// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 07.08.2018
Přiměřené vypořádání v případě převodu jmění na (hlavního) akcionáře
I. Institut zrušení akciové společnosti s převodem jmění na (hlavního) akcionáře (tzv. nepravý squeeze out) podle § 220p obch. zák. v rozhodném znění je z hlediska postavení menšinových akcionářů velmi blízký institutu přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře (tzv. squeeze out), zavedenému do českého právního řádu s účinností od 2. června 2005 (srov. § 183i a násl. obch. zák.). V obou případech jsou menšinoví akcionáři zbavováni své účasti ve společnosti náhradou za peněžité protiplnění, aniž mají reálnou šanci takovému postupu hlavního akcionáře zabránit. Vzhledem k řečenému se proto i při posuzování přiměřeného vypořádání v penězích, resp. dorovnání, prosadí závěry dosavadní judikatury k výkladu přiměřeného protiplnění při tzv. squeeze out.
II. Při posuzování přiměřenosti vypořádání v penězích, resp. toho, zda menšinovým akcionářům vzniklo právo na dorovnání, soud sice zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, určené znaleckým posudkem, avšak musí přihlédnout i k dalším zjištěným okolnostem tak, aby přiměřené vypořádání bylo spravedlivé. Určení výše přiměřeného vypořádání a posouzení, zda menšinovým akcionářům vzniklo právo na dorovnání, je otázkou právní.
Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že hodnotu podniku společnosti ovlivňují (mohou ovlivňovat) i závazky, jejichž existence či platnost je sporná. Jinak řečeno, i závazky, které de iure neexistují (resp. nejde o závazky společnosti) či které měly vzniknout z neplatných právních úkonů, mohou mít s ohledem na konkrétní okolnosti vliv na hodnotu podniku společnosti v daném místě a čase, a mohou se tudíž promítnout do (skutkového) závěru o hodnotě podniku. Nicméně, má-li přiměřené vypořádání v penězích odpovídat požadavku spravedlnosti, je třeba vždy zvažovat, zda a do jaké míry je na místě tyto „sporné“ závazky zohlednit při určení jeho výše.
V poměrech projednávané věci požadavku spravedlnosti vypořádání odpovídá, aby závazek z ručitelského prohlášení společnosti, byť mohl ovlivňovat hodnotu podniku společnosti, nebyl za daných okolností zohledněn při určení výše přiměřeného vypořádání (při posouzení práva menšinových akcionářů na dorovnání).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2025/2016, ze dne 29. 5. 2018
Dotčené předpisy:
§ 220p obch. zák. ve znění k 26. 10. 2004
§ 220k obch. zák. ve znění k 26. 10. 2004
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 50 Cm 10/2005-867, nepřipustil změnu návrhu tak, aby soud určil, že výše přiměřeného vypořádání na jednu akcii společnosti Obchodní sladovny, a. s. (dále též jen „společnost“), o jmenovité hodnotě 1.000 Kč (dále též jen „akcie“) činí 2.654 Kč (výrok I.), určil, že výše přiměřeného vypořádání na jednu akcii činí 1.867 Kč (výrok II.), zavázal společnost, aby navrhovateli a) zaplatila částku 474.084 Kč se zákonným úrokem ode dne 26. dubna 2004 do zaplacení (výrok III.), aby navrhovateli b) zaplatila částku 1.013 Kč se zákonným úrokem ode dne 26. dubna 2004 do zaplacení (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VII.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1. Dne 1. října 1996 podepsal jménem společnosti předseda jejího představenstva M. V. ručitelské prohlášení, podle něhož společnost ručí za „včasné a úplné vyrovnání pohledávky ze smlouvy o převzetí směnečného rukojemství a dohody o vyrovnání, uzavřené mezi IPB, a. s. a PROFERTA, s. r. o.“ (později PROFERTA, a. s., resp. PROFERTA, a. s. v likvidaci), a to až do výše 325.650.000 Kč (dále též jen „ručitelské prohlášení“).
2. Podle stanov společnosti a zápisu v obchodním rejstříku (ke dni 1. října 1996) jednali jménem společnosti buď všichni členové představenstva společně, anebo samostatně jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen.
3. Předseda představenstva společnosti M. V. nebyl k „podepsání“ ručitelského prohlášení představenstvem písemně pověřen.
4. Valná hromada společnosti rozhodla dne 26. října 2004 o zrušení společnosti bez likvidace formou převodu jejího jmění na hlavního akcionáře - společnost SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s. (dále též jen „SLADOVNY SOUFFLET“ nebo „hlavní akcionář“). Rozhodným dnem byl 1. červenec 2004.
5. Společnost byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 31. prosince 2004 s tím, že její nástupnickou společností se stala společnost SLADOVNY SOUFFLET.
6. Navrhovatel a) byl ke dni konání valné hromady vlastníkem 468 akcií, navrhovatel b) byl vlastníkem 1 akcie.
7. Výše přiměřeného vypořádání (854 Kč na jednu akcii) byla v souladu s § 220p odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni konání valné hromady (dále též jen „obch. zák.“), doložena znaleckým posudkem zpracovaným znaleckým ústavem BOHEMIA EXPERTS, s. r. o.
8. Podle znaleckého posudku č. 462-40/09 zpracovaného soudem ustanovenou znalkyní Ing. Ivanou Prchalovou Heřboltovou (dále též jen „znalecký posudek“) činila hodnota jedné akcie emitované společností k rozhodnému dni (1. července 2004) 1.521 Kč. Při tomto ocenění znalkyně přihlédla v plné výši k závazku z ručitelského prohlášení, resp. k tomu, že na tento závazek byla v souladu s doporučením auditora vytvořena opravná položka ve výši 100 %. Pokud by k ručitelskému závazku nepřihlédla, činila by hodnota jedné akcie k rozhodnému dni 1.866,54 Kč.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na nedodržení způsobu jednání jménem společnosti je ručitelský závazek neplatný a při stanovení výše přiměřeného vypořádání k němu nelze přihlížet. Jelikož neměl žádné „výhrady“ ke znaleckému posudku, soud prvního stupně uzavřel, že přiměřené vypořádání činí 1.867 Kč za jednu akcii.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele a) a hlavního akcionáře usnesením ze dne 17. září 2013, č. j. 5 Cmo 100/2012-1197, odmítl odvolání navrhovatele a) do výroku I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. tak, že zamítl návrh na určení, že výše vypořádání na jednu akcii společnosti činí 1.867 Kč, zavázal společnost, aby navrhovateli a) zaplatila částku 393.120 Kč s 3 % úrokem p. a. od 31. prosince 2004 do zaplacení a aby navrhovateli b) zaplatila částku 840 Kč s 3 % úrokem p. a. od 31. prosince 2004 do zaplacení (druhý výrok), a ve zbývající části výroku III. a IV., kterými bylo rozhodnuto o povinnosti společnosti zaplatit navrhovatelům i zákonný úrok od 26. dubna 2004 do zaplacení, a ve výrocích V. a VI. o nákladech řízení, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování a kromě zjištění učiněných soudem prvního stupně považoval pro rozhodnutí věci dále za významné, že:
1. O převzetí ručení za závazky společnosti PROFERTA, s. r. o. vůči IPB, a. s. rozhodlo představenstvo společnosti na svém zasedání dne 30. září 1996.
2. Převzetím ručení byl sledován racionální hospodářský záměr, a to „vytvoření vertikálního potravinářského holdingu, jeho součástí měla být i společnost, pod kontrolou IPB, a. s., která poskytovala financování.“
3. Společnost SLADOVNY SOUFFLET (tehdy pod obchodní firmou MALTERIE SOUFFLET République tchéque, s. r. o.) koupila v prosinci 2001 701.740 zaknihovaných akcií emitovaných společností, představujících 74,53% podíl na jejím základním kapitálu, od správkyně konkursní podstaty úpadce TCHECOMALT GROUP, a. s. za kupní cenu 597.000.000 Kč (850,74 Kč za akcii). V kupní smlouvě bylo dohodnuto, že kupní cena může být zvýšena až o 255.471.000 Kč (které kupující složil na vázaný účet zřízený u HVB bank Czech republic a. s.), a to s ohledem na způsob, jakým bude vyřešen závazek společnosti z ručitelského prohlášení.
4. Společnost SLADOVNY SOUFFLET učinila v dubnu 2002 ohledně akcií emitovaných společností (jež byly registrovány) povinnou nabídku převzetí, a to za cenu 785,36 Kč za akcii, odvozenou od prémiové ceny ve výši 850,74 za akcii. Součástí povinné nabídky bylo i podmíněné zvýšení ceny v případě, že bude (v souladu s ujednáním popsaným v předchozím bodě) zvýšena (prémiová) cena, za niž společnost SLADOVNY SOUFFLET získala 74,53% podíl na základním kapitálu společnosti.
5. Pohledávka IPB, a. s. za společností PROFERTA, s. r. o. byla opakovaně postoupena, konečným nabyvatelem se stala společnost Endemit Ltd. (za úplatu ve výši 6.000.000 Kč). Následně společnost Endemit Ltd. postoupila „vymezené pohledávky“ (mimo jiné i pohledávku za společností PROFERTA, s. r. o., zajištěnou ručitelským prohlášením) společnosti SLADOVNY SOUFFLET za celkovou úplatu ve výši 394.000.000 Kč.
6. Dohodou o započtení a uznání závazku ze dne 30. června 2006 se společnosti Endemit Ltd. a SLADOVNY SOUFFLET dohodly na započtení vzájemných pohledávek (mezi nimiž byla i pohledávka z titulu úplaty ve výši 394.000.000 Kč za postoupení pohledávek popsané v předchozím bodě); společnost SLADOVNY SOUFFLET se zavázala zaplatit společnosti Endemit Ltd 220.072.636,32 Kč, a to z vázaného účtu u HVB bank Czech republic a. s.
7. Na základě dohody uzavřené mezi společností SLADOVNY SOUFFLET, správcem konkursní podstaty úpadce TCHECOMALT GROUP, a. s. a HVB bank Czech republic a. s. byly prostředky z vázaného účtu uvolněny ve prospěch kupujícího (společnosti SLADOVNY SOUFFLET).
Na takto ustaveném základu odvolací soud vysvětlil, že byl-li by ručitelský závazek „převzat hospodářsky zcela nedůvodně, případně přímo účelově s cílem, aby výše vypořádání minoritním akcionářům byla snížena, (…)jistě by nebylo možné závazek z majetku určeného k vypořádání odečíst“. V poměrech projednávané věci tomu tak však není; s ohledem na zjištěné skutečnosti nelze uzavřít, že by ručitelské prohlášení bylo učiněno zcela nedůvodně, bez určitého hospodářského záměru.
Podle odvolacího soudu „pouhý závěr o neplatnosti ručitelského závazku (…) nemusí ještě bez dalšího znamenat nutnost automatického odečtu tohoto závazku z majetku určeného pro vypořádání“. Je tomu tak proto, že „na hodnotu majetku určeného k vypořádání mají nepochybně vliv i závazky a pohledávky tzv. sporné, když v době ocenění není dána jistota o tom, jak budou vypořádány“.
Závazek z ručitelského prohlášení byl od svého vzniku sporný, o čemž svědčí nejen způsob, jakým o něm společnost (ne)účtovala, ale také obsah smlouvy, na jejímž základě společnost SLADOVNY SOUFFLET získala akcie představující 74,53% podíl na základním kapitálu společnosti, jakož i ostatní shora popsaná zjištění. Snahu společnosti SLADOVNY SOUFFLET o „odkup pohledávky z ručení“ a následné uzavření „dohody o uznání a započtení“ nelze považovat za účelovou, s cílem zkrátit menšinové akcionáře.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že na místě je s ohledem na všechny zjištěné okolnosti odečíst závazek z ručitelského prohlášení pouze v rozsahu 50 % (tj. v částce 162.825.000 Kč), stejně jako tomu je v ostatních případech sporných závazků. Navrhovatelům tak přísluší přiměřené vypořádání ve výši 1.694 Kč na jednu akcii.
V části výroku ve věci samé, jíž soud prvního stupně přiznal navrhovatelům i „zákonný úrok z prodlení“, pak odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.
Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podali oba navrhovatelé i hlavní akcionář dovolání.
A) Dovolání navrhovatele a).
Navrhovatel a) má dovolání za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nevyřešených) otázek:
1. přiměřeného použití výpočetního vzorce na výpočet tzv. nákladů vlastního kapitálu,
2. velikosti číselné hodnoty, kterou znalec dosadil do onoho výpočetního vzorce, za tzv. velikostní prémii,
3. zohlednění ručitelského prohlášení.
Ve vztahu k prvním dvěma otázkám dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se s jeho námitkami vůbec nevypořádal, přiklonil se na stranu znalkyně a jeho argumenty považoval bez dalšího za nesprávné. Zcela přitom pominul řadu názorů z odborné literatury, které dovolatel předkládal, a které mimo jiné svědčí o nesprávnosti vzorce užitého znalkyní. Odvolací soud akceptoval přirážku za menší velikost společnosti, aniž zohlednil, že šlo o společnost, která byla součástí „jednoho z největších koncernů ve světě ve svém oboru“, a aniž přihlédl k tomu, že v případě jiné společnosti (ICOM transport a. s.), jejíž tržní kapitalizace byla „pouze“ 350.000.000 Kč, v jiném řízení akceptoval závěr znalce, podle něhož není na místě přirážku za menší velikost společnosti použít. Podle dovolatele je v rozporu s logikou, když v projednávané věci, v níž tržní kapitalizace společnosti činila 864.000.000 Kč, odvolací soud akceptoval opačný závěr znalce.
Jde-li o ručitelské prohlášení, dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a zdůrazňuje, že projev vůle předsedy představenstva (ručitelské prohlášení) nelze považovat za projev vůle společnosti. Nejde tedy o otázku neplatnosti ručitelského prohlášení, ale o to, zda je vůbec možné je přičítat společnosti. Podle přesvědčení dovolatele by nemělo být vůbec zohledněno při ocenění, a to bez ohledu na případný hospodářský zájem společnosti (který navíc nebyl podle dovolatele prokázán).
B) Dovolání navrhovatele b).
Navrhovatel b) podává dovolání výslovně proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu, maje je za přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nevyřešené) otázky, zda „soud může nahradit důsledky absolutně neplatného právního úkonu (ručitelského prohlášení) které jsou pro účely dorovnání […] zásadně významné, závěrem o ‚spornosti‘ takovéhoto úkonu a určit výši dorovnání volnou úvahou, tedy jinak, než by odpovídalo důsledkům neplatného právního úkonu“.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011, a dovozuje, že k závazku z ručitelského prohlášení nemělo být při určení výše dorovnání přihlédnuto.
Dále má navrhovatel b) za to, že dovolání je přípustné i k řešení (v dovolání uvedených) otázek procesního práva. Jde-li o třetí výrok, považuje jej navrhovatel b) za nepřezkoumatelný.
C) Dovolání hlavního akcionáře.
Hlavní akcionář považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky procesního práva, a to výkladu § 127 o. s. ř., již částečně odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a částečně jde o otázku dosud neřešenou.
Hlavní akcionář především odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením § 127 o. s. ř. a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96 (uveřejněným pod číslem 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), a ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, „převzal roli znalce a určil, jakým způsobem a v jaké výši se zohlední závazek z ručitelského prohlášení“. Jde přitom „o posouzení skutečnosti, kde je třeba odborných znalostí, neboť v tomto případě je předmětem odborného zkoumání ocenění sporného závazku (jeho výše), a to na základě podkladů a skutečností známých ke dni ocenění (přiměřeného vypořádání), tedy činnost znalecká, když se tyto závěry následně promítnou prostřednictvím neprovozního majetku do výše přiměřeného vypořádání“.
Dále hlavní akcionář poukazuje na to, že odvolací soud při určení přiměřeného vypořádání vyšel z „doplnění výpočtu ze dne 27. dubna 2011“, vypracovaného znalkyní, aniž by tato listina splňovala náležitosti znaleckého posudku podle § 13 odst. 2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb. (neobsahuje odůvodnění, znaleckou doložku ani znaleckou pečeť). Znalkyně touto listinou pouze navýšila neprovozní aktiva společnosti o částku 325.650.000 Kč, čímž se zvýšila podle použitého výpočtu cena za jednu akcii oceňované společnosti o 346 Kč. V této souvislosti hlavní akcionář poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010. Má za to, že posouzení přiměřeného vypořádání za jednu akcii společnosti vyžaduje odborné znalosti, a tedy ustanovení znalce, který podá posudek. Odvolací soud měl znalkyni uložit, aby vypracovala nový posudek.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
A) K dovolání navrhovatele a).
Z obsahu dovolání je patrné, že jím dovolatel nebrojí proti prvnímu pododstavci druhého výroku napadeného usnesení (jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že zamítl návrh na určení, že výše vypořádání na jednu akcii společnosti činí 1.867 Kč), ani proti třetímu výroku; proto se těmito výroky Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti a důvodnosti dovolání navrhovatele a) nezabýval.
Dovolání není přípustné pro řešení prvních dvou otázek předkládaných navrhovatelem a), neboť jimi dovolatel brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Jak se totiž podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přijaté při výkladu § 183i zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jež se prosadí obdobně i v poměrech § 220p a § 220k obch. zák., ve znění účinném do 30. června 2008, určení hodnoty podniku společnosti, jež je obvykle základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění (vypořádání, resp. dorovnání) za jednu akcii společnosti, je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti. Součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení jedné nebo více metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Namítá-li dovolatel, že znalkyně použila nesprávný vzorec a že nesprávně zohlednila tzv. přirážku za menší velikost společnosti, brojí ve skutečnosti proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, učiněným z důkazu znaleckým posudkem. Takový dovolací důvod však nemá s účinností od 1. ledna 2013 k dispozici (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že řečené samozřejmě neznamená, že soud prvního stupně či odvolací soud mají bez dalšího převzít závěry znalce, aniž by znalecký posudek hodnotily (jako ostatní důkazy) v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Znalec je totiž povinen svůj postup řádně odůvodnit, a toto odůvodnění podléhá (v souladu s výše řečeným) posouzení soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
Dovolání je však přípustné k řešení třetí otázky předestřené navrhovatelem a), a to, zda je třeba při určení přiměřeného vypořádání, resp. dorovnání, poskytovaného hlavním akcionářem ostatním akcionářům v případě zrušení akciové společnosti s převodem jmění na akcionáře, přihlédnout k ručitelskému prohlášení převzatému akciovou společností za takových okolností, jako tomu bylo v projednávané věci. Jde o otázku hmotného práva, jež dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].
Podle § 220p obch. zák., ve znění účinném ke dni konání valné hromady, valná hromada může rozhodnout, že se společnost zrušuje bez likvidace a že jmění zaniklé společnosti převezme jeden akcionář, jestliže je tento akcionář vlastníkem akcií, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 90 % základního kapitálu (dále jen "hlavní akcionář"). Vlastní akcie v majetku společnosti se pro účely výpočtu této podmínky rozdělí mezi akcionáře v poměru jmenovitých hodnot jejich akcií (odstavec první). Hlavní akcionář je povinen poskytnout ostatním akcionářům přiměřené vypořádání v penězích. Výše vypořádání v penězích musí být doložena posudkem znalce. Ustanovení § 59 odst. 3 se použije pro jmenování a odměňování znalce obdobně (odstavec druhý). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se na zrušení akciové společnosti s převodem jmění na akcionáře přiměřeně ustanovení § 220a odst. 1 až 4, 7 až 11, § 220b, 220d, § 220e odst. 1 věty první, § 220e odst. 2 až 4 s výjimkou ustanovení o přistoupení akcionářů ke stanovám nástupnické společnosti, § 220g odst. 7, § 220h, 220j a 220l (odstavec třetí). Na místo smlouvy o fúzi se vyhotovuje smlouva o převzetí jmění hlavním akcionářem (dále jen "smlouva o převzetí"), která musí být uzavřena mezi společností a hlavním akcionářem. Místo výměnného poměru akcií a lhůty při jejich výměně se ve smlouvě o převzetí uvádí výše a lhůta vypořádání v penězích. Tato lhůta nesmí být delší než dva měsíce ode dne zápisu převodu jmění do obchodního rejstříku. Ustanovení § 220k odst. 1, 5 a 7 platí přiměřeně. Ve smlouvě o převzetí musí být menšinoví akcionáři upozorněni na to, že mají právo na vypořádání v penězích a právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích, s tím, že toto právo mají, i když na valné hromadě budou hlasovat pro smlouvu o převzetí, a že je mohou uplatnit ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se zápis převodu jmění do obchodního rejstříku stane účinným vůči třetím osobám (odstavec čtvrtý).
