// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 06.09.2017

Vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka dle § 225 IZ

Zjistí-li osoba, která se hodlá domáhat vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 225 insolvenčního zákona, že insolvenční správce ještě před podáním vylučovací žaloby takový majetek zpeněžil mimo dražbu, musí tam, kde sleduje navrácení takového majetku do svého vlastnictví (tam kde se spor o „silnější právo“ projevuje jako spor o právo vlastnické), podat vedle vylučovací žaloby (proti insolvenčnímu správci) včas i žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona (tak, aby se sporu účastnily, ať již jako žalobci nebo žalovaní, všechny strany smlouvy).

Obdobně to platí, zjistí-li osoba, která se již domáhá vyloučení majetku ze soupisu postupem podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (žalobce), že insolvenční správce takový majetek zpeněžil mimo dražbu po zahájení excindačního řízení (maje za to, že pro to byly splněny zákonem formulované podmínky).

Nepodá-li v těchto případech osoba, která má za to, že jí k sepsanému majetku náleželo právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu, včasnou žalobu o určení neplatnosti smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, zůstává jí jen právo domáhat se excindační žalobou vydání výtěžku zpeněžení. Bez určovací žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona však vylučovací žalobou nelze ohrozit právo osoby, která nabyla předmětný majetek zpeněžením mimo dražbu (vylučovací žaloba se takového nabyvatele ani netýká).

Není vyloučeno, aby osoba, která se domáhá vyloučení předmětného majetku z majetkové podstaty, ale sama včas nepodala určovací žalobu dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, přesto prosadila (prostřednictvím vylučovací žaloby) požadavek na navrácení takového majetku (jeho vyloučením z majetkové podstaty dlužníka), a to za předpokladu, že s určovací žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona uspěla jiná osoba aktivně věcně legitimovaná k jejímu podání. Pokud takové řízení o určovací žalobě jiné osoby zatím probíhá, je třeba řízení o vylučovací žalobě přerušit dle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 24/2014, ze dne 31. 1. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 225 IZ
§ 289 odst. 3 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

-----------------------------------

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 88 ICm 2383/2011, 101 VSPH 131/2013-120 (MSPH 88 INS 3043/2010), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v napadených bodech I. a III. výroku (první výrok). Dále odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.342 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:

[1] Ze správných a úplných zjištění insolvenčního soudu především plyne, že insolvenční správkyně dlužníka S sepsala ochranné známky do majetkové podstaty dlužníka S jako první (6. dubna 2011) a žalovaný je sepsal (jako druhý) až 28. července 2011, v souvislosti s aktualizací soupisu z 22. září 2010, v němž byl jako majetek dlužníka O zapsán jen podnik, bez jakékoliv (byť rámcové) specifikace majetku, který tento podnik tvoří ve smyslu § 218 odst. 2 insolvenčního zákona ve spojení s § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Z původního soupisu z 22. září 2010 není zřejmé, co všechno náleží do podniku jako souboru věcí a práv v den zápisu do soupisu majetkové podstaty. Z takového soupisu nelze (tedy) dovozovat, že ochranné známky byly sepsány do soupisu spolu s podnikem.

[2] Insolvenční správkyně dlužníka S tak při zpeněžování majetku zapsaného do soupisu majetkové podstaty dlužníka S nebyla omezena soupisem ochranných známek do majetkové podstaty dlužníka O.

[3] (Ne)platnost kupní smlouvy nemůže soud řešit jako předběžnou otázku v řízení o vylučovací žalobě podle § 225 insolvenčního zákona. Může ji určit jen soud na základě žaloby o určení neplatnosti smlouvy, kterou uzavřel insolvenční správce při zpeněžování majetku dlužníka podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Takovou žalobu (jak vyšlo najevo v odvolacím řízení) podala proti insolvenční správkyni dlužníka S společnost Z a podle nesporných tvrzení účastníků soud žalobu zamítl (byť zatím nepravomocně). Za této situace nelze v tomto sporu pohlížet na kupní smlouvu jinak, než jako na platnou, a to i z hlediska určitosti jejího obsahu.

[4] Nedostatek souhlasu insolvenčního soudu k prodeji ochranných známek insolvenční správkyní k uspokojení zajištěného věřitele podle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 293 insolvenčního zákona, nemá za následek neplatnost smlouvy, ale pouze její neúčinnost. V písemném oznámení z 30. září 2011 sděluje insolvenční soud insolvenční správkyni dlužníka S, že její žádost o udělení souhlasu k prodeji ochranných známek (jako zajištěného majetku) je nadbytečná; souhlas není zapotřebí vzhledem ke zvláštní úpravě v ustanovení § 293 insolvenčního zákona; soud proto souhlas dávat nebude. Podle odvolacího soudu je takový souhlas nutný a insolvenční soud (dlužníka S) jej následně (v průběhu odvolacího řízení) udělil usnesením ze dne 22. července 2013, č. j. KSUL 46 INS 2933/2010-B-119. V době rozhodování odvolacího soudu tak byla kupní smlouva nejen platná, ale i účinná.

[5] Insolvenční soud může dát souhlas k prodeji majetku sloužícího k zajištění mimo dražbu i dodatečně; souhlas se (totiž) neváže k platnosti smlouvy, ale pouze k její účinnosti.

[6] Usnesením z 22. července 2013 dal insolvenční soud dlužníka S svému dřívějšímu souhlasu (jehož výslovné vyjádření měl předtím za nadbytečné) jen zákonem požadovanou formu. Bylo by nepřípustným formalismem zpochybňovat žalobcovo vlastnictví k ochranným známkám jen proto, že insolvenční soud svůj jednoznačný (souhlasný) názor (na prodej) znovu kvalifikovaně stvrdil v průběhu excindačního řízení.

[7] Žalobce tedy prokázal, že je vlastníkem ochranných známek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky:

[1] Dochází zápisem podniku jedinou položkou do soupisu majetkové podstaty k zápisu všech složek podniku (tj. i těch, které výslovně nejsou označeny v doplňující konkretizaci jediné položky ve smyslu § 218 odst. 2 insolvenčního zákona)?

[2] Může soud řešit v řízení o vylučovací žalobě dle § 225 insolvenčního zákona jako předběžnou otázku platnosti právního úkonu (jednání), od kterého žalobce odvozuje své právo k majetku, jehož vyloučení z majetkové podstaty dlužníka se domáhá vylučovací žalobou?

[3] Je majetek dlužníka účinně zpeněžen, porušil-li insolvenční správce při zpeněžování zákaz zpeněžení uvedený v ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona [byť by měl k dispozici souhlas insolvenčního soudu ve smyslu § 289 odst. 1 insolvenčního zákona vydaný (až) po podání vylučovací žaloby) nebo udělil-li insolvenční soud (ve smyslu § 289 odst. 1 insolvenčního zákona) souhlas se zpeněžením majetku, ohledně něhož již byla podána vylučovací žaloba?

[4] Může insolvenční soud vyjádřit souhlas s prodejem majetku dlužníka ve smyslu § 289 odst. 1 insolvenčního zákona i jinak než zákonem požadovanou formou kvalifikovaně projeveného souhlasu rozhodnutím ve formě usnesení?

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil v napadených výrocích rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:

Ad [1] (K zápisu podniku jedinou položkou).

Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že dovolatel sepsal ochranné známky do majetkové podstaty dlužníka O jako v pořadí druhý, jelikož nesprávně vyhodnotil účinky soupisu podniku dle ustanovení § 218 odst. 2 insolvenčního zákona. Zápisem podniku jedinou položkou do soupisu majetkové podstaty dochází automaticky k zápisu všech věcí a práv náležejících k podniku, tj. i těch, které výslovně nejsou označeny v doplňující konkretizaci jediné položky; jinak by zápis podniku jako jediné (hromadné) věci jedinou položkou postrádal smysl a praktické uplatnění. Zápis jednotlivých složek podniku v rámci konkretizace (individualizace) zápisu jediné položky (podniku) by de facto měl charakter samostatných položek zápisu a zápis podniku jako celku jedinou položkou (jak jej právo explicitně předvídá), by byl obsoletní a k jednotlivým dílčím položkám (složkám podniku) duplicitní. Totéž platí, i kdyby se dodatečně ukázalo, že podnik tvoří i další dílčí složky, v konkretizaci původně nezachycené.

Bližší vymezení toho, co náleží do podniku zachyceného jedinou položkou, není ničím jiným než konkretizací oné jediné položky soupisu majetkové podstaty (podniku). Je irelevantní, kdy (po provedení inventarizací, po dohledání relevantní dokumentace apod.) a jakou formou (další přílohou rozvádějící jedinou položku, doplněním stávající přílohy k jediné položce, textovým popisem apod.) ke konkretizaci došlo.

Ad [2] (K předběžnému posouzení platnosti právního úkonu v řízení o excindační žalobě).

Odvolací soud nesprávně uzavřel, že v řízení o vylučovací žalobě nemůže řešit jako předběžnou otázku platnost právního úkonu (jednání), od kterého žalobce odvozuje své právo k majetku, jehož vyloučení z majetkové podstaty dlužníka O se domáhá vylučovací žalobou. Podle judikatury dovolacího soudu, např. podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) jsou závěry formulované k výkladu ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), mutatis mutandis uplatnitelné při výkladu ustanovení § 225 insolvenčního zákona.

Při posuzování důvodnosti vylučovací žaloby soud zkoumá, zda má žalobce k věci takové právo, které nepřipouští zařazení věci do soupisu podstaty. Na základě vylučovací žaloby nelze činit závěr o tom, kdo je vlastníkem sporné věci; otázka vlastnictví věci může být v řízení o vylučovací žalobě řešena pouze jako otázka předběžná, a to samozřejmě jen za předpokladu, že má pro rozhodnutí sporu právní význam [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, uveřejněný pod číslem 58/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/1998“)].

Je-li oním deklarovaným silnějším (lepším) právem žalobce vlastnické právo, pak úspěch v řízení o vylučovací žalobě zpravidla závisí na tom, zda žalobce (vylučovatel) prokáže, že právní úkon (jednání), od něhož odvozuje silnější (lepší) vlastnické právo, je platný a účinný. Otázka platnosti a účinnosti právního úkonu (jednání) je přitom otázkou hmotného práva, kterou soud zkoumá v řízení o vylučovací (excindační) žalobě výhradně jako otázku předběžnou (prejudiciální). Jestliže žalobce (vylučovatel) neprokáže platnost a účinnost dotčeného právního úkonu (jednání), pak neprokáže ani to, že právo, které vylučuje zařazení věci do soupisu majetkové podstaty, svědčí právě jemu. V řízení o vylučovací žalobě pak nemůže být úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 3968/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2005).

Z uvedeného vyplývá, že za předpokladu, že to má pro rozhodnutí sporu právní význam [srov. R 58/1998 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Cdo 2568/2000 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 169)], je soud nejen oprávněn, nýbrž dokonce povinen v rámci řízení o vylučovací žalobě podle § 225 insolvenčního zákona zkoumat jako předběžnou otázku platnost právního úkonu (jednání), od kterého žalobce odvozuje své údajně silnější (lepší) právo.

V řízení o vylučovací žalobě soudy běžně posuzují jako předběžnou otázku platnost smluv, od nichž žalobci odvozují své právo. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1081/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 478/2006. Stejně tomu mělo být i v této věci, bez zřetele k tomu, že šlo o předběžné posouzení platnosti kupní smlouvy podléhající režimu § 289 insolvenčního zákona.

V řízení vyšlo najevo (pokračuje dovolatel), že společnost Z se domáhá určení neplatnosti smlouvy o převodu ochranných známek. Žalobu sice insolvenční soud zamítl, v době rozhodování odvolacího soudu v této věci však předmětné rozhodnutí nebylo pravomocné, takže odvolací soud byl povinen předběžně posoudit platnost této smlouvy (jestliže řízení nepřerušil).

Ad [3] (K účinnosti zpeněžení).

Jak řečeno výše, závěry, které dovolací soud formuloval k výkladu § 19 odst. 2 ZKV, jsou mutatis mutandis uplatnitelné i při výkladu § 225 insolvenčního zákona. Účinky porušení ustanovení § 19 odst. 3 ZKV (jež odpovídá ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona) se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 172), jehož závěry lze beze zbytku aplikovat i na úpravu obsaženou v § 224 a § 225 insolvenčního zákona.

Ve stejném duchu pak smyslu a účelu ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona odpovídá, že následek spočívající v neplatnosti právního úkonu, jímž se takový majetek zpeněží, nebo jímž se s ním jinak nakládá, se prosadí, jen dovolá-li se jej k tomu oprávněná (v § 225 odst. 1 insolvenčního zákona charakterizovaná) osoba prostřednictvím k tomu určené vylučovací žaloby.

V této věci se uvedené závěry prosadí proto, že žalovaný podal včasnou vylučovací žalobu 30. září 2011, tedy před účinností smlouvy o převodu ochranných známek. Stalo se tak totiž předtím, než se insolvenční soud (dlužníka S) výslovně vyjádřil (30. září 2011), že nehodlá udělit souhlas se smlouvou, jakož i předtím, než tento souhlas udělil (usnesením ze dne 22. července 2013).

V řízení též bylo zjištěno (tvrdí dovolatel), že žalovaný vyrozuměl insolvenční správkyni dlužníka S o zápisu ochranných známek do majetkové podstaty dlužníka již dne 12. srpna 2011, insolvenční správkyně dlužníka S nevyrozuměla žalovaného a soupisu ochranných známek do majetkové podstaty a o vylučovací žalobě žalovaného dosud nebylo rozhodnuto.

Ad [4] (K formě souhlasu insolvenčního soudu se zpeněžením majetku).

Potud dovolatel poukazuje především na ustanovení § 88 odst. 1 insolvenčního zákona, uváděje, že procesní úkony soudu mají formu rozhodnutí nebo opatření, přičemž v dané věci nemohl insolvenční soud dlužníka S udělit souhlas se zpeněžením ochranných známek jinak než rozhodnutím (usnesením), takže zákonné důsledky souhlasu mohly nastat nejdříve 22. července 2013, kdy bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku usnesení insolvenčního soudu dlužníka S ze dne 22. července 2013.

Žalobce ve vyjádření má napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí. K dovoláním otevřeným otázkám uvádí toto:

Ad [1] (K zápisu podniku jedinou položkou).

Potud žalobce s poukazem na dikci § 218 odst. 2 insolvenčního zákona a na závěry Nejvyššího soudu k náležitostem soupisu obsažené v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009 (jde o usnesení uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 139) dovozuje, že soupis podniku z 22. září 2010 neumožňoval identifikaci ochranných známek (coby součást soupisu podniku).

Ad [2] (K předběžnému posouzení platnosti právního úkonu v řízení o excindační žalobě).

Zde žalobce namítá, že ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona umožňuje napadat smlouvy, kterými došlo ke zpeněžení majetku mimo dražbu, jen žalobou podanou u insolvenčního soudu a jen v rámci takového incidenčního sporu lze vyslovit neplatnost kupní smlouvy, což se nestalo. Pro úplnost (u vědomí, že rozhodující je stav v době vydání napadeného rozhodnutí) žalobce dodává, že po zamítnutí (určovací) žaloby společnosti Z v prvním stupni bylo odvolací řízení v oné věci pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby.

Ad [3] (K účinnosti zpeněžení).

Žalobce uvádí, že prodej ochranných známek se uskutečnil na základě souhlasu zajištěného věřitele, takže má za to, že souhlas insolvenčního soudu dle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona nebyl potřebný (a kupní smlouva tak byla účinná již svým uzavřením 24. srpna 2011).

Ad [4] (K formě souhlasu insolvenčního soudu se zpeněžením majetku).

Potud žalobce uvádí, že i kdyby byl nutný souhlas insolvenčního soudu (což není), bylo by nepřípustným formalismem upřít žalobci vlastnictví ochranných známek jen proto, že insolvenční soud (dlužníka S) svůj jednoznačný názor na prodej ochranných známek formulovaný v přípisu z 30. září 2011 stvrdil ještě jednou (usnesením ze dne 22. července 2013).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V průběhu dovolacího řízení původní žalobce zanikl a jeho právním a procesním nástupcem v této věci se stala společnost Oilseed Processing s. r. o. [o čemž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 24. ledna 2017, č. j. 88 ICm 2383/2011, 29 ICdo 24/2014-171 (MSPH 88 INS 3043/2010), na jehož základě jednal jako se žalobcem dále s touto společností].

Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázek dovoláním otevřených a dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku nezodpovězených.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 217 insolvenčního zákona soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.

Dle ustanovení § 218 insolvenčního zákona majetek náležející do majetkové podstaty se zapisuje do soupisu samostatnými položkami. Není-li to vyloučeno jeho povahou, musí být sepisovaný majetek v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci; to neplatí, jde-li o majetek nepatrné hodnoty. Je-li zde překážka dočasné povahy bránící řádné identifikaci sepisovaného majetku, doplní insolvenční správce označení tohoto majetku neprodleně po jejím odpadnutí (odstavec 1). Podnik nebo jiná hromadná věc a soubory věcí se zapisují jedinou položkou, ze které však musí být zřejmé, co všechno do podniku nebo souboru věcí náleží v den zápisu do soupisu podstaty (odstavec 2).

Ustanovení § 220 insolvenčního zákona pak určuje, že vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka sepsána, musí být v soupisu vždy uveden i důvod soupisu, případně den a důvod vyloučení sepsaného majetku ze soupisu. V pochybnostech se má za to, že insolvenční správce příslušnou položku sepsal nebo ji ze soupisu vyloučil v den, kdy tuto skutečnost oznámil insolvenčnímu soudu.

Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno (odstavec 4). Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže insolvenční soud v prvním stupni žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě (odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6).

Dle ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor.

Podle § 5 odst. 1 obch. zák. podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a obchodního zákoníku již v době soupisu podniku (22. září 2010) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 225 insolvenčního zákona je ustálena v tom, že i v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), to, že:

[1] Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

[2] Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.

[3] Žalovaným je insolvenční správce.

[4] V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).

[5] Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí“ nebo že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K dovolatelem položeným právním otázkám přijímá Nejvyšší soud následující závěry:

Ad [1] (K zápisu podniku jedinou položkou).

Náležitosti soupisu podniku upravuje ustanovení § 218 odst. 2 insolvenčního zákona, a to způsobem srovnatelným s tím, jak soupis podniku upravovalo ustanovení § 18a odst. 1 ZKV. Text § 218 insolvenčního zákona v nezměněné podobě obsahoval již vládní návrh insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120. Podle zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (k § 218) se toto ustanovení „zabývá označováním majetku v soupisu a jeho smysl tkví v tom, předejít sporům o to, zda určitý majetek byl vskutku seznatelným způsobem sepsán“.

Požadavek formulovaný v § 218 odst. 2 insolvenčního zákona (aby z položky o soupisu podniku bylo zřejmé, „co všechno do podniku nebo souboru věcí náleží v den zápisu do soupisu podstaty“), přitom nesměřuje k tomu (jak uvádí dovolatel), aby došlo k zápisu všech dílčích (jakkoli nevýznamných) položek tvořících součást podniku coby věci hromadné, nýbrž k tomu, aby byl podnik zachycen v soupisu tak, aby bylo zřejmé, jaký soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání podnik tvoří (§ 5 odst. 1 obch. zák.) a aby odtud bylo odvoditelné, jaké (podstatné) věci, práva a jiné majetkové hodnoty náleží k podniku coby ty, jež patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (§ 5 odst. 1 věta druhá obch. zák.).

Přitom je zjevné, že právě tak chápal ustanovení § 218 odst. 2 insolvenčního zákona i sám dovolatel při tvorbě soupisu z 22. září 2010 (jde o dokument B-11 v insolvenčním spisu dlužníka O), kde položku „podnik dlužníka“ charakterizoval přílohami č. 1 až 5, týkajícími se „zásob“, „finančního majetku“, „pohledávek“, „ostatního hmotného a nehmotného majetku“ a „cenných papírů“, aniž by takto pojatý soupis zachycoval (ve skladbě dlužníkova majetku podstatnou) tu část dlužníkova podniku, k níž náležely sporné ochranné známky. Tkví-li smysl úpravy obsažené v § 218 odst. 2 insolvenčního zákona v tom, aby se předešlo sporům o to, zda určitý majetek byl vskutku seznatelným způsobem sepsán do majetkové podstaty dlužníka (jak patrno z důvodové zprávy), pak ve spojení s úpravou obsaženou v § 220 insolvenčního zákona nelze než uzavřít, že prioritu má ten soupis majetkové podstaty dlužníka (v konkurenci majetkových podstat dlužníka S a dlužníka O), o němž lze říci, že jako v pořadí první navenek seznatelným způsobem dovoluje uzavřít, že postihuje tu část majetku, jež se týká ochranných známek (lhostejno, zda v rámci soupisu podniku nebo jinak).

Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže po vyhodnocení předložených soupisů uzavřel, že přednost má soupis ochranných známek do majetkové podstaty dlužníka S.

Ad [2] (K předběžnému posouzení platnosti právního úkonu v řízení o excindační žalobě).

S dovolatelem lze obecně souhlasit v tom, že v řízení o vylučovací žalobě podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona je insolvenční soud (stejně jako tomu bylo v poměrech upravených zákonem o konkursu a vyrovnání) oprávněn předběžně zkoumat platnost právních úkonů, od kterých účastníci excindačního sporu odvozovali svá práva k majetku, o jehož vyloučení šlo. Tak tomu ale není tam, kde má jít o posouzení smlouvy, kterou insolvenční správce dlužníka zpeněžil mimo dražbu majetek, o jehož vyloučení jde. Pro takovou smlouvu předepisuje insolvenční zákon (v § 289 odst. 3) zvláštní postup formou žaloby o určení neplatnosti smlouvy. Kromě toho omezuje dobu, do které lze takovou žalobu podat (podle úpravy účinné do 31. prosince 2013 se tak mohlo stát do skončení insolvenčního řízení a podle úpravy účinné od 1. ledna 2014 lze takovou žalobu podat u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku). Insolvenční zákon také určil (pro dobu do 31. prosince 2013 v § 289 odst. 3 části věty za středníkem, ve spojení s § 159 odst. 1 písm. f/ a v době od 1. ledna 2014 v § 159 odst. 1 písm. f/), že jde o incidenční spor (srov. shodně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 ICdo 79/2014, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2015, pod číslem 132).

Zjistí-li osoba, která se hodlá domáhat vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 225 insolvenčního zákona, že insolvenční správce ještě před podáním vylučovací žaloby takový majetek zpeněžil mimo dražbu, musí tam, kde sleduje navrácení takového majetku do svého vlastnictví (tam kde se spor o „silnější právo“ projevuje jako spor o právo vlastnické), podat vedle vylučovací žaloby (proti insolvenčnímu správci) včas i žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona [tak, aby se sporu účastnily (ať již jako žalobci nebo žalovaní) všechny strany smlouvy (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2014)].

Obdobně to platí, zjistí-li osoba, která se již domáhá vyloučení majetku ze soupisu postupem podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (žalobce), že insolvenční správce takový majetek zpeněžil mimo dražbu po zahájení excindačního řízení [maje za to, že pro to byly splněny zákonem formulované podmínky (např. tvrdí-li insolvenční správce ve smyslu § 225 odst. 4 insolvenčního zákona že zpeněžením odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící, nebo že mu žalobce udělil souhlas ke zpeněžení)].

Nepodá-li v těchto případech osoba, která má za to, že jí k sepsanému majetku náleželo právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu, včasnou žalobu o určení neplatnosti smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, zůstává jí jen právo domáhat se excindační žalobou vydání výtěžku zpeněžení (§ 225 odst. 6 insolvenčního zákona). Bez určovací žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona však vylučovací žalobou nelze ohrozit právo osoby, která nabyla předmětný majetek zpeněžením mimo dražbu (vylučovací žaloba se takového nabyvatele ani netýká).

I pro poměry dané věci je podstatné dodat, že není vyloučeno, aby osoba, která se domáhá vyloučení předmětného majetku z majetkové podstaty, ale sama včas nepodala určovací žalobu dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, přesto prosadila (prostřednictvím vylučovací žaloby) požadavek na navrácení takového majetku (jeho vyloučením z majetkové podstaty dlužníka), a to za předpokladu, že s určovací žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona uspěla jiná osoba aktivně věcně legitimovaná k jejímu podání (k legitimaci k podání určovací žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 26/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2016, pod číslem 75).

V daném případě podává vylučovací žalobu (proti v pořadí druhému soupisu) osoba, která majetek, jenž je předmětem vyloučení, předtím nabyla (zpeněžením mimo dražbu) smlouvou od insolvenčního správce (insolvenční správkyně dlužníka S), jenž tento majetek sepsal jako první. Dovolatel (coby insolvenční správce dlužníka O) by mohl účinně zpochybnit vlastnictví žalobce k předmětnému majetku, jen kdyby sám včas podal žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, nebo kdyby s takovou (včasnou) žalobou uspěl jiný k tomu legitimovaný subjekt.

V takto pojatém právním rámci má ovšem pro výsledek dovolacího řízení zásadní význam zjištění odvolacího soudu, že v době jeho rozhodování nebylo ukončeno řízení o žalobě, kterou se určení neplatnosti kupní smlouvy domáhala společnost Z.

Z toho, že neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení mimo dražbu, lze účinně zpochybnit jen včas podanou určovací žalobou dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, a že řízení o takové určovací žalobě (se společností Z coby žalobcem) probíhalo v době vydání napadeného rozhodnutí, plyne, že byl důvod přerušit řízení o vylučovací žalobě dle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jelikož výsledek řízení o určovací žalobě byl rozhodný pro závěr, zda žalobce má k sepsanému majetku silnější právo než dlužník O.

Jak ve vyjádření k dovolání přiléhavě uvedl žalobce, Nejvyšší soud nemůže v rámci rozhodnutí o dovolání zohlednit skutečnosti, které nastaly (nebo vznikly) po vydání napadeného rozhodnutí (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.), takže se ani nemůže zabývat tvrzením žalobce, že řízení o určovací žalobě posléze (po rozhodnutí odvolacího soudu) skončilo jinak, než určením neplatnosti kupní smlouvy.

Naopak, sama skutečnost, že odvolací soud neměl pro rozhodnutí o vylučovací žalobě za významnou existenci neukončeného sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy (vyvolaného společností Z coby žalobcem), činí napadené rozhodnutí nesprávným a dovolání v tomto ohledu opodstatněným.

Ad [3] (K účinnosti zpeněžení) a ad [4] (K formě souhlasu insolvenčního soudu se zpeněžením majetku).

S přihlédnutím k závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval výše k otázkám ad [1] a [2] je zjevné, že řešení těchto otázek má význam jen v rámci sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy zahájeného podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí není správné v posouzení účinků probíhajícího sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy (zahájeného společností Z), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.)

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články