// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 24.05.2018
Absence výhrady příjemce při převzetí zásilky dle Úmluvy CMR
I. Nevznesení výhrady příjemcem dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR ve stanovených lhůtách nemá za následek zánik (prekluzi) nároku na náhradu škody způsobené ztrátou zásilky anebo jejím poškozením, nýbrž pouze ztížení důkazního postavení příjemce v následném reklamačním řízení či soudním sporu.
II. Výhrada dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR se musí týkat údajů uvedených v mezinárodním nákladním listu, nikoliv údajů obsažených v jiných dokladech.
III. Jestliže je v posuzované věci mezi stranami nesporné, že zboží bylo vydáno ve stavu (počtu kusů), jenž byl v době vydání uveden v mezinárodním nákladním listu, je absence výhrady příjemce dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR bez jakéhokoliv významu. Původní údaj o počtu kusů přepravovaného zboží v mezinárodním nákladním listu zde byl po nakládce přepsán, v důsledku čehož se údaj o počtu kusů v nákladním listu v době převzetí zásilky k přepravě liší od údaje v témže nákladním listu v době vydání zásilky příjemci; soud měl proto aplikovat právní úpravu obsaženou v článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR a zabývat se otázkou, jaký byl stav zásilky době jejího převzetí k přepravě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5628/2016, ze dne 27. 2. 2018
Dotčené předpisy:
čl. 17 odst. 1 předpisu č. 11/1975 Sb.
čl. 30 odst. 1 předpisu č. 11/1975 Sb.
Kategorie: přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 10 998 € s úrokem z prodlení, a to z titulu nároku na náhradu škody způsobené ztrátou části zásilky – 4 palet solárních modulů.
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. 32 C 19/2014-114, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 6. 2016, č. j. 32 C 19/2014-141, žalobě vyhověl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok). Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně u žalované objednala přepravu zásilky 20 palet solárních panelů o celkové hmotnosti 11 tun s nakládkou na adrese EU Traxx Logistics & Co, Hamburg a vykládkou na adrese Essa Logistics, Jažlovice. Objednávka přepravy byla potvrzena žalovanou dne 28. 1. 2013. Žalovaná na provedení této přepravy uzavřela smlouvu se společností ČSAD JIHOTRANS a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, s termínem nakládky 28. 1. 2013 a termínem vykládky 30. 1. 2013. V mezinárodním nákladním listu č. CZ0014759, který byl opatřen razítkem dopravce ČSAD JIHOTRANS a. s. a razítkem příjemce ESA logistika, ESA, s. r. o., byla jako odesílatel uvedena společnost EU TRAXX – Logistik, Hamburg a jako příjemce ESSA LOGISTICS, CZ – Říčany – Jažlovice, hala 7B. Hmotnost přepravovaného zboží byla uvedena 12 820 kg. Počet kusů přepravovaného zboží byl v mezinárodním nákladním listě řidičem po kontrole zboží po nakládce přepsán z nečitelné číslice na číslici 16 a tato číslice na něm byla uvedena i v době doručení zásilky do místa vykládky. V kolonce určené pro výhrady a poznámky dopravce bylo řidičem uvedeno „nepřítomen při nakládce“.
Po právní stránce odvolací soud především dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě dle § 610 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), která podléhala režimu vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR), (dále jen „Úmluva CMR“). Žalovaná přepravu provedla dle § 621 obch. zák. pomocí dalšího dopravce, společnosti ČSAD JIHOTRANS, a. s. (dále jen „poddopravce“), když takový postup Úmluva CMR nevylučuje. Dle článku 3 Úmluvy CMR žalovaná odpovídá za jednání a opomenutí poddopravce.
V dalším se odvolací soud zabýval otázkou, zda byla řádně vznesena výhrada ve smyslu článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR. Konstatoval, že dle mezinárodního nákladního listu byla příjemcem zásilky společnost „ESA“, sklad Jažlovice, a usoudil, že z článku 30 odst. 1 Úmluvy vyplývá, že výhrady vůči zjevnému stavu zásilky v době jejího doručení musel vznést příjemce; pokud takové výhrady uplatní jiná osoba, třeba i odesílatel, jsou takovéto výhrady vůči dopravci neúčinné. Adresátem výhrady musí být dopravce; jsou-li výhrady adresovány někomu jinému, jsou z hlediska přepravní smlouvy irelevantní. Odvolací soud konstatoval, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by příjemce vznesl vůči dopravci jakoukoliv výhradu. Zdůraznil, že dopravce (jeho řidič) sice údaj o počtu kusů v mezinárodním nákladním listě přepsal, současně však připojil výhradu, že nebyl přítomen při nakládce. Odvolací soud uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že takto učiněnou výhradu ve spojení s (byť neoprávněným) přepisem počtu kusů v mezinárodním nákladním listu nelze posuzovat jako výhradu dle článku 8 Úmluvy CMR. Podle jeho názoru naopak výhrada řidiče a přepis mezinárodního nákladního listu v údaji o počtu přepravovaných kusů měly být důvodem, aby příjemce zboží při převzetí zásilky postupoval obezřetněji, tj. aby velmi pečlivě porovnal údaje ve všech listinách souvisejících se zásilkou, když rozpor v počtu palet s přepsaným údajem v mezinárodním nákladním listu z nich byl více než zřejmý, a aby výhradu ohledně počtu převzatých kusů uplatnil ihned při přejímce zboží.
