// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 17.04.2018
Spor o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty
I pro poměry insolvenčního zákona platí, že na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka.
Je-li osobou s dispozičními oprávněními, je insolvenční správce i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody a užitky (například jej pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je (insolvenční) dlužník vlastníkem takového majetku. Byl-li v době, kdy nastaly účinky soupisu, takový majetek platně pronajat, vstupuje insolvenční správce, jenž je osobou s dispozičními oprávněními, do právního postavení pronajímatele, čímž mu vzniká i právo inkasovat nájemné a za podmínek uvedených v § 256 insolvenčního zákona nájemní smlouvu též vypovědět.
To, že se třetí osoba (jako tvrzený vlastník sepsaného majetku) domáhá vylučovací žalobou vyloučení takového majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, nemá žádný vliv na platnost takové výpovědi z nájmu a probíhající excindační řízení proto není (ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) důvodem pro přerušení řízení, v němž se nájemce sepsaného majetku domáhá vůči insolvenčnímu správci určení, že taková výpověď je neoprávněná a že nájemní vztah trvá.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 6097/2017, ze dne 25. 1. 2018
Dotčené předpisy:
§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
§ 229 odst. 3 písm. c) IZ
§ 225 IZ
§ 256 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 10. května 2017, č. j. 25 C 385/2016-111, přerušil Okresní soud Plzeň – město (dále jen „okresní soud“) řízení do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 67 ICm 181/2016.
[2] Okresní soud vyšel z toho, že žalobce (T. H. P.) se žalobou podanou 27. října 2016 domáhal vůči žalovanému (Ing. Tomáši Zůzovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka BANCCAROS a. s.) určení, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 22. prosince 2015, uzavřená mezi společností Triplex4you s. r. o. (dále jen „společnost T“) [jako pronajímatelem] a žalobcem (jako nájemcem) [dále jen „nájemní smlouva“], kterou mu dal žalovaný dne 25. srpna 2016, je neoprávněná a že nájemní poměr podle této nájemní smlouvy trvá.
[3] Okresní soud poukázal na to, že katastrálním vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem nájmu, je společnost T, a že u Krajského soudu v Praze je pod sp. zn. 67 ICm 181/2016 vedeno řízení o žalobě, kterou se společnost T domáhá vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. Na základě názoru, že by si v řízení musel (pro účely zjištění aktivní legitimace žalobce) předběžně posoudit otázku, kdo je vlastníkem nemovitostí, v čemž mu ale brání ustanovení § 231 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), pak okresní soud dospěl k závěru, že je důvod přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[4] K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. července 2017, č. j. 14 Co 162/2017-119, změnil usnesení okresního soudu tak, že řízení se nepřerušuje.
[5] Odvolací soud poukázal na to, že probíhá insolvenční řízení, v němž byl zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs na majetek dlužníka a v němž žalovaný (coby insolvenční správce dlužníka) sepsal předmětné nemovitosti do majetkové podstaty. Na tomto základě pak s poukazem na ustanovení § 217 odst. 1, § 229 odst. 3 písm. c/ a § 225 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona dospěl k závěru, že pro účely posouzení, kdo je osobou s dispozičním oprávněním k nemovitostem, není zapotřebí čekat na výsledek řízení o vylučovací žalobě, jelikož takovou osobou je u majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka insolvenční správce.
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[7] Konkrétně jde dle dovolatele o tuto otázku:
Lze do pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě, kterou se třetí osoba na základě tvrzeného vlastnického práva domáhá u insolvenčního soudu vyloučení pronajatých nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, přerušit
a/ řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, dané nájemci insolvenčním správcem z pozice pronajímatele z nájmu nemovitostí sepsaných do majetkové podstaty dlužníka,
b/ řízení o určení, že nájemní vztah nájemce k těmto nemovitostem trvá,
jestliže žalovaný (insolvenční správce) popírá aktivní legitimaci žalobce (nájemce) v důsledku tvrzené neplatnosti nájemní smlouvy?
[8] K položené otázce argumentuje dovolatel tak, že v řízení o vylučovací žalobě bude muset insolvenční soud posuzovat tvrzené vlastnické právo třetí osoby (společnosti T), se kterou uzavřel (jako nájemce) nájemní smlouvu. Řízení o vylučovací žalobě je navíc spojeno s řízením o odpůrčí žalobě, kterou se žalovaný (insolvenční správce dlužníka) domáhá vůči společnosti TORINAMAN s. r. o. určení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ní a dlužníkem.
[9] Z uvedeného je podle dovolatele zjevné, že ve spojeném řízení o vylučovací a odpůrčí žalobě bude insolvenční soud posuzovat platnost právních úkonů týkajících se majetku dlužníka (k čemuž je insolvenční soud výlučně oprávněn podle § 231 odst. 2 insolvenčního zákona). Žalovaný popírá aktivní legitimaci dovolatele, když tvrdí, že nájemní smlouva je neplatná, neboť byla uzavřena se subjektem (společností T), který není vlastníkem nemovitostí. Přinejmenším pro zodpovězení této otázky je nezbytné zodpovědět nejprve otázku vlastnictví nemovitostí, řešenou v řízení o vylučovací žalobě, zahájeném již 18. ledna 2016. Dovolatel dále argumentuje tím, že by bylo „hrubě nespravedlivé“, aby předtím, než bude rozhodnuto o vylučovací žalobě, byl nucen předat sporné nemovitosti žalovanému.
[10] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, uváděje, že k podání výpovědi jej opravňoval soupis nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka a výsledek řízení o vylučovací žalobě potud význam nemá. K tomu žalovaný odkazuje na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], na „rozhodnutí“ (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2816/2012, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněné pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 11/2016“).
[11] Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, dovoláním otevřených, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech neřešenou.
[12] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[13] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[14] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[15] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“):
§ 109 (o. s. ř.)
(…)
(2) Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže
(…)
c/ probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
(…)
§ 217 (insolvenčního zákona)
(1) Soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.
(…)
§ 225 (insolvenčního zákona)
(…)
(4) Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno.
(…)
§ 229 (insolvenčního zákona)
(1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich.
(2) Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.
(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními
a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,
b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,
c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
d/ dlužník v době od povolení reorganizace a
e/ dlužník v době od povolení oddlužení.
§ 19 (ZKV)
(…)
(3) Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona jak v době, kdy žalovaný sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (29. prosince 2015), tak v době vydání napadeného usnesení. Ustanovení § 19 odst. 3 ZKV je citováno ve znění účinném k 31. prosinci 2007.
[16] Úvodem budiž zdůrazněno, že pro výsledek dovolacího řízení je bezcenný poukaz dovolatele na to, že se žalovaný v řízení brání argumentem neplatnosti nájemní smlouvy. Podstatné je, že žaloba je založena na předpokladu, že platně uzavřená nájemní smlouva nemohla být žalovaným (coby insolvenčním správcem dlužníka) vypovězena, jelikož tomu brání ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona a jelikož „skutečným“ vlastníkem nemovitostí a tudíž i jejich pronajímatelem je společnost T.
[17] Nejvyšší soud dále podotýká, že již v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, upozornil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání). To nicméně neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech při výkladu § 19 odst. 3 ZKV pro účely posouzení, zda je správce konkursní podstaty oprávněn nakládat s majetkem, jenž sepsal do konkursní podstaty úpadce a který je vlastnicky připsán (zde podle údajů z katastru nemovitostí) třetí osobě (odlišné od úpadce) i v průběhu sporu o vyloučení takového majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
[18] Již v R 27/2003 Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu závěrem letitým a ustáleným. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2008“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2012“). Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs 33/2007, Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jenž je dostupný i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu), a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04 a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 645/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kterážto rozhodnutí jsou dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu). V R 43/2008, v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, 29 Cdo 1248/2008, 29 Cdo 4287/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2393/2010 a v R 97/2012 přitom šlo o případy, kdy správce konkursní podstaty úpadce takto (soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce) vstoupil do již existujícího nájemního vztahu (v R 97/2012 do leasingového vztahu) na místo oné třetí osoby (pronajímatele).
[19] Srovnání úpravy obsažené v § 19 odst. 3 ZKV s úpravou obsaženou v § 225 odst. 4 insolvenčního zákona pak dokládá, že pro účely posouzení pojmu „nakládat“ jde o úpravu srovnatelnou, s tou výjimkou, že ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona výslovně připouští možnost insolvenčního správce nakládat se sepsaným majetkem po podání vylučovací žaloby se souhlasem žalobce (vylučovatele) [což je ale závěr, k němuž se praxe dopracovala výkladem i při aplikaci § 19 odst. 3 ZKV (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2816/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2010, pod číslem 74] a že výslovně zdůrazňuje (v poslední větě), že podáním vylučovací žaloby zůstává (dále) nedotčeno pravidlo obsažené v § 217 insolvenčního zákona [což je opět závěr, k němuž se praxe dopracovala výkladem i při posouzení vzájemného vztahu ustanovení § 19 ZKV na straně jedné a ustanovení § 18 ZKV na straně druhé (srov. např. opět R 97/2012)].
[20] Nejvyšší soud tudíž i pro poměry insolvenčního zákona uzavírá, že na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka. Je-li osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona), je insolvenční správce i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody a užitky (například jej pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je (insolvenční) dlužník vlastníkem takového majetku. Byl-li v době, kdy nastaly účinky soupisu, takový majetek platně pronajat, vstupuje insolvenční správce, jenž je osobou s dispozičními oprávněními, do právního postavení pronajímatele, čímž mu vzniká i právo inkasovat nájemné a za podmínek uvedených v § 256 insolvenčního zákona nájemní smlouvu též vypovědět (srov. i R 11/2016). To, že se třetí osoba (jako tvrzený vlastník sepsaného majetku) domáhá vylučovací žalobou vyloučení takového majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, nemá žádný vliv na platnost takové výpovědi z nájmu a probíhající excindační řízení proto není (ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) důvodem pro přerušení řízení, v němž se nájemce sepsaného majetku domáhá vůči insolvenčnímu správci určení, že taková výpověď je neoprávněná a že nájemní vztah trvá. Řečené pak platí tím více i pro dovolatelem zmíněné (spojené) řízení o odpůrčí žalobě.
[21] Právní posouzení věci odvolacím soudem je s těmito závěry v souladu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-