// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 11.07.2018
Předpoklady odpovědnosti za škodu podle Vídeňské úmluvy
I. Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží („Vídeňská úmluva“) upraveny komplexně, což vylučuje použití národního práva; v projednávané věci proto nelze užít pro posouzení těchto předpokladů ustanovení obchodního zákoníku.
II. Náhrada škody se v režimu Vídeňské úmluvy vztahuje nejen na škody přímé, ale též na škody nepřímé, vždy je však třeba zkoumat, zda by ke škodě došlo nebýt jednání škůdce.
III. Ujednaly-li si strany kupní smlouvy, že tato smlouva a jakékoli právní vztahy z ní vyplývající se budou řídit českým právem, neznamená to, že by vyloučily aplikaci Vídeňské úmluvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2978/2016, ze dne 18. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 756 obch. zák.
čl. 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 160/1991 Sb.
čl. 7 odst. 2 předpisu č. 160/1991 Sb.
čl. 61 odst. 1 písm. b) předpisu č. 160/1991 Sb.
čl. 74 předpisu č. 160/1991 Sb.
Kategorie: kupní smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 15. 8. 2012 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 201 664 EUR s příslušenstvím jakožto náhrady škody představující ušlý zisk, který by získala, kdyby žalovaná 1) neporušila své povinnosti z kupní smlouvy uzavřené dne 11. 11. 2011 mezi žalobkyní a žalovanou 1), jejímž předmětem byla dodávka fotovoltaických panelů (dále též jen „kupní smlouva“), od níž obě strany odstoupily. Nárok vůči žalovanému 2) dovozuje z jeho ručitelského závazku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 21 Cm 64/2012-232, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 159 649 EUR s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu proti žalované 1) co do částky 45 015 EUR s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu proti žalovanému 2) v celém rozsahu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VIII.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně jako prodávající a žalovaná 1) jako kupující uzavřely dne 11. 11. 2011 kupní smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala dodat žalované 1) 5 480 kusů fotovoltaických panelů TIANWEI z polykrystalického křemíku dohodnutého typu a výkonu, jejichž výrobcem je společnost Tianwei New Energy (Chengdu) PV Module Co., Ltd., za kupní cenu 957 904 EUR, a žalovaná 1) se zavázala dohodnutou kupní cenu zaplatit. Smlouva o koupi zboží byla uzavřena mezi stranami, jež mají místa podnikání ve dvou různých státech, které jsou smluvními stranami Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. 4. 1980, publikované pod č. 160/1991 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“ nebo „Úmluva“). V článku 8 bodě 1.3 kupní smlouvy strany sjednaly použití českého práva. Vzhledem k tomu je třeba vztahy z kupní smlouvy posuzovat podle Vídeňské úmluvy a vztahy jí neřešené podle českého práva, zejména podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“).
Podle ujednání v kupní smlouvě měla žalobkyně na dohodnuté místo (podle tvrzení účastníků do Bulharska) dodat zboží do 15 dnů poté, co bude na její bankovní účet připsána první část kupní ceny - tj. 10 % dohodnuté kupní ceny - a k zajištění úhrady kupní ceny bude zřízeno zástavní právo k akciím kupující. Tuto první část kupní ceny měla žalovaná 1) zaplatit do 60 dnů od podpisu kupní smlouvy a zástavní právo k akciím kupující mělo být zřízeno akcionářem kupující do 2 měsíců od podpisu kupní smlouvy. Oba tyto závazky měla žalovaná 1) splnit do 10. 1. 2012, což neučinila. Žalobkyně přípisy ze dne 6. 3. 2012, 30. 3. 2012 a 5. 4. 2012 vyzvala žalovanou 1) ke splnění ve smlouvě dohodnutých povinností, v prvním a v posledním uvedeném přípise jí poskytla dodatečnou lhůtu ke splnění povinností s tím, že jinak od smlouvy odstoupí a bude požadovat náhradu škody. Následně přípisem ze dne 20. 4. 2012 pro porušení těchto povinností ze strany žalované 1) od kupní smlouvy odstoupila.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) porušila své povinnosti z kupní smlouvy, žalobkyni tak vzniklo právo od smlouvy odstoupit a za škodu, která tím vznikla, odpovídá žalovaná 1) podle článku 74 a následujících Vídeňské úmluvy. Podle článku 81 odst. 1 Vídeňské úmluvy není nárok na náhradu škody odstoupením od smlouvy dotčen.
