// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 12.06.2018

Schválení konečné zprávy před ukončením všech excindačních sporů

V případě, kdy nejsou skončeny všechny excindační spory, avšak majetek, jehož se tato řízení týkají, byl ještě před zahájením excindačních sporů správcem konkursní podstaty zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl rozvržen a vyplacen konkursním věřitelům, je možné schválit konečnou zprávu. Takové probíhající excindační spory nebrání schválení konečné zprávy, neboť jejich výsledek se nemůže nijak projevit do poměrů konkursního řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1302/2016, ze dne 27. 3. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 29 ZKV
§ 30 odst. 1 ZKV
§ 30 odst. 3 ZKV
§ 33 odst. 2 ZKV

Kategorie: konkursní řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Usnesením ze dne 8. srpna 2014, č. j. 94 K 3/98-1043, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) schválil „konečnou zprávu (druhou) ze dne 29. března 2013 správce konkursní podstaty Ing. Zdeňka Rady“ tak, že celková výše finančních prostředků získaná „do majetkové podstaty“ úpadce (ČEDIČ Dobkovičky a. s.) činí 15 920 111 Kč a celkové náklady konkursního řízení činí 16 301 271 Kč.
Šlo o v pořadí druhé usnesení konkursního soudu o konečné zprávě ze dne 29. března 2013, když první usnesení ze dne 18. června 2013, č. j. 94 K 3/98-960, jímž konkursní soud konečnou zprávu schválil, k odvolání konkursního věřitele J. K. (dále jen „J. K.“) zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. 3 Ko 29/2013-1030, pro nepřezkoumatelnost.

K odvolání J. K. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 8. srpna 2014.

Soudy vyšly především z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 24. června 1998, č. j. 94 K 3/98-59, konkursní soud prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. Zdeňka Radu.

2/ Správce konkursní podstaty sepsal k 28. dubnu 1999 veškerý majetek úpadce do konkursní podstaty a tento majetek následně zpeněžoval. Konkursní podstata byla tvořena stroji a zařízením pro zpracování a úpravu drceného kameniva, pohledávkami za dlužníky úpadce, „hodnotou práva“ na dobývání nerostu (čediče) v dobývacích prostorech L. a D., zásobami kameniva (odval) a neupraveného kameniva, jakož i peněžními prostředky v pokladně a na účtech.

3/ V roce 2001 byly v plné výši uspokojeny pracovněprávní nároky bývalých zaměstnanců úpadce v celkové výši 467 237 Kč (na základě usnesení konkursního soudu ze dne 27. června 2001, č. j. 94 K 3/98-316).

4/ Usnesením ze dne 21. ledna 2003, č. j. 94 K 3/98-361, konkursní soud rozhodl o částečném rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty, podle něhož bylo konkursním věřitelům vyplaceno 15 % z jejich přihlášených a zjištěných pohledávek (celkem bylo vyplaceno 1 736 508 Kč).

5/ Po zpeněžení veškerého majetku předložil dne 6. května 2005 správce konkursní podstaty konečnou zprávu (dále jen „první konečná zpráva“), podle níž činily „výnosy v konkursním řízení“ 15 532 421 Kč, k čemuž ještě „náleží“ zůstatek v pokladně 369 982 Kč a zůstatek na bankovním účtu úpadce 17 708 Kč. Výdaje činily 10 715 744 Kč.

6/ Usnesením ze dne 7. září 2005, č. j. 94 K 3/98-538, schválil konkursní soud první konečnou zprávu.

7/ Usnesením ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 94 K 3/98-646, které nabylo právní moci dne 30. července 2007, konkursní soud rozvrhl (zbylý) výtěžek zpeněžení konkursní podstaty. Pohledávky konkursních věřitelů byly v řízení (podle obou rozvrhových usnesení) uspokojeny do výše 50,64 %.

8/ Po splnění rozvrhu správce konkursní podstaty zjistil další majetek - pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 3 480 000 Kč vůči J. K. a společnosti Tarmac CZ a. s. (nyní EUROVIA Kamenolomy, a. s.), kterou sepsal do konkursní podstaty.

9/ Při vymáhání této pohledávky správce nebyl úspěšný, když Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 2 Cm 80/2007-58, zamítl žalobu správce konkursní podstaty o zaplacení částky 3 480 000 Kč. K odvolání správce konkursní podstaty Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 11 Cmo 389/2009-100, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 453/2011, odmítl dovolání správce konkursní podstaty proti rozsudku odvolacího soudu.

10/ Dne 14. dubna 2011 podala společnost A. G. Service s. r. o. (dále jen „společnost A“) žalobu o vyloučení dobývacích prostor z konkursní podstaty, domáhajíc se případně vyloučení částky 8 mil. Kč jako výtěžku zpeněžení dobývacích prostor. V části, v níž se společnost A domáhá vyloučení částky 8 mil. Kč z konkursní podstaty, řízení dosud není skončeno.

11/ Po neúspěchu s vymáháním pohledávky ve výši 3 480 000 Kč správce konkursní podstaty dne 29. března 2013 vypracoval další konečnou zprávu (dále též jen „druhá konečná zpráva“), v níž uvedl, že výše částky dosažené zpeněžením majetku konkursní podstaty se nezměnila, zůstává stav, kdy bylo do konkursní podstaty získáno celkem 15 920 111 Kč, změnily se (a nově vznikají) pouze výdaje. V konkursní podstatě chybí prostředky zejména na doplacení odměny správce konkursní podstaty, na provozní náklady řízení a na archivaci, celkem jde o částku 381 160 Kč.

Na tomto základě odvolací soud nejprve uvedl, že z usnesení konkursního soudu jsou dostatečně patrné dosavadní výsledky konkursu a důvody, které vedly k předložení druhé konečné zprávy ze dne 29. března 2013, jež je ve své podstatě toliko dodatkem první konečné zprávy. Po splnění rozvrhu vycházejícího z první konečné zprávy nebyly zaznamenány žádné nové příjmy podstaty, přirůstaly jen režijní výdaje v souvislosti s další činností správce a vedením sporů, které byly dílem kryty z prostředků správce a dílem zůstaly neuhrazeny, neboť k tomu nebyly k dispozici žádné volné peněžní prostředky, že výše konkursní odměny zůstala nezměněna a že k rozdělení mezi věřitele nic nezbývá, neboť vše jim bylo již dříve vydáno.

Odvolací soud neměl za důvodnou odvolací námitku, podle níž je konečná zpráva předčasná z důvodu dosud neskončeného řízení o žalobě společnosti A o vyloučení částky 8 mil. Kč z konkursní podstaty. Naopak přisvědčil konkursnímu soudu v závěru, že výsledek uvedeného sporu nemá pro konkurs žádný význam. Konkurs lze totiž vést jedině tam, kde konkursní podstata ještě disponuje určitým majetkem, z něhož lze hradit jeho náklady. Není-li zde takového majetku, ztrácí další vedení konkursu jakýkoliv smysl a konkurs nelze než zrušit podle § 44 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), čemuž logicky předchází i schválení konečné zprávy a vyúčtování nároků správce konkursní postaty, z nichž se podává závěr o nedostatečnosti majetku podstaty k úhradě nákladů konkursu. V dané věci je absence majetku podstaty zřejmá ze schválené druhé konečné zprávy, přičemž na tomto výsledku konkursu (schodku ve výši 381 160 Kč) nemůže ničeho změnit – ve prospěch podstaty – výsledek řízení o žalobě společnosti A. Jinak řečeno, protože tu již není žádná naděje na nové příjmy podstaty, nemá další vedení konkursu, jenž je již nyní ve ztrátě, jakékoliv opodstatnění. Konečnou zprávu je správce povinen předložit zásadně po ukončení zpeněžení veškerého majetku podstaty (§ 29 odst. 1 ZKV), a to bez ohledu na to, že ještě nejsou skončeny některé incidenční spory.

K tomu odvolací soud doplnil, že i kdyby společnost A uspěla s žalobou proti správci konkursní podstaty, nemělo by to do poměrů tohoto konkursu (a do schválené druhé konečné zprávy) žádný účinek, neboť výtěžek zpeněžení konkursní podstaty (včetně utržené kupní ceny za dobývací prostory) byl již – na základě pravomocného rozvrhového usnesení – vyplacen konkursním věřitelům a správci. Proto odvolací soud měl za přiléhavý poukaz konkursního soudu a státního zastupitelství na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího zmíněná v tomto usnesení – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, podle nichž ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování majetku, sepsaného do konkursní podstaty, převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému; byl-li výtěžek zpeněžení majetku vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněžení majetku „lepší práva než úpadce“, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl výtěžek rozdělen.

Závěrem odvolací soud „připomenul“, že usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce v obecné rovině jednak uzavírá jednu fázi konkursu, v níž byl zpeněžován majetek konkursní podstaty, a jednak slouží jako východisko pro další fázi konkursu jako podklad pro vydání rozvrhového usnesení, event. pro zrušení konkursu z důvodu nedostatku majetku podstaty. Tento úkol splnila první konečná zpráva, na jejímž podkladě bylo vydáno rozvrhové usnesení, když druhá (nyní přezkoumávaná) konečná zpráva reflektující to, co se poté událo, bude sloužit již jen jako podklad pro zrušení konkursu z důvodu nedostatku majetku podstaty. Usnesením o schválení konečné zprávy se schvaluje především „závěrečný účet konkursu“, tedy celková výše příjmů a výdajů konkursu, výše konkursní odměny a výše částky určené pro rozvrh. Z tohoto hlediska je podle odvolacího soudu usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy (podle níž činily celkové příjmy 15 920 111 Kč a celkové výdaje 16 301 271 Kč) ve výroku věcně správné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel J. K. dovolání, když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, odvolací soud se v něm odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a proto navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení konkursního soudu byla zrušena a věc vrácena konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil v závěru, že je možné projednat a schválit konečnou zprávu před pravomocným rozhodnutím o excindačních žalobách. S odvolacím soudem nesouhlasí ani v tom, že neskončené excindační spory (kromě řízení o žalobě společnosti A o vyloučení částky 8 mil. Kč z konkursní podstaty zmiňuje i spor zahájený společností PRO-KATEX a. s., která se domáhá toho, aby z konkursní podstaty byly vyloučeny v žalobě specifikované movité věci, eventuálně částka odpovídající peněžitému plnění získanému ze zpeněžení těchto věcí) nemají význam pro daný konkurs, když konkursní podstata již nedisponuje žádným majetkem. Dovolatel míní, že oba uvedené spory, v případě, že žalobci budou alespoň částečně úspěšní, fakticky znamenají zásadní dopad pro majetkovou podstatu, když částky odpovídající výtěžku zpeněžení, případně movité věci z podstaty vyloučené, nebudou tvořit její příjmy a již vyplacenou částku konkursním věřitelům a správci by bylo třeba hodnotit jako neoprávněně vyplacenou. Za této situace není správce oprávněn předložit definitivní konečnou zprávu, neboť výsledky zpeněžení konkursní podstaty nejsou postaveny najisto.

Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011. Míní, že z označeného rozhodnutí, jakož i z odborné literatury (k čemuž poukazuje na „Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář, 2. Vydání, Linde Praha a. s.“), vyplývá, že předpokladem schválení konečné zprávy je pravomocné skončení řízení o případných vylučovacích žalobách. Jiným řešením je pak pouze soudní úschova podle § 33 odst. 2 ZKV, tj. složení příslušné části výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty blokované vylučovací žalobou do soudní úschovy. Jestliže v daném případě postup dle § 33 odst. 2 ZKV „dodržen nebyl“, nelze podle dovolatele přistoupit ke schválení konečné zprávy, neboť tomu brání stále pravomocně neskončené vylučovací spory.

