// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 23.04.2018
Odstoupení od smlouvy podle obecného právního režimu po prohlášení konkursu
Jestliže druhá smluvní strana neplnila včas a řádně povinnosti podle smlouvy o vzájemném plnění již před prohlášením konkursu a po prohlášení konkursu v takovém (protiprávním) jednání pokračuje, může insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy podle obecného právního režimu, kterým se smlouva řídí; pro účely posouzení důvodnosti takového odstoupení se však nepřihlíží k prodlení druhé smluvní strany za dobu do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (které řeší úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 183/2017, ze dne 31. 1. 2018
Dotčené předpisy:
§ 253 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 524 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Žalobou podanou 22. února 2013 se žalobce (Swiss Bee GmbH) domáhal vůči žalovanému (JUDr. J. C., jako insolvenčnímu správci dlužníka České Unigrafie, a. s.) vyloučení pohledávky za J. Č. (dále jen „J. Č.“) v celkové nominální výši 44,2 miliónu Kč s příslušenstvím, z titulu slevy z kupní ceny za akcie společnosti BOHEMIA PRINT a. s. (dále jen „společnost B“), z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku). Žalobu odůvodnil tím, že:
1/ Pohledávku vůči J. Č. nabyl (jako postupník) od dlužníka (jako postupitele) postoupením na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. prosince 2011 (dále též jen „postupní smlouva“).
2/ Závazek žalobce uhradit dlužníku sjednanou úplatu za postoupení pohledávky ve výši 10 miliónů Kč zanikl tím, že žalobce dne 29. února 2012 započetl proti této pohledávce dlužníka svou pohledávku za dlužníkem ve výši 10.000.000,23 Kč, představovanou:
- částkou 921.481,43 Kč z titulu úroků ze smlouvy o půjčce ze dne 29. ledna 2010 (dále též jen „první smlouva o půjčce“),
- částkou 53.951,49 EUR z titulu úroků ze smlouvy o půjčce ze dne 1. dubna 2010 (dále též jen „druhá smlouva o půjčce“),
- částkou 2 milióny Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 21. prosince 2011 (dále též jen „třetí smlouva o půjčce“),
- částkou 6,2 milióny Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 5. ledna 2012 (dále též jen „čtvrtá smlouva o půjčce“).
3/ Žalovaný přesto sepsal pohledávku vůči J. Č. do majetkové podstaty dlužníka, když odstoupil od postupní smlouvy dne 17. prosince 2012 (podle žalobce nikoli právem). Nenastala však ani fikce odstoupení dle ustanovení § 253 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jelikož žalobce svou povinnost splnil a jeho závazek uhradit úplatu za postoupení zanikl popsaným zápočtem.
[2] Rozsudkem ze dne 16. července 2015, č. j. 193 ICm 646/2013-123, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Žalobu zamítl (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 32.912 Kč (bod II. výroku).
[3] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 224, § 225 a § 253 insolvenčního zákona, z ustanovení§ 524, § 526, § 527 a § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení § 497 a § 502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[4] Vylučovací žaloba je včasná.
[5] V intencích závěrů z „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 342/2000 (jde o rozsudek ze dne 28. února 2002), uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], žalobce „neosvědčil“, že má právo, které by vylučovalo zařazení věci do soupisu majetkové podstaty.
[6] Pohledávky, které žalobce započetl proti pohledávkám dlužníka [a které měl předtím nabýt postoupením od společnosti CTY Group a. s. (dále jen „společnost C“)], shledal insolvenční soud po právu v celkové výši 8.659.845,22 Kč sestávající z částky 921.481,43 Kč z první smlouvy o půjčce, z částky 2 milióny Kč z třetí smlouvy o půjčce a z částky 5.738.363,79 Kč ze čtvrté smlouvy o půjčce. Předmětné pohledávky přitom insolvenční soud vyhodnotil nikoli jako pohledávky ze smluv o půjčce, nýbrž jako pohledávky ze smluv o úvěru.