Zabývaje se výší škody, soud prvního stupně citoval články 74, 75 a 76 Vídeňské úmluvy a k nim uvedl, že vycházel z článku 76 a jako základ pro výpočet náhrady škody stanovil rozdíl mezi dohodnutou kupní cenou a cenou obvyklou a od tohoto rozdílu odečetl částku odpovídající nákladům, které žalobkyně dříve vynaložila na srovnatelný obchod. Pro určení obvyklé ceny soud prvního stupně ustanovil znalce. Od sjednané kupní ceny odečetl obvyklou cenu zjištěnou znaleckým posudkem, dospěl k částce 189 060 EUR a od této částky odečetl odpovídající obvyklé náklady na srovnatelný obchod ve výši 32 411 EUR. Výsledná částka 156 649 EUR představuje škodu vzniklou žalobkyni, na jejíž úhradu má právo proti žalované 1). Ve zbývajícím rozsahu žalobu proti žalované 1) zamítl.
K odstoupení žalované 1) podle článku 72 odst. 1 Vídeňské úmluvy a ustanovení § 348 odst. 1 obch. zák. od kupní smlouvy přípisem ze dne 11. 4. 2012 odůvodněném tím, že žalovaná 1) nemá osvědčeno, že žalobkyně splní závazek dodat dohodnuté panely, soud prvního stupně uzavřel, že nebyly splněny podmínky, aby žalovaná 1) mohla od smlouvy odstoupit, protože v rozporu s článkem 72 odst. 2 Vídeňské úmluvy svůj úmysl žalobkyni předem nesdělila.
Prohlášení žalovaného 2) soud prvního stupně nepovažoval za ručitelský závazek podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák., když Vídeňská úmluva ručení neupravuje. Z kupní smlouvy zjistil, že pod podpisy obou smluvních stran je text: „Já, M. B., rodné číslo … bytem … zaručuji, že kupující splní veškeré své povinnosti vyplývající pro něj z této smlouvy.“ Prohlášení žalovaného 2) tak, jak bylo formulováno (podle překladu předloženého žalobkyní), neobsahuje závazek, že pokud kupující veškeré své povinnosti ze smlouvy nesplní, učiní to za něj žalovaný 2) sám. Nebylo by to ostatně ani možné, protože žalovaná 1) se zavázala mimo jiné zřídit zástavní právo ke svým akciím. To za ni žalovaný 2) udělat nemohl, jeho prohlášení lze spíše chápat jako jakési ujištění či příslib, že dohlédne na to, resp. udělá vše pro to, aby žalovaná 1) své závazky ze smlouvy splnila. Uvedl, že i kdyby bylo možno dovodit opak, ručitelský závazek by se mohl vztahovat toliko k povinnosti zaplatit kupní cenu z kupní smlouvy (tento závazek však odstoupením od kupní smlouvy nepochybně zanikl), nikoliv k náhradě škody, která nemá původ v kupní smlouvě, ale je zcela novým závazkem se samostatným důvodem vzniku. Je proto vyloučeno, aby prohlášení žalovaného 2) mohlo být považováno za závazek nahradit škodu vzniklou v budoucnu porušením smlouvy. To by muselo být v tomto smyslu v prohlášení formulováno, aby závazek, který by se ručitel zavázal uhradit, mohl být považován za určitý. Žalovaný 2) proto není ve sporu pasivně legitimován.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem a) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 159 649 EUR s příslušenstvím proti žalované 1) zamítl, b) potvrdil jej ve výroku III. o zamítnutí žaloby co do částky 159 649 EUR s příslušenstvím (napadené odvoláním) proti žalovanému 2), c) změnil jej ve výrocích V. až VII. o nákladech řízení a potvrdil ve výroku VIII. o nákladech řízení (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok) a odmítl odvolání žalovaného 2) [pátý výrok].
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, že vztahy mezi účastníky založené kupní smlouvou a prohlášením žalovaného 2) je třeba posuzovat podle Vídeňské úmluvy a vztahy jí neřešené podle českého práva (v souladu s článkem 8 bodem 1.3 smlouvy), zejména podle obchodního zákoníku, že žalovaná 1) od smlouvy platně a účinně podle článku 72 Vídeňské úmluvy neodstoupila a že smlouva zanikla odstoupením žalobkyně. Soudu prvního stupně vytkl, že důsledně nedbal zjištění, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované 1) za tvrzenou škodu, tj. zda údajná škoda vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením povinností žalované 1). Podle názoru odvolacího soudu Vídeňská úmluva neobsahuje obecná ustanovení o odpovědnosti na škodu, koncentruje se pouze na otázky způsobu a rozsahu škody vzniklé porušením práv a povinností prodávajícího či kupujícího. Předpoklady odpovědnosti za škodu je proto třeba posuzovat podle ustanovení § 373 a násl. obch. zák.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ač žalovaná 1) porušila svou smluvní povinnost, příčinou vzniku škody byla skutečnost, že žalobkyně využila svého práva odstoupit od smlouvy podle článku 64 Vídeňské úmluvy, a proto se ani nemohl naplnit předpoklad, že žalobkyně plnění uskuteční a utrží za něj dohodnutou částku. Není tak naplněn minimálně jeden z předpokladů odpovědnosti žalované 1) za škodu podle ustanovení § 373 a násl. obch. zák., neboť vznik škody není v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovanou 1), ale v příčinné souvislosti s odstoupením od smlouvy, tedy úkonu žalobkyně, k němuž byla oprávněna.
K tvrzenému ručitelskému závazku žalovaného 2) odvolací soud toliko uvedl, že s ohledem na neexistenci nároku vůči žalované 1) nemůže být žaloba důvodná ani ve vztahu k žalovanému 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém jeho rozsahu kromě pátého výroku). Má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti žalované 1) za škodu, respektive zda dovolatelce v důsledku porušení povinností žalovanou 1) z kupní smlouvy řídící se Vídeňskou úmluvou mohla vzniknout škoda, a s tím související právo domáhat se její náhrady. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o absenci příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalované 1) a vznikem škody. Uvádí, že Vídeňská úmluva upravuje nejen způsob určení výše škody, ale i předpoklady odpovědnosti za škodu, ustanovení § 373 obch. zák. tedy nelze v projednávané věci aplikovat. Nárok na náhradu škody je ve Vídeňské úmluvě upraven jako obecný nárok uplatnitelný při všech typech porušení smlouvy a spočívá v plné náhradě předvídatelné škody, přičemž se nahrazuje jak skutečná škoda, tak ušlý zisk. Vídeňská úmluva obsahuje v článcích 75 a 76 speciální ustanovení o náhradě škody pro situace, kdy došlo k odstoupení od smlouvy, a dále v článku 81 odst. 1 výslovně stanoví, že odstoupení od smlouvy sice způsobuje zánik povinností podle smlouvy, to se ale netýká vzniklého nároku na náhradu škody. Podmínkou pro dodání zboží ze strany dovolatelky bylo zaplacení zálohy a zřízení zástavního práva k akciím žalované 1), ta však své povinnosti ani přes opakované výzvy nesplnila. Dovolatelka uzavírá, že jí v důsledku porušení povinností žalovanou 1) vznikla škoda (na tom nic nemění ani následné odstoupení od smlouvy) a „zcela v souladu s Vídeňskou úmluvou“ požaduje její náhradu.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda prohlášení žalovaného 2) je ručitelským závazkem. Vyjádření odvolacího soudu k této otázce považuje za nedostatečné, namítá, že předmětné ručitelské prohlášení obsahuje všechny náležitosti, a s podrobnou argumentací dospívá k závěru, že ručení žalovaného 2) se vztahuje i na závazky žalované 1) ze smlouvy, od níž žalobkyně odstoupila, zejména pak na závazek k náhradě škody.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovaným 1) a 2) uloží společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 159 649 EUR s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby žalovaným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda prohlášení žalovaného 2) je ručitelským závazkem, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou cituje. Podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud se ručitelským prohlášením žalovaného 2) nezabýval s ohledem na akcesorickou povahu ručení. Pouze uzavřel, že jestliže není důvodný nárok žalobkyně vůči žalované 1), nemůže být důvodný ani její nárok vůči žalovanému 2). Řešením dovolatelkou formulované otázky se proto odvolací soud nezabýval, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Strohé konstatování odvolacího soudu, že „hodnocení soudu neshledal nesprávným“, uvedené v závorce, nelze považovat za právní závěr, neboť mu zjevně nepředcházelo zjištění obsahu prohlášení žalovaného 2) zachyceného v listině pod podpisy stran, jež uzavřely kupní smlouvu, za použití pravidel pro výklad právních úkonů, a na základě tohoto zjištění jeho posouzení podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák.
Dovolání je však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky předpokladů odpovědnosti za škodu ze smluvního vztahu, který se řídí Vídeňskou úmluvou, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Podle ustanovení § 756 obch. zák. ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu.
Ujednaly-li si strany v článku 8 bodě 1.3 kupní smlouvy, že tato smlouva a jakékoli právní vztahy z ní vyplývající se budou řídit českým právem, neznamená to, že by vyloučily aplikaci Vídeňské úmluvy. Úmluva je součástí českého právního řádu, a pokud mezinárodní smlouva obsahuje odlišnou úpravu, použije se podle ustanovení § 756 obch. zák. mezinárodní smlouva.
Z článku 1 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy vyplývá, že tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech, jestliže tyto státy jsou smluvními státy.
Žalobkyně má místo podnikání na území Spolkové republiky Německo, žalovaná 1) na území České republiky. Spolková republika Německo i Česká republika jsou smluvními státy Vídeňské úmluvy.
Podle článku 7 odst. 2 Vídeňské úmluvy otázky spadající do předmětu úpravy této Úmluvy, které v ní nejsou výslovně řešeny, se řeší podle obecných zásad, na nichž Úmluva spočívá, nebo jestliže takové zásady chybějí, podle ustanovení právního řádu rozhodného podle ustanovení mezinárodního práva soukromého.
Podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I) smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Podle článku 28 toto nařízení se použije na smlouvy uzavřené po 17. 12. 2009.
Právem rozhodným podle ustanovení mezinárodního práva soukromého je tedy právo české jakožto právo, které si strany zvolily. Odvolací soud proto správně uzavřel, že kupní smlouva se řídí Vídeňskou úmluvou a otázky jí neřešené českým právem.
Není však správný závěr odvolacího soudu, že otázku předpokladů odpovědnosti za škodu je třeba posuzovat podle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Otázku náhrady škody Vídeňská úmluva řeší v článcích 45 odst. 1 písm. b), 61 odst. 1 písm. b), 74 až 77 a dále v článcích 79 a 80 upravuje vyloučení odpovědnosti.
Podle článku 61 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy nesplní-li kupující některou svou povinnost stanovenou smlouvou nebo touto Úmluvou, může prodávající požadovat náhradu škody podle článků 74 až 77.
Podle článku 74 Vídeňské úmluvy náhrada škody při porušení smlouvy jednou stranou zahrnuje částku odpovídající ztrátě, včetně ušlého zisku, kterou utrpěla druhá strana v důsledku porušení smlouvy. Náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou strana porušující smlouvu předvídala nebo měla předvídat v době uzavření smlouvy s přihlédnutím ke skutečnostem, o nichž věděla nebo měla vědět, jako možný důsledek porušení smlouvy.
Odborná literatura je ustálena v závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu jsou ve Vídeňské úmluvě upraveny komplexně, což vylučuje použití národního práva (srov. Cisár, I., Halla, S. Problematika náhrady škody v CISG. In: Rozehnalová, N. et al. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží - ano či ne? Brno: Masarykova univerzita, 2012. Dostupné v ASPI).
Článek 74 Vídeňské úmluvy, na nějž odkazuje článek 61 odst. 1 písm. b) Úmluvy, obsahuje obecné pravidlo pro výpočet náhrady každé škody způsobené porušením smlouvy. Zároveň stanoví předpoklady odpovědnosti za škodu, kterými jsou: a) porušení smlouvy prodávajícím nebo kupujícím; b) škoda a c) příčinná souvislost mezi a) a b). Strana, která smlouvu porušila, odpovídá jen za škodu, kterou druhá strana utrpěla v důsledku tohoto porušení. Náhrada škody je zároveň limitována podmínkou předvídatelnosti - škoda musí být předvídatelná, aby za ni mohla být smluvní strana odpovědná, a neexistencí okolností vylučujících odpovědnost podle článků 79 a 80 (srov. Knapp, V. Článek 74. In: Bianca, C. M.; Bonell, M. J. Commentary on the International Sales Law - The 1980 Vienna Sales Convention. Milán: Giuffrè, 1987. Dostupné z http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/biblio/knapp-bb74.html).
Z textu Vídeňské úmluvy vyplývá, že příčinnou souvislostí je myšlena tzv. faktická příčinná souvislost, tedy řetězení událostí vedoucích ke škodné události či k samotné škodě. Postačuje proto, aby porušení smluvního závazkového vztahu bylo conditio sine qua non, tedy podmínkou, bez které by škoda nevznikla (srov. výše citované Cisár, I., Halla, S. Problematika náhrady škody v CISG. In: Rozehnalová, N. et al. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží - ano či ne? Brno: Masarykova univerzita, 2012). Právní teorie vychází z toho, že strana, která porušila smlouvu, odpovídá i za škodu nepřímo způsobenou, pokud tuto škodu mohla předvídat v okamžiku uzavření smlouvy (srov. výše citované Knapp, V. Článek 74. In: Bianca, C. M.; Bonell, M. J. Commentary on the International Sales Law - The 1980 Vienna Sales Convention. Milán: Giuffrè, 1987). Náhrada se tedy vztahuje nejen na škody způsobené přímo porušením smlouvy, ale též na škody způsobené nepřímo. Protože je výše nepřímé škody limitována předvídatelností, odkazuje se v této souvislosti na pravidlo „but for“ rule nebo také „sine qua non“, tedy zda by ke škodě došlo nebýt jednání škůdce, respektive vyloučení odpovědnosti škůdce, jestliže by ke škodě došlo i bez jeho přičinění (srov. Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, ročník 2008, číslo 8, s. 342).
Z výše uvedeného se podává, že náhrada škody je ve Vídeňské úmluvě upravena i co do předpokladů odpovědnosti za škodu a v projednávané věci nelze užít pro posouzení těchto předpokladů ustanovení obchodního zákoníku. Náhrada škody se v režimu Vídeňské úmluvy vztahuje nejen na škody přímé, ale též na škody nepřímé, vždy je však třeba zkoumat, zda by ke škodě došlo nebýt jednání škůdce.
V důsledku nesprávného právního názoru, že předpoklady odpovědnosti za škodu je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku, se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou příčinné souvislosti a neposuzoval, zda v projednávané věci vznikla přímá, či alespoň nepřímá škoda. Jeho právní posouzení je neúplné, a proto nesprávné.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že odstoupení od kupní smlouvy žalobkyní pro porušení smluvních povinností žalovanou 1) příčinou vzniku škody nebylo a že články 75 a 76 Vídeňské úmluvy obsahují speciální ustanovení o náhradě škody vzniklé v souvislosti s odstoupením od smlouvy.
Dospěje-li odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně proti žalované 1) je důvodný, bude třeba přezkoumat rovněž důvodnost jejího nároku vůči žalovanému 2).
Jelikož právní závěry odvolacího soudu nejsou správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.) závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-