Odvolací soud proto uzavřel, že v daném případě nedošlo k řádnému uplatnění výhrady dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR a nárok žalobkyně není tudíž oprávněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu však toliko ve výroku o věci samé, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a pokud ano, tak byla vyřešena odlišným způsobem, a to „otázky prekluze nároků spojené s neuplatněním výhrady dle čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR (zda neuplatnění této výhrady má za následek nemožnost oprávněného požadovat po dopravci náhradu vzniklé škody)“.
Dovolatelka namítá, že není vůbec zřejmé, jak mohl odvolací soud na základě neuplatnění výhrady dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR dospět k závěru o neoprávněnosti jejího nároku, a lze se pouze domnívat, že vycházel z názoru, že neuplatnění této výhrady má za následek nemožnost oprávněného požadovat po dopravci náhradu vzniklé škody. Dovolatelka argumentuje, že toto ustanovení bylo dosud soudy s ohledem na zcela zřejmé znění vykládáno jednotně. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3377/2010 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), týkající se aplikace Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, uveřejněné ve Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2003 Sb. m. s., dle jehož závěrů se nevyžaduje reklamace ztráty nákladu podle článku 31 této úmluvy, a dovozuje, že s ohledem na obdobné znění obou úmluv ve vztahu k reklamaci zásilky lze tento závěr vztáhnout i na posuzovanou věc. Prosazuje takový výklad článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR, že pokud příjemce v tam stanovených lhůtách neuplatní výhrady vůči stavu zásilky, nastává vyvratitelná právní domněnka, že příjemce převzal zásilku ve stavu uvedeném v nákladním listě, a nic více. Podle jejího přesvědčení z tohoto ustanovení ani z jiných ustanovení Úmluvy CMR nevyplývá, že by s nesplněním lhůt pro uplatnění výhrad byl spojen zánik či promlčení práva domáhat se náhrady škody, a nevyplývá z něho ani nevyvratitelná domněnka, že zásilka při neuplatnění výhrad byla doručena bez vad. Aplikaci uvedeného článku Úmluvy CMR v dané věci má dovolatelka navíc za irelevantní, jelikož mezi stranami nebylo sporné, že dopravce doručil zásilku ve stavu odpovídajícím zápisu v mezinárodním nákladním listu, tj. v počtu 16 palet.
Dovolatelka považuje za nesprávné též posouzení výhrady dopravce „nepřítomen při nakládce“ jako řádné, neboť dle článku 9 odst. 2 Úmluvy CMR musí výhrada obsahovat odůvodnění. Argumentuje, že dle konstantní judikatury, kterou blíže nekonkretizuje, nejsou-li námitky dopravce odůvodněny, nepřihlíží se k nim, navíc tato „výhrada“ nesměřuje ke stavu zásilky při převzetí a je tedy bezpředmětná. Otázkou tedy podle ní je, zda výhrada dopravce ke stavu zásilky bez jakéhokoliv odůvodnění a následného doložení rozhodných skutečností může vyvrátit právní domněnku, že dopravce převzal zásilku ve stavu uvedeném v nákladním listu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto. Napadené rozhodnutí má za správné a zdůrazňuje, že od počátku řízení zpochybňovala svou pasivní věcnou legitimaci i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně s ohledem na smluvní vztahy mezi odesílatelem zásilky a žalobkyní a poukazovala na to, že obdržela reklamaci přepravy zboží nikoliv od příjemce zásilky, nýbrž od žalobkyně, a to až dva měsíce po předání zásilky, ač reklamovaná vada byla tak zjevná, že by musela být zaznamenána již jako výhrada v mezinárodním nákladním listě při příjmu zásilky. Ztotožňuje se s posouzením požadavků na postup dopravce při převzetí zásilky, jak je učinil odvolací soud, a závěrem vyjadřuje názor, že odvolací soud se vypořádal s otázkou rozhodnou pro daný spor, zda byla učiněna řádná reklamace a zda ji učinila osoba k tomu zákonem povolaná.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Hodlala-li dovolatelka prosadit přípustnost dovolání též pro řešení otázky náležitostí výhrady dopravce podle článku 9 odst. 2 Úmluvy CMR, v němž se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od konstantní judikatury, pak měla příslušné judikatorní závěry dovolacího soudu konkrétně označit. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto směru je dovolání zatíženo vadou, pro niž ve vztahu k uvedené otázce nelze posoudit přípustnost dovolání.
Na řešení této otázky ostatně napadené rozhodnutí nezávisí. Byť se k ní odvolací soud kuse vyjádřil, závěr o nedůvodnosti žaloby založil výlučně na absenci výhrady ze strany příjemce vůči dopravci při převzetí zásilky a nikoliv na existenci výhrady dopravce při převzetí zásilky od odesílatele; výhradě vyznačené řidičem poddopravce přiznal význam právě jen v rovině požadavků na řádný přístup příjemce k převzetí zásilky. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Dovolání je však přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky důsledků absence výhrady příjemce vůči dopravci při převzetí zásilky dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena v těch aspektech, které vyplývají z poměrů souzené věci. Zároveň je splněn též předpoklad, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí závisí.
V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud podrobil rozhodnutí odvolacího soudu dovolacímu přezkumu, jsa přitom v zásadě vázán důvodem vymezeným v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle článku 8 Úmluvy CMR při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá a) správnost údajů v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech, b) zjevný stav zásilky a jejího obalu (odstavec 1). Nemá-li dopravce vhodné prostředky, aby mohl přezkoumat správnost údajů uvedených v odstavci 1 písm. a) tohoto článku, zapíše do nákladního listu výhrady i s jejich odůvodněním. Rovněž musí odůvodnit všechny výhrady, které učinil k zjevnému stavu zásilky a jejího obalu. Tyto výhrady nezavazují odesílatele, ledaže je v nákladním listě výslovně uznal (odstavec 2).
Podle článku 9 Úmluvy CMR nákladní list je, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem (odstavec 1). Neobsahuje-li nákladní list výhrady dopravce s jejich odůvodněním, platí právní domněnka, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravcem v dobrém zjevném stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v nákladním listě (odstavec 2).
Článek 17 odst. 1 Úmluvy CMR stanoví, že dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty.
Podle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR převzal-li příjemce zásilku, aniž spolu s dopravcem zjistil náležitě její stav nebo ohlásil dopravci výhrady s uvedením všeobecných údajů o povaze ztráty nebo poškození nejpozději při převzetí zásilky, jde-li o ztráty nebo poškození zjevně znatelné, a nejpozději do 7 dnů ode dne vydání zásilky, nepočítaje v to neděle a uznané svátky, jde-li o ztráty nebo poškození zjevně neznatelné, má se za to, pokud se neprokáže opak, že obdržel zásilku ve stavu uvedeném v nákladním listě. Jde-li o ztráty nebo poškození zjevně neznatelné, musí být výše uvedené výhrady učiněny písemně.
Právní úprava obsažená v článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR se vztahuje výlučně ke stavu zásilky při jejím vydání příjemci, nikoliv též ke stavu zásilky v době jejího převzetí k přepravě, a konstruuje ve prospěch dopravce vyvratitelnou právní domněnku, dle které se v případě převzetí zásilky příjemcem bez náležitého zjištění jejího stavu či bez řádného a včasného uplatnění výhrady vůči dopravci má za to, že příjemce obdržel zásilku ve stavu uvedeném v nákladním listě, nebude-li prokázán opak. Tato právní domněnka tedy zatěžuje příjemce zásilky důkazním břemenem o stavu zásilky v době vydání [srov. obdobně Sedláček, P. Úmluva CMR (komentář). Mezinárodní silniční nákladní doprava. 1. vydání. Praha: Vox, 2009, s. 338, 339].
K tomu, že článek 30 odst. 1 Úmluvy CMR konstruuje předpoklady vyvratitelné právní domněnky, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 702/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 9, ročník 2002, pod číslem 183.
Smysl článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR tedy nespočívá v ničem jiném než v usnadnění důkazní situace dopravce ohledně stavu zásilky při jejím vydání příjemci, tedy ohledně jedné ze skutečností, které jsou rozhodné pro posuzování nároku na náhradu škody za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození dle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR; jak Nejvyšší soud zdůraznil již v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 702/2001, odpovědnost dopravce za škodu podle tohoto článku se vztahuje k takové škodě na zásilce, k níž došlo od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání příjemci.
Absence výhrady znamená, nebude-li prokázán opak, že příjemci bylo vydáno přepravované zboží ve stavu uvedeném v mezinárodním nákladním listu. V případě nevznesení výhrady proto musí příjemce prokazovat, že stav zásilky při jejím vydání byl jiný, než jak jím byl potvrzen v nákladním listu. Stejné účinky vyvratitelné právní domněnky dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR pak platí i pro odesílatele, tj. smluvní stranu, která s dopravcem sjednala smlouvu o přepravě a která je též oprávněna uplatňovat po dopravci nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě zásilky anebo v jejím poškození podle Úmluvy CMR (srov. k tomu závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2010, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 888/2011, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz).
Z toho v prvé řadě vyplývá, že nevznesení výhrady příjemcem dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR ve stanovených lhůtách nemá za následek zánik (prekluzi) nároku na náhradu škody způsobené ztrátou zásilky anebo jejím poškozením, jak se zjevně domnívá odvolací soud, nýbrž pouze ztížení důkazního postavení příjemce v následném reklamačním řízení či soudním sporu (srov. shora citované dílo, s. 493).
Především však podle zjištění odvolacího soudu byl v době vydání zásilky příjemci zapsán v mezinárodním nákladním listu stav zásilky v počtu 16 palet solárních modulů a mezi účastníky řízení bylo nesporné, že palety byly v tomto počtu příjemci vydány. Za této situace je absence výhrady příjemce bez jakéhokoliv významu; příjemce neměl žádný důvod výhrady činit, neboť přepravované zboží mu bylo vydáno ve stavu, jenž byl v době vydání uveden v mezinárodním nákladním listu.
Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku sp. zn. 29 Odo 702/2001, že o částečnou ztrátu zásilky ve smyslu článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR jde, jen je-li zásilka vydána příjemci v menším rozsahu (množství), než jak vyplývá z údajů uvedených v nákladním listu. Vysvětlil zároveň, že článek 30 odst. 1 Úmluvy CMR konstruuje předpoklady vyvratitelné právní domněnky, při jejichž splnění se má za to, že ke škodě během přepravy nedošlo. Tyto závěry se však v plné míře neprosadí ve zcela specifických (atypických) skutkových poměrech souzeného případu, vybočujících z pravidelného chodu věcí tím, že původní údaj o počtu kusů přepravovaného zboží v mezinárodním nákladním listu byl po nakládce přepsán, v důsledku čehož se údaj o počtu kusů v nákladním listu v době převzetí zásilky k přepravě liší od údaje v témže nákladním listu v době vydání zásilky příjemci.
To, že přepravované zboží bylo příjemci vydáno ve stavu uvedeném v mezinárodním nákladním listu, v souzené věci samo o sobě neopodstatňuje závěr, že k částečné ztrátě zásilky a tudíž ke vzniku škody nedošlo. Vedle stavu zásilky v době jejího vydání příjemci je pro posouzení nároku na náhradu škody podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR právně významnou skutečností též stav zásilky v době jejího převzetí k přepravě, a počet palet převzatých k přepravě je skutečností mezi stranami spornou; žalobkyně tvrdila, že žalovaná převzala k přepravě 20 palet solárních modulů, a žalovaná toto tvrzení popírá.
Odvolací soud tedy pochybil v právním posouzení věci, neboť při posouzení existence nároku uplatněného žalobou aplikoval normu, která na věc nedopadá (tj. čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR), a v důsledku toho pominul právní úpravu obsaženou v článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR a nezabýval se otázkou, jaký byl stav zásilky době jejího převzetí k přepravě.
Nad rámec uvedeného dovolací soud považuje za chybnou též úvahu odvolacího soudu, dle které měl příjemce při převzetí zboží a jeho potvrzení v mezinárodním nákladním listě porovnávat údaje o počtu zboží s dalšími listinami souvisejícími se zásilkou, přičemž by dospěl k jasnému rozporu s údajem uvedeným v mezinárodním nákladním listu a měl tak uplatnit výhradu. Nejvyšší soud již v citovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 702/2001 formuloval závěr, že výhrada dle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR se musí týkat údajů uvedených v mezinárodním nákladním listě a nikoliv údajů obsažených v jiných dokladech.
Výtka uplatněná v dovolání, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, se neslučuje s obsahem dovolání, v němž dovolatelka vymezuje konkrétní právní otázky, které měly být odvolacím soudem řešeny nesprávně, a s jeho právním posouzením polemizuje. V situaci, kdy podle obsahu dovolání nebyly případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatelky, nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byť lze dovolatelce přisvědčit v tom, že odvolací soud mohl být při vysvětlení svých úvah sdílnější.
Jelikož právní posouzení odvolacího soudu není v řešení právní otázky, jež bylo podrobeno dovolacímu přezkumu, správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, a protože předpoklady pro změnu napadeného rozhodnutí dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-