[7] Za způsobilou k započtení neměl insolvenční soud pohledávku ve výši 53.951,49 EUR z druhé smlouvy o půjčce, s tím, že společnost C nemohla poskytnout dlužníku půjčku za účelem splácení dluhu, který místo něj převzala.
[8] Postupní smlouva zanikla jako celek odstoupením, a to fikcí dle ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona (s přihlédnutím k ustanovení § 253 odst. 1 insolvenčního zákona). Je (totiž) nesporným, že žalovaný se ve lhůtě 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádřil tak, že smlouvu splní. V případě předmětné „smlouvy o dílo“ (správně „postupní smlouvy“) šlo bez všech pochybností o smlouvu o vzájemném plnění, která v době prohlášení konkursu nebyla ještě zcela splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy (žalobcem). V době prohlášení konkursu (totiž) existovaly závazky na straně dlužníka (jelikož bylo sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, šlo minimálně o závazky z titulu odpovědnosti dlužníka vůči žalobci dle § 526 odst. 1 obč. zák., přičemž postupitel je povinen oznámit dlužníku postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu, což nebylo tvrzeno a prokázáno). U žalobce pak existoval závazek uhradit celou úplatu za postoupení pohledávky. Postupní smlouva tak do rozhodnutí o prohlášení konkursu nebyla zcela splněna ani jednou ze smluvních stran.
[9] I kdyby postupní smlouva nezanikla jako celek fikcí odstoupení ve smyslu ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, je zřejmé (a prokázané), že žalovaný od ní platně odstoupil podáním ze dne 14. prosince 2012 (doručeným právnímu zástupci žalobce 17. prosince 2012) pro podstatné prodlení žalobce se zaplacením sjednané úplaty za postoupení pohledávky, když (jak konstatováno shora), žalobce neměl k započtení způsobilou pohledávku ve výši 53.951,49 EUR z druhé smlouvy o půjčce.
[10] Odstoupením od postupní smlouvy zanikly všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy, takže žalobci předmětná pohledávka nenáleží.
[11] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 193 ICm 646/2013, 101 VSPH 341/2016-174 (MSPH 93 INS 12088/2012):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě vyhověl (první výrok).
2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 55.606 Kč (druhý výrok).
[12] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 225 odst. 1, 253 insolvenčního zákona a § 526 odst. 1 obč. zák. – dospěl po zopakování dokazování postupní smlouvou a po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, k následujícím závěrům:
[13] V řízení před insolvenčním soudem bylo prokázáno, že žalovaný od postupní smlouvy odstoupil, což je při postoupení pohledávky za úplatu možné, neboť jde o smlouvu o vzájemném plnění. K odstoupení od takové smlouvy podle § 253 insolvenčního zákona však musí být splněna podmínka, že v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka smlouva nebyla (vůbec nebo zčásti) splněna ani jednou ze smluvních stran. Potud právní úprava insolvenčního zákona obsahově navazuje na úpravu § 14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a na dřívější úpravu obsaženou v § 23 odst. 1 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí; srov. i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1170/2006, „R 42/2008 Sb.“ (jde o rozsudek ze dne 6. prosince 2007, uveřejněný pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[14] Na výše uvedeném základě odvolací soud nesdílí závěr insolvenčního soudu, že ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka nesplnil postupní smlouvu zcela ani dlužník. Insolvenční správce odstoupil od postupní smlouvy (nikoli smlouvy jiné), takže pro platnost odstoupení v režimu § 253 insolvenčního zákona je rozhodné pouze to, zda v době prohlášení konkursu žalobce splnil povinnost zaplatit úplatu za postoupení a zda své povinnosti splnil i dlužník (zda do prohlášení konkursu pohledávku platně postoupil).
[15] Z postupní smlouvy odvolací soud zjistil, že jejím předmětem byla pohledávka dlužníka za J. Č. z titulu slevy z kupní ceny za akcie společnosti B ve výši 44,2 miliónu Kč. Postupník (žalobce) se zavázal zaplatit cenu postoupené pohledávky ve výši 10 miliónů Kč nejpozději do 60 dnů ode dne účinnosti smlouvy. Strany si dále dohodly, že postupní smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu smlouvy oběma stranami, což se stalo 29. prosince 2011.
