// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.08.2018
K oprávnění vyplnit blankosměnku co do údaje data jejího vystavení
Jakkoli je pro vymezení rozsahu vyplňovacího práva určující úmluva účastníků směnečného vztahu, pouze ze skutečnosti, že při vydání blankosměnky byly zúčastněnými stranami výslovně upraveny podmínky, za nichž mají být na blankosměnce vyplněny jen některé z chybějících údajů, ještě nelze bez dalšího usuzovat na to, že vyplňovací právo nebylo sjednáno i ohledně dalších (na směnce dosud nevyplněných) údajů. Důkazní břemeno o tom, že taková (jiná) dohoda nebyla uzavřena (tedy, že ani se zřetelem ke všem okolnostem daného případu nelze za projev vůle směřující ke vzniku dohody o vyplňovacím právu považovat jednání osoby, která listinu záměrně vydanou jako blankosměnka podepsala a předala jejímu majiteli s tím, aby ji doplnil a učinil z pouhého blanketu směnku úplnou), přitom nese žalovaný směnečný dlužník.
Na konkludentní udělení vyplňovacího práva (a jeho obsah) lze usuzovat již z toho, že výstavce podepíše (vlastní) blankosměnku, popřípadě takovou blankosměnku (vedle výstavce) podepíše i směnečný rukojmí a blankosměnka je předána remitentovi.
Uvedené úvahy (o vzniku a obsahu vyplňovacího práva ohledně chybějícího údaje data vystavení směnky) se mohou pochopitelně prosadit jen tehdy, jde-li v konkrétních poměrech vskutku o blankosměnku, tedy o listinu, jež podle ujednání stran byla záměrně (!) vydána neúplná s tím, že později bude o chybějící údaje doplněna a stane se tak směnkou.
Z těchto judikatorních závěrů plyne pro poměry projednávané věci následující:
1) Na konkludentní udělení vyplňovacího práva (ohledně všech chybějících údajů) lze usuzovat již z toho, že výstavce a směnečný rukojmí podepsali spornou blankosměnku (sloužící k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru) a tuto listinu následně předali remitentovi.
2) Okolnost, že v písemně uzavřené dohodě o vyplňovacím právu si smluvní strany upravily konkrétní podmínky, za nichž mohou být do blankosměnky doplněny některé z chybějících údajů, nic nemění na tom, že také ohledně dalšího chybějícího údaje (data vystavení směnky) byla mezi účastníky směnečného vztahu uzavřena (byť jen konkludentní) dohoda o vyplnění.
3) Ze samotného ujednání o tom, za jakých podmínek bude do blankosměnky doplněn údaj směnečné sumy a data splatnosti, nelze dovozovat, že skutečná vůle smluvních stran směřovala k tomu, že remitent není oprávněn do blankosměnky vyplnit také chybějící údaj data vystavení směnky (doplnění tohoto údaje předmětné ujednání nevylučuje). Jinak řečeno, akceptace názoru, že vůle výstavce směnky, remitenta a směnečného rukojmího „směřovala“ ke vzniku neplatné směnky (směnky, v níž nebude uvedeno datum jejího vystavení), je zjevně nepřijatelná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5377/2016, ze dne 31. 5. 2018
Dotčené předpisy: čl. I. § 10 zák. č. 191/1950 Sb.
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. února 2015, č. j. 45 Cm 12/2003-259, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 16. října 2002, č. j. 53 Sm 146/2002-16, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2.228.355 Kč s 6% úrokem od 16. července 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.427 Kč a náklady řízení.
Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 20. října 2005, č. j. 45 Cm 12/2003-131 (jímž rovněž vydaný směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil), Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 4. srpna 2014, č. j. 6 Cmo 133/2006-224 (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č. j. 29 Cdo 1541/2011-202, zrušil původní potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. října 2006, č. j. 6 Cmo 133/2006-167), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu vyšel (stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí) zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně se v posuzované věci domáhala po žalovaném zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 17. října 2000 společností JANDA AUTO s. r. o. (dále jen „společnost J“) na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 2.228.355 Kč, splatné 15. července 2002, za jejíž zaplacení žalovaný převzal směnečné rukojemství (dále též jen „sporná směnka“).
2/ Dne 17. října 2000 žalobkyně (jako věřitelka) uzavřela se společností J (jako dlužníkem) smlouvu o poskytnutí úvěru číslo 10 00 006 (dále jen „smlouva o úvěru“).
3/ Téhož dne žalobkyně a společnost J (jednající žalovaným jako jednatelem společnosti) uzavřely písemnou dohodu o udělení vyplňovacího práva směnečného (dále též jen „dohoda o vyplňovacím právu“), s tím, že k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru vystaví společnost J blankosměnku, do níž bude žalobkyně oprávněna doplnit chybějící údaj směnečné sumy a data splatnosti.
4/ Blankosměnka, kterou společnost J na základě dohody o vyplňovacím právu podepsala a předala žalobkyni, neobsahovala (kromě výše uvedených údajů) rovněž údaj data vystavení směnky. Žalobkyně chybějící údaje (tj. datum vystavení, směnečnou sumu a datum splatnosti) do blankosměnky následně doplnila.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a § 69 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že žalovaným podepsaná listina není platnou směnkou vlastní, neboť údaj o datu jejího vystavení byl (neoprávněně) doplněn na směnečnou listinu až poté, co ji žalovaný (jménem výstavce a jako směnečný rukojmí) podepsal.
Přitom zdůraznil, že v daném případě nebylo pochyb o tom, že sporná listina měla být podle ujednání účastníků směnečného vztahu vystavena jako blankosměnka, sporné bylo pouze to, zda kromě chybějících údajů směnečné sumy a data splatnosti byl v listině úmyslně vynechán také údaj o místu jejího vystavení. Zatímco oprávnění žalobkyně doplnit první dva chybějící údaje jednoznačně plyne z písemně uzavřené dohody o vyplňovacím právu, existence jakékoliv (byť i konkludentní) dohody týkající se případného doplnění údaje data vystavení směnky „prokázána nebyla, resp. s ohledem na důkazní břemeno na straně žalovaného bylo prokázáno, že takováto dohoda uzavřena nebyla“.
Podle přesvědčení soudu prvního stupně totiž již ze skutečnosti, že účastníci směnečného vztahu uzavřeli dohodu o vyplňovacím právu písemně, „zcela logicky plyne“, že jejich úmyslem bylo vystavit blankosměnku pouze s chybějícími údaji směnečné sumy a data splatnosti, nikoli též zmocnit žalobkyni k doplnění data vystavení směnky. Jestliže tak žalobkyně přesto učinila, postupovala „neoprávněně, bez patřičného vyplňovacího oprávnění a je zde nutno vycházet z ustanovení čl. I. § 69 směnečného zákona“.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2016, č. j. 6 Cmo 325/2015-291, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého na základě zjištěných skutečností nelze dovodit, že vůlí účastníků bylo vystavit blankosměnku i s nevyplněným údajem data vystavení směnky. Jestliže totiž „bylo prokázáno, že v písemné dohodě o vyplnění blankosměnky se účastníci dohodli na tom, že na blankosměnce zůstane nevyplněn údaj splatnosti směnky a výše směnečné sumy, avšak nevyplněn zůstal i údaj o datu vystavení, přičemž z vyjádření žalobkyně plyne, že jiné údaje, než údaje, o nichž se účastníci v dohodě o vyplnění blankosměnky dohodli, nedoplnila“, je zřejmé, že k uzavření vyplňovací dohody rovněž ve vztahu k údaji data vystavení směnky nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor dovolacího soudu (vycházející z jeho ustálené rozhodovací praxe) vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí, podle něhož v situaci, kdy blankosměnku, která neobsahovala (kromě údaje o směnečné sumě a datu splatnosti) ještě údaj data vystavení, směnečný rukojmí podepsal a předal remitentovi, musel být minimálně srozuměn s tím, že remitent blankosměnku (také) o tento údaj doplní.
Podle dovolatelky nemohou úvahy soudů nižších stupňů, podle nichž v poměrech dané věci nedošlo (nemohlo dojít) ke konkludentnímu udělení vyplňovacího práva i ohledně údaje o datu vystavení směnky, obstát. To, že písemně uzavřená dohoda o vyplňovacím právu řeší pouze otázku doplnění data splatnosti a výše směnečné sumy, ještě neznamená, že by mezi účastníky směnečného vztahu neexistovala (další) neformální dohoda umožňující remitentovi doplnit do blankosměnky rovněž datum jejího vystavení. Naopak, předáním blankosměnky žalobkyni byla nepochybně taková neformální dohoda o vyplnění (ve vztahu k údaji data vystavení směnky) uzavřena.
Vystavení sporné (blanko)směnky, pokračuje dovolatelka, ostatně bylo (podle ujednání smluvních stran) podmínkou pro čerpání úvěru dle uzavřené smlouvy o úvěru, lze proto považovat za vyloučené, aby obsah vyplňovacích dohod (ať již písemných či neformálních) byl takový, že by remitentovi neumožňoval doplnit všechny chybějící údaje nezbytné k použití směnky. Doplněním data vystavení směnky tak žalobkyně pouze učinila úkon potřebný k tomu, aby mohla směnku jako zajišťovací instrument, na kterém se strany dohodly ve smlouvě o úvěru, také použít.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku oprávnění žalobkyně vyplnit blankosměnku (i) co do údaje data jejího vystavení a s tím související otázku platnosti směnky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozhodnutí vydaným v této věci (navazuje potud na závěry, jež na dané téma formuloval v rozsudku ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1621/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2009, pod číslem 137, jakož i v usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1866/2007) odmítl jako nesprávný závěr o neoprávněném doplnění sporné blankosměnky o údaj data jejího vystavení, který soudy nižších stupňů založily na úvaze, podle níž je pro určení rozsahu vyplňovacího práva žalobkyně určující výlučně obsah dohody o vyplňovacím právu sjednané účastníky v písemné formě.
Přitom vysvětlil, že jakkoli je pro vymezení rozsahu vyplňovacího práva určující úmluva účastníků směnečného vztahu, pouze ze skutečnosti, že při vydání blankosměnky byly zúčastněnými stranami výslovně upraveny podmínky, za nichž mají být na blankosměnce vyplněny jen některé z chybějících údajů, ještě nelze bez dalšího usuzovat na to, že vyplňovací právo nebylo sjednáno i ohledně dalších (na směnce dosud nevyplněných) údajů. Důkazní břemeno o tom, že taková (jiná) dohoda nebyla uzavřena (tedy, že ani se zřetelem ke všem okolnostem daného případu nelze za projev vůle směřující ke vzniku dohody o vyplňovacím právu považovat jednání osoby, která listinu záměrně vydanou jako blankosměnka podepsala a předala jejímu majiteli s tím, aby ji doplnil a učinil z pouhého blanketu směnku úplnou), přitom nese žalovaný směnečný dlužník.
K závěru, podle kterého lze na konkludentní udělení vyplňovacího práva (a jeho obsah) usuzovat již z toho, že výstavce podepíše (vlastní) blankosměnku, popřípadě takovou blankosměnku (vedle výstavce) podepíše i směnečný rukojmí a blankosměnka je předána remitentovi, se Nejvyšší soud následně přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněném pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 103/2016“ (srov. tam formulovaný závěr, podle kterého v takovém případě mají zásadně oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky).
V rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1245/2014, pak Nejvyšší soud doplnil, že uvedené úvahy (o vzniku a obsahu vyplňovacího práva ohledně chybějícího údaje data vystavení směnky) se mohou pochopitelně prosadit jen tehdy, jde-li v konkrétních poměrech vskutku o blankosměnku, tedy o listinu, jež podle ujednání stran byla záměrně (!) vydána neúplná s tím, že později bude o chybějící údaje doplněna a stane se tak směnkou.
S těmito (v judikatuře Nejvyššího soudu již ustálenými) závěry je přitom rozsudek soudu prvního stupně, jakož i dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do úsudku, že žalobkyně nebyla oprávněna doplnit do blankosměnky i chybějící údaj o datu jejího vystavení) ve zřejmém rozporu. Přitom soudy nižších stupňů nejenže nerespektovaly (při nezměněném skutkovém stavu věci) závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, ale pominuly i závěry plynoucí z R 103/2016.
Aby předešel jakýmkoliv dalším pochybnostem, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z výše reprodukovaných judikatorních závěrů plyne pro poměry projednávané věci následující:
1/ Na konkludentní udělení vyplňovacího práva (ohledně všech chybějících údajů) lze usuzovat již z toho, že společnost J (jako výstavce) a žalovaný (jako směnečný rukojmí) podepsali spornou blankosměnku (sloužící k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru) a tuto listinu následně předali žalobkyni.
2/ Okolnost, že v písemně uzavřené dohodě o vyplňovacím právu si smluvní strany upravily konkrétní podmínky, za nichž mohou být do blankosměnky doplněny některé z chybějících údajů, nic nemění na tom, že také ohledně dalšího chybějícího údaje (data vystavení směnky) byla mezi účastníky směnečného vztahu uzavřena (byť jen konkludentní) dohoda o vyplnění.
3/ Ze samotného ujednání o tom, za jakých podmínek bude do blankosměnky doplněn údaj směnečné sumy a data splatnosti, nelze dovozovat, že skutečná vůle smluvních stran směřovala k tomu, že remitent není oprávněn do blankosměnky vyplnit také chybějící údaj data vystavení směnky (doplnění tohoto údaje předmětné ujednání nevylučuje). Jinak řečeno, akceptace názoru, že vůle výstavce směnky, remitenta a směnečného rukojmího „směřovala“ ke vzniku neplatné směnky (směnky, v níž nebude uvedeno datum jejího vystavení), je zjevně nepřijatelná.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že žalobkyně nebyla – se zřetelem k ujednání obsaženému v dohodě o vyplňovacím právu – oprávněna doplnit do blankosměnky také údaj data vystavení) není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-