Podle § 220k obch. zák, v témže znění, není-li výměnný poměr akcií spolu s případnými doplatky uvedený ve smlouvě o fúzi přiměřený, má každý z akcionářů zúčastněné společnosti vůči nástupnické společnosti právo na dorovnání v penězích (dále jen "právo na dorovnání"). Ustanovení § 220a odst. 5 o maximální výši doplatků se nepoužije. Smlouva o fúzi může určit, že se o přezkoumání výměnného poměru akcií a určení výše dorovnání v penězích bude rozhodovat v rozhodčím řízení (odstavec první). Soudní rozhodnutí, kterým se akcionáři přiznává právo na dorovnání, je pro nástupnickou společnost co do základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním akcionářům (odstavec pátý). Má-li akcionář právo na dorovnání, úročí se dlužná částka úrokem ve výši dvojnásobku diskontní sazby České národní banky platné ke dni zápisu sloučení do obchodního rejstříku ode dne, v němž bylo sloučení zapsáno do obchodního rejstříku (odstavec sedmý).
Institut zrušení akciové společnosti s převodem jmění na (hlavního) akcionáře (tzv. nepravý squeeze out) je z hlediska postavení menšinových akcionářů velmi blízký institutu přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře (tzv. squeeze out), zavedenému do českého právního řádu s účinností od 2. června 2005 (srov. § 183i a násl. obch. zák.). V obou případech jsou menšinoví akcionáři zbavováni své účasti ve společnosti náhradou za peněžité protiplnění, aniž mají reálnou šanci takovému postupu hlavního akcionáře zabránit (viz dále).
Vzhledem k řečenému se proto i při posuzování přiměřeného vypořádání v penězích, resp. dorovnání, prosadí závěry dosavadní judikatury k výkladu přiměřeného protiplnění při tzv. squeeze out. Z té se podává, že:
1) Základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za účastnický cenný papír společnosti je obvykle hodnota podniku společnosti; její určení je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti (§ 127 o. s. ř.); součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti.
2) Určení hodnoty podniku společnosti (jež je otázkou skutkovou) nelze ztotožňovat s určením výše přiměřeného protiplnění (jež je otázkou právní). Jakkoliv při určení výše přiměřeného protiplnění soud zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, musí současně zohlednit i další v úvahu přicházející skutečnosti.
3) Má-li být protiplnění přiměřené (§ 183k obch. zák.) hodnotě účastnických cenných papírů, které nuceně přecházejí na hlavního akcionáře, nepřichází zásadně v úvahu, aby se výše protiplnění snižovala oproti hodnotě akcií zjištěné na základě znaleckého posudku a vycházející z hodnoty podniku společnosti proto, že by vytěsňovaní vlastníci účastnických cenných papírů nemohli takové ceny dosáhnout na trhu z důvodu nízké likvidity účastnických cenných papírů či proto, že jejich účastnické cenné papíry představují pouze menšinový podíl na společnosti (tzv. diskont za likviditu či za minoritu).
4) Při přezkoumávání přiměřenosti protiplnění postupem podle § 183k obch. zák. je nutné mít na paměti, že menšinoví akcionáři nemají prakticky žádnou možnost, jak hlavnímu akcionáři zabránit v realizaci jeho práva upraveného v § 183i obch. zák. Jsou-li zbavováni svého podílu ve společnosti s odůvodněním, že s ohledem na akcionářskou strukturu se jejich účast fakticky zúžila na pouhou investici, neboť jejich „vliv na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 52 odůvodnění), tedy že nadále zůstává zachována pouze majetková složka jejich účasti ve společnosti, již lze nahradit (nuceně vyměnit za peníze), musí být garantováno, že poskytované protiplnění v penězích bude odpovídat hodnotě této investice. Jinak řečeno, protiplnění poskytované hlavním akcionářem musí odpovídat hodnotě účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku nuceného přechodu nabude tak, aby hodnota investice vlastněné minoritním akcionářem zůstala zachována.
5) Jakkoliv se zpravidla (v případě společností, jejichž účastnické cenné papíry nebyly přijaty k obchodování na regulovaném trhu) vychází z hodnoty podniku společnosti stanovené znalcem, přičemž výše protiplnění připadající na účastnický cenný papír se určí jako podíl na hodnotě podniku společnosti, odpovídající podílu (jmenovité hodnoty) účastnického cenného papíru na základním kapitálu společnosti, soud musí přihlédnout i k dalším okolnostem. Z požadavku přiměřenosti (spravedlnosti) mimo jiné plyne, že protiplnění zásadně nesmí být nižší než tržní cena dotčených účastnických cenných papírů v době předcházející vytěsnění, lze-li ji objektivně určit.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, a judikaturu v něm citovanou.
I při posuzování přiměřenosti vypořádání v penězích, resp. toho, zda menšinovým akcionářům vzniklo právo na dorovnání, soud sice zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, určené znaleckým posudkem, avšak musí přihlédnout i k dalším zjištěným okolnostem tak, aby přiměřené vypořádání bylo spravedlivé. Určení výše přiměřeného vypořádání a posouzení, zda menšinovým akcionářům vzniklo právo na dorovnání, je otázkou právní.
Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že hodnotu podniku společnosti ovlivňují (mohou ovlivňovat) i závazky, jejichž existence či platnost je sporná. Jinak řečeno, i závazky, které de iure neexistují (resp. nejde o závazky společnosti) či které měly vzniknout z neplatných právních úkonů, mohou mít s ohledem na konkrétní okolnosti vliv na hodnotu podniku společnosti v daném místě a čase, a mohou se tudíž promítnout do (skutkového) závěru o hodnotě podniku.
Nicméně, má-li přiměřené vypořádání v penězích odpovídat požadavku spravedlnosti, je třeba vždy zvažovat, zda a do jaké míry je na místě tyto „sporné“ závazky zohlednit při určení jeho výše.
V poměrech projednávané věci učinil ručitelské prohlášení jménem společnosti toliko předseda jejího představenstva, ačkoliv podle stanov a zápisu v obchodním rejstříku nebyl oprávněn jednat jménem společnosti samostatně (§ 191 odst. 1 obch. zák.). Převzal-li ručitelský závazek jménem společnosti toliko předseda představenstva, ačkoliv nebyl oprávněn činit jejím jménem právní úkony samostatně, ale pouze společně s ostatními členy představenstva, popř. pouze na základě písemného pověření představenstvem, nelze jeho projev vůle považovat za projev vůle společnosti (srov. kromě rozhodnutí, na která přiléhavě odkazuje dovolatel, i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, a judikaturu v něm citovanou).
Současně platí, že pro hlavního akcionáře bylo z pohledu „osudu“ částky složené na vázaném účtu irelevantní, zda bude vyplacena prodávající správkyni konkursní podstaty úpadce TCHECOMALT GROUP, a. s. (s důsledkem v podobě zvýšení prémiové ceny a tudíž i ceny určené v nabídce převzetí), anebo zda dojde k jejímu využití na faktické „umoření“ údajného dluhu ze sporného ručitelského prohlášení. Ze skutečnosti, že se hlavní akcionář rozhodl pro druhé řešení, nelze bez dalšího dovozovat, že sporné ručitelské prohlášení založilo společnosti závazek, který je třeba zohlednit při určení přiměřeného vypořádání k tíži menšinových akcionářů, jež se hlavní akcionář rozhodl vytěsnit ze společnosti s využitím institutu tzv. nepravého squeeze out.
Jinak řečeno, požadavku spravedlnosti vypořádání odpovídá, aby závazek z ručitelského prohlášení, byť mohl ovlivňovat hodnotu podniku společnosti, nebyl za daných okolností zohledněn při určení výše přiměřeného vypořádání (při posouzení práva menšinových akcionářů na dorovnání).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba ručitelský závazek zohlednit z 50 %, tudíž není správný, a dovolání navrhovatele a) je důvodné.
B) K dovolání navrhovatele b).
Ani navrhovatel b) nebrojí proti prvnímu pododstavci druhého výroku napadeného usnesení; Nejvyšší soud se tudíž v tomto rozsahu napadeným usnesením nezabýval.
Návrh na zaplacení dorovnání, i když jej podal jediný menšinový akcionář, řeší celý obsah a dosah mezi stranami sporné výše vypořádání. Soudní rozhodnutí, kterým se navrhovateli přiznává právo na jinou výši vypořádání, zavazuje podle § 220p odst. 4 a § 220k odst. 5 obch. zák. hlavního akcionáře co do základu přiznaného práva i vůči ostatním minoritním akcionářům. Tím je zajištěno, že také návrh na plnění v daném případě předejde případným dalším návrhům v tom smyslu, že je jím najisto postavena výše přiměřeného vypořádání (resp. výše dorovnání) připadající na jednu akcii (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010).
S ohledem na řečené tudíž nelze považovat dovolání navrhovatele b) v rozsahu, v němž směřuje proti třetímu pododstavci druhého výroku napadeného usnesení za nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (tedy proto, že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč).
V rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl o nároku na plnění, je dovolání navrhovatele b) přípustné, a to k řešení téže otázky hmotného práva, jako v případě navrhovatele a), a je taktéž důvodné. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované výše.
Jde-li o třetí výrok napadeného usnesení, dovolatel ve vztahu k němu nepředestírá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí (v této části) záviselo a jež by splňovaly některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř.
C) K dovolání hlavního akcionáře.
Hlavní akcionář vychází v dovolání z toho, že přiměřené vypořádání je skutkovou otázkou, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí; na tomto podkladě pak předestírá Nejvyššímu soudu k řešení jakožto otázku procesního práva výklad § 127 o. s. ř.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 183i a násl. obch. zák., jež se z důvodů popsaných shora obdobně použije i v případě tzv. nepravého squeeze out, však plyne, že určení přiměřeného vypořádání, resp. posouzení práva menšinových akcionářů na dorovnání, je otázkou právní.
V projednávané věci není sporná hodnota podniku společnosti, ale toliko (právní) otázka, zda při určení výše dorovnání je třeba zohlednit skutečnost, že závazek z ručitelského prohlášení nebyl závazkem společnosti. Výklad § 127 o. s. ř. tudíž nečiní dovolání hlavního akcionáře přípustným (nejde o otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo).
Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání hlavního akcionáře jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Jelikož odvolací soud posoudil dovoláním obou navrhovatelů otevřenou otázku nesprávně, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil v té části druhého výroku, jíž odvolací soud rozhodl o peněžitých nárocích navrhovatelů. V prvním pododstavci druhého výroku, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že zamítl návrh na určení, že výše vypořádání na jednu akcii společnosti činí 1.867 Kč, zůstalo usnesení odvolacího soudu nedotčené.
Jelikož poté, kdy odvolací soud přijal napadené usnesení, rozhodl soud prvního stupně (usnesením ze dne 12. října 2015, č. j. 50 Cm 10/2005, 50 Cm 12/2005-1454) opětovně o nároku navrhovatele a) na úrok z prodlení (výrok I.), jakož i o nákladech řízení (výroky II. a III.), a odvolací soud (usnesením ze dne 26. února 2016, č. j. 5 Cmo 340/2015-1490) rozhodl o odvolání hlavního akcionáře proti výroku III. označeného usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 2 in fine o. s. ř. i tato rozhodnutí, včetně třetího výroku napadeného usnesení (jakožto rozhodnutí, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá), a věc vrátil v dotčeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud vypořádá i s námitkami navrhovatele a) proti použitému vzorci pro výpočet nákladů vlastního kapitálu, jakož i proti aplikaci přirážky za menší velikost společnosti [viz dovolání navrhovatele a)].
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, soud prvního stupně rozhodne i o nákladech řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-