)], která se použije pouze tehdy, pokud ji tato částka, která vyplývá z dvou předešlých fází výpočtu, převyšuje.

Vzhledem k tomu, že vzniklé ztráty provizí představují pouze jeden z prvků, které jsou relevantní v rámci posouzení spravedlnosti, je tudíž na vnitrostátním soudu, aby posoudil, během druhé fáze svého hodnocení, zda je odškodnění přiznané obchodnímu zástupci v konečném výsledku spravedlivé, a tedy zda, a případně v jakém rozsahu, je třeba s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu toto odškodnění upravit (bod č. 20 rozsudku Turgay Semen).

Čl. 17 odst. 2 písm. a) směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje, aby byl nárok obchodního zástupce na odškodnění automaticky omezen částkou provizí, o které přichází v důsledku ukončení smluvního vztahu, i pokud výhody, které zmocniteli zůstávají, mají vyšší peněžní hodnotu (bod č. 25 téhož rozsudku).

Tento třífázový postup zmiňuje Soudní dvůr i v dalších svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 3. 12. 2015, ve věci C-338/14, Quenon K. SPRL v. Beobank SA, anciennement Citibank Belgium SA a Metlife Insurance SA.

Nesprávnost postupu odvolacího soudu spočívá předně v tom, že (podle všeho) vzal při určení výše základního odškodnění v úvahu veličiny, u kterých nebyla najisto postavena souvislost s přetrvávajícími výhodami na straně žalované ve vztahu k zákazníkům, které žalobkyně za trvání obchodního zastoupení získala nebo s nimiž významně rozvinula obchod. Přetrvávající výhody žalované neidentifikoval a nekvantifikoval, ačkoliv jde o nezbytnou součást aplikace § 669 odst. 1 obch. zák. (srov. bod č. 19 rozsudku Turgay Semen a závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011). Jak se uvádí ve Zprávě Evropské komise, je třeba identifikovat nové obchody (tj. obchody s nově získanými zákazníky a relevantní nově rozvinuté obchody se zákazníky dosavadními) a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu, aniž za to musí obchodnímu zástupci zaplatit. Až teprve v navazujícím kroku se – v rámci uplatnění korektivu spravedlivosti výše odškodnění – zohledňují provize, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází, resp. které ukončením vztahu ztrácí, což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával.

Odvolací soud vyšel z předpokladu, že lze obecně počítat i s budoucími hypotetickými obchody spočívajícími v nových smlouvách, nijak ovšem nepodepřel tuto úvahu vztahem právě k těm obchodům, které žalobkyně získala a ze kterých žalované pramenily výhody. Je třeba připomenout, že smyslem odškodnění je peněžité vyrovnání výhody vzniklé na straně zastoupeného, přetrvávající i po ukončení smluvního vztahu a pramenící z dosavadní aktivní činnosti obchodního zástupce, za kterou zastoupený zástupci v důsledku ukončení smluvního vztahu nemusí zaplatit příslušnou odměnu. Paušální obecná úvaha, že i všechny získatelské provize představují odměnu, o kterou obchodní zástupce ukončením smluvního vztahu přichází, a není tedy důvod je eliminovat ze základu pro výpočet odškodnění, není případná. Budoucí obchody by mohly být v souzené věci potenciálně relevantní do té míry, v jaké by odpovídaly výhodě spočívající v generování dalších prodejů (např. souvisejících produktů) zákazníkům získaným žalobkyní, pokud by platilo, že již samotné vytvoření nově navázaných nebo rozvinutých obchodních vztahů takovou výhodu přineslo. Odůvodnění odvolacího soudu však tyto souvislosti pomíjí.

Co se pak týče tzv. následných provizí, o které žalobkyně ukončením smluvního vztahu přišla, není z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrno, zda a s jakým výsledkem bylo zjištěno, v jakém rozsahu se tyto provize vztahují právě jen k těm zákazníkům, které žalobkyně získala nebo se kterými významně rozvinula obchod, a nejde tedy o zákazníky, kteří byli žalobkyni pouze (bez dalšího) přiděleni do péče. Napadené rozhodnutí postrádá dostatečné vylíčení, z čeho odvolací soud při přiznání žalované částky přesně vycházel a které údaje vzal za rozhodné.

Zcela jasné není nakonec ani to, zda a jak byla zohledněna absence konkurenční doložky. Jiné okolnosti případu, na které míří ustanovení § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., odvolací soud zjevně v potaz nevzal, ačkoliv úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity nelze redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnosti, zda byla sjednána konkurenční doložka (srov. bod č. 19 rozsudku Turgay Semen a závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011).

Protože právní posouzení, na němž spočívá rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, je neúplné a tudíž nesprávné, a protože podmínky pro změnu tohoto rozhodnutí dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Se zřetelem na složitost řešené problematiky a v zájmu hospodárnosti dalšího řízení považuje Nejvyšší soud za vhodné coby obiter dictum dodat, že vhodná vodítka (nikoliv nutně závazný návod) pro postup stanovení výše odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák. i zohlednění jednotlivých relevantních faktorů dává Zpráva Evropské komise, ovšem ve spojení s navazující evropskou judikaturou; podrobně jsou popsána i v odborné literatuře, která přitom koriguje některé nepřesné závěry ohledně německé judikaturní praxe, ze které Evropská komise ve zprávě hojně vycházela (např. von Hoyningen-Huene in Münchener Kommentar zum HGB, 4. vydání, 2016, § 89b [Ausgleichsanspruch] či BeckOK HGB/Lehmann, 22. vydání. HGB § 89b Rn. 74-90). V české literatuře lze návodné informace čerpat i z komentářů k ustanovení § 2514 o. z., který se svým obsahem s § 669 obch. zák. překrývá, např. Kindl, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. C. H. Beck, 2017. s. 2504-2508.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů