// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 14.02.2018

Návrh na vstup nabyvatele pohledávky podle § 18 insolvenčního zákona

Žaloba na nahrazení projevu vůle spočívající v uložení povinnosti podat návrh na vstup nabyvatele pohledávky podle § 18 insolvenčního zákona nemůže být úspěšná, neboť přihlášeného věřitele nelze žádným způsobem donucovat k podání návrhu. Věřitel totiž bez dalšího takovou povinnost nemá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5504/2015, ze dne 30. 11. 2017

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 107a o. s. ř.
§ 161 odst. 3 o. s. ř.
§ 14 odst. 1 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 18 IZ ve znění do 30. 6. 2017

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 27. února 2015, č. j. 42 C 225/2014-27, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na určení, že žalobce (Z. M.) je věřitelem v rozhodnutí blíže specifikovaných pohledávek za dlužníkem Příbramská uzenina a. s. (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby soud žalovanému (SAMOVANE a. s.) uložil povinnost podat ke Krajskému soudu v Praze jako insolvenčnímu soudu ve věci dlužníka Příbramská uzenina a. s. vedené pod sp. zn. KSPH 66 INS 1293/2014 návrh, aby žalobce místo žalovaného vstoupil do insolvenčního řízení jako věřitel v rozhodnutí blíže specifikovaných přihlášených pohledávek za dlužníkem (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že:

1/ K návrhu dlužníka, společnosti Příbramská uzenina a. s., bylo u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 21. ledna 2014 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.

2/ Přihláškou pohledávky doručenou insolvenčnímu soudu dne 25. února 2014 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 7. listopadu 2011 v celkové výši 10 696 164,37 Kč, ze smlouvy o půjčce ze dne 22. listopadu 2011 v celkové výši 21 392 328,80 Kč, ze smlouvy o půjčce ze dne 1. února 2012 v celkové výši 5 348 082,20 Kč, ze smlouvy o půjčce ze dne 17. srpna 2012 v celkové výši 5 348 082,20 Kč, ze smlouvy o půjčce ze dne 24. srpna 2012 v celkové výši 5 348 082,20 Kč, ze smlouvy o půjčce ze dne 12. listopadu 2012 v celkové výši 10 696 164,37 Kč a ze smlouvy o půjčce ze dne 18. prosince 2012 v celkové výši 5 344 467,06 Kč. Tyto pohledávky měl žalovaný společně s pohledávkou ze smlouvy o půjčce ze dne 4. února 2013 v celkové výši 1 229 286,34 Kč nabýt od žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávky.

3/ Insolvenční soud usnesením ze dne 4. března 2014, č. j. KSPH 66 INS 1293/2014-A-30, zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce.

4/ Usnesením ze dne 27. května 2014, č. j. KSPH 66 INS 1293/2014-B-35, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

Na tomto základě odvolací soud ve vztahu k primárnímu petitu (požadavku na určení vlastnictví pohledávek) přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobce nemá podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ani kdyby byl určen jako majitel pohledávek, nemůže mít takové určení žalobcem zamýšlený efekt (jímž je možnost vykonávat v insolvenčním řízení práva věřitele předmětných pohledávek).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neměl za důvodný ani návrh uplatněný eventuálním petitem (aby soud uložil žalovanému povinnost podat návrh na vstup nabyvatele pohledávek do insolvenčního řízení), s tím, že povinnost podat takový návrh neexistuje, a to ani v případě, kdy skutečně došlo k postoupení pohledávek.

Soudy obou stupňů zdůraznily, že právní úprava obsažená v § 18 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), umožňuje dosavadnímu věřiteli podat návrh na vstup nového věřitele a upravuje jediný způsob, jakým lze v rámci insolvenčního řízení dosíci změny v osobě přihlášeného věřitele. Jde však o dispoziční oprávnění a nikoliv o povinnost, a toto oprávnění je dáno výhradně dosavadnímu přihlášenému věřiteli (jenž podle soudu prvního stupně vystupuje v insolvenčním řízení jako dominus litis), nikoliv osobě, která o sobě tvrdí, že na ni pohledávka přešla (obdobně jako v případě postupu podle § 107a o. s. ř.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Za dosud neřešenou považuje dovolatel otázku, zda v případě, že v průběhu insolvenčního řízení nastane skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž by původní věřitel ztratil způsobilost být účastníkem řízení, a původní věřitel nepodá insolvenčnímu soudu návrh, aby místo něho vstoupil do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky, se může nabyvatel pohledávky domoci žalobou podle § 161 odst. 3 o. s. ř. vydání rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle původního věřitele podat návrh na vstup nabyvatele do insolvenčního řízení podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona, které toto prohlášení vůle původního věřitele nahradí.

Dovolatel míní, že § 18 odst. 1 insolvenčního zákona ukládá povinnost podat návrh na vstup nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení. Toto ustanovení nelze klást naroveň § 107a o. s. ř., jak činí odvolací soud, neboť § 107a o. s. ř. je normou toliko procesního práva, kdežto se vstupem nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení podle § 18 insolvenčního zákona je spojena celá řada práv hmotných. Nabyvatel důvodně předpokládá, že bude moci v průběhu insolvenčního řízení vykonávat veškerá práva s vlastnictvím pohledávky spojená, kdy tento předpoklad je legitimním očekáváním „ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod“. Práva nabyvatele pak nelze redukovat na případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, případně náhradu škody.

Brání-li výkonu práv nabyvatele pohledávky nepodání návrhu na vstup do insolvenčního řízení původním věřitelem, nelze tento stav přijmout s tím, že původní věřitel je dominus litis, neboť tím by byl za legitimní označen stav, kdy původní věřitel jedná v rozporu se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest zakotvenou v § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jakož i k legalizaci protiprávního stavu, což by bylo v rozporu se zásadami občanského zákoníku, zejména s § 2 odst. 3 a § 3 odst. 2 písm. f/ o. z.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje za správný závěr odvolacího soudu, že určovací žalobou nelze zasáhnout do poměrů v konkursním (insolvenčním řízení), kterýžto závěr podle žalovaného platí i na požadavek žalobce, aby soud vydal rozhodnutí ukládající prohlášení vůle žalovaného podat návrh na vstup nabyvatele do insolvenčního řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda je možné návrh na vstup nabyvatele pohledávky podle § 18 insolvenčního zákona nahradit rozhodnutím (obecného) soudu podle § 161 odst. 3 o. s. ř., neboť jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

Podle § 14 odst. 1 insolvenčního zákona účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, které uplatňují své právo vůči dlužníku.

Podle § 18 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017 (pro věc rozhodném s ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí), nastane-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Učiní tak na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, je nutné doložit veřejnou listinou nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly (odstavec 1). O návrhu podle odstavce 1 rozhodne insolvenční soud do 3 dnů ode dne, kdy mu takový návrh došel; nestane-li se tak, má se po uplynutí této lhůty za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl (odstavec 2). Rozhodnutí podle odstavce 1 vydá insolvenční soud také tehdy, učiní-li věřitel a nabyvatel jeho pohledávky do protokolu u tohoto soudu společné prohlášení o tom, že nastala skutečnost uvedená v odstavci 1; odstavec 2 platí obdobně (odstavec 3). Rozhodnutí podle odstavců 1 a 3 se doručuje věřiteli, nabyvateli jeho pohledávky, dlužníku a insolvenčnímu správci; těmto osobám se doručuje zvlášť. Odvolání proti němu není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán (odstavec 4).

Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.

Nejvyšší soud předesílá, že procesním nástupnictvím při singulární sukcesi se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Při výkladu § 107a o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

1/ Změny v osobách účastníků řízení jsou možné jen za podmínek, které stanoví zákon (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 3412/2008).

2/ K procesnímu nástupnictví podle § 107a o. s. ř. nedochází – na rozdíl od § 107 o. s. ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2003, sp. zn. 32 Odo 1012/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 32 Odo 88/2006).

3/ K návrhu na procesní postup uvedený v § 107a o. s. ř. je legitimován (oprávněn) výlučně žalobce. Je to žalobce, který určuje okruh účastníků tzv. sporného řízení tím, že podal u soudu žalobu a vyjádřil v ní vůli vystupovat jako žalující strana ve sporu, a tím, koho v žalobě označil za žalovaného. Je proto logické, že toliko žalobce může s okruhem účastníků řízení – s výjimkou případu, kdy účastník řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a kdy soud postupuje podle § 107 o. s. ř. – v průběhu řízení disponovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2004, sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2004, pod poř. č. 190, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 614/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 25 Cdo 1594/2013).

4/ Žalovaný a ani ten, kdo za řízení nabyl (podle tvrzené právní skutečnosti měl nabýt) právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nemohou svými úkony ovlivnit okolnost, kdo je nebo se má stát účastníkem řízení, a to jak na straně žalující, tak i žalované (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1594/2013).

5/ Vzhledem k tomu, že § 107a o. s. ř. soudu umožňuje připustit, aby do řízení na místo dosavadního účastníka řízení vstoupil nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, jen na návrh žalobce, nemůže soud k takovému rozhodnutí přistoupit z vlastní iniciativy (i bez návrhu) [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1105/2004].

6/ Předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 37/2004“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1015/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4854/2008].

V usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 209/2010, uveřejněném pod číslem 15/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že výkladem § 107a o. s. ř. pro konkursní poměry se zabýval již v R 37/2004. V tomto usnesení uzavřel, že označené ustanovení platí přiměřeně (ve smyslu § 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“) i pro konkursní řízení. Dále vysvětlil, že jde-li o tu fázi konkursního řízení, v níž se účastenství konkursních věřitelů zakládá podáním přihlášky pohledávky do konkursu (§ 20 ZKV), je k podání návrhu podle § 107a o. s. ř. legitimován dosavadní konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky). Tamtéž Nejvyšší soud k obecnému výkladu § 107a o. s. ř. ozřejmil, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí a že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Z takto ustálených judikatorních závěrů Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v konkursních poměrech konstantně vychází, přičemž tak činí bez omezujících podmínek, jež by změnu v osobě konkursního věřitele (přihlašovatele pohledávky) podmiňovaly za trvání konkursu na majetek dlužníka jinými skutečnostmi než těmi, které se podávají přímo z § 107a o. s. ř.

Přihláška pohledávky v konkursu má svou povahou stejné účinky jako žaloba (srov. § 20 odst. 8 ZKV a v judikatuře pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2001, sp. zn. 32 Odo 544/99, uveřejněného pod číslem 29/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 2301/2008, uveřejněného pod číslem 58/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto osobou s dispozičními oprávněními (a tudíž i osobou, která může určovat, kdo bude přihlášeným věřitelem) může být pouze přihlášený věřitel.

V usnesení ze dne 29. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1012/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že změny účasti dotčeného věřitele v konkursním řízení lze dosáhnout jen postupy předepsanými v konkursním řízení, pokud je ovšem dotčený subjekt má k dispozici, a v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1148/2003, dále to, že hmotněprávní úkon nemá bez dalšího procesní průmět – tím, že pohledávku v uvedeném období postoupí na jiného, přihlášený věřitel nepřestává být účastníkem vyrovnacího řízení.

Z těchto závěrů tak plyne, že v konkursním řízení (případně vyrovnacím řízení) podle zákona o konkursu a vyrovnání je pouze přihlášený věřitel osobou, která může (je oprávněna, nikoliv povinna) navrhnout vstup nabyvatele (jeho) pohledávky do konkursního řízení, a žádná jiná osoba, ani nabyvatel pohledávky, ani soud, není oprávněn tento návrh jakkoliv suplovat, a to ani návrhem na nahrazení projevu vůle přihlášeného věřitele či rozhodnutím o takovém návrhu.

Zbývá se vypořádat s tím, zda výše uvedené závěry vztahující se k zákonu o konkursu a vyrovnání lze použít i v poměrech insolvenčního zákona.

V insolvenčním řízení je účastenství vymezeno v § 14 insolvenčního zákona. Samostatnou úpravu pak obsahuje i procesní nástupnictví v případě, kdy dochází k singulární sukcesi, a to v § 18 insolvenčního zákona. S ohledem na komplexní úpravu procesního nástupnictví je postup podle § 107a o. s. ř. v insolvenčním řízení vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2009, uveřejněné pod číslem 109/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle dovolatele nelze úpravu obsaženou v § 18 insolvenčního zákona klást naroveň úpravě podle § 107a o. s. ř., které je toliko normou procesního práva, zatímco se vstupem nabyvatele do insolvenčního řízení je spojena i celá řada hmotných práv (které dovolatel nijak blíže nespecifikuje).

V důvodové zprávě k zákonu č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) vztahující se k § 17 až 19 insolvenčního zákona, se uvádí:

„Tato ustanovení upravují situace, v nichž z titulu procesního nástupnictví formou singulární sukcese dochází ke změnám věcné legitimace v průběhu insolvenčního řízení (např. v důsledku postoupení pohledávky). Jelikož úprava obsažená v občanském soudním řádu je z tohoto pohledu pro insolvenční řízení, jež se vyznačuje vysokým počtem účastníků, značně těžkopádná, osnova její použití vylučuje (§ 17) a zavádí (v § 18) zjednodušený postup rozhodování insolvenčního soudu (bez opravných prostředků).

K posílení právní jistoty o tom, že v průběhu insolvenčního řízení vskutku nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního dlužníkova věřitele na nabyvatele pohledávky, má přispět požadavek, aby taková skutečnost byla doložena (neplyne-li přímo z právního předpisu) veřejnou listinou nebo alespoň listinou, na které budou úředně ověřeny podpisy osob, jež ji podepsaly (§ 18 odst. 1), případně, aby byla uvedená skutečnost učiněna „nespornou“ souhlasným prohlášením dlužníkova věřitele a nabyvatele jeho pohledávky učiněným do protokolu u insolvenčního soudu (§ 18 odst. 3). Možná chybná rozhodnutí jsou eliminována úpravou, podle které insolvenční soud není rozhodnutím vázán (vyjde-li v průběhu řízení najevo, že tomu je se změnou v osobě účastníků jinak, vydá nové rozhodnutí). Jinak řečeno, osnova přiznává uvedenému rozhodnutí v zájmu ochrany věřitele stejnou závaznost jako usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (srov. § 170 odst. 2 o. s. ř.). Se zřetelem k tomu, že ani podle úpravy obsažené v § 107a o. s. ř. se (podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí) nerozhoduje o tom, zda právo či povinnost skutečně přešla (to se posuzuje až při rozhodování o uspokojení nároku), nedochází touto úpravou k zásahu do hmotněprávního vztahu dlužníka a jeho věřitele.

Pro případ nečinnosti soudu ve lhůtě určené k rozhodnutí o změně v osobě věřitele (§ 18 odst. 2 část věty před středníkem), se zavádí fikce rozhodnutí (§ 18 odst. 2 část věty za středníkem). I takové rozhodnutí však insolvenční soud musí – poté, co nastane fikce jeho vydání – písemně vyhotovit (§ 18 odst. 4). Ustanovení § 19 zakotvuje jako důsledek rozhodnutí podle § 18 účinky shodné s těmi, jež se ve sporném řízení prosazují při rozhodnutí soudu podle § 107 a § 107a o. s. ř. (srov. § 107 odst. 4 a § 107a odst. 3 o. s. ř.). Se zřetelem k povaze incidenčních sporů, jejichž existence je závislá na insolvenčním řízení, se zavádí pravidlo, podle kterého se změna v osobě účastníka insolvenčního řízení automaticky projeví i jeho změnou v incidenčním sporu.“

Důvodem pro zavedení autonomní úpravy procesního nástupnictví v insolvenčním řízení tak nebylo odchýlení se od dosavadní (v zákoně o konkursu a vyrovnání uplatňované) dispoziční zásady, podle níž je toliko přihlašovatel pohledávky oprávněn (nikoliv povinen) k takovému návrhu, ale posílení právní jistoty v tom, kdo je osobou uplatňující svůj nárok v insolvenčním řízení (doložení převodu či přechodu pohledávky veřejnou listinou či ověřením podpisů), a dále urychlení vstupu osoby, na níž měla pohledávka přejít (podle tvrzení původního věřitele i vstupujícího věřitele), do insolvenčního řízení (rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví je vázáno na lhůty, případně na fikci rozhodnutí a není proti němu opravný prostředek).

Z výše uvedeného vyplývá, že není žádného rozumného důvodu, proč by i v případě rozhodování podle § 18 insolvenčního zákona nebylo možné využít závěry plynoucí z výše shrnuté judikatury, která se zabývala procesním nástupnictvím podle § 107a o. s. ř.

Přitom povaha újmy plynoucí z toho, že v důsledku nečinnosti původního účastníka řízení (původního věřitele) se nestane (na jeho místě) účastníkem řízení nabyvatel pohledávky (její nový majitel) je stejná jak v režimu § 107a o. s. ř. (se zřetelem k institutům promlčení a prekluze) tak v režimu § 18 insolvenčního zákona.

V insolvenčním řízení je (v případě pohledávek, které je nutné uplatnit přihláškou) účastníkem v postavení obdobném (co do dispozičních oprávnění) žalobci věřitel, který svou pohledávku přihlásil. Pouze přihlášený věřitel pak v souladu s dispoziční zásadou určuje, jaká jeho práva (v jaké výši a pořadí) mají být v insolvenčním řízení uspokojována, jakož i to, kdo má nastoupit na jeho místo v případě, kdy pohledávku nabude jiná osoba. Jde o oprávnění věřitele, do nichž jiná osoba ani soud zasahovat nemohou, a to ani žalobou na nahrazení projevu vůle.

Jinými slovy řečeno, žaloba na nahrazení projevu vůle spočívající v uložení povinnosti podat návrh podle § 18 insolvenčního zákona nemůže být úspěšná, neboť přihlášeného věřitele nelze žádným způsobem donucovat k podání návrhu. Věřitel totiž bez dalšího takovou povinnost nemá.

Uspět v tomto směru nemohou ani výhrady dovolatele, že nepodáním návrhu na vstup nabyvatele do insolvenčního řízení porušuje žalovaný § 6 odst. 2 o. z., a legalizuje protiprávní stav, nad nímž má kontrolu, a dále porušuje § 2 odst. 3 a § 3 odst. 2 písm. f/ o. z. I v insolvenčních poměrech totiž platí závěry vyslovené při posuzování této otázky v poměrech vycházejících ze zákona o konkursu a vyrovnání, tedy že žalobce se může – poté, co pohledávka žalovaného bude v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zjištěna a (poměrně) uspokojena – v rozsahu tohoto uspokojení domáhat na žalovaném vydání majetkového prospěchu, který – podle názoru žalobce – měl žalovaný získat plněním na její úkor (k tomu srov. žalovaným přiléhavě zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1012/2011).

Obdobný nárok bude mít žalobce k dispozici i tehdy, jestliže žalovaný poměrnou část pohledávky v insolvenčním řízení neobdrží proto, že v jejím vymáhání včas a řádně nepokračoval, nebo proto, že bude (pro ztrátu ve své legitimaci ve prospěch žalobce) z insolvenčního řízení vyloučen postupem dle § 186 insolvenčního zákona.

Zbývá dodat, že k doplnění dovolání ze dne 1. února 2016 Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula dne 23. listopadu 2015.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalovaného v dané věci, vzhledem k jeho zastoupení advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 25. listopadu 2015) z částky 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. b/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle § 7 bodu 5. této vyhlášky činí 2 500 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč jde o částku 3 388 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů