// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 19.07.2018
Zneužití práva věřitelů rozhodnout o způsobu oddlužení
Judikatura popisuje dva druhy případů, kdy dlužník v oddlužení nedosáhl požadované hodnoty plnění (minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, popřípadě nejnižší hodnoty plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli) v důsledku okolností, které nezavinil.
Ve druhém z nich, tj. kdy již v době schválení oddlužení bylo zřejmé, že hodnota plnění nedosáhne této minimální hodnoty, přestože při dlužníkem preferovaném (jiném) způsobu oddlužení (splátkovým kalendářem) bylo možné předpokládat, že této minimální hodnoty bude dosaženo, je nutno takovou skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu konkursem“.
V projednávané věci prosadil věřitel oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (byť dlužník formou splátkového kalendáře nabídl uhradit pohledávky věřitelů v rozsahu 32 %), přičemž si byl vědom majetkových poměrů dlužníka (a navíc byl veden úmyslem znemožnit dlužníku, aby splnil podmínky oddlužení, včetně osvobození od placení pohledávek). Za tohoto stavu je žádoucí, aby ani neúspěšný (z pohledu dlužníka) „test konkursem“ (§ 415 insolvenčního zákona) nebránil dlužníku v osvobození od placení pohledávek.
Opačný názor, podle něhož by i v takovém případě musel dlužník prokázat, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, by v podstatě dovoloval, aby věřitelé prosadili (jsa vedeni jinými, v insolvenčním řízení netolerovanými, než ekonomickými hledisky) formu oddlužení, při které by dlužník nikdy nesplnil předpoklady pro osvobození od placení zbytku dluhů, respektive by byl nucen strpět nejen zpeněžení svého majetku, ale následně použít k úhradě pohledávek věřitelů v nezbytném rozsahu (§ 415 insolvenčního zákona) i příjmy, které původně nabízel pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře. Takový výsledek by byl ve zjevném rozporu s účelem institutu oddlužení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 218/2016, ze dne 25. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 414 IZ
§ 415 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 30. června 2015, č. j. KSOS 34 INS 17422/2013-B-20, osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli, a vztahuje se i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání věřitele AZZURRO investimento, s. r. o. (dále jen „věřitel A“) usnesením ze dne 22. července 2016, č. j. KSOS 34 INS 17422/2013, 3 VSOL 43/2016-B-33, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 15. srpna 2013, č. j. KSOS 34 INS 17422/2013-A-7, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením.
2) Dne 20. listopadu 2013 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na které byl přítomen jako jediný věřitel A, který měl na schůzi věřitelů hlasovací právo ve výši 1.018.417 platných hlasů. Věřitel A nevznesl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, a hlasoval pro způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Současně uvedl, že je mu známa majetková situace dlužníka, avšak nesouhlasí s tím, aby dlužník postupoval cestou oddlužení a byl po ukončení oddlužení osvobozen od hrazení svých zbývajících závazků.
3) Usnesením ze dne 30. května 2014, č. j. KSOS 34 INS 17422/2013-B-5, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka zpeněžením jeho majetkové podstaty; deklaroval, že do majetkové podstaty náleží počítačová sestava a vklad na osobním účtu: Modrá pyramida stavební spořitelna a. s.
4) Dne 8. prosince 2014 předložil insolvenční správce konečnou zprávu a vyúčtování své odměny a hotových výdajů, kterou insolvenční soud schválil usnesením ze dne 23. února 2015, č. j. KSOS 34 INS 17422/2013-B-15. Podle této zprávy byl majetek dlužníka zpeněžen, přičemž příjmy majetkové podstaty tvoří 500,- Kč ze zpeněženého majetku a vklad na osobním účtu ve výši 19.320,57 Kč; odměnu vyúčtoval insolvenční správce částkou 54.450,- Kč.
5) Usnesením ze dne 23. dubna 2015, č. j. KSOS 34 INS 17422/2013-B-18, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení, zprostil insolvenčního správce funkce a rozhodl, že insolvenčnímu správci bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě na náhradě části odměny 34.647,43 Kč (část celkové odměny insolvenčního správce přitom již byla hrazena ze zpeněženého majetku dlužníka do výše 19.820,57 Kč).