Správce konkursní podstaty ve vyjádření označuje dovolání za účelové, vedené snahou prodloužit konkursní řízení, přičemž poukazuje i na již skončené spory, které proti správci konkursní podstaty a členům věřitelského výboru neúspěšně vedl J. K. ať již sám nebo za „využití svých zaměstnanců“. Zdůrazňuje, že poslední majetek z konkursní podstaty by zpeněžen již v roce 2005 a finanční výnos byl na základě rozvrhových usnesení rozdělen věřitelům.

Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). K tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen podle § 238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným, neboť zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spatřuje v řešení otázky, zda je možné schválit konečnou zprávu v případě, kdy nejsou skončeny všechny excindační spory, avšak majetek, jehož se tato řízení týkají, byl ještě před zahájením excindačních sporů správcem konkursní podstaty zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl rozvržen a vyplacen konkursním věřitelům. Potud jde o otázku dovolacím soudem v jeho judikatuře nezodpovězenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním dále zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3).

Podle § 30 odst. 1 ZKV po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce předloží správce soudu návrh na rozvrh a upravený seznam přihlášek, v němž uvede, kolik by mělo být pro každou pohledávku vyplaceno. Po přezkoumání věcné správnosti návrhu vydá soud rozvrhové usnesení.

Podle § 30 odst. 3 ZKV se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. V konečné zprávě i v konečném rozvrhu se uvede, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu.

Dovolatel v podaném dovolání přiléhavě odkázal na usnesení sp. zn. 29 Cdo 3169/2011, v němž se Nejvyšší soud při výkladu § 29 ZKV vyjádřil k tomu, zda schválení konečné zprávy brání podání vylučovacích žalob. Jakkoliv Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od závěrů tam formulovaných ani v této věci, nesdílí názor dovolatele, že by v řešení dovoláním předestřené otázky bylo právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu se závěry vyplývajícími z označeného rozhodnutí. V usnesení sp. zn. 29 Cdo 3169/2011 Nejvyšší soud na dané téma uvedl:

„Jakkoli ustanovení § 29 ZKV výslovně neformuluje coby předpoklad schválení konečné zprávy pravomocné skončení řízení o případných vylučovacích (excindačních) žalobách, tento požadavek se podává již z toho, že v textu § 29 odst. 1 věty druhé ZKV je pojem konečná zpráva (o zpeněžování majetku podstaty) užit v protikladu k (průběžným) zprávám o zpeněžování majetku podstaty, jak o nich hovoří § 29 odst. 1 věty první ZKV. U takto pojatého obecného pravidla se samozřejmě předpokládá, že konečné zpeněžení majetku podstaty signalizuje, že zde již není (nezpeněžený) majetek, jenž by bylo možné podrobit excindačnímu řízení dle § 19 odst. 2 ZKV. Jinak řečeno, z toho, že jde o „konečnou“ zprávu o zpeněžování majetku podstaty, obecně vzato plyne, že zde není neukončených excindačních řízení.

Tento úsudek lze podpořit též poukazem na dikci § 30 odst. 3 věty první ZKV (podle kterého se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo). Toto ustanovení předjímá možnost částečného rozvrhu právě pro situace, kdy procesu konečného zpeněžení majetku konkursní podstaty brání (může bránit) např. probíhající řízení o vylučovací žalobě. Stejně tak se podává z § 33 odst. 2 ZKV, že k úschově soudu pro potřeby nového (dodatečného) rozvrhového usnesení jsou předurčeny částky, připadající na pravomocně neukončené odporové žaloby (§ 33 odst. 2 písm. a/ a c/ ZKV) a na pohledávky vázané na podmínku, jež dosud nebyla splněna (§ 33 odst. 2 písm. b/ ZKV); s vylučovacími nároky se v tomto režimu nepočítá.

Přitom ovšem mohou (výjimečně) nastat i situace, kdy vylučovací žaloba neblokuje zpeněžení příslušného majetku (srov. i § 19 odst. 3 ZKV co do možnosti zpeněžení sporného majetku za účelem odvrácení hrozící škody na něm), ale týká se částek zpeněžením majetku získaných (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je i případ vylučovacích žalob podaných v této věci (…). Nezbytným se rovněž jeví (podle konkrétních okolností každé konkursní věci) posuzovat míru „vyděračského“ potenciálu (zneužívající charakter) vylučovací žaloby podané vylučovatelem až poté, co byl v konkursním řízení příslušného úpadce zpeněžen majetek, k němuž se vylučovací nárok primárně pojí, ba dokonce poté, co v tomto konkursním řízení již byla konkursnímu soudu předložena příslušná konečná zpráva. Vzhledem k tomu, že proces zpeněžení majetku konkursní podstaty je v těchto výjimečných situacích ukončen ještě před zahájením excindačního řízení, neprotiví se smyslu ani účelu institutu konečné zprávy její projednání a schválení s předpokladem, že příslušná část výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty blokovaná vylučovací žalobou bude podrobena pro účely rozvrhu režimu § 33 odst. 2 ZKV. Takový postup (schválení konečné zprávy) bude ovšem namístě jen tehdy, bude-li současně uspokojivým způsobem řešena otázka možných nákladů, jež pro konkursní podstatu (respektive jejího správce) mohou vzejít z konečného (pravomocného) rozhodnutí soudu o vylučovacím nároku.“

Již z toho, že konečná zpráva by měla podávat informaci o zpeněžení veškerého majetku pojatého do konkursní podstaty, nebyl-li z konkursní podstaty vyloučen (na základě výsledku excindačního sporu, příp. postupem dle § 27 odst. 6 ZKV), jednoznačně vyplývá, že správce může přistoupit k sestavení konečné zprávy až po zpeněžení veškerého majetku. S ohledem na to, že podle § 19 odst. 3 ZKV probíhající excindační spor zpravidla brání zpeněžení majetku, jehož se tento spor dotýká, tvoří probíhající excindační spor logicky překážku pro sestavení konečné zprávy.

Pravidelný průběh konkursního řízení proto bude takový, že sestavit konečnou zprávu (a provést rozvrh) bude možné až po skončení excindačních sporů, ať již jde o spory o vyloučení majetku zapsaného do konkursní podstaty, anebo o spory o vyloučení výtěžku zpeněžení tohoto majetku (to v případě, kdy správce konkursní podstaty zpeněží sporný majetek v době trvání excindačního sporu za podmínek dle § 19 odst. 3 ZKV, event. v případě, kdy je excindační řízení zahájeno až po zpeněžení dotčeného majetku).

V dovolatelem odkazovaném usnesení pak Nejvyšší soud formuloval z tohoto pravidelného postupu možnou výjimku pro situace, kdy spor o vydání výtěžku zpeněžení konkursní podstaty (zahájený až po zpeněžení dotčeného majetku) nemusí bránit dalšímu postupu v řízení, tj. projednání a schválení konečné zprávy. Přitom přihlédl i k tomu, že podání excindační žaloby až po zpeněžení dotčeného majetku může mít „vyděračský“ potenciál (zneužívající charakter). Na tomto základě Nejvyšší soud dovodil, že v těchto výjimečných případech lze i pro excindační nároky použít úpravu dle § 33 odst. 2 ZKV, která je v tomto zákoně výslovně stanovena jen pro podmíněné nároky a pro nároky vyplývající z neskončených odporových žalob (ze sporů o pravost, výši a pořadí pohledávek).

Situace popsaná Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3169/2011 je však odlišná od skutkových reálií nyní posuzované věci. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, v dané věci byl veškerý majetek zapsaný do konkursní podstaty zpeněžen ještě před zahájením excindačních sporů a dokonce byl již rozdělen mezi konkursní věřitele na základě rozvrhových usnesení.

Účelem excindačního sporu je postavit pro účely konkursního řízení najisto, zda žalobou dotčený majetek (event. výtěžek jeho zpeněžení) náleží do konkursní podstaty a může sloužit k uspokojení věřitelů podle pravidel upravených v zákoně o konkursu a vyrovnání. Z toho je zřejmé, že takový spor má své opodstatnění zásadně tehdy, je-li zahájen v době, kdy dotčený majetek je součástí konkursní podstaty (nebyl již zpeněžen), eventuálně kdy se v konkursní podstatě nachází alespoň výtěžek zpeněžení takového majetku (u excindačních žalob, jejichž předmětem je vyloučení náhradního peněžitého plnění). Hodlá-li vylučovatel zpochybnit, zda majetek, který byl v konkursu zpeněžen a jehož výtěžek již byl rozdělen mezi konkursní věřitele, byl do soupisu konkursní podstaty zahrnut oprávněně, může tak za splnění určitých podmínek učinit, avšak již nikoli cestou excindačního sporu (z konkursní podstaty nelze vyloučit něco, co se tam již nenachází), ale uplatněním tzv. žaloby z lepšího práva.

Nejvyšší soud podstatu žaloby z lepšího práva uplatňované v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání shrnul v rozsudku ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 3318/2016 (srov. shodně i rozsudek ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 1511/2015).

Tam vysvětlil, že judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“) [srov. např. rozsudek ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2016, pod číslem 89], je ustálena na závěru, podle něhož se tzv. žalobou z lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání) rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu byla z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) vyplacena jeho pohledávka za úpadcem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, když má za to, že jí byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní podstaty „lepší právo“ než věřitel uspokojené pohledávky a tedy, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, plnění by bylo náleželo třetí osobě. Žaloba z lepšího práva uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) bylo v konkursním řízení porušeno (srov. též např. obdobně pro poměry žaloby z lepšího práva uplatňované v souvislosti s exekučním řízením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněné pod číslem 74/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska hmotně právního jde v žalobě z lepšího práva o právo z bezdůvodného obohacení, které vzniká tehdy, jestliže věřitel pohledávky uspokojené z konkursní podstaty získal na úkor třetí osoby majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (shodně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015). Při žalobě z lepšího práva, která je uplatňována v souvislosti s konkursním řízením, soud posuzuje podle hmotného práva, zda má k předmětu zpeněžení (výtěžku konkursu) lepší právo třetí osoba (žalobce), nebo ten, kdo byl uspokojen v konkursu. Jinak řečeno, žaloba z lepšího práva slouží k zajištění souladu způsobu rozvržení výtěžku zpeněžení s hmotněprávními vztahy (srov. obdobně v exekuci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015).

V rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 432/2011, uveřejněném pod číslem 126/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 126/2012“), Nejvyšší soud k podstatě rozvrhu a jeho vztahu k žalobě z lepšího práva shrnul, že rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením. Tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí (srov. v literatuře Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 169 a v judikatuře například mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněné pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4387/2010). Rozvrhové usnesení tedy nezakládá vznik pohledávek jím uspokojovaných konkursních věřitelů a právě proto lze ohledně těchto pohledávek uvažovat o následné „korekci“ prostřednictvím žaloby „z lepšího práva“.

Nejvyšší soud proto plně přisvědčuje závěrům odvolacího soudu, že s ohledem na okolnosti dané věci probíhající excindační spory nebrání schválení konečné zprávy, neboť jejich výsledek se nemůže nijak projevit do poměrů konkursního řízení. Je tomu tak proto, že majetek, jehož se excindační spory týkají, byl ještě před jejich zahájením zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl již rozvržen mezi konkursní věřitele.

Jak výstižně poznamenal již odvolací soud, k této specifické situaci (kdy byl veškerý výtěžek zpeněžení rozvržen mezi konkursní věřitele ještě před předložením konečné zprávy), došlo v posuzované věci proto, že fáze konkursního řízení, v níž byl zpeněžován majetek, jakož i fáze distribuční (rozdělení výtěžku zpeněžení), proběhly na základě první konečné zprávy. Nyní projednávaná druhá konečná zpráva jen reflektuje to, co následovalo namísto neprodleného zrušení konkursu, tj. neúspěšný pokus správce konkursní podstaty zpeněžit až posléze objevený majetek (vymoci pohledávku ve výši 3 480 000 Kč), který konkursní podstatě přinesl jen další výdaje, nijak se neprojevil na výši příjmů konkursní podstaty.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů