// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 20.06.2018
Statutární orgán výstavce jako směnečný rukojmí
Podepíše-li směnečný rukojmí smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce, má k dispozici (při absenci jiné dohody) kauzální námitky, které svědčí výstavci (viz Rc 39/2010).
Není přitom žádný důvod pro jiný závěr ani při posouzení, zda byl směnečný rukojmí srozuměn (stejně jako výstavce) se změnami smlouvy o úvěru, které směnečný rukojmí podepsal jako statutární orgán výstavce, a z nich plynoucími důsledky na spornou směnkou zajištěnou pohledávku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5999/2017, ze dne 26. 3. 2018
Dotčené předpisy: § 175 o. s. ř.
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. května 2017, č. j. 5 Cmo 60/2017-198, k odvolání druhého žalovaného (M. B.) potvrdil rozsudek ze dne 17. srpna 2016, č. j. 55 Cm 24/2016-71, kterým Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 5. května 2016, č. j. 55 Cm 24/2016-19, jímž uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (České spořitelně, a. s.) částku 2.081.877,- Kč s 6% úrokem od 25. září 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.939,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobkyně se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky vlastní vystavené v D. L. dne 1. března 2012 první žalovanou (TANAGA TRADE, s. r. o.) na řad žalobkyně znějící na směnečný peníz 2.081.877,- Kč, splatné 24. září 2015 v Praze (dále jen „sporná směnka“).
2) Za zaplacení sporné směnky převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný, který spornou směnku podepsal též jako jednatel první žalované.
3) Spornou směnku první žalovaná vystavila k zajištění pohledávky žalobkyně za první žalovanou ze smlouvy o kontokorentním úvěru č. 249/12/LCD (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout první žalované úvěr ve výši 3.000.000,- Kč.
4) Dne 1. března 2012 žalobkyně a první žalovaná (jednající druhým žalovaným) uzavřely smlouvu o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č. S/249/12/LCD (dále jen „dohoda o vyplnění blankosměnky“). Dle této smlouvy je zajištěnou pohledávkou pohledávka na splácení jistiny a příslušenství úvěru (mimo jiné) s tím, že nebude-li některá zajištěná pohledávka uhrazena řádně a včas je žalobkyně oprávněna doplnit na blankosměnce směnečnou sumu odpovídající součtu splatných neuhrazených zajištěných pohledávek a datum splatnosti směnky, kterým může být kterýkoli obchodní den následující po datu splatnosti zajištěných pohledávek nebo jejich části.
5) Dne 2. dubna 2013 uzavřely žalobkyně a první žalovaná (jednající druhým žalovaným) dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru, podle něhož se úvěrová částka sjednává od 1. dubna 2013 ve výši 2.600.000,- Kč a v následných měsících se postupně snižuje až na částku 1.600.000,- Kč; dodatkem byla rovněž změněna úroková sazba.
6) V notářském zápisu ze dne 31. března 2014, NZ 118/2014, N 141/2014, první žalovaná (jednající druhým žalovaným) a žalobkyně prohlásily, že se dohodly (v dodatku č. 3 ke smlouvě o úvěru, který měl nabýt účinnosti po sepsání notářského zápisu) na splátkách úvěru a nesplacené výši dluhu v částce 2.230.857,51 Kč. První žalovaná uznala co do důvodu a výše dluh ze smlouvy o úvěru a současně svolila s vykonatelností notářského zápisu, a to (mimo jiné) v rozsahu celého zbývajícího dluhu, včetně příslušenství, bude-li v prodlení s plněním jakékoli splátky po dobu delší než dva měsíce.
Na tomto základě odvolací soud zdůraznil, že:
a) Žalovanému jako směnečnému rukojmímu svědčí „všechny“ kauzální námitky.
b) Smlouva o úvěru nezanikla a „nadále trvá“; proto „v zásadě“ trvá i zajištění spornou směnkou.
c) I dodatky ke smlouvám, které nevedou k zániku smluvního vztahu, mohou mít závažné důsledky na poměry „zajišťujících dlužníků“, které by „natolik zhoršily“ jejich postavení, že by „nově formulovaný závazek nebyli ochotni zajistit“. To však nemůže platit tehdy, jsou-li zajišťující dlužníci současně dlužníky obligačními.
d) Již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu „by muselo být tvrzeno, jak by se závazek druhého žalovaného odlišoval od stávajícího, kdyby se vycházelo ze stavu smlouvy o kontokorentním úvěru v době, kdy byla sjednávána smlouva o zajišťovací funkci směnky a ujednáváno právo původní blankosměnku vyplnit. Samozřejmě jak by se odlišovala v neprospěch druhého žalovaného“.
e) Změnami v obsahu smlouvy o úvěru se nijak nezměnila podstata smluvního vztahu a „elementární“ práva a povinnosti jeho účastníků. „Došlo jen k obsahovým posunům“, konkrétně ke snížení úvěrového rámce ze 3.000.000,- Kč na nejvýše 2.600.000,- Kč a k prodloužení splatnosti (tj. ke změnám ve prospěch druhého žalovaného), a dále ke zvýšení úrokové sazby (o 0.35 procentního bodu), která je sice v neprospěch dlužníků, což je zvýšení „tak málo zásadní, že v celém kontextu nelze změny smlouvy považovat za nevýhodné ani pro žalované“. Navíc „všechna ujednání“ činila první žalovaná „zastoupená“ druhým žalovaným; i druhý žalovaný tak musel být s těmito změnami srozuměn.
d) Skutečnost, že žalobkyně má exekuční titul ohledně spornou směnkou zajištěné pohledávky, nic nemění na postavení druhého žalovaného jako směnečného rukojmího. „Jedinou důvodnou obranou druhého žalovaného z tohoto pohledu by mohl být jen případný zánik zajištěné pohledávky; k tomu zjevně nedošlo“.
Proto odvolací soud neshledal námitky druhého žalovaného důvodnými a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když v rozhodování dovolacího soudu dosud (podle jeho názoru) nebyla zodpovězena otázka „vztahu změny závazku na zajištění závazku třetí osobou za situace, kdy závazek je zajištěn zajišťovací směnkou vlastní“.
Dovolatel akcentuje, že v době po vystavení směnky se „závazek, který směnka zajišťovala, jednáním stran – žalobkyně a první žalované několikrát změnil“, např. dodatkem č. 2 „došlo ke změně úvěrové částky, úrokové sazby i splatnosti úvěru“, dále měla být původní úvěrová smlouva doplněna o zajištění další blankosměkou avalovanou J. Š. Navíc mezi žalobkyní a první žalovanou „došlo k sepsání uznání dluhu a smlouvy o způsobu plnění dluhu a dohody se spojením k vykonatelnosti, a to formou notářského zápisu“, na základě kterého „opět došlo ke změně podmínek splacení úvěru (změna splatnosti a dalších prvků závazku)“.
Jestliže směnka zajišťovala závazek charakterizovaný původní úvěrovou smlouvou a byl-li takto zajištěný závazek změněn, a to navíc dodatkem, jehož nebyl druhý žalovaný smluvní stranou, nemůže být žalobkyně úspěšná při uplatnění nároku ze zajišťovací směnky, když původní závazek v podobě, ve které byl směnkou zajištěn, neexistuje.
Dovolatel sice připouští, že smlouvu o úvěru i dodatky „uzavřel jako jednatel první žalované“, nicméně zastává názor, podle něhož nelze paušálně uzavřít, že by se změny měly týkat i jeho jako fyzické osoby a avala směnky. Dodatky ke smlouvě a notářský zápis vnímá tak, že jediným dlužníkem ze závazku se stane první žalovaná a „jeho rukojemství tímto končí“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání druhého žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky vztahu zajišťovací směnky a směnkou zajištěné pohledávky, dosud v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle nichž:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Srov. např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/2010“).
2) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka [srov. rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2011“)].
Jinými slovy založil-li žalovaný obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy, je na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i prokázal.
Potud srov. též důvody usnesení ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015, podle nichž důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného) vyplnění blankosměnky nese žalovaný.
3) Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podepíše-li směnečný rukojmí smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce (a nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím k jiné dohodě), nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího. K tomu srov. obdobně též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2010“).
K možnosti zajistit blankosměnkou (též) budoucí pohledávku srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; věřiteli se však (ekonomicky vzato) může dostat jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky. Viz rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2009“), jakož i důvody rozsudků ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007 a ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011.
Za stavu, kdy nemá důvod na shora uvedených závěrech cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, považuje Nejvyšší soud za stěžejní zejména (mezi účastníky nespornou) skutečnost, že druhý žalovaný podepsal spornou směnku jednak jako jednatel výstavce (první žalované), jednak jako směnečný rukojmí a že jako jednatel první žalované podepsal i smlouvu o úvěru, její dodatek č. 2 i smlouvu o vyplnění blankosměnky.
Platí-li totiž, že jako směnečný rukojmí má – z titulu smlouvy o vyplnění blankosměnky, kterou podepsal jako jednatel první žalované – k dispozici (při absenci jiné dohody) kauzální námitky, které svědčí první žalované (viz R 39/2010), potom není žádný důvod pro jiný závěr ani při posouzení, zda byl srozuměn (stejně jako první žalovaná) se změnami smlouvy o úvěru a z nich plynoucími důsledky na spornou směnkou zajištěnou pohledávku. Navíc žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (jak správně zmínil odvolací soud) nevznesl konkrétní výhrady, že by se zajištěná pohledávka v důsledku změn smlouvy o úvěru modifikovala v jeho neprospěch a v jakém směru (viz R 3/2010 ve spojení s R 30/2011). Ostatně v poměrech dané věci je zjevné, že změny smlouvy o úvěru neměly nepříznivý (posuzováno z pohledu druhého žalovaného) vliv na (možnou) výši pohledávky zajištěné spornou směnkou.
Argumentace druhého žalovaného založená na existenci exekučního titulu, jde-li o spornou směnkou zajištěnou pohledávku ze smlouvy o úvěru za první žalovanou, pak zjevně přehlíží závěry formulované v R 77/2009, jakož i v rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 3716/2007 a sp. zn. 21 Cdo 2564/2011.
Konečně není pochyb o tom, že ze žádné (druhým žalovaným tvrzené či z obsahu spisu plynoucí) skutečnosti či právního jednání nelze dovodit ani zánik směnečného rukojemství druhého žalovaného za zaplacení sporné směnky, ani zánik oprávnění žalobkyně požadovat plnění ze zajišťovací směnky.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl [(§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-