6) Podáním ze dne 3. června 2015 dlužník navrhl, aby byl osvobozen od placení pohledávek, byť nedošlo ani k částečnému uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů, když řádně a včas splnil všechny povinnosti oddlužení. Tvrdil, že oddlužením sledoval poctivý záměr, věřitelům předložil ekonomickou nabídku dostatečnou pro splnění oddlužení splátkovým kalendářem (s předpokládanou mírou uspokojení věřitelů ve výši 32 % − viz insolvenční návrh), avšak věřitelé (92,42 % hlasů) prosadili způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, při němž nebyli uspokojeni ani z části.
Na tomto základě odvolací soud − cituje ustanovení § 414 a § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) − shledal závěr insolvenčního soudu o tom, že dlužníku lze přiznat osvobození od placení pohledávek, předčasným.
Odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem především dovodil, že požadované hodnoty plnění (minimálně 30 % výše pohledávek nezajištěných věřitelů) nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil.
Přitom vyšel ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněném pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2014“), podle nichž „rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn, je plně v rukou věřitelů. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoli při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení by bylo možné předpokládat, že tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Insolvenční soud v takovém případě může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přestože hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek“.
Na rozdíl od insolvenčního soudu dále odvolací soud zdůraznil, že dalším předpokladem pro osvobození od placení pohledávek je (ve smyslu ustanovení § 415 insolvenčního zákona), že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
V takovém případě „náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníku patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (srov. § 205 odst. 1 insolvenčního zákona), tedy i příjmy dlužníka [srov. § 206 odst. 1 písm. i) insolvenčního zákona], a to ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (srov. § 207 odst. 2 insolvenčního zákona), a to na rozdíl od způsobu řešení úpadku oddlužením, kdy do majetkové podstaty náleží jen majetek podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení, včetně majetku, který se stane součástí majetkové podstaty podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, takže do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (srov. § 398 odst. 2 insolvenčního zákona). Je proto třeba se zabývat otázkou, jak vysoká částka z příjmů dlužníka by v případě řešení jeho úpadku konkursem náležela do majetkové podstaty a zda by tyto příjmy, po odpočtu odměny insolvenčního správce, případně dalších pohledávek za majetkovou podstatou, navýšily majetkovou podstatu a zda by tudíž měly i vliv na vyšší míru uspokojení věřitelů“. Potud odkázal na závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2015, č. j. KSPR 47 INS 24575/2013, 1 VSOL 790/2015-B-35.
Proto odvolací soud usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešena, týkající se výkladu ustanovení § 415 insolvenčního zákona v situaci, kdy dlužník nesplnil požadovanou hodnotu oddlužení proto, že schůze věřitelů rozhodla o zjevně nevhodném způsobu oddlužení.
Dovolatel poukazuje na skutkové okolnosti věci a snáší argumenty na podporu právního názoru, podle něhož „nelze při porovnání míry uspokojení v konkursu a oddlužení podle § 415 insolvenčního zákona přihlížet k příjmu a majetku, ke kterým měl v návaznosti na způsob řešení oddlužení dispoziční právo podle § 229 odst. 3 písm. e) ve spojení s § 408 insolvenčního zákona“ a podle něhož „je v rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení uvedenou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona, aby schůze věřitelů mohla volbou zjevně nevhodného rozhodnutí o způsobu řešení oddlužení zmařit dlužníku osvobození od placení pohledávek“.
Ke skutkovému stavu, z nějž vycházely soudy nižších stupňů, dále zdůrazňuje, že již na schůzi věřitelů věřitel A uvedl, že mu je známa majetková situace dlužníka, ale nesouhlasí s tím, aby úpadek dlužníka byl řešen oddlužením a dlužník byl po ukončení oddlužení osvobozen od placení pohledávek.
Konečně poukazuje na závěry obsažené v R 47/2014, v němž Nejvyšší soud připustil možnost, aby dlužníku bylo přiznáno osvobození od placení pohledávek, byť hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, byla nižší než 30 % jejich pohledávek.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí usnesení soudu insolvenčního.
Věřitel A považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
V průběhu dovolacího řízení (k 1. březnu 2018) věřitel A změnil obchodní firmu na BPR Concept, s. r. o.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem vymezené, týkající se výkladu ustanovení § 415 insolvenčního zákona, dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu vydání usnesení odvolacího soudu), jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec 3).
Podle ustanovení § 415 insolvenčního zákona, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž:
1) K předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce § 415 insolvenčního zákona):
a) návrh dlužníka,
b) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužníka nezavinil, a
c) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Srov. usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona) a nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), jeho právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá (viz R 47/2014).
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že odvolacím soudem vyjádřenou obavu z toho, že schůze věřitelů může „nevhodným“ rozhodnutím „neodvratně (a bezdůvodně) odsoudit“ dlužníka k neúspěšnosti oddlužení (k jeho zrušení dle § 418 insolvenčního zákona), nesdílí. Předně nelze předpokládat, že se věřitelé budou chovat „neekonomicky“ a v situaci, kdy (slovy odvolacího soudu) bude dlužníkova ekonomická nabídka dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, se schůze věřitelů usnese na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze. Přesto, kdyby taková situace nastala, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná postupem dle § 415 insolvenčního zákona. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení bylo možné předpokládat, že tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Insolvenční soud v takovém případě může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přestože hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek.
3) Sama skutečnost, že věřitelé, respektive insolvenční soud, rozhodli o jiném (druhém) způsobu oddlužení, než dlužník navrhoval (přičemž v době schválení oddlužení nebylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek), dlužníka nezbavuje povinnosti, aby v návrhu na osvobození od placení zbytku svých dluhů dle § 415 insolvenčního zákona prokázal, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, kterou by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem (viz usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017, a ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017).
4) Kdyby se v insolvenčním řízení prosadil způsob oddlužení, při kterém by již v době jeho schválení bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (aniž by šlo o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění), musí se tato skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu“ nastaveného ustanovením § 415 insolvenčního zákona (při úvaze, zda se prokázalo, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem). Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014.
Výše citovaná judikatura, na jejíchž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani v poměrech dané věci, tak popisuje dva druhy případů, kdy dlužník nedosáhl požadované hodnoty plnění (minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, popřípadě nejnižší hodnoty plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli) v důsledku okolností, které nezavinil.
V prvním případě, tj. kdy věřitelé rozhodli o jiném (druhém) způsobu oddlužení, než navrhoval dlužník, přičemž v době schválení oddlužení nebylo zřejmé, že hodnota plnění bude nižší, než minimální (určená ustanovením § 415), musí dlužník prokázat, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkům úpadek byl řešen konkursem.
Ve druhém případě, tj. kdy již v době schválení oddlužení bylo zřejmé, že hodnota plnění nedosáhne této minimální hodnoty, přestože při dlužníkem preferovaném (jiném) způsobu oddlužení (splátkovým kalendářem) bylo možné předpokládat, že této minimální hodnoty bude dosaženo, je nutno takovou skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci zmíněného „testu konkursem“.
V projednávané věci prosadil věřitel A oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (byť dlužník formou splátkového kalendáře nabídl uhradit pohledávky věřitelů v rozsahu 32 %), přičemž si byl vědom majetkových poměrů dlužníka (a navíc byl veden úmyslem znemožnit dlužníku, aby splnil podmínky oddlužení, včetně osvobození od placení pohledávek). Za tohoto stavu je žádoucí, aby ani neúspěšný (z pohledu dlužníka) „test konkursem“ (§ 415 insolvenčního zákona) nebránil dlužníku v osvobození od placení pohledávek (viz opět usnesení sen. zn. 29 NSČR 127/2014).
Opačný názor, podle něhož by i v takovém případě musel dlužník prokázat, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, by v podstatě dovoloval, aby věřitelé (majoritní věřitel) prosadili [jsa vedeni jinými (v insolvenčním řízení netolerovanými) než ekonomickými hledisky] formu oddlužení, při které by dlužník nikdy nesplnil předpoklady pro osvobození od placení zbytku dluhů, respektive by byl nucen strpět nejen zpeněžení svého majetku, ale následně použít k úhradě pohledávek věřitelů v nezbytném rozsahu (§ 415 insolvenčního zákona) i příjmy, které původně nabízel pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře. Takový výsledek by byl ve zjevném rozporu s účelem institutu oddlužení.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil usnesení, kterým insolvenční soud osvobodil dlužníka od placení pohledávek [§ 243d písm. b) o. s. ř.]
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-