[16] Insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka dne „11. června 2015“ (správně 11. června 2012) a k tomuto datu (tedy) dlužník zcela splnil povinnost převést pohledávku za J. Č. na žalobce. Jestliže dlužník splnil povinnosti z postupní smlouvy před prohlášením konkursu, nemůže insolvenční správce odstoupit od takové smlouvy o vzájemném plnění podle § 253 insolvenčního zákona, bez ohledu na to, zda je správný právní závěr insolvenčního soudu, že tuto smlouvu zcela nesplnila druhá smluvní strana. Povinnost postupitele oznámit postoupení pohledávky dlužníku (byť je uvedena ve smlouvě), není povinností smluvní, nýbrž zákonnou, takže i když tak postupitel neučinil, neznamená to, že smlouvu nesplnil zcela.
[17] Ustanovení § 253 insolvenčního zákona řeší otázku, zda účastníci splnili povinnosti ze smlouvy ke dni prohlášení konkursu, nikoli již to, zda a za jakých předpokladů může insolvenční správce odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním povinnosti podle smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V těchto případech se posuzuje důvodnost odstoupení podle hmotného práva, jímž se smlouva řídí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 70/2014 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 40/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2017“)].
[18] Pro poměry této věci z výše formulovaných závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že splnil-li dlužník postupní smlouvu zcela před prohlášením konkursu a druhá smluvní strana (žalobce) byla eventuálně v prodlení se zaplacením byť jen části ceny za postoupení také v době před prohlášením konkursu, pak odstoupení insolvenčního správce od takové smlouvy není možné z důvodů stanovených pro odstoupení od smlouvy podle hmotného práva, kterým se postupní smlouva (jež je platným právním úkonem a má všechny zákonné náležitosti) řídí. Insolvenční správce tedy od postupní smlouvy platně neodstoupil a majitelem pohledávky vůči J. Č. je žalobce.
[19] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že rozhodnutí insolvenčního soudu se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[20] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se ve skutečnosti neřídil závěry obsaženými v R 40/2017, z nějž vyplývá, že pro prodlení se splněním smluvní povinnosti, které trvá po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, lze odstoupit od smlouvy podle obecného právního režimu.
[21] Dovolatel se domnívá, že závěr odvolacího soudu, že dovolatel nemohl odstoupit od postupní smlouvy ani podle § 253 insolvenčního zákona, ani v režimu obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, má svůj původ v tom, že porušení povinnosti žalobcem, spočívající v nezaplacení části kupní ceny ve výši 53.951,49 EUR, neposoudil jako podstatné porušení postupní smlouvy. K tomu dovolatel cituje ustanovení § 345 odst. 2 obch. zák. a s poukazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009, a v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovozuje, že šlo o podstatné porušení postupní smlouvy, pro které od této smlouvy platně odstoupil.
[22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[23] Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[24] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[25] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[26] Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění účinném v prosinci 2012, kdy mělo dojít k odstoupení od postupní smlouvy, pro věc rozhodném):
§ 253 (insolvenčního zákona)
(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit.
(2) Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak.
(3) Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po zveřejnění rozhodnutí o úpadku.
(4) Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou.
(5) Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění.
[27] Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 253 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) je ustálena v následujících závěrech:
1/ Zvláštní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněný pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2015“)].
2/ Je-li smlouva o vzájemném plnění ke dni prohlášení konkursu na majetek jedné ze stran smlouvy (dlužníka) zcela splněna druhou stranou smlouvy, nemůže druhá strana smlouvy od smlouvy odstoupit proto, že dlužník před prohlášením konkursu sám řádně a včas nesplnil (a v důsledku prohlášení konkursu již nesplní) své povinnosti z této smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva obsahuje ujednání o právu odstoupit od smlouvy (R 49/2015).
3/ I po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé smluvní strany z doby před prohlášením konkursu jinak než v režimu § 253 insolvenčního zákona (R 49/2015, R 40/2017).
4/ Úprava obsažená v ustanovení § 253 insolvenčního zákona však neřeší otázku, zda a za jakých předpokladů může insolvenční správce [coby osoba, na kterou prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 insolvenčního zákona oprávnění nakládat s majetkovou podstatou; srov. i § 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona] odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním povinností podle takové smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (R 40/2017).
[28] Na takto ustaveném judikatorním základě Nejvyšší soud pro poměry dané věci především uzavírá, že nemá pochyb o tom, že smlouva o postoupení pohledávky za úplatu, uzavřená podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák., je ve smyslu ustanovení § 253 insolvenčního zákona smlouvou „o vzájemném plnění“ (to ostatně nebylo v řízení předmětem sporu).
[29] Na rozdíl od dovolatele se Nejvyšší soud nedomnívá, že by se odvolací soud, jenž formálně vyšel z judikatorních závěrů shrnutých v odstavci [27], jakkoli zabýval otázkou, zda v dané věci byly splněny obecné předpoklady pro odstoupení od postupní smlouvy v režimu občanského zákoníku, respektive v režimu obchodního zákoníku (ve smyslu ustanovení § 345 obch. zák.).
[30] Odvolací soud naopak zjevně přehlédl, že jako příklad situace, kdy se prosazuje závěr uvedený v odstavci [27] pod bodem 4/ (kdy je tedy plně možné a nutné zabývat se obecnými předpoklady pro odstoupení od smlouvy o vzájemném plnění na základě příslušných ustanovení hmotného práva, jimiž se taková smlouva řídí), se v R 40/2017 výslovně uvádí nejen „prodlení s plněním povinností podle smlouvy o vzájemném plnění, které nastalo (poprvé vzniklo) až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka“, nýbrž i „prodlení, které pokračuje z doby před prohlášením konkursu [druhá smluvní strana neplnila včas a řádně povinnosti podle smlouvy již před prohlášením konkursu a po prohlášení konkursu v takovém (protiprávním) jednání pokračovala]“. V R 40/2017 se rovněž výslovně uvádí, že v situaci, kdy prodlení nastalo (vzniklo) již před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a trvá i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, se pro účely posouzení, zda za trvání konkursu na majetek dlužníka lze odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění podle obecného právního režimu, nepřihlíží k prodlení z doby do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (které řeší úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona).
[31] Jinak řečeno, jestliže žalobce (postupník) ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka (postupitele) zčásti nesplnil postupní smlouvu [byl v prodlení se splněním povinnosti k úhradě (části) úplaty sjednané (ve výši 10 miliónů Kč) za postoupení pohledávky (ve výši 44,2 miliónů Kč) vůči J. Č. ], pak insolvenční správce dlužníka nemohl podle § 253 insolvenčního zákona odstoupit od postupní smlouvy, kterou dlužník ke stejnému okamžiku splnil zcela. Jestliže však prodlení žalobce (postupníka) se splněním povinnosti k úhradě (části) úplaty sjednané za postoupení pohledávky, které započalo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka (postupitele), pokračovalo i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (postupitele), mohl insolvenční správce dlužníka odstoupit od postupní smlouvy podle obecného právního režimu, kterým se smlouva řídí (podle občanského zákoníku, případně podle obchodního zákoníku); pro účely posouzení důvodnosti takového odstoupení se však nepřihlíží k prodlení žalobce (postupníka) za dobu do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (postupitele).
[32] Odvolací soud otázku, zda žalobce byl v prodlení se splněním povinnosti k úhradě (části) úplaty sjednané za postoupení pohledávky i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a zda prodlení za dobu od prohlášení konkursu na majetek dlužníka odůvodňovalo odstoupení insolvenčního správce dlužníka od postupní smlouvy podle ustanovení hmotného práva, jimiž se postupní smlouva řídí, nezkoumal (závěry plynoucími z R 40/2017 se potud neřídil). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-